Významné osobnosti

Čeněk Holas se narodil 10. února 1855 v Hostíně. Studoval na písecké reálce a pak na technice v Praze. Pak se věnoval studiu hudby a tělesné výchovy. Podnikl několik cest do ciziny, především do Ruska, kde strávil delší čas a naučil se rusky. Pak působil jako profesor na reálce v Praze na Malé Straně, přičemž se horlivě věnoval sbírání českých národních písní.

V letech 1908–1910 vydával postupně své stěžejní dílo České národní písně a tance o šesti svazcích, které doplňuje Erbenovu sbírku. Zemřel 8. února 1939 v Písku a je zde pochován na lesním hřbitově. Více si můžete přečíst zde.

Čeněk Habart se narodil 21. září 1863 v Předbořicích v tehdejším milevském okrese. Vystudoval učitelský ústav v Praze. Ještě jako student se stýkal s rodákem z blízkého Hostína, profesorem Čeňkem Holanem, sběratelem a vydavatelem lidových písní, který v mladém Habartovi vzbudil zájem o folklór.

Čeněk HabartS velkým zápalem začal sbírat lidové písně, pořekadla, zvyky i obyčeje. V roce 1895 byl již tak známý ve vlasteneckých a národopisných kruzích, že byl vyzván, aby byl spolupořadatelem národopisné vesnice na velké Národopisné výstavě v Praze. S elánem a důkladností se pustil do práce. S architektem Makovcem z Prahy vypracoval plán vesnického stavení a na pěti fůrách přivezl do Prahy i veškeré jeho vnitřní zařízení, nábytek a nářadí.

Dlouhou dobu byl dopisovatelem několika regionálních časopisů a pražského Národopisného věstníku. Napsal a vydal tři dětské divadelní hry: Tajemný dub, Lesní ženka, Princezna Zlatohvězdka. Fotografie a popisy těchto her byly v katalogu Světové výstavy v Petrohradě. Hry byly provedeny nejen u nás, ale i v Porýní, Jugoslávii a v Americe.

Jeho práce však nesporně vyvrcholila napsáním rozsáhlého čtyřdílného vlastivědného díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Jen první tři díly, vydané přd II. světovou válkou, mají 1246 stran velkého formátu.

Jeho pedagogická dráha začala roku 1883. Působil 13 let jako podučitel v Petrovicích, pak přes rok jako učitel v Jesenici, pět let byl řídícím učitelem v Odlochovicích, čtrnáct let v Jetřichovicích a posledních deset let vedl obecnou školu ve Voticích, kde mu byl udělen za zásluhy titul ředitel školy, který tehdy náležel pouze ředitelům měšťanských škol. Dne 1. února 1927 jako čtyřiašedesátiletý odešel do důchodu a cele se věnoval dokončení svého díla. Až do své smrti, 24. května 1942, žil ve Voticích, kde je také na městském hřbitově pochován.

Narodil se 29. září 1859 v Miličíně jako prvorozený z osmi dětí Antonína a Anny Palečkových. Do školy začal chodit v 5 letech. Učil se velmi dobře, měl zároveň i velké hudební nadání, měl krásný hlas.

P. František PalečekPozději studoval na gymnáziu v Táboře, s vyznamenáním. Po maturitě mu radili studovat filosofii. A s tímto plánem také odjížděl do Prahy na studia. Ale v nitru se už rodil jiný plán — před odjezdem do Prahy se šel pomodlit do kaple na Kalvárii u Miličína a v Praze se modlil také v Loretě, aby dostal vnuknutí, co dělat a jak se rozhodnout…

Nečekaně se vrátil domů do Miličína, přičemž v tu chvíli pracoval otec na poli. Oznámil mu, že si zvolil dráhu kněze. Nikdo ho k tomu nevedl, nikdo ho nenutil. Vstoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích, stále studoval s výborným prospěchem.

Roku 1884 byl vysvěcen na kněze a stal se kooperátorem ve Starém Sedle v mirovickém okrese. Zde byl jen několik měsíců, byl přeložen do Mirovic. Zde založil spolek křesťanských matek a dívek. Vyhledával osadníky po osadách a konával s nimi duchovní cvičení. Byl v kostele častokrát do pozdní noci. Kázával v poutním kostele na Makové a tato kázání si získávala široký věhlas. Byl štíhlý, hubený, asketický. V roce 1887, po smrti tamějšího faráře Rozsypala se stal administrátorem. Téhož roku se tam přestěhoval nový farář, P. Ignác Paták. U něho byl tedy nadále kaplanem. Tam se staly známé jeho katecheze a promluvy, které horlivě konával jak při mších, tak při odpoledních požehnáních. Také se uplatnilo jeho učitelské nadání.

V roce 1893 byl ustanoven adminitrátorem v Kovářově, následujícího roku administrátorem v Kostelci a téhož roku rezidenciálním kaplanem v Předbořicích.

V Kovářově byl ustanoven farářem roku 1902, kde pobýval až do své smrti. Byla to nejdříve rebelantská vesnice a kostel byl prázdný. Zakrátko však nestačil. P. Paleček zde zavedl společné modlitby při mši sv., modlitby růžence, III. řád, Mariánskou družinu mužů. Pořádal procesí na Makovou horu a na Svatou Horu do Příbrami. Této pouti se účastnilo 700 lidí, z nichž 400 bylo mužů. Na vánoce a v postě zpovídával celé dni i noci. Jeho tři místa byly: zpovědnice, oltář, škola. Málokdy snídal. V kostele zorganizoval zpěv. Dovedl pro něj získat muže, protože měl velké hudební nadání. V době postní bylo obvyklé, že do Kovářova putovalo mnoho lidí se vyzpovídat a poslouchat jeho kázání. Nebylo nic výjimečného, že v tyto dny přijalo eucharistii až 3 000 osob.

Vynikal štědrostí, zejména vůči chudým, kterým neodmítl dávat, i když věděl, že s jeho darem nebude naloženo dobře. Nerozlišoval pohřby na slavné a chudé, pro každého dával to nejlepší.

Své farníky znal jako znalý psycholog, protože měl o ně zájem. Ve vystupování byl jemný a taktní, byl respektovaný i u svých odpůrců.

V roce 1921 zde byla biskupská vizitace. Tehdy přistoupilo ke sv. přijímání tolik mužů, že biskup Šimon Bárta byl tím počtem tak vyveden z míry, že prohlásil, že něco podobného na svých vizitacích ještě neviděl. A tehdy jej jmenoval čestným kanovníkem.

Otec P. Palečka zemřel 21. ledna 1903 po záchvatu mrtvice. 12. dubna 1922 pak jeho matka a téhož roku 26. prosince i jeho sestra Marie. Úspory po své sestře (1000 Kč) věnoval ve prospěch kněžského dorostu v Českých Budějovicích. Předpověděl si, že se dožije ještě tak tří, čtyř let…

V červnu 1925 P. Paleček onemocněl. Přes lékařův zákaz jakékoliv práce P. Paleček pokračoval v činnosti, vypomáhal při biřmování v Klučenicích. V srpnu 1925 se jeho zdravotní stav zlepšil. Nechtěl si připustit žádný dispens, aby mohl sloužit mši sv. v domě. 12. září 1925 byl naposledy v kostele. Dne 18. prosince jej postihl záchvat, upadl do bezvědomí. Od začátku prosince přijímal Tělo Páně každý den až do své smrti. Zemřel v sobotu 16. ledna 1926 v půl dvanácté dopoledne. Pohřeb se konal 19. ledna 1926, na poslední cestě ho doprovázel poslanec J. Krejčí a 160 hasičů.

Při mobilizaci 1914 zpovídal rukující vojáky celé odpoledne i v noci do rána do 7 hodin. Jakmile vyzpovídal skupinu, podával Tělo Páně.

Měl i své nepřátele. Když přišel do Kovářova, hodili mu večer kámen do okna. Dostával výhružné dopisy, vyhrožovali mu smrtí, bude-li lákat lidi do kostela. Ukradli mu v noci všechny slepice, kradli mu ovoce ze zahrady, ačkoliv všechno rozdal.