Eliáš v prvním čtení dostává za úkol ustanovit za sebe nástupce. Má to důležité místo v jeho životě. Odehrává se to po setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Zde Eliáš jakoby znovu získává nové povolání, které však je více charakterizováno ztrátou sebe sama. Osobu si vybral sám Hospodin, je jím Elizeus, Šáfatův syn. A toto pověření úřadem proroka se děje investiturou, z latinského vestitio = oblečení. Elizeus povolání přijímá, loučí se s rodinou. A hned za sebou spálí mosty, dobytčata uvařil a jejich maso rozdal. Jde o velkolepé gesto štědrosti. Ale za co to své bohatství vlastně Elizeus vyměnil? Eliáš byl v té době na útěku před královnou Jezábel, která mu hrozí smrtí za zabití 450 Baalových proroků. Elizeus se tedy tímto povoláním stává psancem tak, jak jeho mistr. Ale nadto a hlavně: byl Božím prorokem, Božím povolaným, Božím mužem!

Evangelium: Ježíš pevně upřel svou tvář směrem k Jeruzalému. Tady má dokonat svůj exodus. První polovina evangelia byla spíše o naslouchání tomu, co Ježíš říká. Nyní se Ježíš dává na cestu a jeho učedník se od něj učí pozorováním. Nepřijetí v samařské vesnici je výrazem rozbitých vztahů mezi Židy a Samařany. Ježíš nedovoluje svolat oheň z nebe (podobně jako Eliáš svolal oheň z nebe na vojáky, kteří jej přišli zatknout), protože jeho poslání není hubit, ale zachránit. Proto odchází do jiné vesnice (zřejmě také samařské) a tam se mu ubytování dostává. Boží království je záležitostí svobodné volby. Nešíří se mečem a ohněm, ale razí si svou cestu tím, že si podmaňuje lidská srdce.

V evangeliu se opakuje totéž téma, téma následování. Nesmíme přehlédnout, že Ježíš mluví k lidem, kteří se ho rozhodli následovat!} První říká: Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. V dalších případech povolává Ježíš a odpověď povolaných obsahuje vždy – byť nevysloveně – kladnou odpověď. Ano, půjdu, ale… Z toho vyplývá, že od každého, kdo povolání stát se Ježíšovým učedníkem přijal, Ježíš žádá: nezdržuj se, neohlížej se zpět, nepočítej s pohodlím!

Každý z nás je povolán. Za prvé být křesťanem, Ježíšovým učedníkem. Později se člověk rozhoduje, v jakém stavu bude Krista následovat. Zdali v manželství nebo v duchovním povolání. Okamžik povolání, to je okamžik setkání s Bohem. On nějakým způsobem zasahuje do mého života. Každému originálním způsobem odkrývá cíl, ke kterému ho volá. Je přirozené, že čím dále se v životě nacházíme od toho okamžiku, se tento cíl postupně začíná jakoby zatemňovat, že jeho přitažlivost začne slábnout. Je to důsledek toho, že se člověk začíná ohlížet, začíná se zastavovat, hledá odpočinek.

A tak je každé povolání dříve či později vystaveno zkoušce. Ryzost a opravdovost každého rozhodnutí jsou ve zkoušce prověřeny. A každá krize je dobou, kdy se opětovně rozhodujeme pro potvrzení svého povolání. Musíme si být vědomi, že se každé povolání, ať už v manželství nebo v duchovním stavu ověřuje v maličkostech. Své velké rozhodnutí pro Boha případně pro druhého člověka musím denně potvrzovat v maličkých rozhodnutích, které mě vedou k tomuto cíli. Každá krize totiž začíná nedůsledností v maličkostech.