4. neděle adventní

Bratři a sestry, dnešní doba je už dlouho dobou, která měří člověka podle toho, co dokázal, jaký výkon podal. Takový postoj se nám také přenáší do našeho života víry. Častokrát hodnotíme věci i v naší víře podle toho, jaký okamžitý užitek z nich máme. Modlitba častokrát nepřináší ten efekt, který si představujeme, proto je pro nás těžké v ní vytrvat. Svátosti také proměňují naše srdce postupným způsobem, tak k čemu je neustále přijímat, jsme v pokušení si říct…

Když jsme poslouchali dnešní čtení, mohli jsme si povšimnout, že v nich to nejdůležitější nedělají lidé, ale Bůh. V prvním čtení jsme přeneseni do 2. poloviny 8. století před Kristem, do doby velkých společenských nespravedlností. Svůj díl viny na tom mají selhání davidovských vládců. Proto Bůh přislibuje příchod jiného vládce, který přinese vytoužený pokoj. Znakem jeho příchodu bude nepatrnost Betléma podle lidských měřítek a velikost jeho osoby podle Božích zaslíbení. V evangeliu jsme sledovali Marii, která spěchá ke své příbuzné Alžbětě. Ta jí vzdává nadšenou pochvalu za to, že uvěřila, že se na ní splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Maria totiž postavila svůj život na slibu: ať se mi stane podle tvého slova! I když svolila k početí Syna a tento slib jí mohl přinést obrovské problémy, mohla být ukamenována jako cizoložnice, přece svou nejistou budoucnost postavila na jistotě Božího příslibu, že se přes všechna protivenství stane matkou Božího Syna. Byla tedy očekávající, důvěřující a dávající Bohu svůj život.

Po příkladu Panny Marie je to cesta i pro nás. Ale nejde jen o příklad, víra je dar. Nejde opět tolik o náš výkon, ale o její přijetí. První je vždy Boží dar, teprve pak je naše jednání. Pokusme se tedy více se dozvídat, co vlastně nám Bůh slíbil do našich životů. Třeba skrze Boží slovo čtené v tomto týdnu.