Od nejnovějších...

Velký pátek je dnem, kdy církev uctívá Kristovu smrt. Odjakživa je to den smutku a přísného postu. Už v nejstarší době se Ježíšova slova o době, kdy se učedníci postí, protože jim byl odňat ženich

(Mt 9,15; Mk 2,20; Lk 5,34n), vztahovala na dny Kristovy smrti a jeho spočinutí v hrobě. Tento Fra Angelico, Ukřižovánísmuteční půst byl hned od počátku velice přísný: nesmělo se nic jíst ani pít. Křesťané tak museli strávit 40 hodin nebo dokonce celé dva dny bez jídla a pití. Potvrzení tohoto pojetí nám poskytuje Hippolyt, když jako výjimku pro nemocné a těhotné dovoluje v pátek chléb a vodu. Takový půst je doložen od 2. století. S ohledem na tuto úctyhodnou tradici je pochopitelné, že i dnešní církev takový půst drží. Smyslem je solidarizovat se s Tím, který za nás pokládá svůj život na kříži a také je takový půst projevem smutku nad Jeho smrtí.

První křesťanská staletí neměla žádnou liturgii Velkého pátku. Z roku kolem 400 je dosvědčeno, že se křesťané v Jeruzalémě shromažďují na místě Golgoty, aby tam dopoledne uctívali Kristův kříž, který nalezla císařovna Helena roku 320 a také, že v časné odpoledne pak mají bohoslužbu slova se čtením pašijí. V ostatních církvích na Západě se zprvu vystačilo jen s bohoslužbou slova, přičemž důležité místo v ní zaujímalo právě předčítání pašijí. Tam, kde místní církve vlastnily relikvii svatého kříže, jako např. v Římě ve 4. Století, se velmi záhy zrodil obřad uctívání svatého kříže. Tuto bohoslužbu uctívání pak uzavírala slavnostní modlitba věřících (přímluvy), které pak byly doplněny v 7. století i přijímáním eucharistie. Takovouto bohoslužbu převzali Frankové a dotvořili ji směrem k větší dramatičnosti. Během středověku pak byl rozvinut obřad přijímání eucharistie do té míry, že se podobal slavení mše svaté, ovšem bez rozhodující části proměňování chleba a vína (mše předposvěcených darů). Postupným ústupem od přijímání eucharistie všemi věřícími, se nakonec z obřadu přijímání stalo přijímání pouze kněze, slavícího obřady, přičemž přijímání jiných účastníků bylo zakázáno. Obřady byly do dnešní podoby upraveny reformou Pia XII. roku 1955, kdy se Velkopáteční obřady skládají z bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání eucharistie a to všemi zúčastněnými. Jako čas konání této bohoslužby je doporučena hodina Kristovy smrti, tj. třetí hodina odpoledne.

Albrecht Dürer, Bolestný KristusBohoslužba se slaví v červené barvě, barvě mučedníků, kteří v Kristu mají před očima svůj předobraz a vzor. Bohoslužba slova začíná tím, že kněz a jeho doprovod se ukloní zcela obnaženému oltář a padnou na tvář a chvíli setrvají v tiché modlitbě. Je to gesto hluboké pokory a poníženosti před Boží tváří. Dále se pokračuje modlitbou a prvním čtením, které tvoří čtvrtá píseň o Hospodinově služebníka (Iz 52,13-53,12), která odjakživa byla církví chápána jako líčení Kristova vykupitelského utrpení. Na toto čtení odpovídá žalm 31, který je výrazem nářku, ale hlavně důvěry ve věrného Boha. Druhé čtení je chvalozpěvem na velekněze, který byl vyvýšen, který se všem, kdo ho poslouchají, stal původcem věčné spásy (Žid 4,14-16; 5,7-9). Navazují pašije podle svatého Jana, které se mají přednést stejným způsobem jako na Květnou neděli. Následují velké přímluvy, které jsou původní starokřesťanskou formou modlitby, jež se udržela až do našich dní. Jedná se o deset proseb ve struktuře: 1. za církev, 2. za ty, kdo vládnou, 3. za ty, které tísní různé těžkosti a 4. za všechny lidi a spásu světa. Forma přednesu je taková, že kněz nejdříve pronáší nebo zpívá výzvu k modlitbě a po chvíli tiché modlitby pronese oraci.

Lucas Cranach, UkřižováníNásleduje uctívání kříže, kříž se nejdříve slavnostně vystaví buď pozdvihnutím nebo přinesením v průvodu se třemi zastaveními. Pokaždé se pronáší zvolání: Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa a shromáždění věřící odpovídají: klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a poklekají. K následnému uctívání kříže přistupují věřící a vzdávají mu hold pokleknutím, políbením nebo jiným vhodným způsobem. Mezitím se zpívají velmi staré a ctihodné zpěvy k uctívání kříže.

