1. čtení – vzkříšení mrtvého dítěte vdovy Eliášem:

Vyprávění má zajímavou strukturu: nemoc se odehraje na místě pohostinství – nemoc obere chlapce o dech života – jeho matka špatně interpretuje to, co se stalo – Eliáš se konfrontuje s výzvou – jeho jednání (symbolický akt a modlitba) – vyslyšení modlitby a vrácení matce – matčino vyznání Eliáše jako muže Božího.

Matčina obžaloba má charakter démonický – on jako muž Boží jí přináší neštěstí. I když připouští, že je hříšnice, že smrt chlapce je vlastně trestem za to, co je jejím proviněním.
Eliáš na to reaguje – vystavuje chlapce Boží pozornosti v úpěnlivé modlitbě. Eliáš v modlitbě přijímá za fakt, že jeho příchod je důvodem chlapcovy nemoci! Ale

Hospodinovo vyslyšení modlitby se ukazuje jakožto popření matčiny představy, že její dítě je potrestáno za její hříchy. Eliáš s vdovou nepolemizuje o její představě Hospodina. Jedná. A pak jí ukazuje oživlého chlapce nejen jako svědectví Hospodinova mocného činu, ale také proto, aby si uvědomila, jak velice se mýlí, když Hospodinu připisuje zlé záměry.

Toto slovo Písma varuje: zlo může číhat na svatých místech (a osobách), ale jedině skutky lásky a skutky integrity (prorok zde opravdu ztělesňuje to, co hlásá) mohou odhalit jejich úskok.

Evangelium.

Předchází uzdravení setníkova služebníka a následuje dotaz Jana Křtitele, zdali Ježíš je tím, kdo má přijít a kterého on ohlašoval... V odpověď Ježíš poukazuje na tato znamení.

V těchto znameních se má rozpoznat, že: veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid.

Někteří vykladači upozorňují na podobnost toho, co Ježíš učinil s Apollóniem z Tyany.[1] Ale není nezbytné zde vidět závislost těchto dvou vyprávění. Účinek vzkříšení je zde ve dvou okruzích: 1) ti, kdo byli přítomni (úžas a vyznání Boha) a 2) rozšíření té zvěsti po celém okolí.

Ačkoliv je zde možné tématem spatřovat podobnost s tím, co učinil Eliáš, je zde zároveň velká nepodobnost: zde se prezentuje Bůh jako přítomný uprostřed svého lidu, Ježíš je to, kdo koná mocný čin… V Lk evangeliu se od nynějška častěji označuje Ježíš jako Pán. – vyznání církve.

Ježíš se dotýká nosítek (már) – aby se zastavili, Ježíš ignoruje nečistotu, a poroučí s autoritou: já ti říkám…

Chlapec se posadil (řecké slovo jen zde a při vzkříšení Tabity Sk 9,40) a začal mluvit = důkaz vzkříšení.

Zástup reaguje strachem = přirozenou reakcí člověka na Boží přítomnost, ale zároveň i Boha oslavili. Ježíš je vyznán jako prorok (// Eliáš, Mojžíš Dt 18,15 ??). Zároveň zmínka o navštívení Bohem – naplnění toho, co je řečeno v Zachariášově chvalozpěvu ze začátku evangelia, ale také naplnění toho, co podle proroctví Malachiášova 3,1 oznamoval Jan Křitel, že Bůh opravdu přijde a navštíví svůj lid. Tento skutek ukázal, že tato návštěva se stala v Ježíšově osobě. Ježíšova známost se rozšířila nejen do Judska – což je důležité jako svědectví o víře židů, ale i celé Palestiny, což Lk připravuje půdu pro pozdější vyprávění o hlásání evangelia mimo Palestinu.

Boží příchod k lidu je ohlášen Janem Křtitelem a Ježíš toto hlásání naplňuje. Jsme v Naimu – 40 km jižně od Kafarnaa. Prozřetelnostní setkání. Ježíš má soucit (vdova a jediný syn). Adresátem mocného činu je to mrtvé dítě, nikoliv matka. Ježíšovo „neplač“ je pak umožněno tím, co vykonal pro jejího syna.

2. čtení Gal 1,11-19

Pavel zde má potřebu ujistit své adresáty, že to, co jim zvěstoval, v žádném případě není lidského původu. I když Pavel tvrdí, že evangelium nepřijal od člověka, přece je jasné, že křesťanské poselství přijal prostřednictvím zvěstování křesťanů. Avšak Pavel dostal od Pána zvláštní dar k práci mezi nežidy. Dostalo se mu tedy hlubšího pochopení evangelní zvěsti ve světle SZ jakožto radostné zprávy i pro pohanské národy. „Moje evangelium“, jak ho sám nazývá, spočívá v tom, že pohané nejsou zavázáni k dodržování rituálních předpisů, aby se mohli stát křesťany.