„Kdo chce jít, musí překonávat překážky“

Společný program tento den začínal opět společným růžencem, ten den bylo ráno ještě mlhavější než den předešlý… Po mši svaté byla snídaně a po ní pak v půl desáté začínal společný program.

Tématem dne bylo překonávání překážek, proto jsme měli s o. Řehořem biblickou práci na téma praotce Jákoba. Postupně jsme si prošli jeho život a zastavili se u epizody, kterou zachycuje 32. kapitola knihy Genesis – zápas u potoka Jaboku. Tuto epizodu jsme dostali přepsanou na list papíru a naším úkolem bylo vyznačit si v textu místa, která mi nebyla jasná nebo u kterých mi něco nesedí, kde něčemu nerozumím. Tato místa dostala znaménko otazníku. Znaménko vykřičníku pak označovalo místa, která jsou důležitá, která vnímám jako poselství celého textu. A nakonec jsme označovali znamením srdíčka ta místa, která se nás nějak dotkla, která pro nás něco znamenají. Pak jsme společně diskutovali o těchto znaménkách a přitom jsme se dozvěděli dost nových věcí, jak to někteří poznamenávali při večerní bilanci. Zejména pěkný postřeh byl, že Jákobovi vzešlo slunce, když odcházel z Peníelu… Skutečně tato noc pro Jákoba znamenala zápas s Bohem a se sebou samým. Při něm musel prozradit své jméno, která znamená „úskočný, lstivý“. Jákob se musel konfrontovat se svým dosavadním životem, tím jak zacházel s lidmi kolem sebe. Ale byl odhodlán ten zápas dobojovat: nepustím tě, dokud mi nepožehnáš! A skutečně se mu dostalo požehnání a také změny jména: od nynějška se bude jmenovat Izrael, což znamená „zápasí Bůh“ nebo „Boží bojovník“. Jákob odchází z tohoto zápasu jednak požehnaný, proměněný, ale také poraněný. Izraelité podle tohoto textu dodnes nejedí šlachu u kyčle, protože právě na tomto místě byl Jákob poraněn. Jákoba tato epizoda připraví k setkání se svým bratrem, kterého v mládí dvakrát podvedl, a jehož se velice bál… Na závěr jsme si celou scénu postavili opět s postavičkami.

Odpoledne jsme po odpoledním klidu zamířili do lesa směrem na Zběšice, protože nás navštívil Milan Líbal se svojí kamarádkou. V tomto lese nás čekal odpolední program. V době našeho poledního klidu zde vyrostly lanové překážky a nás čekalo soutěžení mezi jednotlivými družstvy. První disciplínou byla honička na dřevěných lyžích pro pět lidí. Nebylo to úplně jednoduché zkoordinovat společný pohyb všech členů, některým to šlo lépe, jiným hůře. Druhou disciplínou byla síť. Úkolem bylo jí přelézt a slézt na druhé straně. Ukázalo se, že to není vůbec jednoduchá záležitost, jak to na první pohled vypadá. Síť utíká pod nohama, ohýbá se a člověku neposkytuje pevnou oporu. Dalšími překážkami byla: lana s visícími oky, po kterých se přešlo z jedné strany na druhou, dále lano s prověšenými smyčkami, které byly záludné v tom, že se kolem lana mohl člověk otočit a pak zejména dvojice lanových přechodů, kde bylo třeba přemýšlet. První byla dvě modrá lana, z nichž to spodní bylo natažené a sloužilo jako opora pro nohy a druhé bylo velice volné, ale připevněné na obou koncích ke stromům. Tady bylo potřeba použít důmyslu a vymyslet způsob, jak se na laně udržet a navíc ho přejít na druhou stranu od jednoho stromu ke druhému. A konečně poslední atrakcí bylo červené lano, pevně napnuté mezi dvěma stromy s jedním volným lanem připevněným jen na jednom konci. To sloužilo pouze k vyvažování. Atrakce měla jméno „krocení divokého koně“. A skutečně: i když krotit divokého koně se pokoušel každý, podařilo se to jen Milanu Líbalovi, který na to má určitě nějaký speciální grif. Všichni ostatní z lana spadli…

Krom našich družstev s námi byla Johanka Jarolímková, která se ukázala být velice zdatná v lezení po lanech… Lezla skutečně jako opice… Pro nás všechny byla lana náplní celého odpoledne. Pak se část odpojila a šla se s. Kateřinou připravovat večeři a část zůstala u lan a pomáhala s jejich balením. Při zpáteční cestě jsme pak šli lesem a sbírali houby, což bylo také v bilanci příznivě oceněno jako bezvadná příležitost si popovídat…

Večerní program vhodně doplnil film Touching the Void – Dotek prázdnoty o dvou horolezcích Joeovi Simpsonovi a Simonu Yatesovi, kteří se v roce 1985 do Peru, aby se tam pokusili dobýt vrchol Siula Grande doposud nepokořenou západní stěnou. To se jim podařilo, avšak jeden z nich si ve výšce 6 000 metrů zlomil nohu a ten druhý se ho pokus slanit k úpatí. Ovšem všechno se to zvrtlo. Joe zůstal viset na převisu nad skalní průrvou a Simonovi, který nevěděl, co se s ním děje, nezbylo nic jiného, než svého kamaráda z lana odříznout. Druhý den zjistil, že Joe spadl do obrovské ledové průrvy a domníval se, že je mrtvý. Proto sestoupil z hory do základního tábora. Joe však mrtvý nebyl a po velice dlouhé a krajně namáhavé cestě se mu podařilo do základního tábora také dostat… Film ukázal, jak jedině překonání překážek je cestou k přežití, pro nás křesťany cestou k věčnému životu…

Na závěr dne pak přišla bilance, tentokrát pod vedením s. Kateřiny a tedy i v původní podobě, tak jak se začala dělat s o. Quirínem. Mně osobně se tento způsob velice zamlouvá a chci ho i v budoucnu při pořádání táborů a Přebomilů podržet…

Sepsal o. Řehoř, přehlédla s. Kateřina

Vstup do fotogalerie: