Píseň Here With Us s překladem

Křesťanská hudební tvorba zná i populární hudbu. Jednu takovou skladbu s pěknými slovy si můžete poslechnout i zde. Pod oknem videa je překlad. Kéž doplní atmosféru Vánoc...

Originální text a překlad písně:

Velký pátek je dnem, kdy církev uctívá Kristovu smrt. Odjakživa je to den smutku a přísného postu. Už v nejstarší době se Ježíšova slova o době, kdy se učedníci postí, protože jim byl odňat ženich

(Mt 9,15; Mk 2,20; Lk 5,34n), vztahovala na dny Kristovy smrti a jeho spočinutí v hrobě. Tento smuteční půst byl hned od počátku velice přísný: nesmělo se nic jíst ani pít. Křesťané tak museli strávit 40 hodin nebo dokonce celé dva dny bez jídla a pití. Potvrzení tohoto pojetí nám poskytuje Hippolyt, když jako výjimku pro nemocné a těhotné dovoluje v pátek chléb a vodu. Takový půst je doložen od 2. století. S ohledem na tuto úctyhodnou tradici je pochopitelné, že i dnešní církev takový půst drží. Smyslem je solidarizovat se s Tím, který za nás pokládá svůj život na kříži a také je takový půst projevem smutku nad Jeho smrtí.

První křesťanská staletí neměla žádnou liturgii Velkého pátku. Z roku kolem 400 je dosvědčeno, že se křesťané v Jeruzalémě shromažďují na místě Golgoty, aby tam dopoledne uctívali Kristův kříž, který nalezla císařovna Helena roku 320 a také, že v časné odpoledne pak mají bohoslužbu slova se čtením pašijí. V ostatních církvích na Západě se zprvu vystačilo jen s bohoslužbou slova, přičemž důležité místo v ní zaujímalo právě předčítání pašijí. Tam, kde místní církve vlastnily relikvii svatého kříže, jako např. v Římě ve 4. Století, se velmi záhy zrodil obřad uctívání svatého kříže. Tuto bohoslužbu uctívání pak uzavírala slavnostní modlitba věřících (přímluvy), které pak byly doplněny v 7. století i přijímáním eucharistie. Takovouto bohoslužbu převzali Frankové a dotvořili ji směrem k větší dramatičnosti. Během středověku pak byl rozvinut obřad přijímání eucharistie do té míry, že se podobal slavení mše svaté, ovšem bez rozhodující části proměňování chleba a vína (mše předposvěcených darů). Postupným ústupem od přijímání eucharistie všemi věřícími, se nakonec z obřadu přijímání stalo přijímání pouze kněze, slavícího obřady, přičemž přijímání jiných účastníků bylo zakázáno. Obřady byly do dnešní podoby upraveny reformou Pia XII. roku 1955, kdy se Velkopáteční obřady skládají z bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání eucharistie a to všemi zúčastněnými. Jako čas konání této bohoslužby je doporučena hodina Kristovy smrti, tj. třetí hodina odpoledne.

Bohoslužba se slaví v červené barvě, barvě mučedníků, kteří v Kristu mají před očima svůj předobraz a vzor. Bohoslužba slova začíná tím, že kněz a jeho doprovod se ukloní zcela obnaženému oltář a padnou na tvář a chvíli setrvají v tiché modlitbě. Je to gesto hluboké pokory a poníženosti před Boží tváří. Dále se pokračuje modlitbou a prvním čtením, které tvoří čtvrtá píseň o Hospodinově služebníka (Iz 52,13-53,12), která odjakživa byla církví chápána jako líčení Kristova vykupitelského utrpení. Na toto čtení odpovídá žalm 31, který je výrazem nářku, ale hlavně důvěry ve věrného Boha. Druhé čtení je chvalozpěvem na velekněze, který byl vyvýšen, který se všem, kdo ho poslouchají, stal původcem věčné spásy (Žid 4,14-16; 5,7-9). Navazují pašije podle svatého Jana, které se mají přednést stejným způsobem jako na Květnou neděli. Následují velké přímluvy, které jsou původní starokřesťanskou formou modlitby, jež se udržela až do našich dní. Jedná se o deset proseb ve struktuře: 1. za církev, 2. za ty, kdo vládnou, 3. za ty, které tísní různé těžkosti a 4. za všechny lidi a spásu světa. Forma přednesu je taková, že kněz nejdříve pronáší nebo zpívá výzvu k modlitbě a po chvíli tiché modlitby pronese oraci.

