5. neděle postní

Smlouva se dnes jasně ukazuje v textu proroka Jeremiáše. Pisatel si všímá toho, že dřívější smlouva, která byla sjednána po vyvedení z Egypta na hoře Sinaji, byla pouze vnější. Byla to smlouva, která se dala zpochybnit. Protože bylo na člověku, aby tuto vnější smlouvu přestěhovával do svého srdce skrze poslušnost. Ale na to jsou lidské síly příliš slabé. Častokrát se to nepovede. Proto, aby nastala opravdová poslušnost Bohu, musela přijít nová smlouva, která však už nebyla napsána někde jinde, než přímo v srdci toho, kdo jí má plnit.

V druhém čtení se nám ukazuje Ježíš, který toto umožnil. Jeho smrt a zmrtvýchvstání je předpokladem naší poslušnosti. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Zde se naráží na Ježíšovu nejzásadnější poslušnost, poslušnost Otci až k smrti. Ježíš z té smrti měl přirozenou hrůzu, proto se modlil. Ale tak, že nežádal odejmout utrpení, pokud by to nebyla Otcova vůle. Ale tak, aby dokázal vždy vyplnit Otcovu vůli, ať už bude muset umřít, nebo ať už to Otec zařídí jinak. Nedokážeme si představit, jak veliké boje to musely být, ale také jak veliká vedla Ježíše ochota. Ne trpět, ale být poslušný. A byl vyslyšen, zde čteme. To není ironie: Otec Ježíše vyslyšel ale jinak, než po lidsku. Dostal víc, než jen prodloužení života: dostal nový život. Ano, Ježíš musel umřít (kvůli nám, ne kvůli sadismu Otce, abychom mu věřili jeho lásku k nám…), ale Otec ho oživil, vzkřísil ho z mrtvých. Poslušnost tedy od Boha získává dary, jejichž velikost je mimo naše chápání.

Evangelium mluví o mnoha věcech, ale hlavně o tomto: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Mít svůj život rád více, než toho, který nám ho daroval, je sice pochopitelné pro lidskou slabost, ale nepochopitelné z pohledu Boží logiky. Důvěřovat tomu, který může darovat život stále znovu a který nikdy nežádá nemožné věci, je to nejzásadnější, co můžeme dělat. Ale musíme se to pochopitelně učit, chce to čas, ale hlavně Boží moc a naši ochotu. Vše potřebné dostáváme v Eucharistii.

Část mše svaté: Eucharistie – svaté přijímání. V něm dostáváme moc, ale i příklad, jak žít lásku. Příklad je v tom, že chléb a víno jsou námi stráveny a zanikají, abychom my na oplátku žili. A moc dostáváme právě skrze to, že nás Eucharistie proměňuje v Ježíše poslušného. Jako pokrm se stává naším tělem, tak zde je to naopak: my přijímáme Krista, abychom se stávali stále více Ježíšem a byli schopni dělat to, co dělal a dělá on.

Články: