4. neděle postní

Opět v našich čteních nezaznívá slovo SMLOUVA, ale přece se její existence předpokládá.

První čtení je z pera jeruzalémských kněží v okolí chrámu, kteří kolem roku 300 nebo 250 píší o událostech, které se staly před dvěma staletími. Jejich dílo není historickou kronikou, ale spíše zhodnocením událostí z pohledu víry. V našem úryvku jde o situaci, kdy národ byl již desetiletí ve vyhnanství. Mnozí už to vzdali, přestali doufat. Situace je zoufalá a nezdá se, že by se něco mohlo změnit. A tu najednou: perský král Kýros! Jeho vyhláška, která musela Izraelitům znít jako zjevení z nebe: Hospodin, Bůh nebes, mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Jděte zpět do Jeruzaléma!

Tatáž myšlenka je v druhém čtení: nejdříve Pavel na začátku konstatuje, že jsme byli mrtví následkem hříchu. Ale Bůh k nám přistoupil skrze smrt a zejména vzkříšení Ježíše. Žádný zemřelý nedokáže sám sebe oživit, to určitě každý ví. Proto to, že žijeme je čirý dar, nic jiného než milost.

Evangelium nad tím medituje trošku jinak. Proč to Bůh dělá, proč se o nás zajímá? Proč nás křísí ze smrti hříchu za cenu smrti svého Syna? Odpověď: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Dnešní téma naší pouti mší svatou je Eucharistická modlitba. Slovo Eucharistein znamená v řečtině „vzdávat díky“. Co jiného by člověk měl na základě dnešních čtení dělat, než jen děkovat. Ale protože ani děkovat neumíme tak, jak se patří a náleží, ve mši svaté děkujeme nebeskému Otci Kristovými ústy v Duchu Svatém – přidáváme se k tomu děkování, které Boží Syn vyslovuje svému nebeskému Otci a na kterém participuje jeho církev, tedy my.

I když většinu modliteb v této části mše svaté vede kněz jako druhý Kristus – ten který říká tato slova v osobě Kristově, přece jde o modlitbu celého shromáždění věřících, protože se do této modlitby zapojuje nasloucháním a odpověďmi.

Články: