Od nejnovějších...

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Ježíš se zjevuje na hořeScéna je sestavena tak, aby na hoře byly tři postavy: Ježíše (1), Mojžíše (2) a Eliáše (3). Hora, zjevující Ježíšovo tajemství je zelená (barva života a naděje), liší se od okolní krajiny, která je pustá (hnědá látka). Postavičky na hoře jsou oblečeny do bílého roucha, které odpovídají slovům evangelia: jeho oděv zbělel jako světlo. Předpokládáme, že i Mojžíš a Eliáš mají podíl na Boží slávě… Jsou ve vzájemném dialogu. Evangelista Lukáš nám prozrazuje téma jejich rozhovoru: mluvili o jeho odchodu, který se měl naplnit v Jeruzalémě (Lk 9,31). Událost proměnění stojí tedy v určitém protikladu k události Ukřižování: zde jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo, zatímco na hoře Golgotě se naplňují slova proroka Izaiáše: Kdo uvěřil tomu, co jsme slýchali, a komu se zjevila Jahvova paže? Jako výhonek před ním vyrostl, jako kořen ve vyprahlé zemi: bez krásy, bez jasu, nepřivábil naše pohledy, bez podoby, jež by nás okouzlila… (Iz 53,1n). Obojí ke Kristu patří a spolu vytváří obraz Vykupitele lidstva.

Bílá látka v levé straně scény (7), která je omotána kolem svícnů, představuje oblak. Oblak v Bibli Hospodina zjevuje a současně zakrývá. Vzpomeňme si na putování Izraele pouští, kde Hospodinův oblak byl znamením jeho přítomnosti, přece jej však nikdo skrze něj nespatřil… Má na sobě Otcova slova: To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!

Apoštolové Petr (4), Jan (5) a Jakub (6) leží na tváři na úpatí hory Proměnění. Text Písma nám prozrazuje, že učedníci padli tváří k zemi a velmi se báli. Za nohama apoštolů leží Petrova slova: Pane, je dobře, že jsme tady… Učedníci, nejdříve spatřili Ježíšovu slávu, dosvědčovanou svědky Starého zákona – Mojžíše (Zákon) a Eliáše (Proroci). Toto vidění je naplňuje radostí a touhou, aby toto vidění nikdy neskončilo. Mají touhu tu postavit tři stany; ne však pro sebe, nýbrž pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Je v tom náznak touhy zmocnit se Ježíše a mít ho tak stále po ruce, sobě k dispozici? …

Právě v tu chvíli zaznívá Otcův hlas z oblaku, který zde buď byl stále přítomen nebo se právě objevil. My jsme se přiklonili k první možnosti: Oblak je zde stále přítomen a jeho cíp dosahuje až k Ježíšovi, jemuž tím propůjčuje oslnivou zář šatu a tváře. Slova Otce z oblaku jim dávají jasně na srozuměnou, že ne oni mají manipulovat Ježíšem podle svých představ, ale naopak oni mají dovolit Otci jednat v nich a to prostřednictvím poslušnosti Ježíšovým slovům... Bázeň, která vrhá apoštoly na zem, je – jak dobře víme – součástí každého zjevení Boha v Písmu svatém.

Celá scéna je ohraničena Ježíšovým příkazem: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých. Tento příkaz naznačuje, že k plnému pochopení toho, co se na hoře událo, je potřeba dokončení Ježíšovy cesty skrze smrt a zmrtvýchvstání. Do té doby musí tato událost zůstat pro apoštoly soukromým tajemstvím. Její prožití je má totiž připravit na to, co právě tito tři učedníci s Ježíšem zažijí v Getsemanské zahradě.

Předchozí neděle je zde.

Scéna z jiného úhlu pohledu...Ve tmě vynikne bělost oděvu postaviček...

Na této stránce budeme pokračovat v dalších adventních úvodech do liturgických čtení z knihy proroka Izaiáše. Nebývají to texty snadné na poslech během liturgie, proto je výhodou, pokud jsme s nimi seznámeni již předem, než jdeme na mši svatou.

Izaiáš, ačkoliv je od nás vzdálen více než dvě tisíciletí, je přesto aktuálním prorokem. Jeho texty totiž míří často daleko za naši přítomnost, do budoucnosti, která se teprve má naplnit, jejíž naplňování však s příchodem Ježíše Krista začalo…

Řehoř

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 1. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 


 

Pondělí 2. adventního týdne

Izaiáš 35,1–10:

El Greco – SpasitelZaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“

Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí.

Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat „cestou svatou“; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Bude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; jen vysvobození po ní půjdou. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

 

V podání proroků je častokrát krajina a její stav obrazem stavu jejího obyvatelstva. Rozkvetlá poušť je tedy jasným obrazem vykoupení. Poušť je v hebrejském jazyce doslova „místo beze slova, kde se nic neděje“. Pokud beze slova, tak zřejmě bez Božího slova, které buduje a chrání. Její vznik je výsledkem lidské svévole, kde se člověk rozhoduje nezávisle na Hospodinu, kde se neptá po jeho cestách a přáních. Obrácením k Hospodinu se opět mění v zahradu Hospodinovu, protože přervané svazky jsou znovu zbudovány.

Libanon je pohoří na sever od Izraele, jeho jméno znamená „bílý“ podle sněhové pokrývky, která leží na jeho vrcholcích většinu roku. V době Izaiáše proslul jehličnatými, zejména cedrovými lesy. Jejich dřevo se vyváželo a použil je Šalamoun ke stavbě chrámu i svých paláců.

Karmel je asi 20 km dlouhý horský hřeben u Středozemního moře. Svahy tohoto úrodného hřebenu pokrývaly vinice a olivové háje.

Šáron je pobřežní rovina mezi Jafou a Karmelem. Na jejích lukách se kdysi pásla stáda královského skotu.

Prorokova slova jsou i pro samotného proroka „příliš krásná“. Proto je třeba povzbuzovat a posilovat důvěru v Hospodina, protože právě přílišná starost, aby posluchač nepropadal iluzi, může být překážkou přijetí tohoto „příliš krásného“ slova.


 

Úterý 2. adventního týdne

Izaiáš 40,1–1:

Vincent van Gogh – Zátiší s otevřenou BiblíTěšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.

Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“

Hlas praví: „Volej!“ Řekl jsem: „Co mám volat?“ Každé tělo je tráva, a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky.

Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.

 

40. kapitolou knihy Izaiášovy začíná nový oddíl, který byl sepsán asi o dvě století později v době, kdy byli judejci v babylonském zajetí. Podle prvních slov těšte, těšte, se nazývá „Knihou útěchy“. Útěcha je hlavním tématem našeho úryvku. Adresátem této zvěsti je lid Jeruzaléma, tedy v té době porobeného, zbořeného města, v jehož středu stojí vyloupený chrám v troskách. Jeho lid je daleko, v Babylónii, bez vize budoucnosti. Ale přece: tím, že Hospodin nazývá adresáty můj lid, je zde naděje, a to proto, že Hospodin tím, že lid označuje přívlastkem „můj“, oznamuje, že přes jeho nevěrnost, nepřestal mít k němu vztah. Doba exilu je u konce. To je právě ono, co lid potřeboval slyšet. Ačkoliv podlehl vpádu nepřátel, přece se Hospodin přiznává, že to byla jeho ruka, která dávkovala léčebný trest. Lid již vzal dvojnásob, to znamená v plné míře, za své hříchy. Nyní je čas na změnu.

