Scéna je postavena opět na symbolice světla a tmy, barvy bílé a barvy černé. Celé dnešní evangelium se dá rozdělit do čtyř částí a stejně se dá i do čtyř částí rozdělit i naše scéna. První část je levý horní roh je charakterizována modrou barvou, barvou dne, ve kterém odcházejí Kleofáš a druhý učedník z Jeruzaléma. Jdou po cestě černé barvy, což symbolizuje tmu smutku a beznaděje v jejich srdcích. Tato beznaděj a smutek je vyvolána ztrátou Ježíše, ve kterého doufali a který v pátek zemřel. Nyní jsou to už dokonce tři dni – lhůta, která u Židů platila za dobu, kdy lze člověka definitivně prohlásit za mrtvého. Postavičky dvou učedníků jsou v postoji smutku, ramena jsou pokleslá a ruce bezvládně visí podél těla. Pohled jednoho z nich směřuje k zemi, což mu nedává šanci, aby zahlédl jinou cestu, než černou cestu smutku, po které právě kráčí. To je právě vlastnost zla, že na sebe poutá naši veškerou pozornost. A pokud člověk nemá jinou naději, nevidí nic jiného, než právě hloubku svého trápení bez východu. Černá cesta beznaděje visí přes okraj scény a jakoby padá dolů. Smutek bez naděje je skutečně propast, která člověka ničí.

Druhou část scény tvoří to místo, kde stojí učedníci a postavička Ježíše. Ten se levou rukou diskrétně se dotýká jednoho z učedníků a oslovuje je: O čem to cestou spolu rozmlouváte? Ježíš si nechává popsat stav jejich nitra, který charakterizují věty jako: ty jsi snad jediný, který nevíš..., my jsme mysleli, že on je ten, který má zachránit Izraele, k tomu ke všemu je to dnes už tři dny … některé naše ženy nás rozrušily ... Jejich duchovní stav je v naší scéně symbolizován tím, že postavičky ve skutečnosti stojí na dvou cestách: na cestě bílé cestě naděje a pokoje, na níž stojí Ježíš, jenže ta je překryta jejich cestou černou, cestou beznaděje a smutku. Oni v tu chvíli nebyli schopni odhalit, že v Ježíšově smrti, která byla vnějšně viděno velikým Božím selháním, ovšem ve skutečnosti se stává tak velikou nadějí, která láme všechny temnoty lidských životů. Právě tato veliká naděje se musela narodit uprostřed krajní slabosti a selhání lidských plánů, kdy Bůh v Ježíši Kristu na sebe nechal dopadnout veškerou bolest a beznaděj smrti a lidského selhání, aby ve zmrtvýchvstání daroval naději novou a trvalou.

Ježíš se jemně dotýká učedníka a žádá ho, aby vyjevil stav svého srdce... Když to učedníci udělají, tak Ježíš určuje diagnózu: Jak jsem nechápaví a váhaví uvěřit...! Jeho pravda, kterou označuje příčinu jejich smutku a nevěry, je drsná a asi bolela. Ježíš však nezůstává jen u diagnózy, on také uzdravuje a obdarovává nadějí. Jak? Postavička Ježíše vybízí učedníky, aby se obrátili a šli s ním po jeho bílé cestě. Aby vstoupili do třetí části scény, která je tvořena delším úsekem bílé látky. Tato cesta je dlouhá, dá práci po ní jít, ale Ježíš je po ní doprovází: Vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahovalo…, a dále jim daruje sám sebe v pokrmu Eucharistie. Srdce učedníků se postupně rozhoří vírou a nadějí. Úsek této cesty je charakterizován i láskou oněch učedníků: to jsou slova: Pane, zůstaň s námi, vždyť už se připozdívá a den se již nachýlil... Prokazují Ježíšovi pohostinnost. Přijímají ho do svého domu, v čemž můžeme vidět dům jejich života, od nynějška už nepůjdou životem sami. A to ani tehdy, když jim po lámání chleba Ježíš mizí z očí. Ale neopouští je, v žádném případě! Zůstává před nimi v podobě rozlámaného chleba. A v této podobě bude je a i nás doprovázet až do konce světa.

Tady začíná čtvrtá část scény a evangelia. Učedníci si říkají: Což nám nehořelo srdce? a ještě v tu hodinu se vydávají na cestu do Jeruzaléma. Jdou do společenství, k ostatním. Církev se začíná utvářet vírou, nadějí a láskou Ježíšových učedníků. Ale ten základ, na kterém to stojí, je právě setkání s Ježíšem. Oni jdou sice ve tmě noci, což je symbolizováno černou látkou v pravé části scény, ale cesta Ježíšova je vede do svítání nového života, které je symbolizováno opět modrou látkou vpravo dole, tam, kam ústí bílá látka Ježíšovy cesty.

Pro velký úspěch písně Here With Us je tu další píseň, In Christ Alone. Na serveru YouTube najdete více verzí tohoto křesťanského hymnu.

Pod videem je překlad, ktrerý pomůže pochopit smysl písně těm, kdo angličtinou nevládnou. Ti, kdo jí vládnou, mohou pod článek do komentáře napsat třeba svůj vlastní postřeh k překladu, co by šlo přeložit výstižněji, lépe... Více hlav, více ví... Předem díky. A tady je ona píseň... (první sloka se dvakrát opakuje)

Překlad písně (vlastní výroba)

In Christ alone my hope is found; He is my light, my strength, my song; This cornerstone, this solid ground, Firm through the fiercest drought and storm. What heights of love, what depths of peace, When fears are stilled, when strivings cease! My comforter, my all in all — Here in the love of Christ I stand.	Jedině v Kristu má moje naděje základ, On je mé světlo, má síla, má píseň. Tento úhelný kámen, tento pevný základ zůstává pevný v nelítostné vyprahlosti i bouři. Jaká výšina lásky, jaká hloubka pokoje, když se utiší strachy, když trápení skončí. Můj Utěšitel, moje všechno ve všem, zde v této Kristově lásce vytrvám.
In Christ alone who took on flesh Fulness of God in helpless babe! This gift of love and righteousness Scorned by the ones he came to save: Till on that cross as Jesus died, The wrath of God was satisfied — For every sin on Him was laid; Here in the death of Christ I live.	Jedině v Kristu, v tom, který na sebe vzal tělo, se nachází Boží plnost, v bezmocném dítěti! Tento dar lásky a ospravedlnění (/spravedlnosti) nenáviděný těmi, které přišel zachránit: Až poté, co na onom kříži Ježíš zemřel, hněv Boží byl usmířen, a to proto, že hřích každého byl na něj vložen. Z Kristovy smrti Já zde žiji.
There in the ground His body lay Light of the world by darkness slain: Then bursting forth in glorious Day Up from the grave he rose again! And as He stands in victory Sin's curse has lost its grip on me, For I am His and He is mine — Bought with the precious blood of Christ.	Támhle na zemi leží Jeho tělo, Světlo světa zabité tmou. Pak vytrysklo ve slavný Den, z hrobu On znovu povstal! A protože trvá jeho vítězství prokletí hříchu ztratilo nade mnou svou moc. A to proto, že já jsem Jeho a On je můj, jsem vykoupený drahou krví Kristovou.
No guilt in life, no fear in death, This is the power of Christ in me; From life's first cry to final breath. Jesus commands my destiny. No power of hell, no scheme of man, Can ever pluck me from His hand; Till He returns or calls me home, Here in the power of Christ I'll stand.	Bez pocitu viny zaživa, beze strachu ve smrti, to působí Kristova moc ve mně. Od prvního životního výkřiku, do posledního výdechu Ježíš řídí můj osud. Žádná moc pekla, ani lidské intriky mě nikdy nemohou vyrvat z Jeho ruky. Dokud se On nevrátí nebo dokud mě nezavolá domů, budu zde pevně stát v moci Kristově.

 

Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smti a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. Čeká v modlitbě a postu jeho vzkříšení.

Tento den se neslaví žádné liturgické obřady. Velmi se však doporučuje, aby se spolu s lidem konaly modlitby ranních chval a modlitby se čtením.

V kostele se může vystavit k uctění obraz Krista ukřižovaného nebo odpočívajícího v hrobě či sestoupivšího mezi mrtvé anebo obraz Pannny Marie bolestné. Zásadně se neslaví mše svatá a svaté přijímání je možné donášet jen těm, kteří jsou zaopatřováni, jakožto pokrm na cestu z tohoto světa do věčnosti (viatikum). Má se odmítnout slavení svatby i jiných svátostí, krom svátosti smíření a pomazání nemocných.

