Minulou neděli jsme se s Ježíšem v evangeliu setkali jako s dárcem živé vody. Dnes je tu téma světla nebo osvícení, která z nás dělá vidoucí, abychom mohli být vytrženi z moci temnoty.

Všechno se děje během Svátku stánků (Sukkot), kdy býval chrám celý osvětlený a právě při tomto svátku Ježíš prohlásí: Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bud mít světlo života (Jan 8,12). A právě tato dnešní kapitola odhaluje, jakým způsobem je Ježíš světlem světa.

Procházejí kolem slepce a učedníci reagují tak, jak obvykle lidí tváří v tvář utrpení reagují: proč se to stalo? Co udělal špatného a za co ho Bůh potrestal? Proč zrovna on je slepý? Ježíš vůbec na tyto otázky neodpovídá. Zlo ve světě je a nemá logiku, aby se dalo předpovědět nebo zdůvodnit. Ale co dělá je to, že zasahuje: projevuje slepému solidaritu a odstraňuje slepotu. Dělá to způsobem, který připomíná biblické stvoření člověka, když užívá bláto a vodu. Posílá ho omýt se ve vodě rybníka Siloe (toto jméno znamená Poslaný).

Vyprávění pak pokračuje v popisování odlišného způsobu vidění svědků tohoto zázraku. Ježíš mizí ze scény, ale zároveň začne zástupný soudní proces s ním, protože je veden skrze posouzení uzdravení onoho slepce. V procesu vystupují svědci: sousedé, rodiče a soudci – farizeové. V tomto soudním procesu se však ukazuje velmi zajímavá věc: farizeové – ti, kteří byli teologicky vzdělaní a velmi sebejistí se svou náboženskou autoritou se ukazují, že jsou vlastně zaslepení a bez setkání s Ježíšem o něm vynášejí rozsudek: my víme, že  ten člověk nemůže být od Boha. Naproti tomu původní slepec uzdravený nejdříve tělesně se stává vidoucím tím, že v Ježíši rozpoznává nejdříve „člověka jménem Ježíš“, pak že „je to prorok“ a nakonec ho vyzná jako člověka „poslaného od Boha“, protože vcelku logicky nemůže nikdo otevřít oči slepému od narození, není-li s ním Bůh.

Závěr příběhu ukazuje, že ti, kteří si osobovali právo soudit, jsou ve skutečnosti sami souzeni Ježíšem. Ti, kteří se domnívali, že jsou vidoucí, se projevují jako zaslepení. Ti, kdo ukazovali na druhé prstem a tvrdili o nich, že jsou hříšníci, jsou nakonec usvědčeni ze setrvávání ve hříchu. Kdo je tedy slepý a kdo je vidoucí? Ten, kdo uzavírá své srdce pravdě (a pravda je sám Ježíš) zůstává ve skutečnosti slepý. A ten, kdo vnímá svou neblahou slepotu a přizná se k ní, se tím otvírá uzdravujícímu působení Pána Ježíše.

V našem symbolickém putování postní dobou jsme byli s Ježíšem na poušti, kde zakoušel pokušení, minulou neděli pak na Hoře proměnění, kde nám zjevil svou slávu a dnes odchází do Samařska, kde poblíž města Sychar usedá u studny kolem poledne, v čase největšího horka.

V tuto nezvyklou hodinu sem přichází žena navážit vodu, zřejmě proto, že pro svůj nemravný život se nechce setkávat s druhými lidmi a zakoušet jejich pohrdání. Dej mi napít, takto zahahuje Ježíš rozhovor. A žena je ohromena. On, Žid, oslovuje ji, Samaritánku, navíc, kdyby věděl, kdo ve skutečnosti ona je, jakou bolest nosí v srdci. Jenže Ježíš musí přijít právě sem a nabídnout jí živou vodu, která ukojí její žízeň, která ji nutila hledat lásku v náručí již šesti mužů. Ježíš totiž ví, že existuje mnohem zásadnější žízeň, kterou nestačí uhasit voda, kterou si přinese od studny. Ta voda živá, kterou Ježíš nabízí je symbol – Mojžíšova zákona, Svatého Božího Ducha, žízeň Boží lásky a odpuštění, voda víry a křtu… V průběhu rozhovoru se odhaluje ženina bolest a bída a Ježíšova totožnost. Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody vyvěrajícím do života věčného.

Žena u své studny zakusí přijetí. Je tu někdo, kdo jí akceptuje bez výčitek, kdo jí pomůže objevit opravdovou žízeň, volání jejího srdce a také jí nabízí řešení – vodu života. Žena Ježíše vyzná jako Mesiáše a je připravena také ostatní přivést k Ježíši, aby i oni se napili této živé vody.

Tento příběh je důležitý pro přípravu na křest, ale i pro nás, kteří již pokřtěni jsme. Vezměme si toto evangelium na tento týden, zkusme s ním zůstat a odpovědět si na důležité otázky: co je mou největší žízní? Ukázal se i mně někdy v životě Ježíš jako ten, kdo beze zbytku může a chce uhasit tuto moji žízeň? Jakým konkrétním způsobem naplňuje Ježíš můj život? 

