Jeden řecký autor Plútarchos ve svém díle O pověře se pouští do zajímavé argumentace, kdy obhajuje ateismus před pohanskou vírou z toho důvodu, že člověka osvobozuje od strachu z božstev a démonů. Antický člověk totiž se častokrát snažil zvítězit nad nimi pomocí magie…

Ve druhém čtení nám sv. Pavel říká, že všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Jakožto Boží děti jsme v Kristu postaveni do opravdové svobody, která znamená především svobodu od strachu ze smrti, hříchu a Zlého. Není to náše vlastní šikovnost, která nás povznáší k této svobodě, ale je to sám Bůh, který nám tuto svobodu dává v Duchu Svatém. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" Toto ujištění, že jsme Boží děti se děje zvláště ve chvílích zvláštní důvěrnosti s Bohem, když můžeme v modlitbě oslovovat Boha jak Otce. To, že se zde pro Otce užívá aramejské oslovení „Abba“ je památkou na Ježíše, který právě takto svého Otce oslovoval. A právě v tomto jménu se nyní modlíme my věřící křesťané.

Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. V Duchu Svatém získáváme nové příbuzenské vztahy – společenství svatých a nárok na věčné dědictví v Ježíši Kristu.

Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Avšak jsme ujištěni, že utrpení tohoto času jsou nesrovnatelná se slávou, ke které jsme povoláni.