Homilie kardinála Justina Rigaliho při mši k 200. výročí oslav narození sv. Jana Nepomuka Neumanna

Prachatice, Česká republika
18. červen 2011

Chvála Kristu!

Vážený a milý spolubratře Jiří, biskupe této místní církve,Vaše Eminence, pane kardinále Vlku,drazí spolubratři biskupové, zvláště pak Vy, členové České biskupské konference, vážení představitelé veřejného života, spolubratři kněží, řeholníci a řeholnice, věřící a přátelé v Kristu Ježíši!

Je pro mne velikou radostí, že k vám přicházím jako mimořádný vyslanec Jeho Svatosti papeže Benedikta XVI. Zdravím vás jeho jménem a ujišťuji vás o jeho duchovní blízkosti a jeho hluboké lásce k vám v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Být svědkem oslav 200. výročí narození svatého Jana Nepomuka Neumanna zde, v městě Prachaticích, kde se narodil, vyrůstal, vzdělával a byl vychován v naší svaté katolické víře, je velikou milostí! Pozvedáme své hlasy, abychom vzdali dík Bohu za dar tak velikého světce, a chválíme Boha za všechny ty hojné plody křesťanského života, jež po staletí byly pěstovány v této požehnané zemi, České republice.

Je mi velikou ctí, že mne Svatý otec jmenoval svým legátem. Úlohou papežského legáta je reprezentovat jeho osobu a zvláště pak lásku, jež ho k vám pojí. Papež Benedikt je s vámi v duchu a modlitbě spojen, když s úctou pamatujete na svatého Jana Neumanna a vzdáváte čest tomu, čeho dosáhl. Všem zde shromážděným Svatý otec uděluje své apoštolské požehnání.

Jako filadelfský arcibiskup - metropolita mám tu čest být osmým nástupcem svatého Jana Neumanna. Tato výroční oslava mi ukazuje, jak město Prachatice a vlastně i celá českobudějovická diecéze jsou s filadelfskou arcidiecézí hluboce propojeny odkazem pokorného biskupa, jehož jedinou touhou bylo žít naplno křesťanský život a hlásat Ježíše Krista svým bratřím a sestrám. Pro mne se toto pouto jasně prokázalo v dubnu 2010, když biskup Paďour a delegace z diecéze České Budějovice navštívili Filadelfii. Přivítal jsem je tehdy s radostí a nyní jsem velmi poctěn, že se mi dostává takového vřelého přijetí ve vlasti svatého Jana Neumanna.

Přináším s sebou projevy úcty a pozdravy spojené s modlitbami lidu Filadelfie. Město bratrské lásky, místo zrodu Spojených států amerických, bylo posledním pozemským domovem svatého Jana Neumanna. Osm let neúnavně sloužil filadelfské církvi jako její čtvrtý biskup. Svou horlivostí ve prospěch farního života, oddaností katolické výchově a vroucí láskou k Eucharistii dokázal nesmírně mnoho. Jeho svatyně, která je součástí chrámu svatého Petra Apoštola ve Filadelfii, je místem zbožných poutí. I nadále tam prosí tisíce lidí o přímluvu našeho milovaného „malého biskupa“ a filadelfští věřící nepřestávají být vděční lidu Prachatic za velký dar vašeho odvážného a milovaného rodáka.

Svatý Jan sehrává v dějinách Ameriky úlohu ikony, která trvale symbolizuje jednotu a naději, smíření a svobodu, které se těší Boží děti. Evropské dějiny byly v průběhu staletí velmi obohacené lidmi z Čech, z Moravy, z Československa a nově i nyní z České republiky. Díky přítomnosti tolika lidí českého původu se také mojí zemi dostalo přínosu, neboť s sebou přinesli silnou víru a další dary, které jsou ke cti kultuře jejich rodné země.

Ve velkorysém srdci Jana Neumanna byl neutuchající zájem o lidské a náboženské potřeby lidí různého etnického původu. Jako syn německého otce a české matky, byl mladý Jan zbožný, zvídavý, pilný a vskutku velkorysý ve své touze poznávat, milovat a sloužit Bohu. Když rozpoznal své povolání ke kněžství, zcela přijal skutečnost, že ho toto povolání odvede od jeho rodiny, kterou tolik miloval a z města, které měl tolik rád, jen aby mohl sloužit rodině Boží jako kněz a misionář.

