Tábor 2014, 4. den

Byl čtvrtek. Čtvrtý táborový den, dvacátý první den srpnový. Pomalu jsme se ani nestačili převalit na druhý bok a budíky, ti nemilosrdní strážci zoufalého naříkání, svými burácivými a občas až houkajícími tóny zvěstovaly nejhorší. Ráno.

Přes všechnu nepřízeň osudu jsme byli plni vznešených myšlenek a velkých ideálů. Plánovali jsme se dnes postavit okolnostem, zachránit svět a prožít mnohá dobrodružství. S takovým odhodláním jsme ráznými pohyby nohou odkopli spacáky pryč z našich matrací, abychom procitli do zdrcující reality. Do reality vystřízlivění z nočních snů.

Vstup do fotogalerieA opravdu, situace byla neutěšená. Nepřestávající zívání, hlasité povzdechy volající po přívětivosti spacího pytle a víčka, která padala do očí. To vše se v odéru smutku z právě končící noci snoubilo s nepřítomnými pohledy polospánku, když jsme se ve společenské místnosti scházeli k úvodnímu slovu na den a modlitbě.

Slůvko i modlitba pro nás ale naštěstí znamenaly životadárnou infuzi nové energie a nadšení, síly i povzbuzení, a tak jsme na následující snídani spěchali opět s mnohem větším elánem. A že jsme měli proč spěchat! Do úst jsme postupně vkládali chleba, máslo, marmeládu, sýr, vločky, jogurt, vánočku, zeleninu a rohlík. To vše za příjemného šumu tekoucího čaje a kávy. Zkrátka to byly okamžiky blaženosti a neskonalého štěstí. Všechno však má určenou chvíli a veškeré dění pod sluncem svůj čas. Čas snídaně vypršel, nadešel čas dalšího programu.

Země, kterou jsme dnes v rámci putování kolem světa navštívili, byla Indie. Bára si připravila prezentaci a my hltali její obsah. Dozvěděli jsme se toho mnoho, mnoho později zapomněli, ale mnoho také ne. Dopoledne se neslo v náladě normálního táborového dne a nic nenasvědčovalo ničemu jinému. Nejdříve jsme se zamýšleli nad zpovědí, pak jsme zpívali, dováděli a skotačili a někteří, někteří jen tak spali, nebo si povídali s náhodnými kolemjdoucími.

Po obědě však přišla jako blesk z čistého nebe, nebo jako facka ze strany, odkud ji čekal jen málokdo, nová extáze vzrušení. Prestižní a tradiční hra Messnerovy vrcholy číhala za rohem a narychlo utvořené a natěšené manželské dvojice se chvěly trémou. Úkolem bylo zdolat všechny osmitisícovky jako první.

Vstup do fotogalerie

Hrdinné výkony braly dech. S nadšením a neskrývaným obdivem sledovali nestranní pozorovatelé, jak se potící se horolezci sprintem vydávali do kopce a z kopce, na vrcholy hor, tam a zase zpátky. Svaly se napínaly, srdce bušilo stále více, a když už to vypadalo, že nikdo nevyhraje a všichni padnou vyčerpáním, opak se stal pravdou. Manželský pár Otce Řehoře a Káti nadlidským, ano, řekněme až heroickým výkonem porazili všechno, co jim stálo v cestě. Vyhráli. Dvorana slávy je vítala potleskem davů, oba šťastní manželé vstoupili do pomyslného horolezeckého nebe. Štěstí neznalo mezí, euforie neupadala, potlesk stále sílil. Pak se však přece utišil a lidé se začali rozcházet zpátky na faru.

Pro vítěze ovšem čekala ještě jedna specialitka, odměna za dvě hodiny odříkání a dřiny. Výborem Reinholda Messnera byli zpátky na faru odneseni na ramenou. Jak se později ukázalo, možná by pro ně bylo lépe, kdyby tuto cenu nevyhráli, ale na to se již historie neptá.

Vysíleni a vyčerpáni jsme dorazili zpět do pohostinného přístřeší. Někteří se snažili usmívat, někteří jedli, někteří spali za chůze. Všichni ale byli zpocení a špinaví. Sprchy dostaly zabrat...

I osprchovali jsme se a vstoupili do kostela. Na programu byla mše svatá. Snažili jsme se při ní neusnout. Někteří možná klimbali, ale věřme, že neusl nikdo. Vyšli jsme z kostela, protože mše skončila, a těšili se do spacáků. Ani v tento večerní čas však nebylo konce příhod, které se nám ještě měly stát a činů, které jsme ještě měli vykonat. Nadešla noční hra.

A tak jsme se vydali znovu směrem pryč. Šli jsme, a nesměli jsme dupat ani zpívat, smát se ani plakat, protože už byl noční klid a Novou Cerekví se nesl něžný mír přicházející noci. Po špičkách jsme doputovali až k tajemnému rybníku a Báře, k té, co už dneska měla prezentaci na Indii. Pozdravila nás a začala vyprávět pravidla.

Vstup do fotogalerie

Po jednom jsme se měli brouzdat travinami a na čtyřech různých stanovištích jsme si měli zapamatovávat jednotlivé předměty, které však postupně splývaly v jedné bublině nafouknuté do neznáma. A tak jsme se vraceli, a zapamatovávali si znovu ty stejné předměty, jako před chvílí, a při tom jsme stále nemohli mluvit a měsíc svítil a z lesa houkala sova a na jednom stanovišti na nás Pavel házel z dlouhé chvíle kamení.

Tajemný a mystický výlet kolem rybníka do hloubi naší paměti měl konec u jedné lávky přes rybník. Martinovi jsme přiškrceným polohlasem sdělili všechny předměty, které jsme si zapamatovali, a když jsme na nic nezapomněli, Martin nám posvítil do očí baterkou a, opět přiškrceným polohlasem, nás propustil.

Tak vše plynulo k zdárnému cíli. Ale ani tentokrát jsme neměli být ochuzeni o prekérnosti a pikantní nešťastnosti. Právě na oné lávce, té přes rybník, se totiž setkaly dvě různé a protichůdné postavy - malá Káťa a velký Vojta. Hned bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Oba možná ještě mohli udělat krok dozadu, aby předešli neodvratitelné katastrofě. Ale neudělali ho. Šli. Proti sobě. Po lávce. Stromy se ohýbaly ve větru a v rybníce skákali kapři. Možná, že i mlha se snášela mezi dvě postavy, které se stále blížily k sobě. Kdesi za nimi Martin zablikal baterkou. A pak to přišlo. Vojta udělal krok do strany, ale ouha. Tam, tam už lávka nebyla. Tam byl jen nekonečný rybník, voda, voda a voda...

Nakonec se Vojta neutopil a Káťa nedostala infarkt, dokonce ani my jsme se při pohledu na poněkud mokrého Vojtu neusmáli k smrti. Vše dopadlo dobře.

Ještě dlouho jsme ale všechno museli prodiskutovat a probrat ze všech stran. A tak už možná ani nebyl čtvrtek, když jsme uléhali do spacáků, které jsme nacházeli skopnuté vedle matrací. Uléhali jsme ve spěchu, abychom se aspoň jednou stačili obrátit na bok, než nás ten neúprosný strážce zoufalého naříkání opět překvapí uprostřed snění. Každou chvíli totiž mělo vyjít slunce.     

Matěj

Články: