Naše setkání začalo v pátek 30. listopadu odpoledne. Přede mší svatou jsme byli na faře pouze já a Líďa. Po mši se teprve začali sjíždět i ostatní...

Nejdříve Pepa a Kuba. Začali jsme večeří, během ní přijela Anička Otrubová, následována Verčou a Štěpánem, který se však na nás jen přijel podívat. Bohužel s námi zůstat nemohl. Pak přijeli i ostatní: Bětka a Jenda i Petr, Marky a Vašek. Večer jsme otevřeli prvním tématem – druhé přikázání Desatera. Zabývali jsme se jím asi hodinu. Druhé přikázání se netýká jen přímo vtahu k Božímu jménu, ale i všeho toho, co se za na Boží místo staví nebo se tváří, že může dát to, co ve skutečnosti dává jen Bůh. Zabývali jsme se reklamou, dnes obvykle představovaným ideálem krásy, slovy, která ztratila svůj původní význam, ale která se přesto dál v rozhovorech používají a nad jejichž prázdnotou se už nikdo nepozastaví...

Následovala vstupní bilance do našeho setkání. Po ní jsme pak absolvovali první kurz cimrmanologie a podívali se na odborný seminář k objevům v Liptákově a na hru Posel světla... Pak byl řízený program ukončen a kdo chtěl, mohl jít spát. Což jsem tedy udělal jen já…

V sobotu ráno jsme měli začít růžencem. Propovídaná noc si vybrala svou daň, ale ukázalo se, že byla i dobrá vůle. Avšak technika, která měla a také chtěla budit, nakonec nevydala ani hlásku, a tím pádem zhatila i tento dobrý úmysl. V této době přijela Anička Jarolímková a našla náš dům jako zakletý hrad z pohádky Šípková Růženka… Takže jsme nakonec začali až snídaní a po ní tématem Křesťanské chození. Povídali jsme si hlavně o tom, proč je dobré, když spolu lidé před svatbou žijí čistě; totiž že se jim to bohatě vrátí nejen v období chození, ale i po svatbě. Po tématu se obě Aničky chopily vaření a vykouzlily lahodný bramborový guláš, který měl tu vlastnost, že čím byl starší a odleželejší, tím byl chutnější. K němu uvařily Francouzskou polévku… Všem nám to opravdu moc chutnalo, takže oběma šikovným kuchařkám patří velký dík! Zatímco Aničky kuchtily, my ostatní jsme se pustili do výroby lampiónů, kterými jsme si měli svítit na cestu zpátky z Předbořic, jak bude napsáno níže. Během toho se k nám přidal i Marek…

Na závěr oběda jsme oslavili desátý PřeBoMil vynikajícím dortem od paní Bursíkové. Každý si zejména pochvaloval ten hnědý krém, byla to lahůdka! Škoda, že to nejde zprostředkovat jinak…

Po obědě následovalo povídání na téma YouCat. Každý účastník dostal ke svému žlutému YouCatu, který obsahuje souhrn naší víry, také YouCat hnědý, který je pak takovým průvodcem v životě modlitby. Prožíváme rok víry. A víra je nejen to „v co věříme“, ale i – a hlavně především – osobní přilnutí k Tomu, „v koho věříme“. Zatímco ta první oblast se rozvíjí studiem, ta druhá roste modlitbou. Ale jak se modlit? To nás učí Duch Svatý, ale je vhodné mít na této cestě průvodce, zkušenějšího bráchu, který pomůže. A tím může být třeba tato malá knížka…

Půl třetí se přiblížila a nastal čas k odchodu do Předbořic. Vyšli jsme směrem na Hůrka, kolem rybníka Krajíc na Hostín a přes Březí a Machov jsme byli za nějakých padesát minut na místě. Zde nás čekala mše svatá a mikulášská nadílka, po ní pak krásné setkání a posezení ve školce. Popovídali jsme si se sestřičkami, s Dádou, Maruškou, Marťou, Míšou, Pavlem, Jirkou a dalšími… Pan Marešovský vykouzlil na plotně vynikající svařené víno, takže jsme i trochu okusili a o sedmé se vydali na cestu do Kovářova přes Březí a Záluží. Lampióny se ukázaly být sice na efekt velice hezké, protože všichni si ho vyzdobili ozdobnými řezbami, ale přesto z praktického hlediska jsme si všimli, že nás jejich světlo spíše oslňuje a vidíme tím pádem mnohem méně, než kdybychom šli úplně za tmy. Navíc některým lampión ustavičně zhasínal nebo padal na zem, takže celkově tento nápad nemůžeme hodnotit jako zdařilý a příště si z toho vezmeme poučení.

Po příchodu na faru pak jsme se pustili do večeře, zbyl guláš od oběda, opět o něco chutnější, a uvařili jsme párky. Po nezbytném úklidu jsme se pak podívali na film o Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou. Připomenuli jsme si krásné okamžiky setkání a milosti. V následující bilanci jsme to všichni hodnotili jako výbornou věc, ale vždy jsme dodávali: „ale co je to ve srovnání s opravdovým Žďárem?“ Tím program končil a zájemci zůstali opět povídat, prý se i hrála hra na pohřeb, což se mi z náznaků, jež jsem tu a tam zachytil, zdálo jako hra velice drsná.

Druhý den nás opustila Anička Otrubová, která odjížděla v šest ráno z Petrovic. Společný program jsme začali s růžencem ve dvou. Peťovi budíček už tentokrát neselhal... Cestou zpátky jsme si pěkně popovídali. Po mši svaté se na nás přijel podívat Honza Liška z Diecézního centra mládeže. Doprovázely nás i naše sestry, sestra Kateřina fungovala na začátku jako most mezi neznámými a seznamujícími se a sestra Pavlína se ujala práce v kuchyni. Když jsem přijel z Kostelce, našel jsem kolektiv uprostřed legrační hry. Bylo to super. Stejně jako oběd, který následoval: slepičí polévka a pečené kuře s bramborovou kaší. Děkujeme!

Odpoledne jsme se pak společně vyfotili a začali pracovat na úklidu našeho příbytku. Všichni přiložili ruku k dílu, za což všem opakovaně děkuji a chválím! Je krásné, že dokážeme brát zodpovědnost za dílčí úkoly, které každé setkání s sebou nese; je to známkou, že rosteme…

Zbytek odpoledne pak byl ve znamení loučení a odjezdů. Děkujeme především našemu Pánu za možnost se setkat, že nás ochraňoval a byl s námi po celý čas. Těšíme se na příští setkání od 27. do 30. prosince.

Sepsal otec Řehoř.