2. neděle adventní

První čtení nás zavádí historicky do doby po dobytí Jeruzaléma r. 586 př. Kr. Baruch těší zajaté Judejce v Babylónské říši, že jejich trápení bude mít konec. A že ve způsobu tohoto ukončení budou moci rozpoznat Boží zásah. Roucho slávy, roucho spravedlnosti, koruna slávy, to jsou symboly převzaté ze svatební oslavy: Bůh tedy nebude dávat jen dary, dá národu sám sebe (Boží slávu). Národ byl později osvobozen, přišlo to dost nečekaně. Mnozí lidé už si tam zvykli a domů už se jim nechtělo. Vrátil se jen zbytek… Takže na úplné naplnění tohoto prorockého příslibu zatím čeká na své vyplnění, až v budoucnu přijde Ježíš a Bůh bude všechno ve všem.

Jan Křtitel je hlasem, který volá na poušti. Jméno Jan znamená Boží dar. A jméno u Židů naznačovalo životní poslání toho, kdo ho nesl. Jan tedy ohlašoval Boží dar – ukazoval na přicházejícího Ježíše. Sám o sobě říkal: Já jsem hlas volajícího na poušti… Hlas je sám o sobě zvuk, ale potřebuje být vytvarován slovem, aby měl význam. Hlas je jen nosič, důležité je slovo. Jaké slovo tedy Jan káže? Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Říká, že přichází sám Bůh. Neříká však jakým způsobem. Ale říká, co dělat pro to, abychom dar jeho příchodu mohli přijmout: vyrovnejte mu stezky!

Jak rovnat cesty pro Pána? Nemusíme za tím hledat nic složitého, zkusme se podívat na to, co nás asi nejdříve napadne v souvislosti s vyrovnáváním stezek Pánu – pokání –, a zkusme to udělat lépe. Snažíme se vůbec o život obrácení? Zajímá nás, zdali dlužíme něco Bohu, druhým či sobě? Snažíme se to napravit? Zpovídáme se? Pokud ne, tak proč? Jan kázal na poušti, tedy v tichu. Ať naše zpověď není jen zvykem, ale plodem našeho naslouchání Pánu v tichu. Někdy máme pocit, že nemáme z čeho se zpovídat. Pak pomůže číst Písmo nebo si můžeme vypomoci zpovědním zrcadlem… To nejdůležitější je právě snaha o obrácení. Poznat, kde potřebujeme obrátit se, i to je Boží dar. Můžeme přinejmenším začít tím, že o něj budeme prosit.