1. čtení bylo sepsáno po roce 597, kdy babylónská vojska přemohli judského Jójakína a odvedli jeho i výkvět národa do vyhnanství. Hospodin jakoby nechal uschnout svůj zelený strom, ale – je tu naděje. Cedrem, který vypučí je zde míněn jeho potomek, zatím neznámý. Není ani udáno, kdy dojde ke změně poměrů, budoucnost zůstává zahalena temnotou. Ale je zde světlo: tato snítka stromu bude zasazena na vrcholku hory, bezpochyby Siónu, který zůstane i nadále středem světa a vyvolenou Boží horou. Boží věrnost, jeho vyvolení, jsou neodvolatelné.

Slova evangelia zní s další jistotou. Ať člověk spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Tolik našich starostí o dobro je těmito slovy hodnoceno nejen jako neužitečných, ale přímo škodlivých. Tak jako zlo v sobě obsahuje svou smrt a samo vede ke svému zániku, tak dobro v sobě nese svůj život a samo o sobě roste, že se nedá zastavit. Kontrast mezi naší nečinností a Boží činností je jen zdánlivý: Bůh podle Písma totiž působí právě tam, kde my víme, že nic nemůžeme a nezbývá než jen v tichosti čekat. Království Boží patří Bohu, tedy člověk ho nemůže vytvořit ani zničit, ale může mu bránit. Ale vše má svůj rytmus a svůj čas: podobně jako neurychlíme růst rostliny tím, že ji budeme tahat za stonek, tak ani růst Božího království tím, že budeme za Pána Boha dělat věci, které může jen On.

V druhém čtení jsme slyšeli: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána… V čem je tato důvěra? Nespočívá v naivní důvěře, že se tento svět stane světem ideálním nebo věčným. Pro Pavla je to svět, který je současně světem Božím, ale současně je světem stále málo plným Boha. Je to svět, ve kterém ten, kdo miluje Boha, cítí, jak by mu rád byl ještě blíže. Je to svět, kde zakoušíme a stále si uvědomujeme, že jsme lidem Božím, ale o toto vědomí je stále třeba usilovat a zasazovat symbolicky do země našeho srdce semínko Božího slova s důvěrou, že ono svou vnitřní silou si najde cestu ve spletitostech našich přání a pohnutek.

Denně věrně ve dvaceti minutách ticha s Bohem vstupujme do modlitby a s vírou berme do rukou Písmo svaté a pomalu čtěme, zasazujme do srdcí Boží slovo. Tam, kde se nás toto slovo dotkne, se zastavme a nechme ho na sebe působit. Myslím, že tak mu dáme prostor k tomu, aby svou moc ukazovalo…