Poslední částí je přijímání eucharistie, která byla pro tuto příležitost proměněna předešlého dne při mši na Zelený čtvrtek. Po uctívání kříže se pokryje oltář plátnem, umístí se na něj svíce a misál. Eucharistie se přinese z místa uchovávání (Getsemanská zahrada) a modlí se Otčenáš s embolismem a zvoláním lidu. Pak přijímá kněz a věřící eucharistii. Zbylé hostie se odnesou zpátky, odkud byla přinesena. Po chvíli tiché modlitby pak následuje závěrečná modlitba a modlitba žehnací, v níž se jmenuje jedním dechem smrt a zmrtvýchvstání a vyprošuje se lidu odpuštění a útěcha, růst ve víře a věčná spása. Po této modlitbě se všichni v tichosti rozejdou.

Evangelium dnešní neděle zní takto: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.

Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že Celkový pohled na scénu modlícího se Ježíševšechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Ježíš se modlí před svým odchodem z tohoto světa. Všechna jeho slova, která máme zachycená v evangeliích na konci jeho života nabývají výjimečné důležitosti, jako odkaz, který zanechává těm, kteří zde zůstanou. Slova velekněžské modlitby, z níž naše evangelium bere prvních jedenáct veršů, mají zásadní význam pro život jeho učedníků, až on s nimi nebude. Ježíš v ní vyprošuje svým učedníkům ty nejdůležitější skutečnosti, jejichž význam jen postupně i my sami objevujeme: věčný život, poznání Ježíšovy totožnosti (kým je ve skutečnosti), zjevení Otcova jména (kým je Bůh), dále bude prosit o budoucí jednotu, která má být důležitým znamením, podle kterého svět v budoucnu pozná, že Ježíš přišel od Boha.

Scéna je postavena tak, že přestavuje pohyb z přítomnosti do budoucnosti. Budoucnost je v pravé části scény. Je symbolizována dvěma barvami: černou a červenou. Ježíš v tu chvíli, kdy se modlí, má před sebou utrpení a smrt. Utrpení a smrt tvoří „krajinu stínů“, kterou musí projít, aby učedníkům mohl darovat všechno to, o čem ve své modlitbě k Otci mluví. Nyní je však na začátku. Proto postavička Ježíše klečí na začátku černé látky, která symbolizuje např: zradu Jidášovu, opuštění učedníky, Pilátovu neochotu se jím hlouběji zabývat a také zbabělost s kterou podlehne nátlaku davu, ale zejména a hlavně hřích celého světa, který ve svém utrpení na sebe bere, aby ho pronesl křížem a tak mohl lidstvu nabídnout vykoupení.

Modlící se Ježíš, v pozadí učedníci...Ježíš v modlitbě zápasí o přijetí Otcovy vůle. Poslušnost, to je červená stezka, která vede skrze černou barvu... Na této cestě čeká Ježíše kalich, který je před ním připraven na kameni. Význam kalicha ve Starém zákoně je utrpení. Na druhou stranu právě v této chvíli mu Otec posílá anděla, který mu zároveň dodává útěchu. To znamená, cesta poslušnosti je sice těžká, ale není bez útěchy.

Za Ježíšem jsou učedníci, ti nejbližší z nich: Petr, Jakub a Jan. Ježíš v modlitbě prosí o to nejdůležitější nejen pro sebe, ale i pro ně. Oni však o tom v této chvíli nevědí. I my se jim častokrát podobáme. I nám totiž běžně leží na srdci spíše věci nepodstatné nebo ty, bez kterých se obejdeme, ale těm nejdůležitějším věnujeme pozornost jen tehdy, až nám na ně zbude čas. Proto i postavičky učedníků jsou postaveny tak, že vytvářejí uzavřené společenství těch, kteří si teď stačí. Ježíšovi jejich přítomnost v tuto chvíli moc nepomáhá. Rozmlouvají spolu, zatímco Ježíš teď rozmlouvá s Otcem o nich. Je na to sám. Poslední slova jeho modlitby zní: a za ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Zde již plně vysvítá jeho zápas o přijetí té cesty, která ho čeká.

Pěkný komentář k naší situaci zachycuje list Židům v páté kapitole (7nn): Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy... V tomto textu se říká, že Ježíš svým utrpením otevřel cestu. Kdo se jí odváží následovat, bude jí přiveden k tomu cíli, k němuž nám Ježíš cestu prošlapal svým utrpením. On je první.

Postavičky bavících se učedníkůModlící se Ježíš z druhé strany...

Po delší době je tu další píseň z křesťanského repertoáru: O, for a closer walk with God. Tady už přeložení slov této písně dalo hodně práce... Proto zde platí více než jindy:

kdo vládnete angličtinou více, než my, pomozte nám překlad doladit. Druhá sloka písně je ve videu zřejmě zpívána v irštině, proto slova uvedená pod videem nesedí s tím, co budete slyšet...

Slova písně a pokus o překlad:

O for a closer walk with God
A calm and heavenly frame
A light to shine upon the road
Leading to the Lamb

Kvůli důvěrnějšímu kráčení/životu s Bohem
Útěše a nebeskému způsobu žití (volně)
Aby světlo zářilo nad (mou) cestou
To mě přivádí k Beránkovi

Where is the blessedness I knew
When once I saw the Lord
Where is the soul refreshing view
Living in His Word

Kde je blaženost jsem zjistil
Když jsem jednoho dne spatřil Pána
Kde je pohled občerstvující duši –
Je to život v jeho Slově.

A light to be my guide
The Father's presence at my side
In Your will my rest I find
O for a closer walk with God – leading to the Lamb

Aby světlo bylo mým průvodcem
Je po mém boku Otcova přítomnost
Ve tvé vůli nacházím svou úlevu
Kvůli důvěrnějšímu chození s Bohem, to mě vede k Beránkovi

So shall my walk be close with God
With all the hopes made new
So purer light shall mark the road
Leading to the Lamb

Takže musí být mé kráčení/žití blízké Bohu
Se všemi nadějemi, jež získaly novost
A i jasnější světlo musí mi ukazovat cestu
Vede k Beránkovi


Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:

Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...

Sodoma - sv. Benedikt a jeho žáci v refektářiPůst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.

Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.


Po delší odmlce tu máme další křesťanskou píseň, která se hodí do období našeho adventního čekání na příchod Ježíše. Píseň There Will Be A Day vyjadřuje biblickou naději na dovršení Božího království

příchodem Pána Ježíše, kdy Bůh setře slzy z každé tváře... (Iz 25,8) Překlad této písně nám laskavě poskytl otec Zdík.

 

Text a překlad

I try to hold on to this world with everything I have
But I feel the weight of what it brings, and the hurt that tries to grab
The many trials that seem to never end,
His word declares this truth,
that we will enter in this rest with wonders anew
Snažím se držet tohoto světa se vším, co mám,
ale cítím tíhu, kterou to přináší a bolest, která mě chce pohltit,
spoustu zkoušek, které jakoby neměly konce;
Jeho slovo ohlašuje pravdu,
že obnoveni zázračně vstoupíme do tohoto odpočinku
But I hold on to this hope and the promise that He brings
That there will be a place with no more suffering
There will be a day with no more tears,
no more pain, and no more fears
There will be a day when the burdens of this place, will be no more,
we’ll see Jesus face to face
But until that day, we’ll hold on to you always

Držím se této naděje a zaslíbení, které On přináší,
že bude existovat místo bez utrpení…
Jednou přijde den, ve kterém už nebude místo pro slzy,
pro bolest ani pro strach;
Nastane den, kde pominou břemena tohoto místa
a uvidíme Ježíše tváří v tvář;
Než tento den nastane, budeme se Tě stále držet…

I know the journey seems so long
You feel your walking on your own
But there has never been a step
Where you’ve walked out all alone
Troubled soul don’t lose your heart
Cause joy and peace he brings
And the beauty that’s in store
Outweighs the hurt of life’s sting

Vím, že cesta se zdá být dlouhá
cítíš tíhu každého svého kroku;
Při žádném z nich
jsi však nebyl úplně sám
Zkoušená duše neztrácej odvahu,
přinášej radost a pokoj jako On;
Krása, která na nás čeká,
převáží každou životní bolest.

But I hold on to this hope…

Držím se této naděje…

I can’t wait until that day where the very one I’ve lived for always
will wipe away the sorrow that I’ve faced
To touch the scars that rescued me from a life of shame and misery
this is why this is why I sing….

Nemůžu se dočkat toho dne, kdy Ten, pro nějž jsem vždycky žil,
uzdraví každý můj smutek,
až se dotknu ran, které mě zachránily ze života hanby a bídy…
proto zpívám…

There will be a day…

There will be a day, He’ll wipe away the stains,
He’ll wipe away the tears, He’ll wipe away the tears…

Přijde den…

Přijde den, kdy smyje skvrny hříchu,
osuší slzy, osuší slzy…

 