Lid byl v babylonském vyhnanství častokrát svědkem, jak si tamější lid připravoval průvody svých božstev tím, že pro ně vyrovnávalo stezku na poušti. Tím okázale dával najevo jejich domnělou moc. Nyní je to Hospodinův lid, který má připravit cestu, a to nikoliv tentokrát pro modly, ale pro živého Boha. Ten se skutečně ospravedlní tváří v tvář národům. Neboť útěcha je vždy důsledkem přítomnosti Hospodina uprostřed lidu. Kde se vylučuje Bůh, tam není možné mluvit o pokoji. A naopak: připravit cesty Pánu, znamená připravit své srdce k přijetí pokoje.

Rozkaz „Volej!“ připomíná pomíjivost všeho stvoření. Zde není tedy možné hledat jistotu pokoje. Tu dává Boží slovo. A to v každé situaci. Ono je pro Hospodinův lid trvalou nadějí.

Vystup na vysokou horu, je vyzván lid, a to proto, aby jako bdělá hlídka vyhlížel příchod Hospodina, který chce a zaručil se vyplnit své slovo. Lid nemá svou naději chovat bázlivě ve skrytu, ale naopak: mít naději, znamená možnost se s ní podělit. Proto pozdvihni svůj hlas a neboj se! Hospodin přijde ne jako vládce, ale především jako pastýř. Tak jako pastýř starostlivě pečuje o své stádo, tak i Hospodin upřednostní zájmy svého lidu. Zvláštní péči bude věnovat slabým a nemocným.

Útěcha je to, co lid potřebuje slyšet v každé době. Je slovem pravé a nikoliv laciné naděje, naději, která dává sílu žít a také překonávat to, co se staví jako překážka, protože naděje dává zahlédnout za onou překážkou cíl, který je dosažitelný.


 

Středa 2. adventního týdne

Izaiáš 40,25–31:

Jean-Honoré Fragonard – Inspirace„Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ – praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo.

Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

 

Boží lid se nachází ve vyhnanství v Babylónii, kde místní náboženství vyvyšuje boha Marduka, jehož knězem a zástupcem na zemi je král a hvězdy a souhvězdí byly považovány za královský dvůr. Jenže to, co Babylóňané považují za bohy, je ve skutečnosti pouhé stvoření. Právě v Babylónii, v místě vyhnanství si Izrael jasně zformuloval svou víru v Boha Stvořitele. Hospodin vládne nade všemi hvězdami, které jsou zde nazvány zástupy a podřizuje si je jako své služebníky.

V kontrastu s tímto vyznáním je praktické chování Božího lidu, který je zde nazýván Jakubem či Izraelem. Ačkoliv se může zdát, že Hospodin je vzdálený a skrytý, přece se proti takové skepsi prorok staví. A to připomínkou toho, že Hospodin je stvořitelem celé země, i těch nejzazších končin. Není ve své moci omezen na Izraelskou zemi, ale je Hospodinem nad celou zemí. Třebaže se nám v našem úzkém a nutně omezeném pohledu může zdát, že Hospodin nezasahuje, že ponechává svůj lid na holičkách, přece to tak není. On ve své moci a lásce připravuje svou záchranu. Jedině ten, kdo se odváží v tuto skutečnost doufat, ten ji také bude moci zakoušet. Čekat znamená osvědčit odvahu a vytrvalost tváří v tvář času, který ubíhá a zdánlivě nic se neděje. Čekat znamená projevit velikou vnitřní sílu.


 

Čtvrtek 2. adventního týdne

Izaiáš 41,13–20:

Carravaggio – Ecce homoJá jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: „Nestrachuj se! Já ti pomohu! Neboj se, červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu“ – praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Udělám z tebe ostrou mlátičku, novou, s mnohými zuby. Převěješ je a vítr je odvane, vichřice je rozpráší, ty však zaplesáš v Hospodinu, budeš se chlubit ve Svatém Izraele.

Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.

 

„Neboj se“, jsou slova, která potřebuje slyšet čas od času každý člověk. A co teprve ti, kteří uprostřed Babylónu tvořili jen nepatrnou hrstku, jejichž zvyky a náboženství se tak radikálně lišily od většinové panující mentality. Jak by si nepřipadali jako ti, na něž nikdo nepamatuje, jichž se nikdo neujímá! Červíčku Jákobův je v celku Starého zákona výjimečné oslovení, které svědčí o Hospodinově něžné lásce vůči těm, kteří jsou jeho věrnými svědky uprostřed mnoha posměvačů… Hospodin je vykupitel (hebrejsky góel) svého lidu. Tento pojem vychází z izraelského rodinného práva. Vykupitelem byl ten, kdo se zaručoval za postiženého, kdo se ho zastával proti bezpráví, když pak upadl jeho příbuzný do otroctví, byl to právě on, kdo jej z otroctví vykupoval. Hospodin je právě tímto góelem, který svému lidu vrací právo.

Svatý boj, ke kterému je nyní lid povolán je namířen ani ne tak proti hříšníkům jako spíše proti horám a pahorkům, což je synonymum pro modloslužbu, potažmo babylonská božstva. Mlátička byla těžká dřevěná deska opatřená ostrými kameny nebo hroty, s níž se přejíždělo po rozloženém obilí a tak se získávala zrna.

A opět: překonání toho, co lidi soužilo, povede k radosti. Lid se bude honosit svým Bohem. Bude jej chválit, oslavovat a projevovat radost.

Závěr našeho proroctví patří dalšímu obrazu, který popisuje vlastně totéž: voda je zejména v Palestině, kde je jí nedostatek, synonymem života. Kde je voda, tam je život a naopak. Zajatý a zubožený lid v zajetí je přirovnán k hledačům vody. Tak podobně vyhledává lid Hospodina, protože vědí, že bez společenství s Ním je lid ohrožen zánikem. Těmto hledačům přichází naproti Hospodin. On se jich ujme, a daruje jim nový život, jehož obrazem je oáza líčená nádhernými obrazy hojnosti a bohatství.


 

Pátek 2. adventního týdne

Izaiáš 48,17–19:

Luca Giordano – Šalomounův senTak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“

 

V tomto kratičkém výroku se Hospodin představuje jako Bůh tvůj. Tím je řečeno, že vztah Hospodina k jeho lidu je osobní, ke konkrétnímu člověku. Jestliže se v předchozích výrocích Hospodin představoval v obrazu pastýře, vykupitele, nyní je to obraz učitele. To, co Hospodin oznamuje svému lidu, je nauka, na kterou je spolehnutí. Pokud se lid spolehne na toto učení, jeho blahobyt by se rozléval jako řeka. Tímto blahobytem se míní především spása. Zatímco jiní bohové lidu neprospívají, Hospodin ukazuje cestu, která vede k nalezení pokoje. Ovšem, je tu lid, který je ochotný poslechnout?

