Milí bratři a sestry, minulý týden jsme měli možnost se zamyslet na vztahem majetku k Božímu království. Majetek je v Písmu viděn jako projev Božího požehnání, zároveň však v sobě obsahuje léčku, která spočívá v tom, že dává člověku klamný pocit jistoty a zabezpečenosti. A na toto navazuje dnešní podobenství O boháči a Lazarovi.

Dvě postavy dnešního podobenství jsou vzorové. Boháč, v našem podobenství nemá jméno, ale vyniká uzavřeností. Je především uzavřen ve svém domě, kde má vše potřebné k životu, skvěle se obléká a má vždy co jíst. Má i dostatek přátel, se kterými hodoval. Takže neměl potřebu vyjít ze svého domu, aby tam na prahu spatřil chudáka Lazara. Ten je v celém podobenství postavou veskrze pasivní: mlčí, leží a psi mu přicházejí lízat vředy… Vidíme tedy, že jsou tu dvě postavy, jejichž světy se vůbec neprolínají. A podobenství učí, že toto oddělení se přeneslo i do stavu po smrti, ale v opačném stylu prožívání: ten kdo se na zemi radoval, tam trpí a naopak.

Boháč měl pocit, že jeho život je naplněn, má všeho dostatek, nic jiného už nepotřebuje. Ale Boží sen s jeho životem naplněn nebyl. Bůh chtěl pro něj víc a toto víc je k nalezení v textech Písma. Bohužel boháče ani nenapadlo, aby se o to zajímal, měl na zemi „důležitější“ starosti… A tady vidím hlavní poselství podobenství. Samozřejmě je tu i výzva k milosrdenství, ale to není to hlavní poselství podobenství. Boháč až na onom světě zjistil, že svůj život ztratil. Když si to uvědomí, je už pozdě, probouzí se v něm milosrdenství vůči jeho příbuzným, ale není mu již umožněno… A dostává se mu poučení: ať poslouchají Mojžíše a proroky! Abrahám boháčovi nevytkl nedostatek slitování, ale to, že neposlouchal Boží slovo.

Podobenství neříká, že je špatné být bohatý, ale chce naznačit, že bohatství je určitý závazek, se kterým je třeba hospodařit tak, aby z něho měli užitek lidé. Uprostřed podobenství minulého týdne (o nepoctivém správci) jsou slova o tom, že je třeba si činit přátele z nespravedlivého mamonu. V dnešním úryvku je to poučení, že majetek je třeba spravovat tak, aby pomáhal i druhým lidem. Kdyby boháč pomáhal třeba tomu chudákovi – překročil by hranici, kterou si nastavil svým bohatstvím. Jeho bohatství ho však dokonale oddělilo od potřebného člověka a tím se mu stalo léčkou. Ámos v prvním čtení varuje ve stejnému smyslu: běda těm, kdo si hodují, ale nad zkázou druhého se netrápí…