Při dnešní mši svaté zazněla krásná slova proroka Izajáše: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj“ (Iz 52,7). Jak často, ať už jako kněz – misionář v New Yorku, nebo redemptorista a biskup rozsáhlého území, přinášel Jan Neumann radost, útěchu a pokoj mnohým lidem, s nimiž se denně setkával. Vskutku hlásal Boží úžasné skutky lidem všech národů. Kvůli tomu se učil cizí jazyky. Kromě rodné češtiny a němčiny mluvil také anglicky, italsky, francouzsky, španělsky a irsky, aby co nejvíce mohl sloužit lidem. Jeho přáním bylo sdílet se všemi poselství ukřižovaného Krista, kterého hlásal jako Boží moc a Boží moudrost (1Kor 1,24).

Touha Jana Neumanna jít ke všem lidem je výmluvným odkazem ženám i mužům naší doby. Dvacáté století je zjizveno tolikerým násilím a rozdělením, konflikty a bolestí. Nicméně, v srdcích lidí dobré vůle spočívá touha překonávat rozdělení, hojit rány, stavět mosty a vytvářet harmonii a mír. V dnešní době se rozvíjí i zde velké úsilí o intenzivní spolupráci mezi sousedy, mezi českým a německým lidem, obojí tak drahým svatému Janu Neumannovi. Jak chvályhodná je práce těch, kdo se věnují této věci! Práce a misie svatého Jana Neumanna ukazují, jakým způsobem se lze setkat s Ježíšovou tváří ve všech bratřích a sestrách.

Jako mladý kněz se Jan Neumann zapojil a sám se obětoval pro rozsáhlou misijní práci. Rozpoznal na vlastním životě potřebu společenství a pocítil povolání ke vstupu do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Redemptoristé založení v 18. století v Neapoli svatým Alfonsem z Liguori se věnovali zvláště kazatelské činnosti mezi chudými. Jan Neumann byl také prvním redemptoristou, který složil své řeholní sliby v Novém světě. Když byl vybrán za biskupa ve Filadelfii, zvolil si jako biskupské heslo: „Umučení Kristovo, posiluj mne“ (Passio Christi, conforta me). Prostřednictvím modlitby čerpal mocnou sílu z Kříže, z Ježíšova umučení a jeho smrti. Ve chvílích obav, tváří v tvář těžkým rozhodnutím a v čase zkoušek se obracel svatý Jan Neumann k Pánu se slovy: „Stráven bojem spočinu pod tvým křížem. Objímám jej“.

O svatém Janu Neumannovi se říká, že se v ničem nešetřil. Rozuměl, čemu nás učí Ježíš v evangeliu: „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Lk 6,38). Všem rozdával sám sebe a tak následoval Krista Ukřižovaného. Z Ježíšova probodeného boku vytryskl pramen nekonečného Božího milosrdenství. Svatý Jan Neumann toto milosrdenství hlásal a rozdával svou prací, svátostnou službou, a to v každém ohledu jeho krátkého života.

Dnes už je to, drazí přátelé, dvě stě let od narození svatého Jana Neumanna zde v Prachaticích. Jeho život a příklad však mohou oslovit svět v dnešní době víc, než kdykoliv předtím. Pro vás, jeho vlastní lid, s nímž je navždy úzce spojen svým narozením, má bezpochyby zvláštní povzbudivé poselství a požehnání. K vám zaznívá hlas tohoto pokorného biskupa misionáře, vašeho krajana a velkého světce univerzální církve, zní silně a láskyplně. Vyzývá vás, abyste žili křesťanským životem naplno a v souladu se silnou tradicí zbožnosti vaší země, a naléhavě prosí zato, abyste s ním mohli sdílet obrovský poklad víry: Ježíše Krista, Syna Božího, syna Panny Marie a Spasitele světa.

Mladým lidem této země, církev představuje svatého Jana Neumanna jako příklad odvahy a vzor vytrvalosti. Jakmile řekl Bohu jednou ano, svatý Jan Neumann ve své rozhodnosti nikdy nezakolísal, nikdy se neobrátil nazpět. Není tomu ani dva roky, co papež Benedikt XVI. při své návštěvě České republiky, osobně promluvil k mládeži. Užil tehdy krásného výrazu, že totiž Pán „klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr…“ (28. září 2009).