Ve vztahu k Hospodinu jde samozřejmě o poznání, jde také o vzájemně žitý oboustranný vztah. Jde však také o poslušnost. Poslušnost a víra spolu navzájem souvisí. Ne nadarmo se používá pro bezbožníka označení „svévolník“. Jedině ten, kdo podřídí svou vůli tomu, co si přeje Bůh, jde po cestě těchto zaslíbení, která zaznívají skrze Izaiáše.


 

Sobota 2. adventního týdne

Sirachovec 48,1–4.9–11:

Giorgio Vasari – Prorok Eliáš (cca. 1566)Prorok Eliáš povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň. Přivedl na ně hlad a svým rozhorlením zmenšil jejich počet, neboť nemohli snést příkazy Páně. Slovem Páně zavřel nebe, třikrát dal sestoupit ohni. Jak ses proslavil, Eliáši, ve svých divech, kdo se může chlubit, že je ti podobný? Byl jsi uchvácen ohnivým vichrem ve voze s ohnivými koňmi. Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas, abys utišil hněv, dříve než vzplane, abys otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny. Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!

 

Dneškem přerušujeme četbu Izaiáše a čerpáme povzbuzení pro dobu čekání z jiných biblických knih, dnes konkrétně z knihy Sirachovcovy. Kniha vznikla v pozdním židovstvu kolem poloviny 2. století př. Kr., aby v těžké době útlaku Izraele Seleukovci byla povzbuzením k věrnosti vůči smlouvě s Hospodinem. V závěru Sirachovcovy knihy se probírají dějiny Izraele, aby se na výrazných postavách těchto dějin ukázalo, jak obstáli v životních zkouškách předkové. Dnes je příkladem prorok Eliáš.

Jméno Eliáš znamená „Jahve je můj Bůh“. Historii jeho činů a slov si můžeme přečíst v 1. knize královské zejména v kapitolách 17–19, dále se pak o něm píše až do 2Král, kde v 2, kapitole je vzat do nebe. Připomíná se jeho mocné slovo, kterým zapaloval srdce pochybujícího lidu a zároveň projevoval trestající moc těch, kdo se Bohu vzpírali. Na Eliášovo slovo se na tři roky zavřela nebesa, tzn. nepršelo a zemi postihl hlad. Třikrát dal sestoupit ohni: poprvé, když na hoře Karmelu zápasil s Baalovými kněžími, podruhé byl oheň předzvěstí příchodu Hospodina k Eliášovi na Chorebu a potřetí sestoupil oheň z nebe, aby v něm Eliáš opustil tento svět.

Tento neobyčejný odchod ze světa lidové podání uchopilo tak, že lidé věřili v Eliášův opětovný návrat. To proto, aby připravil příchod Mesiáše. Ježíš toto očekávání naplnil a svým učedníkům vysvětlil, že oním Eliášem je Jan Křtitel. On přišel v duchu a moci Eliášově. Smyslem jeho příchodu je obnova jednoty rozhádaných a tedy příprava lidu k přijetí Mesiáše.

Štastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!, na závěr zvolá Sirachovec… Ano, ten kdo přijme Eliášův odkaz a obnoví jednotu mezi svými bližními, ten je na nejlepší cestě, jak připravit cestu Pánu. Tato jednota je však myslitelná jen tam, kde se dává prvenství Bohu, jak to svým slovem a životem hlásal Eliáš. On ukázal, že tato jednota je výsledkem Boží moci, které když někdo dá průchod ve svých rozhodnutích, bude se na něj dlouho vzpomínat, ale hlavně bude skutečným tvůrcem jednoty a pokoje.

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

Naše „lidnatá“ scéna zachycuje úryvek evangelia, který se čte na začátku liturgie Květné neděle, kdy si průvodem s posvěcenými ratolestmi připomínám slavný vjezd Ježíše jako krále do Jeruzaléma, do chrámu.

Úryvek zní: Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové Scéna evangelia Květné nedělehory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: 'Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.'“ To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: 'Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.' Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“

Ježíš je tedy v zástupu nadšených lidí a učedníků oslavován jako Syn Davidův, jako ten který přichází ve jménu Hospodinově, je o něm tvrzeno, že je to prorok. Evangelista nám v dalších verších prozrazuje, že cíl Ježíšovy cesty na oslu je v jeruzalémském chrámě. Do něj přijíždí skrze Zlatou bránu. Jede sem jako Pán do svého domu. V naší scéně jsou chrám i Zlatá brána symbolicky ztvárněny branou a „zlatou“ látkou. Zlato je velice vzácný materiál, kterého se při stavbě používalo jen pro ty nejdrahocennější stavby. Chrám v Jeruzalémě podle svědectví Josefa Flavia měl právě množství zlata na střeše, dveřích a jiných prvcích, proto zářil do široké dálky jako jasný drahokam. Byl to bezesporu jeden z divů tehdejšího světa.

Postavička Ježíše na oslu...Ježíš sám v naší scéně sedí na oslu. Podle Zachariáše (Zach 9,9) přijíždí na oslu, aby tak dal najevo, že přichází jako vládce pokorný a pokojný. Symbolem vládcovské důstojnosti je i červený plášť, který má postavička Ježíše přehozený přes ramena. Ježíš jede na oslu také v protikladu k pyšným králům tohoto světa, kteří svoji převahu častokrát vyjadřují okázalými a složitě organizovanými slavnostními průvody, přičemž cestují na silném koni. Ježíšův průvod naproti tomu spontánně vzniknul z nadšení lidí. Avšak přesto je Ježíšovo počínání v určitém protikladu k počínání jásajícího zástupu. Ježíš nepřijíždí jako politický král, jak se zřejmě jásající zástup domnívá, ale jako Mesiáš. Co to znamená, to ukáží nadcházející události Velikonoc…

Jiný pohled na scénu...Postavy v naší scéně představují různé lidi, kteří přicházejí Ježíše uctít. Děti mají v rukou palmové ratolesti. Ty byly pro Židy symbolem politické nezávislosti. Z toho můžeme vyvodit, jak asi lidé na Ježíše tehdy pohlíželi, jak ho chápali. Někteří ze zástupu před Ježíše prostírají své pláště, aby po nich mohl přijet do města. Jedna postava v bílém rouchu pokleká a klaní se tak Ježíšovi. Po jeho pravici je zde muž, který prostírá na zem svůj plášť. V pozadí u dítěte je muž, který jásá s rukama nad hlavou a tváří obrácenou k nebesům. Na opačné straně (v přední části scény) je žena s dítětem pozdravující Ježíše a další žena s odhalenými vlasy jako kajícnice padá na tvář na zem. Stojí zde také muž, který prostírá svůj plášť.

V pozadí scény je římský voják sedící na koni a pozorující celé to dění. „Dbá na pořádek“, aby nedošlo ke vzbouření lidu.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je počátkem jeho pašijí. On musí jet do Jeruzaléma proto, aby zde zemřel a tak, aby lidé poznali, že on není králem politickým, který by konkuroval pozemským vladařům, nepřichází svrhnout okupaci Říma. Přichází však vysvobodit člověka z horší „okupace“ – z područí hříchu a tím ho obnovit k obrazu Božímu.

Předchozí neděle je zde.

Klekající muž, muž prostírající plášť, v pozadí jásající muž s dítětemDěti u brány, matka s dítětem, žena kajícnice a muž prostírající plášťPohled shoraJásající muž a děti s ratolestmiHlídající římský voják

Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození.