Následuje uctívání kříže, kříž se nejdříve slavnostně vystaví buď pozdvihnutím nebo přinesením v průvodu se třemi zastaveními. Pokaždé se pronáší zvolání: Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa a shromáždění věřící odpovídají: klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a poklekají. K následnému uctívání kříže přistupují věřící a vzdávají mu hold pokleknutím, políbením nebo jiným vhodným způsobem. Mezitím se zpívají velmi staré a ctihodné zpěvy k uctívání kříže.

Poslední částí je přijímání eucharistie, která byla pro tuto příležitost proměněna předešlého dne při mši na Zelený čtvrtek. Po uctívání kříže se pokryje oltář plátnem, umístí se na něj svíce a misál. Eucharistie se přinese z místa uchovávání (Getsemanská zahrada) a modlí se Otčenáš s embolismem a zvoláním lidu. Pak přijímá kněz a věřící eucharistii. Zbylé hostie se odnesou zpátky, odkud byla přinesena. Po chvíli tiché modlitby pak následuje závěrečná modlitba a modlitba žehnací, v níž se jmenuje jedním dechem smrt a zmrtvýchvstání a vyprošuje se lidu odpuštění a útěcha, růst ve víře a věčná spása. Po této modlitbě se všichni v tichosti rozejdou.

Evangelium dnešní neděle zní takto: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.

Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi mně dal, dal jsi jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

Ježíš se modlí před svým odchodem z tohoto světa. Všechna jeho slova, která máme zachycená v evangeliích na konci jeho života nabývají výjimečné důležitosti, jako odkaz, který zanechává těm, kteří zde zůstanou. Slova velekněžské modlitby, z níž naše evangelium bere prvních jedenáct veršů, mají zásadní význam pro život jeho učedníků, až on s nimi nebude. Ježíš v ní vyprošuje svým učedníkům ty nejdůležitější skutečnosti, jejichž význam jen postupně i my sami objevujeme: věčný život, poznání Ježíšovy totožnosti (kým je ve skutečnosti), zjevení Otcova jména (kým je Bůh), dále bude prosit o budoucí jednotu, která má být důležitým znamením, podle kterého svět v budoucnu pozná, že Ježíš přišel od Boha.

Scéna je postavena tak, že přestavuje pohyb z přítomnosti do budoucnosti. Budoucnost je v pravé části scény. Je symbolizována dvěma barvami: černou a červenou. Ježíš v tu chvíli, kdy se modlí, má před sebou utrpení a smrt. Utrpení a smrt tvoří „krajinu stínů“, kterou musí projít, aby učedníkům mohl darovat všechno to, o čem ve své modlitbě k Otci mluví. Nyní je však na začátku. Proto postavička Ježíše klečí na začátku černé látky, která symbolizuje např: zradu Jidášovu, opuštění učedníky, Pilátovu neochotu se jím hlouběji zabývat a také zbabělost s kterou podlehne nátlaku davu, ale zejména a hlavně hřích celého světa, který ve svém utrpení na sebe bere, aby ho pronesl křížem a tak mohl lidstvu nabídnout vykoupení.