I když tato věta není citátem ze svatého Jana Neumanna, dobře vyjadřuje, co tento světec z Prachatic a „malý biskup“ z Filadelfie říká dnešní mládeži. Vlastně se tato slova vztahují na nás všechny – laiky, kněze a řeholníky, mladé a dospělé, ženaté, vdané i svobodné, matky i otce rodin, dělníky, bohaté a chudé, nemocné a staré a všechny skupiny Božího lidu – když totiž užíváme svobodu a bereme víru za svou, setkáváme se s Kristem, v němž nacházíme radost a pravé a trvalé štěstí.

Svatý Jene Neumanne, kéž tato požehnaná oslava tvého výročí nás vede k tomu, abychom se znovu oddali naší svaté, katolické víře, Ježíši Kristu, jeho evangeliu a jeho církvi. Pomáhej nám, abychom – podobně jako ty – zakoušeli mateřskou ochranu Panny Marie, Matky Boží.

Pomáhej nám, (svatý Jene), abychom poznávali a více si vážili zdroje a vrcholu veškerého křesťanského života, kterým je eucharistická oběť Ježíše Krista. Amen.

Scéna je postavena na kontrastu světla a tmy. Celý náš příběh Uzdravení slepého navazuje na Ježíšův výrok, který pronesl ve Svátek stánků: Já jsem světlo světa.

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12). Téma světla a přechodu ze tmy do světla je hlavním tématem 9. kapitoly Janova evangelia.

V prostřed scény je rybník Siloe, kam poslal Ježíš slepého se umýt. Ten byl při Svátcích stánků důležitý Z něj kněží čerpali vodu, a nesli ji ve zlatých konvicích do Chrámu a tam se vylévala před oltářem jako oběť. Byl to starý obřad, který měl vyprosit déšť. Podle tradice rozhoduje Bůh o budoucím dešti právě o tomto svátku. Brzy po svátku stánků začínalo v Palestině období dešťů, na kterém závisela úroda. Zvláště slavnostní byl také večer prvního dne svátku, kdy nádvoří žen bylo slavnostně ozářeno světly pochodní. Zřejmě právě zde Ježíš řekl slova: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.

Jméno rybníka Siloe pochází z hebrejského šíloach a znamená „poslaný“ nebo „vedení“ či vodní kanál. Tento název se v prvotním smyslu vztahuje na kanál, kterým byl rybník napájen a který byl zbudován za krále Chizkijáše. V naší scéně je položen mezi světlou a tmavou polovinu scény, aby se tím naznačilo, že tento rybník sám nepatří ani do světa dobra ani zla. Uzdravení totiž přineslo slepci Ježíšovo slovo a to, že se on na něj spolehl, nikoliv samotná voda, jak by se mohlo magicky chápat. Vždyť se slepec v té vodě mohl umývat nesčetněkrát, ale teprve když se umyl na Ježíšovo slovo, dostalo se mu uzdravení.

Postavička Ježíše pomazává blátem ze sliny a prachu země oči slepce a levá ruka ukazuje gestem, aby se šel omýt ve vodách Siloe. Slepec je v postavení, jako by se zvedal právě ze země a má před sebou tápavě vztažené ruce.  Ježíšovo počínání muselo slepce překvapit. Ježíš sám bere inciativu do svých rukou, slepec totiž Ježíše o uzdravení neprosil. Smysl jeho nemoci tkví v tom, že se na něm mají zjevit skutky Boží (Jan 9,3). A skutek Boží je právě to, že přistupuje k našim nemocen a touží nás jich zbavit, abychom Ježíše mohli dokonale následovat.

Postava Ježíše stojí na okraji světlé látky. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa (Jan 9,5). Ježíš tím, co dělá, vyvádí slepého z jeho tmavé poloviny světa. Ta je tmavá jeho slepotou, ve které nic nevidí, ale důležitější než slepota očí, je to, co v průběhu evangelijního úryvku můžeme pozorovat: jak jeho víra postupně roste tím, že o Ježíšovi nejdříve prohlašuje: člověk jménem Ježíš (v. 11), pak je pro něj prorok poslaný od Boha (v. 17) a nakonec Syn člověka a Pán (vv. 35 a 38). V takovém označení jasně rozpoznáme plné křesťanské vyznání totožnosti Ježíšovy osoby. Rovněž na závěr před ním padne na kolena.

