Po chvilce úsilí a námahy je tu další článek o našem setkání na faře v Kovářově, tentokrát ve dnech od 27. do 30. prosince:

1. den – čtvrtek 27. 12.

Ačkoliv oficiální začátek našeho setkání byl naplánován až na 18 hodin, já a Bára jsme přijeli už po desáté dopoledne. Od paní sousedky Maříkové jsme si vyzvedli klíče a šli jsme na faru. Před druhou hodinou přijel otec Řehoř, se kterým jsme se vydali na půl třetí do Kostelce na mši svatou.

Tam nás čekalo překvapivé a velice příjemné setkání s Peckovými, za něž byla u příležitosti svátku sv. Jana Evangelisty sloužena mše. Po ní nás varhaník pan Jaroslav Tůma (mimochodem velice sympatický pán), který spolu s manželkou příležitostně bydlí na místní faře, pozval na malou prohlídku fary a na občerstvení. Zjistili jsme, že fara je krásné starobylé stavení se spoustou dobového nábytku. Asi půl hodiny jsme poseděli ve vyhřáté kuchyni u vynikajícího zázvorového čaje.

Před pátou nás otec Řehoř zavezl zpět do Kovářova a sám odjel sloužit mši do Předbořic. Těsně před pátou pak přijely Anča a Terka a po nich postupně ostatní. Do večeře (to znamená kolem 18 hod.) už nás bylo hodně: Otrubovi, Maruška, Marťa, Míša a Pavel Soukupovi, Procházkovi, Anička Jarolímková, kluci Fořtovi, všichni tři Wudiovi, Terka, Lída a Marek. Fara pomalu začínala praskat ve švech...

Po večeři a umytí nádobí (ke kterému se ku překvapení některých našlo víc dobrovolníku než obvykle) jsme se sešli k prvnímu společnému povídání. Pokoušeli jsme se zamyslet nad tím, co je čas, k čemuž nám mohl posloužit obraz amerického umělce Marca Chagalla znázorňující okřídlenou rybu nesoucí nástěnné hodiny. Došli jsme k závěru, že čas je něco, co prostě je a v čem žijeme, ačkoliv to nedokážeme zcela pojmenovat nebo definovat. Důležité je i to, že čas je pro nás především velmi dobrý dar od Boha.

Na bilanci jsme už byli všichni (dorazili Peckovi se Standou, Markéta Dvořáková, Bára Vlnová a Terka Kahounová). Bilance měla tentokrát jinou podobu než obvykle, což bylo řadou lidí přivítáno jako příjemná změna (a změna je život, ne?). Každý si vybral kámen, který symbolizoval dík nebo prosbu. Ty jsme mohli přinést před ikonu Krista, podělit se s ostatními a uzavřít či zhodnotit uplynulý den.

Po bilanci jsme využili toho, že otec Řehoř šel spát, a sešli jsme se nahoře v pokoji holek, abychom vyrobili oplatkový dort. Chtěli jsme totiž společně oslavit otcovy 40. narozeniny a 10. výročí jeho kněžského svěcení. Holky ze zadního pokoje v čele s Maruškou připravovaly další součást překvapení. Byl to velký arch balicího papíru, na němž byly přilepeny fotky každého z nás okolo fotky otce Řehoře. Kdo chtěl, mohl mu tam připsat osobní přání.

Vojta

Pátek – 28. 12.

Druhý den začínal v půl sedmé ráno tradičním, všemi oblíbeným ranním růžencem. Po skončení modlitby, řekl bych ještě s velkou účastí, se někteří šli ještě ponořit do říše snů a pokračovat v tom až do osmi hodin, kdy byla snídaně, ostatní to už vydrželi. Po snídani, kdy už byli všichni probuzení a plní energie, jsme každý dostali papír, na kterém byl kruh rozdělený na sedm částí značící týden před Vánocemi (17. - 23. 12.). Každý měl napsat, co dělal, a barvami označit, jakou činnost považuje za povinnost a jakou za slavnost. Po ujasnění povinností a slavností jsme se rozdělili do dvou skupin. Každá měla zpracovat jedno téma: judaismus a islám, a to dvěma metodami. První, že ostatním řeknou o daném náboženství to nejdůležitější, poté druhou formou, formou televizního pořadu. První skupina vytvořila soutěž Staňte se muslimem, kde soutěžící soutěžili o poctu stát se muslimem. Druhé skupině posloužila jako vzor Pošta pro tebe.

V pátek se všichni těšili na oběd, protože jsme si vařili sami. Ty nejšikovnější kuchařky se pustily do díla tzv. špagety alla PřeBoMil a hrachová polívka. Ostatní začali tvořit nástěnku. Během přípravy oběda jsme využili čas a dokončovali jsme dort. S obědem to vypadalo dobře, ale náladu pak pěkně srazila připálená hrachovka. Mnozí si říkali, co se dá zkazit na špagetách, ale ono nic není tak jednoduché, jak se zdá. Špagety se sice lepily (staly se z nich takové špalky), ale jíst se to dalo – a co víc si přát. S jistou dávkou fantazie to bylo opravdu i výborné.

Po obědě jsme vyrazili na dobrodružnou výpravu. No, asi víc na procházku než na výpravu. Vůdce Řehoř nás bezpečně provedl okolím Kovářova, což bylo velice příjemné. Osobně si myslím, že to bylo lepší než tvrdnout uvnitř. Museli jsme se vrátit do 17:00, protože to začínala mše. A tak jsme nadýcháni čerstvého vzduchu vyrazili na mši do kovářského kostela. Někteří šli ministrovat, jiní ne. Byla pěkná zima a v domněnce, že teplý vzduch jde nahoru, jsme šli na kůr. Nebylo to tak.

Trošku promrzlí, ale pozitivně nabití duševním pokrmem jsme začali připravovat večeři. Byla to pořádná hostina, hermelín byl přesně takový, jaký by měl být. I správný smrádek měl. Organizátor prací Bára, poté co všem rozdělila role v předávání dortu, zahájila akci Předání. Mělo to pěkný scénář i pěkné kulisy a myslím si, že otec byl dojat, ale jako správný kněz to na sobě nedal znát a elegantně přijmul dary a gratulace. Po velmi zajímavém filmu In nomine patris proběhla bilance na závěr podle mě velmi vydařeného dne. Poté se někteří opět položili do oblíbené říše snů, a jiní opět povídali možná až do dalšího dne. Ale jedno je jisté: spát šli všichni…

Standa

3. den – sobota 29.12.

Ráno o půl sedmé se jako vždy konal růženec. Samozřejmě ne sám, ale opět s poměrně slušnou účastí. Následovala brzká ranní mše už o půl osmé, která zaručeně probudila i ty nejzatvrdlejší spáče. Obdařeni duchovním pokrmem jsme spěchali zpět na faru, abychom nasytili i naše kručící břicha. Poté si pro nás otec Řehoř připravil zamyšlení na téma neděle. Zjistili jsme, že dodržování neděle jako dne odpočinku je v nás hluboce zakořeněno – vlastně již od počátku světa. O tom jsme se koneckonců sami přesvědčili, když jsme ve dvou skupinkách museli argumentovat pro a proti neděli. Nutno dodat, že argumenty pro postrádaly určitou dávku fantazie. Nakonec jsme se však shodli na tom, že bez neděle to zkrátka nejde.

Oběd tentokrát chystala paní Pecková, takže zbyl čas na jiné aktivity. Holky se statečně vrhly do výroby nástěnek a my kluci se s nesmírnou bojovností a kuráží pustili do rozebírání starých křesel. Už od začátku bylo jasné, že půjde o skutečnou válku. Lítý boj, kdy lítalo téměř vše, jsme ale nakonec vyhráli. A tak všichni mohli zasednout k prostřenému stolu a vychutnat si pečené kuře s bramborem nebo rýží.

Polední siesta bohužel nenaskýtala dlouhý odpočinek, zvláště pro umývače nádobí, neboť nás čekala odpolední vycházka. A jelikož nás nelimitoval čas mše svaté, trasa se oproti včerejšku nápadně protáhla. I přesto jsme ale cestu Hostín – Řenkov – Samoty – Zaluží – Kovářov zdárně absolvovali. Čas jsme si navíc krátili duchaplnými dialogy o církevních restitucích, umělecké tvorbě, hrou na bombu a bez povšimnutí jsme nezanechali ani elektrický ohradník.

K prahu fary a kýženého tepla naše výprava dorazila asi kolem půl šesté. Bohužel jsme se hned po česnekové večeři museli rozloučit s Jirsovými. Loučení nám ale usnadnily Vojtovy prskavky a příslib dalších setkání. S plnými žaludky jsme následně zakončili den klasicky neklasickou bilancí a otec Řehoř nás naučil novému vnímání modlitby. Následovala Cimrmanova hra Dobytí Severního pólu, při které jsme se zasmáli a zjistili, že bychom přeci jen měli být hrdi na své češství. Večerní klid o půl jedenácté poslal mnohé z nás do postelí. My, kteří jsme statečně odolávali pokušení zavřít oči, jsme se ještě nějaký čas bavili strašidelnými historkami a příhodami. Kolem jedné však fara definitivně utichla a my tak načerpali síly do nového dne.

Jenda

4. den – Neděle 30. 12.

„…a spali a spali a spali. Dobře se jim to spalo.“ – Tak takto nějak by se dal charakterizovat začátek neděle. Pouze několik nejsilnějších dokázalo vyhrát boj se sebou samým a dopravit se na tradiční ranní růženec. Po jeho skončení se otec Řehoř vydal sloužit mši svatou do Předbořic a ostatní „hrdinové“ zase zalezli do spacáků.

A zase spali… když tu jeden po druhém začal zjišťovat, že má hlad. A tak lidé postupně vyráželi do kuchyně, na rozdíl od ostatních dnů, kdy se jedlo zásadně společně v hlavní místnosti. Zkrátka – pro celé nedělní ráno mě nenapadá jiné slovo než „úpadek.“ A opravdu – Přebomil byl u konce.

Ranní mše svatá však všechny probudila, a pokud ne, volný čas po jejím skončení naskýtal mnoho času pro odpočinek. Ostatní mohli využít času do oběda, jak chtěli. Jedna skupinka například pomáhala vařit paní Wudiové oběd, jiní se balili, další se spolu bavili a jánevimcoještě.

Po obědě následovalo mytí nádobí a všeobecná „debordelizace.“ Té bylo opravdu třeba, ale protože jsme si všichni jednotlivé úkoly rozdělili a každý udělal něco, nebyl problém vše zvládnout. A dál… a dál už nic… Lidí ubývalo a jako jeden z posledních jsem ubyl i já. A se mnou cestou domů (kromě mých sourozenců) šla spousta myšlenek, vzpomínek (a námětů na povídky).

Peťa

pečlivé korektury celého článku Bára 

Fotogalerie z noční přípravy dortu a pátečního vaření je zde.

Scénka z pátečního zamyšlení, téma Islám

Scénka z pátečního zamyšlení, téma Judaismus

Předávání darů otci Řehořovi...