Scéna je postavena opět na symbolice světla a tmy, barvy bílé a barvy černé. Celé dnešní evangelium se dá rozdělit do čtyř částí a stejně se dá i do čtyř částí rozdělit i naše scéna. První část je levý horní roh je charakterizována modrou barvou, barvou dne, ve kterém odcházejí Kleofáš a druhý učedník z Scéna emauzských učedníkůJeruzaléma. Jdou po cestě černé barvy, což symbolizuje tmu smutku a beznaděje v jejich srdcích. Tato beznaděj a smutek je vyvolána ztrátou Ježíše, ve kterého doufali a který v pátek zemřel. Nyní jsou to už dokonce tři dni – lhůta, která u Židů platila za dobu, kdy lze člověka definitivně prohlásit za mrtvého. Postavičky dvou učedníků jsou v postoji smutku, ramena jsou pokleslá a ruce bezvládně visí podél těla. Pohled jednoho z nich směřuje k zemi, což mu nedává šanci, aby zahlédl jinou cestu, než černou cestu smutku, po které právě kráčí. To je právě vlastnost zla, že na sebe poutá naši veškerou pozornost. A pokud člověk nemá jinou naději, nevidí nic jiného, než právě hloubku svého trápení bez východu. Černá cesta beznaděje visí přes okraj scény a jakoby padá dolů. Smutek bez naděje je skutečně propast, která člověka ničí.

Druhou část scény tvoří to místo, kde stojí učedníci a postavička Ježíše. Ten se levou rukou diskrétně se dotýká jednoho z učedníků a oslovuje je: O čem to cestou spolu rozmlouváte? Ježíš si nechává popsat Ježíš se dotýká učedníkastav jejich nitra, který charakterizují věty jako: ty jsi snad jediný, který nevíš..., my jsme mysleli, že on je ten, který má zachránit Izraele, k tomu ke všemu je to dnes už tři dny … některé naše ženy nás rozrušily ... Jejich duchovní stav je v naší scéně symbolizován tím, že postavičky ve skutečnosti stojí na dvou cestách: na cestě bílé cestě naděje a pokoje, na níž stojí Ježíš, jenže ta je překryta jejich cestou černou, cestou beznaděje a smutku. Oni v tu chvíli nebyli schopni odhalit, že v Ježíšově smrti, která byla vnějšně viděno velikým Božím selháním, ovšem ve skutečnosti se stává tak velikou nadějí, která láme všechny temnoty lidských životů. Právě tato veliká naděje se musela narodit uprostřed krajní slabosti a selhání lidských plánů, kdy Bůh v Ježíši Kristu na sebe nechal dopadnout veškerou bolest a beznaděj smrti a lidského selhání, aby ve zmrtvýchvstání daroval naději novou a trvalou.

Ježíš se jemně dotýká učedníka a žádá ho, aby vyjevil stav svého srdce... Když to učedníci udělají, tak Ježíš určuje diagnózu: Jak jsem nechápaví a váhaví uvěřit...! Jeho pravda, kterou označuje příčinu jejich smutku a nevěry, je drsná a asi bolela. Ježíš však nezůstává jen u diagnózy, on také uzdravuje a Scéna zhoraobdarovává nadějí. Jak? Postavička Ježíše vybízí učedníky, aby se obrátili a šli s ním po jeho bílé cestě. Aby vstoupili do třetí části scény, která je tvořena delším úsekem bílé látky. Tato cesta je dlouhá, dá práci po ní jít, ale Ježíš je po ní doprovází: Vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahovalo…, a dále jim daruje sám sebe v pokrmu Eucharistie. Srdce učedníků se postupně rozhoří vírou a nadějí. Úsek této cesty je charakterizován i láskou oněch učedníků: to jsou slova: Pane, zůstaň s námi, vždyť už se připozdívá a den se již nachýlil... Prokazují Ježíšovi pohostinnost. Přijímají ho do svého domu, v čemž můžeme vidět dům jejich života, od nynějška už nepůjdou životem sami. A to ani tehdy, když jim po lámání chleba Ježíš mizí z očí. Ale neopouští je, v žádném případě! Zůstává před nimi v podobě rozlámaného chleba. A v této podobě bude je a i nás doprovázet až do konce světa.

Tady začíná čtvrtá část scény a evangelia. Učedníci si říkají: Což nám nehořelo srdce? a ještě v tu hodinu se vydávají na cestu do Jeruzaléma. Jdou do společenství, k ostatním. Církev se začíná utvářet vírou, nadějí a láskou Ježíšových učedníků. Ale ten základ, na kterém to stojí, je právě setkání s Ježíšem. Oni jdou sice ve tmě noci, což je symbolizováno černou látkou v pravé části scény, ale cesta Ježíšova je vede do svítání nového života, které je symbolizováno opět modrou látkou vpravo dole, tam, kam ústí bílá látka Ježíšovy cesty.

Jiný pohled na Ježíše s emauzskými učedníky

Pro velký úspěch písně Here With Us je tu další píseň, In Christ Alone. Na serveru YouTube najdete více verzí tohoto křesťanského hymnu.