V celém evangelním úryvku jsou důležitá slova „vidět“ a „vědět“. U slepce lze vypozorovat, jak jeho slepota je postupně vystřídána viděním a jeho nevědění, kdo je to Ježíš se postupně „vyvine“ ve víru a vyznání, že Ježíš je „Syn člověka“ a „Pán“. Na druhou stranu postavy farizejů vstupují do příběhu jako vědoucí. Ale postupně se stávají těmi, kdo nevědí… (my víme, že ten člověk je hříšník … o tomhle člověku nevíme odkud je…).

Za pozornost v naší scéně stojí další postavy. Představují totiž různé reakce na Ježíšovu osobu. Vlevo stojí postavy tří farizeů. Zůstávají ve tmě a nejeví zájem o to, aby přešli do světla. Představují odmítající stranu, o kterých Ježíš v evangeliu říká: Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme.' Proto váš hřích trvá. Založené ruce postaviček jsou postojem nepřijetí, uzavřenosti. Jsou sestoupeni do kruhu, tvoří uzavřenou společnost, mezi kterou je těžko vejít. Jeden z nich pozoruje, co Ježíš dělá a ostatním o tom podává zprávu. Mezi sebou pak kriticky hodnotí Ježíšovy činy

Na druhé straně, na světlé látce, jsou postavy dvou Ježíšových učedníků. Být Ježíšovým učedníkem znamená být ve světle. Jejich postoj je přijímající. Jsou obráceni k Ježíšovi a snaží se pozorovat to, co Ježíš dělá. Netvoří uzavřenou skupinu. I my jsme pozváni postavit se vedle nich a dělat totéž, co oni. Pozorovat Ježíše, být k němu otevření a pozorně naslouchat tomu, co On dělá.

V evangeliu se ze tmy ke světlu přechází postupně. Stejně postupně farizeové přecházejí od vědění k neznalosti. Proto je toto evangelium tak důležité pro dobu postní: ukazuje nám totiž, že stávání se Ježíšovým učedníkem je postupný proces, ne jednorázový úkon. Dále text chce nasměrovat čtenáře na cestu ve které, „jedná jako dospělý“. Vyznávat Krista učedníka přes názor rodičů, sousedů nebo jiných autorit a vsadit na toto své přesvědčení všechny své vztahy a postavení. Být učedníkem znamená být připraven na vyloučení ze společnosti kvůli Kristu.

Předchozí neděle je zde.

Ježíš reaguje na zprávu některých, kteří byli šokováni krutým jednáním Piláta. Důvod proč přišli se dá formulovat otázkou: „jakto že se tohle mohlo stát? Jak to Bůh mohl dovolit?“ Ježíš vysvětluje jednu podstatnou věc: lidé, když se něco takového stane a dozvědí se to, začnou řešit, proč se to stalo, kdo za to může, prostě příčiny… Podobně jako u Joba, jeho přátelé, kteří ho přišli v jeho nemoci potěšit, řešili příčinya podsouvají mu nějaký skrytý hřích, který by měl stát za jeho nynějším trápením.

Ježíš však otázku příčin nezodpovídá, říká, že ona příčina není důležitá. Ale překlopí náhled na tuto událost tak, že to, co se stalo, samo má být příčinou. Otázka tedy podle Ježíše zní takto: „Co to má znamenat, když se toto stalo, co to má s námi udělat?“

Podobně se to má i s oním druhým případem, kdy spadla věž v Siloe a usmrtila osmnáct lidí... Interpretace u obou událostí je stejná. Ježíš nevysvětluje, proč ta věž spadla zrovna na ně. Ale zdůrazňuje, že tato událost má v sobě zvěst: oni sami, ti posluchači, jsou ohroženi. To, že se něco takového stalo, má v nich vyvolat sebereflexi, tj. „pokání“. Ježíš říká: „vnímejte tyto události jako výstrahu, jako něco, co vás má přivést k sebereflexi (metanoia), ke změně smýšlení. Metanoia je sebereflexe, která má po poznání přímo vést ke změně jednání. Tyto dvě události jsou tedy poselstvím, které mají přimět posluchači právě k ní, a k návratu k Bohu.

