Bratři a sestry, Boží slovo posledních nedělí nám skládá jako mozaiku témata, která nám ukazují víru v různých podobách a dnes, zdá se, je zde vztah mezi vírou a vděčností.

V prvním čtení velitel vojska Náman dává na radu mladé židovské otrokyně a odchází do Samařska, kde mu prorok Elizeus nařizuje, že pokud chce být uzdraven z malomocenství, má se sedmkrát ponořit do řeky Jordánu. Náman se nakonec po poradě se svými sluhy podřídí příkazu Božího muže, a nejenže zmizí příznaky nemoci, ale jeho kůže se podobá kůži dítěte. Vrací se k Elizeovi se slovy: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ (v. 15). To je vyvrcholením celého vyprávění. Cílem zázraku bylo toto vyznání víry. Hrdý protivník z řad nepřátelského vojska je nucen přiznat, že jediný Bůh je Bůh Elizeův, a jeho přesvědčení se projeví v tom, že si do své země veze hlínu, aby měl aspoň trochu čistého prostředí pro svou bohopoctu…

Malomocní byli odsouzeni k odloučenosti, obracejí se tedy na Ježíše, jehož jméno znamená „Bůh zachraňuje“, a volají: „Smiluj se nad námi!“ (v. 13). Touto modlitbou se zbožný Izraelita obrací k Bohu, aby se rozvzpomněl na chudáka a potřebného. Sotva je Ježíš spatřil, posílá je za knězem. Když se totiž podle zákona kněz přesvědčí, že nemoc zmizela, může začít s očistným obřadem, který umožní jejich návrat do společenství. Po cestě jsou uzdraveni. Ježíš tímto mocným činem ukazuje, že je očekávaný Mesiáš, který má vymýtit tuto nemoc. Jediný z nich, Samaritán, se vrací, aby „mocným hlasem velebil Boha“ (v. 15) a poděkoval Ježíšovi za uzdravení. Tento odpadlík a cizinec v něm rozpoznává Boží moc a v Ježíšovi očekávaného Mesiáše, který vítězí i nad malomocenstvím, nejhorší z nečistých nemocí. V tomto okamžiku Lukáš ukazuje Ježíšovo zklamání, které se projevuje v naléhavých otázkách, na něž evangelium nedává odpověď. Tyto otázky jsou určeny i nám a žádají naši odpověď: „Nebylo…? Kde je…? Nikdo…?“ (v. 17n). Ježíš je rozladěn, protože jediný uznalý člověk není Žid; ostatní, zdá se, jako příslušníci vyvoleného národa uzdravení předpokládali, proto se neotevřeli pro přijetí daru Boha, který chce každému člověku skrze Ježíše darovat plnost života k Boží slávě. „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (v. 19), říká Ježíš uzdravenému.

Dnešní čtení navozují téma vděčnosti. Jde v nich však o víc než jen o uznalost. Na chování syrského Námana je nám připomenuto, že častokrát právě ti, kdo jsou mimo společenství věřících, jsou otevřenější k objevení jedinečnosti Boha. Žijeme v době velkého náboženského relativismu, kdy mnozí ve jménu špatně chápané tolerance tvrdí, že náš Bůh vlastně není jediný. On si však přeje, abychom celým srdcem znovu a znovu potvrzovali naše vyznání víry. V druhém čtení Pavel jednoznačně tvrdí, že není žádného jiného prostředníka mezi Bohem a lidmi a tím je Ježíš Kristus. Jak k takovému vyznání dojít? Především je třeba začít vypuzením jakýchkoliv model za našeho srdce a tou první je adorace našeho vlastního já.