Pod videem je překlad, ktrerý pomůže pochopit smysl písně těm, kdo angličtinou nevládnou. Ti, kdo jí vládnou, mohou pod článek do komentáře napsat třeba svůj vlastní postřeh k překladu, co by šlo přeložit výstižněji, lépe... Více hlav, více ví... Předem díky. A tady je ona píseň... (první sloka se dvakrát opakuje)

Překlad písně (vlastní výroba)

In Christ alone my hope is found;
He is my light, my strength, my song;
This cornerstone, this solid ground,
Firm through the fiercest drought and storm.
What heights of love, what depths of peace,
When fears are stilled, when strivings cease!
My comforter, my all in all —
Here in the love of Christ I stand.

Jedině v Kristu má moje naděje základ,
On je mé světlo, má síla, má píseň.
Tento úhelný kámen, tento pevný základ
zůstává pevný v nelítostné vyprahlosti i bouři.
Jaká výšina lásky, jaká hloubka pokoje,
když se utiší strachy, když trápení skončí.
Můj Utěšitel, moje všechno ve všem,
zde v této Kristově lásce vytrvám.

In Christ alone who took on flesh
Fulness of God in helpless babe!
This gift of love and righteousness
Scorned by the ones he came to save:
Till on that cross as Jesus died,
The wrath of God was satisfied —
For every sin on Him was laid;
Here in the death of Christ I live.
Jedině v Kristu, v tom, který na sebe vzal tělo,
se nachází Boží plnost, v bezmocném dítěti!
Tento dar lásky a ospravedlnění (/spravedlnosti)
nenáviděný těmi, které přišel zachránit:
Až poté, co na onom kříži Ježíš zemřel,
hněv Boží byl usmířen,
a to proto, že hřích každého byl na něj vložen.
Z Kristovy smrti Já zde žiji.
There in the ground His body lay
Light of the world by darkness slain:
Then bursting forth in glorious Day
Up from the grave he rose again!
And as He stands in victory
Sin's curse has lost its grip on me,
For I am His and He is mine —
Bought with the precious blood of Christ.

Támhle na zemi leží Jeho tělo,
Světlo světa zabité tmou.
Pak vytrysklo ve slavný Den,
z hrobu On znovu povstal!
A protože trvá jeho vítězství
prokletí hříchu ztratilo nade mnou svou moc.
A to proto, že já jsem Jeho a On je můj,
jsem vykoupený drahou krví Kristovou.

No guilt in life, no fear in death,
This is the power of Christ in me;
From life's first cry to final breath.
Jesus commands my destiny.
No power of hell, no scheme of man,
Can ever pluck me from His hand;
Till He returns or calls me home,
Here in the power of Christ I'll stand.
Bez pocitu viny zaživa, beze strachu ve smrti,
to působí Kristova moc ve mně.
Od prvního životního výkřiku, do posledního výdechu
Ježíš řídí můj osud.
Žádná moc pekla, ani lidské intriky
mě nikdy nemohou vyrvat z Jeho ruky.
Dokud se On nevrátí nebo dokud mě nezavolá domů,
budu zde pevně stát v moci Kristově.

 

Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smti a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. Čeká v modlitbě a postu jeho vzkříšení.

Tento den se neslaví žádné liturgické obřady. Velmi se však doporučuje, aby se spolu s lidem konaly modlitby ranních chval a modlitby se čtením.

Domenico di Pace Beccafumi, Sestup do pekelV kostele se může vystavit k uctění obraz Krista ukřižovaného nebo odpočívajícího v hrobě či sestoupivšího mezi mrtvé anebo obraz Pannny Marie bolestné. Zásadně se neslaví mše svatá a svaté přijímání je možné donášet jen těm, kteří jsou zaopatřováni, jakožto pokrm na cestu z tohoto světa do věčnosti (viatikum). Má se odmítnout slavení svatby i jiných svátostí, krom svátosti smíření a pomazání nemocných.

Hans Holbein, Kristus uložený v hrobě

Homilie kardinála Justina Rigaliho při mši k 200. výročí oslav narození sv. Jana Nepomuka Neumanna

Prachatice, Česká republika
18. červen 2011

Chvála Kristu!

Vážený a milý spolubratře Jiří, biskupe této místní církve,Vaše Eminence, pane kardinále Vlku,drazí spolubratři biskupové, zvláště pak Vy, členové České biskupské konference, vážení představitelé veřejného života, spolubratři kněží, řeholníci a řeholnice, věřící a přátelé v Kristu Ježíši!

Je pro mne velikou radostí, že k vám přicházím jako mimořádný vyslanec Jeho Svatosti papeže Benedikta XVI. Zdravím vás jeho jménem a ujišťuji vás o jeho duchovní blízkosti a jeho hluboké lásce k vám v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Být svědkem oslav 200. výročí narození svatého Jana Nepomuka Neumanna zde, v městě Prachaticích, kde se narodil, vyrůstal, vzdělával a byl vychován v naší svaté katolické víře, je velikou milostí! Pozvedáme své hlasy, abychom vzdali dík Bohu za dar tak velikého světce, a chválíme Boha za všechny ty hojné plody křesťanského života, jež po staletí byly pěstovány v této požehnané zemi, České republice.

Je mi velikou ctí, že mne Svatý otec jmenoval svým legátem. Úlohou papežského legáta je reprezentovat jeho osobu a zvláště pak lásku, jež ho k vám pojí. Papež Benedikt je s vámi v duchu a modlitbě spojen, když s úctou pamatujete na svatého Jana Neumanna a vzdáváte čest tomu, čeho dosáhl. Všem zde shromážděným Svatý otec uděluje své apoštolské požehnání.

Jako filadelfský arcibiskup - metropolita mám tu čest být osmým nástupcem svatého Jana Neumanna. Tato výroční oslava mi ukazuje, jak město Prachatice a vlastně i celá českobudějovická diecéze jsou s filadelfskou arcidiecézí hluboce propojeny odkazem pokorného biskupa, jehož jedinou touhou bylo žít naplno křesťanský život a hlásat Ježíše Krista svým bratřím a sestrám. Pro mne se toto pouto jasně prokázalo v dubnu 2010, když biskup Paďour a delegace z diecéze České Budějovice navštívili Filadelfii. Přivítal jsem je tehdy s radostí a nyní jsem velmi poctěn, že se mi dostává takového vřelého přijetí ve vlasti svatého Jana Neumanna.

Přináším s sebou projevy úcty a pozdravy spojené s modlitbami lidu Filadelfie. Město bratrské lásky, místo zrodu Spojených států amerických, bylo posledním pozemským domovem svatého Jana Neumanna. Osm let neúnavně sloužil filadelfské církvi jako její čtvrtý biskup. Svou horlivostí ve prospěch farního života, oddaností katolické výchově a vroucí láskou k Eucharistii dokázal nesmírně mnoho. Jeho svatyně, která je součástí chrámu svatého Petra Apoštola ve Filadelfii, je místem zbožných poutí. I nadále tam prosí tisíce lidí o přímluvu našeho milovaného „malého biskupa“ a filadelfští věřící nepřestávají být vděční lidu Prachatic za velký dar vašeho odvážného a milovaného rodáka.

Svatý Jan sehrává v dějinách Ameriky úlohu ikony, která trvale symbolizuje jednotu a naději, smíření a svobodu, které se těší Boží děti. Evropské dějiny byly v průběhu staletí velmi obohacené lidmi z Čech, z Moravy, z Československa a nově i nyní z České republiky. Díky přítomnosti tolika lidí českého původu se také mojí zemi dostalo přínosu, neboť s sebou přinesli silnou víru a další dary, které jsou ke cti kultuře jejich rodné země.

Ve velkorysém srdci Jana Neumanna byl neutuchající zájem o lidské a náboženské potřeby lidí různého etnického původu. Jako syn německého otce a české matky, byl mladý Jan zbožný, zvídavý, pilný a vskutku velkorysý ve své touze poznávat, milovat a sloužit Bohu. Když rozpoznal své povolání ke kněžství, zcela přijal skutečnost, že ho toto povolání odvede od jeho rodiny, kterou tolik miloval a z města, které měl tolik rád, jen aby mohl sloužit rodině Boží jako kněz a misionář.

Při dnešní mši svaté zazněla krásná slova proroka Izajáše: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj“ (Iz 52,7). Jak často, ať už jako kněz – misionář v New Yorku, nebo redemptorista a biskup rozsáhlého území, přinášel Jan Neumann radost, útěchu a pokoj mnohým lidem, s nimiž se denně setkával. Vskutku hlásal Boží úžasné skutky lidem všech národů. Kvůli tomu se učil cizí jazyky. Kromě rodné češtiny a němčiny mluvil také anglicky, italsky, francouzsky, španělsky a irsky, aby co nejvíce mohl sloužit lidem. Jeho přáním bylo sdílet se všemi poselství ukřižovaného Krista, kterého hlásal jako Boží moc a Boží moudrost (1Kor 1,24).

Touha Jana Neumanna jít ke všem lidem je výmluvným odkazem ženám i mužům naší doby. Dvacáté století je zjizveno tolikerým násilím a rozdělením, konflikty a bolestí. Nicméně, v srdcích lidí dobré vůle spočívá touha překonávat rozdělení, hojit rány, stavět mosty a vytvářet harmonii a mír. V dnešní době se rozvíjí i zde velké úsilí o intenzivní spolupráci mezi sousedy, mezi českým a německým lidem, obojí tak drahým svatému Janu Neumannovi. Jak chvályhodná je práce těch, kdo se věnují této věci! Práce a misie svatého Jana Neumanna ukazují, jakým způsobem se lze setkat s Ježíšovou tváří ve všech bratřích a sestrách.

