Milí bratři a sestry, dnes jsme zvyklí věci posuzovat podle jejich užitečnosti: k čemu mi to bude? Když nás osloví nabídka, zvažujeme, jestli se mi vyplatí za ní jít a využít ji… Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse…, slyšeli jsme v prvním čtení. Pak příslib až neskutečné obnovy řádu celého světa, kdy zmizí dokonce i z živočišné říše projevy nepřátelství, bolest a smrt. Víme sice, že výhonek už vyrazil – Ježíš Kristus – ale přece nám vyplnění takového příslibu připadá nesmírně vzdálené až nemožné.

Jenže nesmíme při svém uvažování zapomenout na jednu důležitou věc: že onen budoucí pokoj, harmonie a dobrá budoucnost nejsou plodem lidských opatření, rozhodnutí, natož jen přání. Vycházejí z něčeho velmi podstatného, že totiž poznání Hospodina naplní zemi. Izaiáš nemluví o vývoji, ke kterému svět směřuje, ale o předělu, který Bůh způsobí.

Poznání Hospodina je to, co má naplnit zemi, a myslím si, že je k tomu pozván každý z nás. Proto nám sv. Pavel píše v druhém čtení, že všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Vím, že se stále opakuji, ale berme do rukou Bibli a čerpejme ze síly Božího slova. A jestliže to děláme, neustávejme v tom a třeba to dělejme ještě věrněji. Ježíš, kterého ohlašuje Jan Křtitel, přichází, aby křtil Duchem Svatým a ohněm. Ať i v nás má Duch více prostoru v našem rozhodování – ptejme se v modlitbě a prosme ho, aby k nám mluvil a dal nám poznat, jak máme jít dál.