Ježíš v modlitbě zápasí o přijetí Otcovy vůle. Poslušnost, to je červená stezka, která vede skrze černou barvu... Na této cestě čeká Ježíše kalich, který je před ním připraven na kameni. Význam kalicha ve Starém zákoně je utrpení. Na druhou stranu právě v této chvíli mu Otec posílá anděla, který mu zároveň dodává útěchu. To znamená, cesta poslušnosti je sice těžká, ale není bez útěchy.

Za Ježíšem jsou učedníci, ti nejbližší z nich: Petr, Jakub a Jan. Ježíš v modlitbě prosí o to nejdůležitější nejen pro sebe, ale i pro ně. Oni však o tom v této chvíli nevědí. I my se jim častokrát podobáme. I nám totiž běžně leží na srdci spíše věci nepodstatné nebo ty, bez kterých se obejdeme, ale těm nejdůležitějším věnujeme pozornost jen tehdy, až nám na ně zbude čas. Proto i postavičky učedníků jsou postaveny tak, že vytvářejí uzavřené společenství těch, kteří si teď stačí. Ježíšovi jejich přítomnost v tuto chvíli moc nepomáhá. Rozmlouvají spolu, zatímco Ježíš teď rozmlouvá s Otcem o nich. Je na to sám. Poslední slova jeho modlitby zní: a za ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Zde již plně vysvítá jeho zápas o přijetí té cesty, která ho čeká.

Pěkný komentář k naší situaci zachycuje list Židům v páté kapitole (7nn): Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy... V tomto textu se říká, že Ježíš svým utrpením otevřel cestu. Kdo se jí odváží následovat, bude jí přiveden k tomu cíli, k němuž nám Ježíš cestu prošlapal svým utrpením. On je první.

Po delší době je tu další píseň z křesťanského repertoáru: O, for a closer walk with God. Tady už přeložení slov této písně dalo hodně práce... Proto zde platí více než jindy:

kdo vládnete angličtinou více, než my, pomozte nám překlad doladit. Druhá sloka písně je ve videu zřejmě zpívána v irštině, proto slova uvedená pod videem nesedí s tím, co budete slyšet...

Slova písně a pokus o překlad:

Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:

Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...

Půst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.

Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.

Po delší odmlce tu máme další křesťanskou píseň, která se hodí do období našeho adventního čekání na příchod Ježíše. Píseň There Will Be A Day vyjadřuje biblickou naději na dovršení Božího království

příchodem Pána Ježíše, kdy Bůh setře slzy z každé tváře... (Iz 25,8) Překlad této písně nám laskavě poskytl otec Zdík.

Text a překlad

Scéna je postavena opět na symbolice světla a tmy, barvy bílé a barvy černé. Celé dnešní evangelium se dá rozdělit do čtyř částí a stejně se dá i do čtyř částí rozdělit i naše scéna. První část je levý horní roh je charakterizována modrou barvou, barvou dne, ve kterém odcházejí Kleofáš a druhý učedník z Jeruzaléma. Jdou po cestě černé barvy, což symbolizuje tmu smutku a beznaděje v jejich srdcích. Tato beznaděj a smutek je vyvolána ztrátou Ježíše, ve kterého doufali a který v pátek zemřel. Nyní jsou to už dokonce tři dni – lhůta, která u Židů platila za dobu, kdy lze člověka definitivně prohlásit za mrtvého. Postavičky dvou učedníků jsou v postoji smutku, ramena jsou pokleslá a ruce bezvládně visí podél těla. Pohled jednoho z nich směřuje k zemi, což mu nedává šanci, aby zahlédl jinou cestu, než černou cestu smutku, po které právě kráčí. To je právě vlastnost zla, že na sebe poutá naši veškerou pozornost. A pokud člověk nemá jinou naději, nevidí nic jiného, než právě hloubku svého trápení bez východu. Černá cesta beznaděje visí přes okraj scény a jakoby padá dolů. Smutek bez naděje je skutečně propast, která člověka ničí.