Jako mladý kněz se Jan Neumann zapojil a sám se obětoval pro rozsáhlou misijní práci. Rozpoznal na vlastním životě potřebu společenství a pocítil povolání ke vstupu do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Redemptoristé založení v 18. století v Neapoli svatým Alfonsem z Liguori se věnovali zvláště kazatelské činnosti mezi chudými. Jan Neumann byl také prvním redemptoristou, který složil své řeholní sliby v Novém světě. Když byl vybrán za biskupa ve Filadelfii, zvolil si jako biskupské heslo: „Umučení Kristovo, posiluj mne“ (Passio Christi, conforta me). Prostřednictvím modlitby čerpal mocnou sílu z Kříže, z Ježíšova umučení a jeho smrti. Ve chvílích obav, tváří v tvář těžkým rozhodnutím a v čase zkoušek se obracel svatý Jan Neumann k Pánu se slovy: „Stráven bojem spočinu pod tvým křížem. Objímám jej“.

O svatém Janu Neumannovi se říká, že se v ničem nešetřil. Rozuměl, čemu nás učí Ježíš v evangeliu: „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Lk 6,38). Všem rozdával sám sebe a tak následoval Krista Ukřižovaného. Z Ježíšova probodeného boku vytryskl pramen nekonečného Božího milosrdenství. Svatý Jan Neumann toto milosrdenství hlásal a rozdával svou prací, svátostnou službou, a to v každém ohledu jeho krátkého života.

Dnes už je to, drazí přátelé, dvě stě let od narození svatého Jana Neumanna zde v Prachaticích. Jeho život a příklad však mohou oslovit svět v dnešní době víc, než kdykoliv předtím. Pro vás, jeho vlastní lid, s nímž je navždy úzce spojen svým narozením, má bezpochyby zvláštní povzbudivé poselství a požehnání. K vám zaznívá hlas tohoto pokorného biskupa misionáře, vašeho krajana a velkého světce univerzální církve, zní silně a láskyplně. Vyzývá vás, abyste žili křesťanským životem naplno a v souladu se silnou tradicí zbožnosti vaší země, a naléhavě prosí zato, abyste s ním mohli sdílet obrovský poklad víry: Ježíše Krista, Syna Božího, syna Panny Marie a Spasitele světa.

Mladým lidem této země, církev představuje svatého Jana Neumanna jako příklad odvahy a vzor vytrvalosti. Jakmile řekl Bohu jednou ano, svatý Jan Neumann ve své rozhodnosti nikdy nezakolísal, nikdy se neobrátil nazpět. Není tomu ani dva roky, co papež Benedikt XVI. při své návštěvě České republiky, osobně promluvil k mládeži. Užil tehdy krásného výrazu, že totiž Pán „klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr…“ (28. září 2009).

I když tato věta není citátem ze svatého Jana Neumanna, dobře vyjadřuje, co tento světec z Prachatic a „malý biskup“ z Filadelfie říká dnešní mládeži. Vlastně se tato slova vztahují na nás všechny – laiky, kněze a řeholníky, mladé a dospělé, ženaté, vdané i svobodné, matky i otce rodin, dělníky, bohaté a chudé, nemocné a staré a všechny skupiny Božího lidu – když totiž užíváme svobodu a bereme víru za svou, setkáváme se s Kristem, v němž nacházíme radost a pravé a trvalé štěstí.

Svatý Jene Neumanne, kéž tato požehnaná oslava tvého výročí nás vede k tomu, abychom se znovu oddali naší svaté, katolické víře, Ježíši Kristu, jeho evangeliu a jeho církvi. Pomáhej nám, abychom – podobně jako ty – zakoušeli mateřskou ochranu Panny Marie, Matky Boží.

Pomáhej nám, (svatý Jene), abychom poznávali a více si vážili zdroje a vrcholu veškerého křesťanského života, kterým je eucharistická oběť Ježíše Krista. Amen.

Scéna je postavena na kontrastu světla a tmy. Celý náš příběh Uzdravení slepého navazuje na Ježíšův výrok, který pronesl ve Svátek stánků: Já jsem světlo světa.

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12). Téma světla a přechodu ze tmy do světla je hlavním tématem 9. kapitoly Janova evangelia.

Celkový pohled na scénu Uzdravení slepého od narozeníV prostřed scény je rybník Siloe, kam poslal Ježíš slepého se umýt. Ten byl při Svátcích stánků důležitý Z něj kněží čerpali vodu, a nesli ji ve zlatých konvicích do Chrámu a tam se vylévala před oltářem jako oběť. Byl to starý obřad, který měl vyprosit déšť. Podle tradice rozhoduje Bůh o budoucím dešti právě o tomto svátku. Brzy po svátku stánků začínalo v Palestině období dešťů, na kterém závisela úroda. Zvláště slavnostní byl také večer prvního dne svátku, kdy nádvoří žen bylo slavnostně ozářeno světly pochodní. Zřejmě právě zde Ježíš řekl slova: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.