První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 


 

17. prosinec

Genesis 49,1a.2.8–10:

Duccio – Zvěstování Panně MariiJakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde vládce; národy ho budou poslouchat.“

 

Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele.

Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.


 

18. prosinec:

Jeremiáš 23,5–8:

Evangelium sv. Matouše (pol. 13. stol.)Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bud bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“

 

Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa.

Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit.

Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.


 

19. prosinec

Soudců 13,2–7.24–25a:

Leonardo da Vinci – Sv. Jan KřtitelV těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říct svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: »Hle počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.«“

Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.

 

Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy.

Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou.

Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů).

I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…


 

 

20. prosinec

Izaiáš 7,10–14:

Fra Angelico – ZvěstováníHospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel to je »Bůh s námi«.“

 

Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží.

Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch.

A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých.

Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce…

Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.


 

 

21. prosinec

Píseň písní 2,8–14:

Domenico Ghirlandaio – Navštívení Panny MarieHlas mého miláčka!
Právě přichází,
běží po horách,
skáče po pahorcích.

Můj miláček se podobá gazele
nebo kolouchu laně.
Hle – už stojí za naší zdí,
dívá se okny,
nahlíží mřížovím.

Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
„Vstaň, moje milá, moje krásko,
a pojď!
Hle, už přešla zima,
déšť přestal a pominul.
Květy se objevily na zemi,
přišel čas ke zpěvu,
vrkání hrdličky je slyšet po kraji.
Zrají plody fíkovníku,
poupata révy voní.
Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko,
pojď!
Moje holubičko ve skalním úkrytu,
v dutině srázu,
ukaž mi svoji tvář,
ať slyším tvůj hlas,
vždyť tvůj hlas je líbezný
a půvabná je tvoje tvář.“

 

V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou.

Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním.

Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…


 

 

22. prosinec

1. kniha Samuelova 1,24–28:

Tintoretto – Navštívení Panny MarieAnna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj Pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.

 

V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu.

Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.


 

 

 

23. prosinec

Malachiáš 3,1–4.23–24:

Goya – Narození sv. Jana KřtiteleToto praví Pán Bůh: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.

Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“

 

Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu.

O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé.

Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.


 

 

24. prosinec

Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:

Barbara Strozzi – David s Goliášovou hlavou (1635)Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?

Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království.

Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

 

V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti.

Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé.

Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.


 

Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů.

Řehoř.

Rozsah velikonočního tridua (třídenní) je dán židovsko-antickou představou, že den začíná již předvečerem. Proto se dodnes v liturgii hlavní svátky a neděle slaví již v předvečer předchozího dne.

Duccio di Buoninsegna, Poslední večeře Proto také večer Zeleného čtvrtku již patří k prvnímu dni velikonočního tridua, Velkému pátku. Je to oprávněné i po obsahové stránce, protože večerní mše je na památku Večeře Páně se svými apoštoly, která svátostně předjímá to, co se stane v plnosti reality následujícího dne na Kříži. Mytí nohou apoštolům o tomto večeru je projevením jeho sloužící a oddané lásky, která Ježíše přivádí na kříž pro nás a pro naši spásu… Také Ježíšovo utrpení na Olivové hoře, zrazení jeho nepřátelům, zatčení je vlastním začátkem jeho utrpení.

Odkud pochází název Zelený čtvrtek? Je překladem německého Gründonnerstag, které však není spojeno se zelenou barvou, ale slovo pochází velmi pravděpodobně ze středohornoněmeckého slovesa „grienen“ či „greinen“, což obojí znamená „plakat“. To má totiž vztah k té okolnosti, že právě na tento den byli kajícníci, předtím odsouzení k církevnímu pokání, znovu smiřováni s církví a přijímáni do jejího společenství. Proto se tomuto dni také jinak říkalo „odpustkový den“. Jindy se lze setkat s názvem Velký nebo Svatý čtvrtek.

Liturgii tohoto dne především určuje vzpomínka na Ježíšovu Poslení večeři a ustanovení eucharistie a svátosti kněžství. Mše, která se slaví večer tohoto dne, má být účastná pokud možno celá místní obec věřících (farnost). Jiné mše, krom ranní biskupské mše se svěcením olejů, se ten den nemají sloužit.

Ve mši se při zpěvu Sláva na výsostech Bohu rozezní zvony, které pak umlknou po celý čLeonardo da Vinci, Poslední večeřeas tridua. Tento zvyk je sahá přinejmenším do karolinské doby. Amalar Mét, který zemřel kolem roku 850, v tom vidí výraz pokory a napodobení Kristova ponížení. Dřevěné zvukové nástroje používané v tu dobu (klapačky, řehtačky apod.) lépe naznačují toto pokorné sebezřeknutí Páně. Stejný motiv také vede k tomu, že umlkají i varhany.

První čtení ve večerní mši hovoří o zabití a jedení velikonočního beránka, jehož krev na veřejích domů v Egyptě se stala znamením záchrany Izraele. Tato noční hostina v Egyptě zahájila odchod z otroctví a velikou řadu Božích činů, které došly svého vrcholu uzavřením smlouvy s Izraelem na hoře Sinaj. Žalm, který se po tomto čtení zpívá, převádí tento starozákonní obraz do novozákonní doby a ukazuje krev beránka jako předobraz Krve Krista. Jeho krev je počátkem našeho osvobození z otroctví hříchu, stejně jako krev starozákonního beránka zahájila osvobození Izraele. Druhé čtení na tuto myšlenku navazuje a přináší zprávu o ustanovení eucharistie. Evangelium podává zprávu o umývání nohou učedníkům. Toto gesto zjevuje Ježíšův postoj naprosté vydanosti, která nemá hranic a zhmotňuje se právě v jeho oběti vlastního života na kříži pro záchranu nás všech.

Pánovo napomenutí učedníkům na konci evangelia – Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat – je nepřeslechnutelné. Již ve 4. století se setkáváme s tímto úkonem v rámci obřadu křtu. Po jeho vymizení se ujímá v klášterních komunitách v podobě umývání nohou chudým a klášterním bratřím. 17. koncil v Toledu konaný roku 694 jej vyžaduje ve všech kostelích v Galii a Španělsku. Tento úkon tedy zůstává přes proměny umístění v rámci mešní liturgie dodnes.

Giovanni Bellini, Agónie v Getsemanech (kol. roku 1459)Po skončení večerní mše se velmi doporučuje pokračování rozjímání před Nejsvětější svátostí oltářní v Getsemanské zahradě. Tento zvyk má velmi starou historii, sahající až do 2. století. Z něho se pak postupně vyvinula pobožnost čtyřicetihodinové adorace…


Naše scéna vychází z evangelia 6. neděle velikonoční, které zní: Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, Pohled na scénu 6. neděle velikonoční zpravaneboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Při stavbě scény jsme se soustředili na Ježíšův příslib toho, kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat … a já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy … nenechám vás sirotky, zase k vám přijdu. Vidíme, že je zde příslib přítomnosti celé Boží Trojice ve společenství těch, kteří Ježíše milují. To, že ho milují, se pozná podle toho, že zachovávají jeho přikázání, jak to říká Ježíš. Věnujme se symbolice barev: průhledná bílá barva symbolizuje Otce. Průhlednost této barvy je záměrná, protože i sám Otec se přímo nezjevuje, ale vždy se dává vidět skrze nějakého prostředníka, ať už Syna či Ducha Svatého. Červená barva je barvou Ježíšovou, barvou utrpení a obětující se lásky. Zlatá barva patří Duchu Svatému. Zde jsme se inspirovali symbolikou ikon, kde právě zlato symbolizuje tuto osobu Boží Trojice.¨

Postavičky různých věkových skupin a pohlaví tvoří společenství rodiny, kterou vytváří přítomnost Boží Trojice. Postavičky zaujímají postoj pokoje, bezpečí, radosti a přijetí. Ono přijetí pochází prvotně od Boha a druhotně si je pak darují ti lidé navzájem.

Tento na první pohled idylický obrázek je teprve předchutí konečného naplnění. Protože scéna se ve skutečnosti odehrává na tomto světě, který je poznamenán nedokonalostí a všedností. Proto i symbol Boží Trojice vytváří obrys, který postavičky objímá a ukazuje vpravo nahoru (což je symbolické místo), to znamená do nebeské reality, která je konečným očekáváním nás všech.

Pohled na scénu 6. neděle velikonoční zlevaDetail společenství učedníkůPohled na společenství učedníků shora

Scéna zachycuje rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny poblíž Sycharu. Ježíš se podle evangelia unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Doba kolem poledního nebyla obvyklá pro obstarávání vody pro domácnost. Žena přichází v tuto dobu ke studni možná proto, aby se vyhnula ostatním. Kvůli svému způsobu života? Postavička ženy drží v pravé ruce Celkový pohled na scénu rozhovoru Ježíše se Samařankoudžbán na vodu… Ježíš ji oslovuje: Dej mi napít! A zde začíná dialog, který evangelista mistrně rozvíjí.

Nejdříve se mluví o vodě a žízni. Evangelista Jan si často hraje s dvěma významy slov. Voda je zde chápána jednak v přirozené rovině, ta, pro kterou si přichází ke studni žena se džbánem. Tato voda má uhasit její žízeň. Ježíš však myslí jinou vodu, vodu živou. Tu můžeme chápat jako Ducha Svatého, Boží milost či lásku. V tom je krása těchto pojmů, že dovolují široký výklad. Přesto nám samo Janovo evangelium o pár kapitol dál nabízí odpověď, jak chápat tuto vodu živou: v poslední velký den svátků Ježíše vystoupil a zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jehož měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili (Jan 7,37–39). Tato láska má uhasit tu nejhlubší lidskou žízeň po lásce. Tu může dát jen Bůh. A Bůh touží, abychom po této lásce, po Něm toužili. Sv. Augustin to vyjádřil krásně: Deus sitit sitiri – Bůh touží po tom, aby se po něm toužilo.

Tato jiná voda je v naší scéně znázorněna bílým pruhem látky, který začíná nahoře u oltáře, přechází přes Ježíše a studnu a zde se rozšiřuje do šíře a objímá i ženu. Zde využíváme té skutečnosti, že náš oltář, na kterém slavíme eucharistii, můžeme chápat jako zdroj živé vody. Tato živá voda začíná u Otce, který je bohatý milosrdenstvím (Ef 2,4), jenž toto milosrdenství zjevil a zhmotnil v daru svého Syna, Ježíše Krista. Ten nemá jiný pokrm, než konat vůli Otcovu (Jan 4,34), a který koná to, co vidí, že dělá jeho Otec (Jan 5,19). Proto prochází pruh Boží lásky i přes Ježíše. Prochází však i studnou.

Ježíš totiž navazuje svůj rozhovor se ženou právě u studny, kam ona přichází uhasit svoji žízeň. Ježíš navazuje na ženinu přirozenou žízeň po obyčejné vodě a svým rozhovorem se snaží v ženě objevit ještě jednu žízeň, kterou ona se snaží uhasit u šesti mužů: pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. Tato žena žízní po lásce. A Ježíš je tady, aby jí nabídl vodu, která tuto žízeň utiší trvalým a definitivním způsobem: každý, kdo se napije této vody, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou má dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného (Jan 4,13n).

Dialog však mistrným způsobem líčí ještě další věc: tato živá voda se nabízí žíznícímu člověku zdarma, ovšem jen za předpokladu, že takový člověk žije a tedy i uctívá Boha v duchu a v pravdě (Jan 4,24). Je tedy třeba uznat svou žízeň a nenaplněnost. Je třeba uznat také to, že tato žízeň byla dosud hašena špatným způsobem. Je třeba zároveň objevit a skutečně poznat, u koho tuto žízeň lze uhasit. Jestliže toto všechno člověk splní – a žena to opravdu objevila – pak je takový člověk způsobilý k tomuto prameni živé vody přivádět i druhé. A skutečně po skončení hovoru žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ (Jan 4,28n).

A ještě jedna poznámka: bílou látku Boží lásky, jsme úmyslně nechali rozplynout u studně směrem k ženě do šíře. Žena totiž byla touto Boží láskou stále vábena. Její touha po lásce, která ji přivedla do náruče šesti mužům, byla ve skutečnosti Božím voláním ke skutečné lásce, která dokáže naplnit celého člověka. Ona to však dosud neviděla. Tam také, na této ploše by mohly ležet její námitky, které jí zabraňovaly přijít k Ježíšovi a nechat se napojit: Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku? Nebo Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká … Jsi snad větší než náš praotec Jakub? Nebo Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat. Nebo Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno … čímž všechno odsouvala do nějaké nejasné budoucnosti.

Ne, Ježíš nepovolil ve své snaze získat ženu a chce jí obdarovat nyní a tady…

Předchozí neděle je zde.

Jiný pohled...Ježíš...Samařanka...

Víme, že již ve 2. století se křesťané připravovali na slavnost Kristova zmrtvýchvstání dvoudenním smutečním postem. Ve 3. století se tento půst rozšířil postupně na celý Svatý týden, jak o tom víme z jednoho listu Dionýsia z Alexandrie.

V roce 325 se konal Nicejský koncil. Zúčastnění Otcové již počítají jako s něčím samozřejmým, že přípravná doba před velikonocemi má trvání čtyřicet dní. Proč právě tolik dní? Zřejmě v tom byl úmysl napodobit Ježíšův půst na poušti po události křtu v řece Jordánu. Ovšem stejnou dobu ponechává Písmo na hoře Sinaji Mojžíše, když přijímá od Hospodina desky Smlouvy. Stejnou dobu putoval k hoře Chorébu prorok Eliáš, přitom nic nejedl. Lotto - Kristus a cizoložniceToto čtyřicetidenní (latinsky Quadragesima), začínala původně o šesté neděli před Velikonocemi a končila na Zelený čtvrtek, kdy se v římské církvi konalo slavnostní přijetí kajícníků do společenství věřících... Protože se však nepostilo o nedělích, brzy si někteří všimli, že tak postní doba netrvá ve skutečnosti čtyřicet dní a od 5. stol. se hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Dosáhlo se toho dvěma způsoby: nejdříve se z velikončního Tridua vyčlenily dva dny – Velký pátek a Bílá sobota, čímž se zvýšil počet postních dní na 36, dále se pak k postní době připojily všední dny před první postní nedělí, čímž se dospělo k dnešní Popeleční středě jako k dni, kdy začíná postní doba.

Jak tehdejší křesťané prožívali postní dobu? Půst v tomto Bazilika sv. Sabiny na Aventinuobdobí spočíval v tom, že se člověk spokojil jen s jedním jídlem denně. To se jedlo podle antického zvyku večer. K tomu si ukládali zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později pak i od mléka, másla, sýru a též i vajec. Tato poměrně strohá praxe pak od vrcholného středověku docházela postupného uvolňování.  My dnes tyto postní praktiky obdivujeme, ale možná nemáme pro jejich míru přiměřené odůvodnění. Je třeba si však uvědomit, že ten kdo přistupoval ke křesťanské víře jako katechumen, ať už ze židovství nebo pohanství, byla mu náboženská zdrženlivost od jídla zpravidla známá. Krom toho bylo v té době zcela běžné se postit od jídla z nenáboženských důvodů, např. z důvodů zdravotních. Ostatně dnešní doba takový nenáboženský půst již delší dobu praktikuje z důvodů estetických.

Jaké dobrodiní se postem sledovalo? Tehdejší křesťané viděli v postu především prostředek k posílení modlitby. "Modlitba toho, Křest v raném uměníkdo se postí, je jako mladý orel, vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů", říká sv. Nilus. Dalším důvodem postu byla příprava k přijetí Ducha a také jako prostředek boje proti démonům. Postilo se před přijetím křtu, svátosti eucharistie, ale také před přijetím svěcení.

Ze spisů sv. Tertuliána je známo, že se křesťané postili proto, aby z ušetřených prostředků mohli obdarovat chudé. "Hleďte, jak se vzájemně milují, že jsou dokonce ochotni pro druhé zemřít" (Apologie 39,7).

Doba postní byla především dobou bezprostřední přípravy katechumenů na přijetí křtu a zároveň také dobou přípravy kajícníků na přijetí rekonciliace (smíření s Bohem a církví). Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), tato Ježíšova výzva se v době postní stala programem celého společenství církve. Jak zmíněných skupin, které se připravovaly na zlomovou událost jejich života, tak i společenství ostatních věřících, kteří je v jejich úsilí doprovázelo modlitbou a postem. Dnešní doba, zejména po liturgické reformě obřadů křtu, znovu tuto praxi objevuje jako výraz úzkého společenství v Kristu.

Dostáváme se do třetího týdne doby adventní a čtení již nejsou výhradně jen z knihy pororoka Izaiáše.

Totiž i jiná místa Písma obsahují předpovědi, které se vztahují k budoucímu Mesiáši, jejichž naplnění se dosud očekává. Dejme se tedy vést opět liturgickými čteními, která nás poučí, povzbudí a dají naději.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 2. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden

 


 

 Pondělí 3. adventního týdne

Numeri 24,2–7.15–17a:

El Greco – Klanění pastýřůKdyž Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok:

„Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podíl řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království.“

Dále pronesl: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele.“

 

Izrael po vyvedení z Egypta při svém putování pouští narazil na území Moabu. Moabský král se cítí v ohrožení, a proto si k pomoci povolává proroka Bileama, aby nad Izraelem vyslovil kletby. Bileam byl aramejského původu a jeho slovu se přisuzovala neomylnosti, proto se věřilo, že i jeho kletba bude pro nepřátele znamenat konec. Bileam byl však zasažen Božím duchem. V jeho moci se nenechává zatáhnout do kleteb, ale je jím přinucen žehnat. Jestliže se jeho slovu přisuzovala neodvolatelná platnost, bylo zděšení moabského krále, který místo klení slyší Bileama žehnat, obrovské.

Bileam ve svých výrocích zdůrazňuje na Izraeli jeho jedinečnost. První vize je předpovědí nádherné a slavné budoucnosti. Izraelský lid bude jako údolí a zahrady u řek se vzácnými stromy. V Palestině, kde jsou lidé neustále ohrožováni na životě suchem, je vidina zahrady s cedry něčím rajským. Právě plnost života zjevená v bohatství či přebytku vláhy, je jasným projevem požehnání.

Druhý výrok se již týká celého světa, v němž Izrael hraje klíčovou roli. Stane se totiž ukazatelem cesty všem národům. Z něho vzejde hvězda, kterou se budou všichni řídit a k níž budou všichni vzhlížet. Bude správcem Boží vlády a vykonavatelem jeho spravedlnosti. Již velmi brzy se za touto „hvězdou z Jákoba“ viděl přicházející Mesiáš. A v novém Zákoně je vztaženo toto místo na příchod Ježíšův.


 

Úterý 3. adventního týdne

Sofoniáš 3,1–2.9–13:

Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu.

Pieter Bruegel starší – Babylónská věžTehdy očistím rty národům, aby všechny vzývaly Hospodinovo jméno a sloužily mu svorně. Až z končin za etiopskými řekami přinesou mi dary ti, kdo mě ctí, synové mého rozptýleného lidu. Tu se již nebudeš hanbit za žádné své skutky, kterými ses na mně prohřešil, neboť z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý.“ Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.

 

Prorok Sofoniáš působil někdy kolem roku 630 př. Kr. v době před Josiášovou náboženskou reformou. Svým výrokem se obrací proti Jeruzalému, které je nazváno svou hlavní charakteristikou, jakožto vzpurné město. Jaký je to kontrast, když právě toto město bylo posvěceno, odděleno jakožto místo Božího příbytku, chrámu který se měl stát domem modlitby pro všechny národy. Kdo jiný by přece měl vynikat věrností, ne-li ten, komu bylo darem poznání a smlouvy umožněno být věrný! A přece se tak nestalo. Proto Hospodin musí přistoupit k dalšímu kroku, aby si získal zpět svůj lid; tímto krokem je trest. Trest má funkci očistnou. Není Boží odvetou člověku za to, co špatného udělal, ale pokusem ho znovu získat. Co špiní člověka je jeho hřích a od toho je třeba se očistit, aby se mohlo začít znovu. Na pročištěné zemi Hospodin začíná budovat své dílo. Daruje národům čisté rty, aby mu sloužily a vzývaly. Služba bude jednomyslnou záležitostí, všichni se na ní shodnou, doslova ji budou vykonávat jedním ramenem. Důsledkem takové služby je sjednocení národů, které byly předtím rozptýleny hříchem, jak nás o tom poučuje vyprávění o stavbě babylonské věže.

Tehdy dojde lid odpuštění, už se nemusí stydět za své hříchy. Nebude totiž za co. Hříchy budou odpuštěny a zlikvidovány. Pokoj a vzájemné vstřícné jednání se v lidu usadí natrvalo…

Samozřejmě tyto obrazy pokoje jsou velice lákavé a možná ve čtenáři budí pochybnosti, zdali je možné takového pokoje vůbec dosáhnout. V tom je však důležitost Sofoniášova poselství: dokud nebude překonán hřích a svévole, do té doby se takový pokoj nepodaří vytvořit, i kdyby se lidé sebevíc snažili. Takový pokoj je zcela Božím darem, k jehož přijetí je však nejdříve třeba projít ohněm utrpení, které protříbí zrno od plev.