Ježíš tedy rozbíjí tradiční úvahu, že neštěstí má nějakou příčinu, vinu, ale říká, že každá taková událost má v nás probudit nějakou formu návratu k Bohu. Člověk se má nechávat oslovovat těmito událostmi. Soustředění se na příčiny, na vinu, která je touto událostí potrestána, by mohla člověka ochromovat. Ale Ježíš zdůrazňuje, že podstatnější při pohledu na taková neštěstí je to, co to má v nás vyvolat, tzn. ona „sebereflexe“, metanoia.

My dnes jsme s podobnými událostmi vlivem rozvinutých informačních technologií, konfrontování dnes a denně. Reagujeme na ně obvykle nějako formou „charity“, projevíme soucit. Což je dobře, dáváme najevo svou solidaritu, ale bohužel namnoze nereagujeme na ty události jako na poselství, které je určeno nám samotným. Z toho důvodu si můžeme připustit, že přes ohromný vývoj technických prostředků, které nám takové zprávy zprostředkovávají, jsme se duchovně neposunuli zřejmě ani o píď dopředu, duchovní růst člověka po tuto dobu stále stagnuje…

V tomto příběhu je ještě jedna důležitá skutečnosti: ti lidé, tyto zprávy nejsou schopni zpracovat, a proto jdou s nimi za Ježíšem a chtějí, aby jim to vysvětlil. To je určitě způsob, kterým se naučit chápat takové události jako poselství od Pána Boha.

Příběh o fíkovníku vnitřně souvisí s předchozím textem. V obojím jde o ovoce. Naše podobenství je ilustrací předchozích Ježíšových výroků. Tím ovocem, které toto podobenství požaduje, je právě pokání, „sebereflexe“.

Hlavní postavou je zde majitel vinice a onen vinař, který zabraňuje majiteli vinice v odstranění fíkovníku… Fíkovník sám je jen pasivní kulisa. Podstatné je ale toto: o ten neplodný fíkovník má někdo zájem, a ten fíkovník má lhůtu, aby přinášel ovoce. Jinak kazí úrodnou půdu. To, že majitel na něm pravidelně chodí hledat ovoce po tři roky, je výrazem té skutečnosti, že onen majitel má právo na tom stromu ovoce hledat. Tady v tomto podobenství jsme těmi „fíkovníky“ my sami. A na nás má Pán Bůh právo hledat plody pokání.

Ten fíkovník nenese ovoce už tři roky. Je zřejmé, že šance, že by najednou nesl ovoce je malá. Podobenství říká, že sám fíkovník je neschopný se rozplodit. Je tu však někdo, kdo pro něj vytváří podmínky pro plodnost, kdo ho okope, pohnojí, zaleje a přemluví majitele vinice, aby ho ještě pro letošek ušetřil. Tedy i my sami se nemáme tolik soustředit na své výkony, ale spíše na ty impulsy, které k nám od Hospodina přicházejí. Těmi nám vytváří podmínky k tomu, abychom nesli ono žádoucí ovoce pokání.

Jestliže to však dopadá tak, že chceme vynášet plody sami od sebe, bez Hospodina, bez jeho zásahů, pak to člověka začne zatěžovat jako něco, co ho ubíjí. A výsledek je v podstatě tentýž, jako kdyby ten fíkovník ovoce nenesl... Důležité je tedy to, aby se naše pokání dělo jako důsledek Hospodinova oslovení, jeho zásahů do našeho života.

Je ještě jeden možný způsob čtení tohoto podobenství. Někdo se může ztotožnit s majitelem vinice, a při pohledu na ony „neplodné“ lidi, např. na křesťany, se pohoršovat, že jsou k ničemu, co to s nimi tedy Bůh ještě zkouší, proč je nevytne?! Toto podobenství takovým lidem říká, že ten fíkovník má svého přímluvce, někoho, kdo se ho zastane a nabízí mu nové a nové příležitosti k tomu, aby ony žádoucí plody někdy přinášet začal…

Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození.

První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 

---

 

17. prosinec

Genesis 49,1a.2.8–10:

Jakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde vládce; národy ho budou poslouchat.“

 

Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele.

Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.

---

 

18. prosinec:

Jeremiáš 23,5–8:

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bud bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“

 

Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa.

Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit.

Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.

---

 

19. prosinec

Soudců 13,2–7.24–25a:

V těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říct svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: »Hle počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.«“

Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.

 

Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy.

Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou.

Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů).

I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…

---

 

 

20. prosinec

Izaiáš 7,10–14:

Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel to je »Bůh s námi«.“

 

Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží.

Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch.

A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých.

Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce…

Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.

---

 

 

21. prosinec

Píseň písní 2,8–14:

Hlas mého miláčka!
Právě přichází,
běží po horách,
skáče po pahorcích.

Můj miláček se podobá gazele
nebo kolouchu laně.
Hle – už stojí za naší zdí,
dívá se okny,
nahlíží mřížovím.

Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
„Vstaň, moje milá, moje krásko,
a pojď!
Hle, už přešla zima,
déšť přestal a pominul.
Květy se objevily na zemi,
přišel čas ke zpěvu,
vrkání hrdličky je slyšet po kraji.
Zrají plody fíkovníku,
poupata révy voní.
Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko,
pojď!
Moje holubičko ve skalním úkrytu,
v dutině srázu,
ukaž mi svoji tvář,
ať slyším tvůj hlas,
vždyť tvůj hlas je líbezný
a půvabná je tvoje tvář.“

 

V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou.

Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním.

Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…

---

 

 

22. prosinec

1. kniha Samuelova 1,24–28:

Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj Pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.

 

V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu.

Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.

---

 

 

 

23. prosinec

Malachiáš 3,1–4.23–24:

Toto praví Pán Bůh: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.

Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“

 

Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu.

O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé.

Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.

---

 

 

24. prosinec

Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:

Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?

Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království.

Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

 

V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti.

Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé.

Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.

---

 

Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů.

Řehoř.

Dnešní scéna představuje druhou část evangelia 4. neděle velikonoční, která zní: Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Děj evangelia je v naší scéně zachycen směrem zleva doprava: barva podkladu přechází ze žluté do zelené. Tyto barvy představují: žlutá – poušť, hnědá úrodnou půdu a zelená trávu. Zcela vpravo je pak studna, ze které vytéká voda. To není obvyklé v našem světě, protože v našich studnách voda neproudí, ale stojí. Ježíš dává vodu živou, jak se dozvídáme ve 4. kapitole, což se může vyložit jako vodu života nebo jako vodu, která proudí. A tuto vodu dává v hojnosti. Vodu v poušti bylo tehdy možné získat vykopáním studní. Kde nebyl pramen, shromažďovala se do nádrží dešťová voda.

Výrazem hojnosti, kterou Ježíš dává, je vysoká tráva, na kterou ovce zve. Povšimněme si, že ovce musí projít dveřmi, s nimiž se Ježíš v našem podobenství ztotožňuje. Dokonce nás ujišťuje, že kdo právě skrze tyto dveře vejde, nalezne záchranu. Ovčín byla totiž ohrada, která měla pouze jeden vchod. Mohla sloužit více pastýřům pro více stád. Do ohrady se skrze vchod ovce večer nahnaly, aby tam přečkaly noc a ráno je pastýř opět volal a jen ovce, která poznaly svého pastýře, z ohrady vyšly a následovaly ho.

Náš text ujišťuje, že kdo vejde skrze Ježíše, nalezne pastvu. Z toho můžeme vyvodit, že pastva jinak není k nalezení. V závěrečných slovech pak Ježíš důrazně tvrdí, že právě to je smysl jeho příchodu mezi nás: Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. On nám život opatřuje tak, jako pastýř opatřuje pastvu pro své stádo.

Ježíš stojí u otevřených dveří a pravou rukou zve ovce na pastvinu. V levé ruce drží pastýřskou hůl. Ta bývala dlouhá asi 2 metry, a sloužila k počítání ovcí i jako opora při strmém stoupání. Naše scéna je zároveň postavena tak, že hlas Ježíše jako první slyší ty nejmenší ovce. Na jiném místě evangelia nás totiž ujišťuje, že pokud nebudeme jako děti, jistě nevejdeme do Božího království. Proč? Protože jen maličký hledá pomoc. Dospělý člověk se obvykle snaží zachránit sám...