Jméno rybníka Siloe pochází z hebrejského šíloach a znamená „poslaný“ nebo „vedení“ či vodní kanál. Tento název se v prvotním smyslu vztahuje na kanál, kterým byl rybník napájen a který byl zbudován za krále Chizkijáše. V naší scéně je položen mezi světlou a tmavou polovinu scény, aby se tím naznačilo, že tento rybník sám nepatří ani do světa dobra ani zla. Uzdravení totiž přineslo slepci Ježíšovo slovo a to, že se on na něj spolehl, nikoliv samotná voda, jak by se mohlo magicky chápat. Vždyť se slepec v té vodě mohl umývat nesčetněkrát, ale teprve když se umyl na Ježíšovo slovo, dostalo se mu uzdravení.

Postavička Ježíše pomazává blátem ze sliny a prachu země oči slepce a levá ruka ukazuje gestem, aby se šel omýt ve vodách Siloe. Slepec je v postavení, jako by se zvedal právě ze země a má před sebou tápavě vztažené ruce.  Ježíšovo počínání muselo slepce překvapit. Ježíš sám bere inciativu do svých rukou, slepec totiž Ježíše o uzdravení neprosil. Smysl jeho nemoci tkví v tom, že se na něm mají zjevit skutky Boží (Jan 9,3). A skutek Boží je právě to, že přistupuje k našim nemocen a touží nás jich zbavit, abychom Ježíše mohli dokonale následovat.

Postava Ježíše stojí na okraji světlé látky. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa (Jan 9,5). Ježíš tím, co dělá, vyvádí slepého z jeho tmavé poloviny světa. Ta je tmavá jeho slepotou, ve které nic nevidí, ale důležitější než slepota očí, je to, co v průběhu evangelijního úryvku můžeme pozorovat: jak jeho víra postupně roste tím, že o Ježíšovi nejdříve prohlašuje: člověk jménem Ježíš (v. 11), pak je pro něj prorok poslaný od Boha (v. 17) a nakonec Syn člověka a Pán (vv. 35 a 38). V takovém označení jasně rozpoznáme plné křesťanské vyznání totožnosti Ježíšovy osoby. Rovněž na závěr před ním padne na kolena.

V celém evangelním úryvku jsou důležitá slova „vidět“ a „vědět“. U slepce lze vypozorovat, jak jeho slepota je postupně vystřídána viděním a jeho nevědění, kdo je to Ježíš se postupně „vyvine“ ve víru a vyznání, že Ježíš je „Syn člověka“ a „Pán“. Na druhou stranu postavy farizejů vstupují do příběhu jako vědoucí. Ale postupně se stávají těmi, kdo nevědí… (my víme, že ten člověk je hříšník … o tomhle člověku nevíme odkud je…).

Za pozornost v naší scéně stojí další postavy. Představují totiž různé reakce na Ježíšovu osobu. Vlevo stojí postavy tří farizeů. Zůstávají ve tmě a nejeví zájem o to, aby přešli do světla. Představují odmítající stranu, o kterých Ježíš v evangeliu říká: Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme.' Proto váš hřích trvá. Založené ruce postaviček jsou postojem nepřijetí, uzavřenosti. Jsou sestoupeni do kruhu, tvoří uzavřenou společnost, mezi kterou je těžko vejít. Jeden z nich pozoruje, co Ježíš dělá a ostatním o tom podává zprávu. Mezi sebou pak kriticky hodnotí Ježíšovy činy

Na druhé straně, na světlé látce, jsou postavy dvou Ježíšových učedníků. Být Ježíšovým učedníkem znamená být ve světle. Jejich postoj je přijímající. Jsou obráceni k Ježíšovi a snaží se pozorovat to, co Ježíš dělá. Netvoří uzavřenou skupinu. I my jsme pozváni postavit se vedle nich a dělat totéž, co oni. Pozorovat Ježíše, být k němu otevření a pozorně naslouchat tomu, co On dělá.

V evangeliu se ze tmy ke světlu přechází postupně. Stejně postupně farizeové přecházejí od vědění k neznalosti. Proto je toto evangelium tak důležité pro dobu postní: ukazuje nám totiž, že stávání se Ježíšovým učedníkem je postupný proces, ne jednorázový úkon. Dále text chce nasměrovat čtenáře na cestu ve které, „jedná jako dospělý“. Vyznávat Krista učedníka přes názor rodičů, sousedů nebo jiných autorit a vsadit na toto své přesvědčení všechny své vztahy a postavení. Být učedníkem znamená být připraven na vyloučení ze společnosti kvůli Kristu.

Předchozí neděle je zde.

Jiný pohled...Detail Pána Ježíše, který blátem pomazává slepého...Detail Ježíšových učedníků...Detail farizeů...

Stránky