Druhou část scény tvoří to místo, kde stojí učedníci a postavička Ježíše. Ten se levou rukou diskrétně se dotýká jednoho z učedníků a oslovuje je: O čem to cestou spolu rozmlouváte? Ježíš si nechává popsat stav jejich nitra, který charakterizují věty jako: ty jsi snad jediný, který nevíš..., my jsme mysleli, že on je ten, který má zachránit Izraele, k tomu ke všemu je to dnes už tři dny … některé naše ženy nás rozrušily ... Jejich duchovní stav je v naší scéně symbolizován tím, že postavičky ve skutečnosti stojí na dvou cestách: na cestě bílé cestě naděje a pokoje, na níž stojí Ježíš, jenže ta je překryta jejich cestou černou, cestou beznaděje a smutku. Oni v tu chvíli nebyli schopni odhalit, že v Ježíšově smrti, která byla vnějšně viděno velikým Božím selháním, ovšem ve skutečnosti se stává tak velikou nadějí, která láme všechny temnoty lidských životů. Právě tato veliká naděje se musela narodit uprostřed krajní slabosti a selhání lidských plánů, kdy Bůh v Ježíši Kristu na sebe nechal dopadnout veškerou bolest a beznaděj smrti a lidského selhání, aby ve zmrtvýchvstání daroval naději novou a trvalou.

Ježíš se jemně dotýká učedníka a žádá ho, aby vyjevil stav svého srdce... Když to učedníci udělají, tak Ježíš určuje diagnózu: Jak jsem nechápaví a váhaví uvěřit...! Jeho pravda, kterou označuje příčinu jejich smutku a nevěry, je drsná a asi bolela. Ježíš však nezůstává jen u diagnózy, on také uzdravuje a obdarovává nadějí. Jak? Postavička Ježíše vybízí učedníky, aby se obrátili a šli s ním po jeho bílé cestě. Aby vstoupili do třetí části scény, která je tvořena delším úsekem bílé látky. Tato cesta je dlouhá, dá práci po ní jít, ale Ježíš je po ní doprovází: Vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahovalo…, a dále jim daruje sám sebe v pokrmu Eucharistie. Srdce učedníků se postupně rozhoří vírou a nadějí. Úsek této cesty je charakterizován i láskou oněch učedníků: to jsou slova: Pane, zůstaň s námi, vždyť už se připozdívá a den se již nachýlil... Prokazují Ježíšovi pohostinnost. Přijímají ho do svého domu, v čemž můžeme vidět dům jejich života, od nynějška už nepůjdou životem sami. A to ani tehdy, když jim po lámání chleba Ježíš mizí z očí. Ale neopouští je, v žádném případě! Zůstává před nimi v podobě rozlámaného chleba. A v této podobě bude je a i nás doprovázet až do konce světa.

Tady začíná čtvrtá část scény a evangelia. Učedníci si říkají: Což nám nehořelo srdce? a ještě v tu hodinu se vydávají na cestu do Jeruzaléma. Jdou do společenství, k ostatním. Církev se začíná utvářet vírou, nadějí a láskou Ježíšových učedníků. Ale ten základ, na kterém to stojí, je právě setkání s Ježíšem. Oni jdou sice ve tmě noci, což je symbolizováno černou látkou v pravé části scény, ale cesta Ježíšova je vede do svítání nového života, které je symbolizováno opět modrou látkou vpravo dole, tam, kam ústí bílá látka Ježíšovy cesty.

Pro velký úspěch písně Here With Us je tu další píseň, In Christ Alone. Na serveru YouTube najdete více verzí tohoto křesťanského hymnu.

Pod videem je překlad, ktrerý pomůže pochopit smysl písně těm, kdo angličtinou nevládnou. Ti, kdo jí vládnou, mohou pod článek do komentáře napsat třeba svůj vlastní postřeh k překladu, co by šlo přeložit výstižněji, lépe... Více hlav, více ví... Předem díky. A tady je ona píseň... (první sloka se dvakrát opakuje)

Překlad písně (vlastní výroba)