Nacházíme se už dosti daleko v době postní, a pokud jsme se vydali na postní cestu obnovy svého života, svých vztahů, potřebujeme povzbuzení. Dnešní neděle nám takové povzbuzení dopřává.

1. čtení:

Jeho hlavní myšlenkou je slovo: Odejdi! Abram ve chvíli, kdy ho zastihne Boží povolání, je pětasedmdesátiletý muž. Bůh ho zve, aby odešel. Což muselo být hodně těžké pro starého, zabydleného muže. Neodchází ale do prázdna: je vedený Božím příslibem, který obsahuje 4 dary, jež si člověk sám nemůže dát: 1. hojné potomstvo, 2. věhlas, 3. ochranu před zlem, 4. Abram se stane pramenem požehnání – tzn. ti, kdo uvěří podobně jako on, budou požívat stejného požehnání, které se dostane Abramovi.

2. čtení:

Pavel povzbuzuje Timoteje k hlásání evangelia a píše mu z vězení, což mohlo Timoteje vystrašit. Ten, kdo hlásá evangelium, musí nutně žít v kontaktu s Bohem. Protože hlásat evangelium znamená dávat lidem zakusit setkání s Kristem skrze to, že jim sděluje pravdu a dává zakoušet přijetí a lásku. A takto žít lze jedině tak, když je hlasatel vnitřně naplňován silou od Boha samotného: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. To nejhlavnější se ale odehrálo na počátku: povolání. V něm si ho Bůh oddělil a uzpůsobil pro tento zvláštní úkol a Timotej se může o toto opřít jako o jistotu.

evangelium:

Je centrální událostí dnešní neděle. Vyprávění kombinuje jak historické vyprávění, tak i symbolické prvky, které není snadné od sebe oddělit. Vysoká hora, na níž se odehrává událost proměnění, je v Bibli místem, kde se lze lépe setkat s Bohem. I Ježíš vyhledával tato místa k modlitbě. Mojžíš a Eliáš představují dva starozákonní svědky, kteří vydávají svědectví, že Ježíšovo dílo je ve shodě s Písmem SZ. Šat, který zbělel nám připomíná vidění proroka Daniela ze 7. kapitoly: Byly postaveny trůny a usedl stařec. Jeho šat byl bílý jako sníh… (Dan 7,9). Ježíš tedy patří Bohu, je dokonce sám Bohem.

Jaké místo má toto evangelium v životě učedníků a také v životě našem? Proměnění Páně nám ukazuje Ježíšovu slávu, kterou On vlastní a kterou naprostou většinu života s učedníky i s námi skrývá, ALE ONA JE STÁLE PŘÍTOMNA! Tato jeho sláva předjímá Ježíšovo vzkříšení a také ohlašuje naši budoucnost – i my budeme jako Ježíš oslavení, on nám dá na své vznešenosti podíl!

My křesťané si máme uvědomit, že jsme – podobně jako Petr, Jakub a Jan – vzati na vysokou horu (to je dar povolání – konverze, křest…), abychom zde znovu přijali dar Boží lásky: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte! Toto je pozvání k určitému odchodu: zaujmout odstup od všedního hluku s jeho požadavky a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně touží sdělovat své Slovo, které proniká až do hloubky našeho ducha. Boží slovo je živé, ostřejší než každý dvojsečný meč, proniká do rozdělení duše a ducha a vykovává soud nad nejvnitřnějšími myšlenkami srdce (Žid 4,12). Toto slovo také posiluje naši vůli následovat Je

Bylo to jako ve snu. Obdivovat majestátní hory, tiše šplouchající vody, rozkvetlé louky, cvrlikající slavíky. Bylo to jako ve snu. Den ze dne jsme mohli objevovat nové taje skrývající se v malém velkém ráji. Nedokázali jsme se ubránit stále novému úžasu nad krásou kolem nás. Těžko uvěřit, že tak velké skvosty nám daroval sám Nejvyšší. A v těchto darech jsme odkrývali Boží dobrotu rozlévající se až k nám. Nebyl to odlesk Boží lásky?

A tato nezakalená láska byla přítomná i ve vztahu k mému muži: bez poskvrny sobectví, touhy ovládat druhého. S odstupem času je pro mě neuvěřitelné, že mezi námi nebyl stín nedorozumění, napětí, nevraživosti. Neuvěřitelné, dnes! A Bůh? Neutíkala jsem od jeho pohledu, netajila jsem před ním ani nejskrytější touhy a myšlenky. Však nebylo proč. Vždyť on byl mým přítelem. Jak těžko vůbec vzpomínám na tyto zážitky, jak těžké je připustit si, že takový byl můj život. Nebyl to sen.

Náhle to však skončilo. Pomyslela jsem si, že Bůh nás chtěl o něco ochudit, držet zkrátka. Zabránit přístup do pravého ráje. Ale vlastně, nepřišlo to úplně ze mě. Někdo neznámý mi to ponoukl. A jeho nabídka byla velmi svůdná: Budete jako Bůh. Vy sami si určíte, co máte a nemáte dělat. Budete pány nad svým životem. Proč by vás Bůh měl zotročovat a diktovat vám, co smíte a co ne? Nabízím vám jedinečnou šanci: všechno bude ve vašich rukou – moc, bohatství, sláva, požitek. Nic vám nebude chybět.

Proč jsem tomu uvěřila? Nic mi nechybělo, naprosto nic. Proč jsem přestala důvěřovat Boží dobrotě? Sama ani nevím. Chtěla jsem to zkusit. Najednou Bůh přestal být mým nejbližším, mým přítelem. Už mi nestačil. Chtěla jsem víc – ale co? Zkusila jsem to: bylo to lákavé, dobrodružné. Navrhla jsem to i svému muži: nic jsem totiž před ním neskrývala. A on také svolil.

A sen se náhle rozplynul: začala jiná realita. Jako bych se probudila do jiného světa. Připadala jsem si jako brečící dítě přicházející na svět, které ztratilo teplo a bezpečí mateřského lůna: zranitelné a vystavené zimě. Vše mi připadalo cizí: můj muž, Bůh, svět kolem. Já samotná jsem si byla odcizená. Nerozuměla jsem svým pocitům, náladám, myšlenkám. Co se ve mně děje? Proč je můj muž zlý, hrubý, násilný? A odkud se bere ta moje nevraživost, pomstychtivost? Proč mě Bůh pořád pronásleduje? Pryč, chci být sama. Chci být v bezpečí. Ale kde? Ať utíkám sebevíc, nikde nenacházím pokoj. Co se stalo? Proč jsem jen svolila té nabídce … Proč? Proč? Zbývají jen slzy, vzpomínky… Je opravdu vše ztracené?

 

 

Byl tento příběh pouhou fikcí?

Až se v tobě objeví stesk po štěstí,
po harmonickém vztahu, nezakaleném sobectvím a neupřímností:
vzpomeň si na Evu.

Až se tě zmocní strach před Bohem
a budeš před ním utíkat,
protože on tě jen hlídá a vyhrožuje ti:
vzpomeň si na Evu.
Až potečou slzy hořkosti a zklamání
nad vlastním životem,
nad rozbitým vztahem,
nad nezastavitelným kolotočem
lidské netečnosti a zloby:
vzpomeň si na Evu.

Až tě napadne vzít život do svých rukou,
otočit se Bohu zády:
vzpomeň si na Evu.

Vzpomeň si na Evu

Myslím si, že v dnešním evangeliu nás hodně burcuje Ježíšovo slovo: nestarejte se… Možná před ním stojíme tak trochu bezradně, jak ho pochopit?

Ježíš v této části horského kázání především mluví o tom, co člověku zabezpečuje život. Nemějte starosti o život, co budete jíst, ani o své tělo, co budete mít na sebe… Což není život víc než pokrm a tělo víc, než oděv? Tento výrok nám připomíná úplně jednoduchou věc, se kterou budeme určitě všichni souhlasit: jíme kvůli tomu, abychom žili ne naopak: nežijeme pro to, abychom jedli. Podobně s odíváním: nemáme tělo k tomu, abychom na ně mohli navléct šaty, ale naopak: máme šaty, aby nám nebylo zima. Klíčové je ale zde slovo: starat se… v češtině máme slovo: postarat se a dělat si starosti. Použité slovo v řeckém originálu se blíží tomu druhému: netrapte se, nepanikařte… Ježíš nás tímto slovem vede k tomu, abychom se spolehli s důvěrou na Boha, že nás nenechá padnout a že svůj denní chléb (chléb vezdejší) nám bude dán.

Ježíš nás určitě nevede k fatalismu (stejně nic nezmůžu…), ale spíš k uklidnění před panikou a uštvaností: starostí si život stejně neprodloužíte, proto si starosti přestaňte dělat… Když nám dává příklad ptáků a lilií, tak si z nich můžeme vzít příklad: takoví ptáci se hodně nahoní, než seženou nějaké to jídlo pro sebe a svá mláďata, ale starosti nemají – tak podobně i my jsme vyzváni tímto slovem: netrapte se starostmi pro něco, co se bez starostí klidně obejde…

Co máme tedy dělat? Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost… tedy: učte se dívat na život Božíma očima, učte se vidět jeho přítomnost ve světě. Ono už zde je, ale skryté a tajemné: v každém skutku lásky, úsměvu a podání ruky, v každé lidské dobrotě a ochotě pomoci. Myslím, že je to krásný program na postní dobu: učit se dívat na svět Božíma očima, hledat v tomto světě stopy Boží přítomnosti…

Stránky