 

Středa 3. adventního týdne

Izaiáš 45,6b–8.18.21b–25:

Pieter Bruegel starší – Dětské hry„Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím. Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil.“

Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který tvořil zemi a učinil ji, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, utvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk.“ Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.

 

Poměrně rozsáhlá 45. kapitola Izaiášovy knihy je věnována perskému králi Kýrovi. Kýros proslul především tím, že vydal roku 538 edikt, jímž se umožňovalo přesídlencům vrátit se do své vlasti. Tím skončila doba exilu. Ve skutečnosti se však vrátila pouhá hrstka… Většina přesídlenců se již nevrátila: zvykla si, usadili se, nechtěli svou jistotu měnit za novou nejistotu.

Dnešní čtení je takovým zamyšlením nad tím, co se událo. Kýrův nástup k moci, vidí prorok jakožto Boží čin, který se stal s ohledem na dobro Izraele. Jak to, že si Hospodin volí k uskutečnění svých plánů pohana? To se zdálo být nepochopitelné. Jako odpověď prorok připomíná Boží všemohoucnost. Není přece nikdo a nic, čeho by Hospodin nebyl Pánem, není nic, co by jej překvapilo, co by se mu vymklo z rukou. V tomto smyslu je třeba chápat výrok, že Hospodin tvoří světlo i působí tmu, dává štěstí i neštěstí, to všechno Hospodin „působí“. V celku celé Bible je jasné, že Hospodin není tím, kdo by sesílal na lidi zlo. Ale i zlo, jakožto výsledek lidské svévole, je zavzato do jeho vlády světa, zlo není silnější než On. I z toho, co se staví proti jeho vůli a plánům je Hospodin schopen dosáhnout uskutečnění svých cílů.

8. verš je zcela adventním zvoláním: Rosu dejte nebesa shůry! Kýros, ač pohan, který o Hospodinu neví, je jeho pomazaným, který tím, že splní Boží vůli, přinese Izraeli svobodu. To je skutečný tvůrčí zásah Boží. Proto z nebes, místa zahaleného oblaky, od nebeského trůnu, se má tato spravedlnost doslova rozpršet. S tímto deštěm má spolupracovat země, která životodárný déšť Hospodinova spravedlivého jednání přijme a zplodí spravedlnost… Toto jedinečné vyznání Hospodinovy svrchovanosti a lásky vůči svému stvoření se brzy interpretovalo v mesiánském smyslu.

Druhá část dnešního čtení rozšiřuje Boží spásu již ne jen na jediný národ, ale na celý svět. Hospodin nestvořil zemi proto, aby byla prázdná a pustá, ale jejím smyslem je sloužit člověku. K návratu jsou nyní vyzvány všechny dálavy země, krajiny vzdálené od Jeruzaléma. I zde má zaznít zvěst o záchraně. Do všech koutů země je třeba, aby zaznělo jasné slovo: Hospodin je Bůh a nikdo jiný!

Jedinečnost Hospodina je jasným poselstvím tohoto textu. V adventním čase nečekáme nikoho menšího, nežli právě Jeho. Z velikosti toho, koho čekáme, se také odvíjí důležitost samotného čekání. A tím také veliká důstojnost nás, jakožto čekajících. Není snad naděje na tak veliký dar skutečným povýšením člověka?


 

Čtvrtek 3. adventního týdne

Izaiáš 54,1–10:

El Greco – Pátá pečeť apokalypsyRaduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala – praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města.

Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno: tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh.

Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel.

Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje.

 

Dnešní prorocké slovo nás zavádí opět do babylonského zajetí. Ztrestaný lid je podobný neplodné ženě. Jak? Děti byly vnímány jako požehnání od Hospodina, jakožto dar budoucnosti, kdežto neplodnost byla chápána jako trest a prokletí. Samotné slovo „neplodný“ v hebrejštině souvisí se slovem „vykořenit“ nebo „ochromit“ či „učinit nemohoucím“. To vystihuje dobře situaci lidu ve vyhnanství, který byl odveden ze své vlasti a přesazen do cizí země, kde neznamenal nic a kde je vnímán jako cizorodý element.

Tomuto ubohému a opovrhovanému lidu je nyní přineseno radostné slovo příslibu: rozšiř prostor svého stanu, protože tvého potomstva bude tolik, že nynější prostory ti nebudou stačit…

Ostuda a hanba, které jsou metaforou na dobytí Jeruzaléma a zajetí v Babylónii, bude odejmuta a smazána. V čem tato hanba spočívala? Pávě tím, že před očima celého světa byl odhalen hřích Izraele, který byl přímou příčinou jejich porážky. Tím národ, který měl být z Božího ustanovení prostředníkem požehnání pro celý svět, nyní ztratil dokonce i svoji samostatnost, své jméno mezi národy. Zdá se, že tímto vyhnanstvím zmizel z mapy světa další národ. Nyní však: hřích, právě tato příčina hanby je odpuštěn. Hospodin se jako manžel či vykupitel přichází ujmout svého lidu. Vztah k Izraelskému lidu je znovu vybudován. To je odpuštění: přervaný svazek je z obou stran navázán, znovu vytvořen, smlouva – výraz vzájemné smlouvy je znovu uzavřena.

Jen na maličký okamžik Hospodin opustil svůj lid. Dal-li průchod svému hněvu, skryl-li se před svým lidem, bylo to jen z lásky. Ta z důvodu starosti o osud a blaho milovaného na sebe někdy musí vzít přísnou tvář. Ale tím posledním je pak vždy slitování. Protože trest není odvetou, ale lékem, který má přinést uzdravení.

Poslední obraz pak je vzpomínka na dobu po potopě. Tehdy se Hospodin zavázal, že již nikdy neuvede na zemi vody potopy. Tehdy se k tomu Hospodin zavázal smlouvou, jejímž znamením je duha. Nyní klade do základu nového společenství Izraelského lidu smlouvu novou, která přetrvá věky, smlouvu odpuštění, Božího pokoje, lásky a milosrdenství, kterou nic nezruší. I hory a pahorky, které byly obrazem pevnosti a stálosti, mohou kolísat, ale Hospodinova smlouva se nepohne.

Nový vztah Hospodina ke svému lidu, vyjádřený těmito přísliby, přesahují to, co se následně uskutečnilo v době po vyhnanství, nakonec i to, co se stalo s příchodem Ježíše Krista. Tím pádem tato slova stále čekají na své plné naplnění, jakožto cíl naděje novozákonního i starozákonního lidu.


 

 

Pátek 3. adventního týdne 

Izaiáš 56,1–3a.6–8

Hieronymus Bosch – Sv. Jan na PathmuTak praví Hospodin:
„Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti,
neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost.“
Blaze člověku, který dělá toto,
blaze smrtelníku, který vytrvává v tomto:
Zachovává sobotu bez znesvěcení,
zdržuje svou ruku, aby nedělal nic zlého.

Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu:
„Jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!“

„Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží
a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky,
a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení
a lpí na mé smlouvě,
ty přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby.
Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři;
neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“

Pán, Hospodin, který shromažďuje rozptýlené z Izraele, praví:
„Více jich ještě připojím k těm, kteří jsou již shromážděni.“

 

Tato část knihy proroka Izaiáše – kapitoly 55–66 – jsou nazývány „prorocká Tóra“, a to proto, že je obdobou Mojžíšových poučení a příkazů, jak je máme zachycené v prvních pěti knihách Bible Starého zákona. Slova našeho proroka píšícího pod jménem Izaiášovým, připomínají mojžíšský styl, protože se v nich klade velký důraz na spravedlnost, právo, bedlivé svěcení soboty a konání bohoslužeb.

Náš úryvek lze datovat do období kolem roku 515, kdy Judští obyvatelé, jež se přibližně před dvaceti lety vrátili z exilu, zažívali všeobecné zklamání. Důvodem bylo to, že realita, kterou viděli kolem sebe a jejich očekávání Hospodinovy spásy, se od sebe dosti lišily. Prorok se však do této situace odvažuje připomenout: Boží spása je blízko. Zaznívá tu již to, co bude typické pro křesťanské očekávání dovršení světa: Boží spása je sice zde již přítomná, přece však je nutné si na její dovršení počkat a zároveň je potřeba o toto dovršení prosit. Návrat z Babylónie, znovuvybudování chrámu jsou sice znameními Boží blízkosti, přece však jsou to pouhá znamení, která odkazují na pravou skutečnost, na dovršení této skutečnosti si musíme počkat. Nicméně, prorok je přesvědčený, že je nutné se také sám na toto naplnění připravit: uplatňováním spravedlnosti, dodržováním práva, varováním se zla a zejména věrným zachováváním slavení Hospodinova svátečního dne – soboty. To všechno je vyznavačským aktem uznání Hospodinova prvenství a vlády a jedině tam, kde se toto uznává, je také možné zakusit blaženost, tedy útěchu a jistotu Boží blízkosti a věrnosti.

Do doby exilu nevídaná věc je přítomnost cizinců. Zatímco dříve byl pokládán za schopného přijmout Boží požehnání pouze Izraelita nebo ten cizinec, který se jím stal, nyní se dozvídáme převratnou věc, že i cizinec, který zůstane cizincem, pokud však zachovává Hospodinův zákon a lne k jeho smlouvě, i ten bude přiveden na Hospodinovu horu. Chrám a jeho milost je tedy otevřena bez rozdílu každému, kdo stojí o to zde čerpat.

Na druhou stranu je třeba se vyvarovat jednoho nedorozumění: v žádném případě se zde neslibuje „laciná milost“. Milost spásy může přijít jen tam, kde se pro ni člověk otevře.


Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden

 

Evangelium této neděle si pro snadnější porozumění můžeme rozdělit na tři části:

  1. Odehrávající se v neděli Ježíšova vzkříšení, kdy k nim přichází, učedníci jsou bez Tomáše. Tomáš nevěří jejich svědectví.
  2. Odehrávající se za týden, Ježíš přichází i pro Tomáše, ten vidí a věří a vyznává Ježíšovo božství a také se k němu přiznává jako ke svému Pánu.
  3. Evangelistův závěr s blahoslavenstvím věřících bez vidění.

Celkový pohled na scénu zjevení TomášoviMy jsme se rozhodli zpracovat pro tuto neděli prostřední část evangelia. Prvky scény mají opět symbolický význam. Předně pozadím je modrá obloha, protože nám evangelista říká, že první setkání se odehrává navečer prvního dne v týdnu. Domníváme se, že Ježíš zvolil i k druhému setkání podobnou denní dobu, když evangelista uvádím, že Ježíš k apoštolům přišel za týden. Proto je část oblohy tvořena také látkou červenou, která symbolizuje zapadající slunce.

Prostředím pro setkání je dům. Zde jsou učedníci ze strachu před židy zavřeni, zavřené jsou dveře i přes okna je přehozený závěs. Dům je postavený tak, aby byl otevřený směrem do našeho společenství a my do něj mohli nahlížet, protože i my jsme takové společenství Ježíšových učedníků a Ježíšova slova a činy se týkají také nás.

Postav je ve scéně použito celkem pět, což je pouze náznak společenství Ježíšových apoštolů. Ve skutečnosti jich bylo určitě více, snad (podle slov evangelisty: za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi) tam byli všichni. Lze z této poznámky vyvodit, že první setkání Zmrtvýchvstalého mělo na apoštoly ozdravující účinek? Už se nebáli. Ježíš totiž svými slovy pokoj vám je pouze nepozdravuje, ale pokoj jim přímo daruje! Za týden už zase byli apoštolové uvnitř, zase svému strachu začali znovu propadat. Ježíš přichází opět a opět užívá stejných slov: Pokoj vám! Asi jim pokoj opět chyběl...

Ježíš a TomášEvangelista tedy říká: Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Zavřené dveře domu nejsou problémem pro Ježíšovo vzkříšené tělo. Ježíš mohl přijít i skrz dveře otevřené, proč zvolil právě tento zvláštní způsob příchodu? Zdá se, že nám tím chce něco říci: Tak jako byly zavřené dveře domu, je doposud zavřené srdce Tomáše, který říká: Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím. Ježíš přichází speciálně kvůli němu, aby i jeho srdce bylo otevřené a připravené přijmout Ježíše takového, jaký je. Ježíšův příchod skrz zavřené dveře je v naší scéně naznačen bílou látkou, která začíná nahoře vpravo (v nebi, u Otce) a proniká skrze zavřené dveře k Tomášovi a pak dále k ostatním apoštolům a dále její roh přes okraj scénu jde i směrem do kostela, protože i naše srdce, jako Tomášovo mají být otvírána. Postavička Ježíše ukazuje na svůj probodený bok a druhou rukou symbolizuje gesto pozvání.

Postavička Tomáše stojí před Ježíšem v uctivém postoji pokory s rukama na srdci, které je nyní otevřeno a vyslovuje to nejkrásnější vyznání Janova evangelia: Pán můj a Bůh můj!

Ostatní učedníci ve scéně jsou v pohybu, naznačující jakoby vstávali ze sedu. Ježíšův příchod je totiž tohoto druhu: On přichází, aby nás postavil na nohy, abychom nesetrvávali ve smutku, ale v jeho síle mohli vyjít k druhým a i jim pomáhat vstát. V druhém čtení dnešní mše nám Petr říká, že v nás Ježíšovo vzkříšení probudilo naději, jejíž naplnění nás čeká v nebi, která však už teď nám dodává sílu jít životem i skrze různé zkoušky a trápení s vizí, že všechno je k našemu prospěchu.

A ještě jeden postřeh: Tomáš přistupuje k Ježíši jako k příteli. Ježíš se mu nabízí, aby se ho dotkl. To co Marii Magdalské nedovolil, to nyní Tomášovi umožňuje. Možná ho i objal. Tomáš zřejmě tuto intimní blízkost Ježíše potřeboval, aby uvěřil. Někdy, pro naši slabost, se potřebujeme dotknout Ježíšových ran, nechat se jím obejmout, abychom mohli k němu navázat blízký vztah. Věříme, že Ježíš pro nás udělá vše potřebné...

Pohled shoraJiný pohled na Ježíše a TomášeOstatní apoštolovéPohled z pravé strany

Stránky