Rok 2015 cyklus B

Kniha Sírachovec (1. čtení) je psána se snahou o zpřístupnění židovské víry lidem, kteří žili v prostředí vedeném řeckým způsobem myšlení. Řekové považovali za ideál života dosažení moudrosti. Sírachovec ujišťuje, že opravdová moudrost je pro člověka nadosah tím, že bude respektovat Hospodina a dodržovat jeho přikázání. V dnešním úryvku je potvrzeno to, že kdo se chce líbit Bohu, má ctít své rodiče.

Ve věku 12-ti let se stával židovský chlapec mužem, tzn. „synem přikázání“. Tím vstupoval do plné zodpovědnosti vůči Zákonu. V evangeliu vidíme, jak Ježíš ten den zjevuje Marii a Josefovi, že jeho poslušnost je především poslušností vůči nebeskému Otci. Ale pak píše evangelista: vydal se s nimi na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Je vidět, že není žádný rozpor mezi tím, že je ve službě nebeskému Otci a jeho poslušností rodičům. Maria tím v chrámě dostává od Ježíše také obtížnou lekci: ona je jeho matkou, ale zároveň je jí připomenuto, že Ježíš není zcela její, že on patří především Otci a tomu, k čemu na tento svět přišel. Čím bude Ježíš větší, tím více to bude Maria zakoušet.

Všechno to, co jsme četli je poučením i pro nás. Ve druhém čtení nám bylo připomenuto: a nad to nade všechno mějte lásku, protože ona všechno spojuje v dokonalost. V lásce člověk dává přednost opravdovému prospěchu druhého před vlastním. V dnešním čtení to dělá Ježíš tím, že se odevzdává dílu nebeského Otce skrze svou lidskou rodinu i Maria tím, že rozvažuje v srdci to, co se o svém Synu dozvěděla a tím, že mu ponechává svobodu. Ale co je opravdový prospěch pro druhého člověka, to ví v plnosti jen Bůh. Nicméně, čím více budeme Božími lidmi, tím více také budeme schopni opravdové nesobecké lásky k druhému.

  1. Štěpán je muž plný víry a Ducha Svatého. To, jak zvěstoval evangelium, je doprovázeno velikými divy a znameními. Ale to největší znamení je způsob jeho smrti. Když si srovnáme způsob Štěpánovy a Ježíšovy smrti, jak ho líčí Nový zákon, tak vidíme podobné prvky: oba jsou usmrceni z nenávisti, oba se modlí za pronásledovatele, oba odpouštějí těm, kdo jim berou život.
  2. Již sv. Tertulián, který žil v 2. století si všiml, že na místě, kde křesťané prolili svou krev, se jich více obracelo a prohlásil: krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Podle (tuším) sv. Augustina vydala Štěpánova smrt své ovoce v obrácení Šavla, ze kterého se stal sv. Pavel.
  3. Kříž, o kterém mluví Ježíš v evangeliu je vlastně způsob, jak si nás vede Pán po svých cestách. Životní potíže, za které si častokrát nemůžeme, někdy posuzujeme jako překážku života s Ježíšem. Ale právě přijaté utrpení se stává to, co mnohdy přináší důležité ovoce…
  4. Kříž bez Krista a Kristus bez Kříže je obojí málo. Obojí dohromady tvoří celek.

Pastýřům bylo řečeno: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel, to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích… (Lk 2,12)

Vánoce nás učí mimo jiné jedné důležité věci: Boží skutky poznáme podle jejich prostoty. Když Bůh posílá obyčejné betlémské pastýře ke Spasiteli, možná čekali něco velkolepého slavnostního, co oslní. Ale chyba: našli jen obyčejné novorozeně. Na druhou stranu: opravdu obyčejné? Vždyť víme, kdo to ve skutečnosti je…

A to je způsob Božího jednání. On nemá zapotřebí dokazovat svou moc. On prostě tu moc má a znamením jeho svrchovanosti je právě jeho pokora. Je tu malé dítě a přitom král světa. Neohromuje nás svou velikostí, protože nechce náš strach, ale chce naši lásku. Proto se také stává maličkým, abychom jej mohli pochopit. Bůh je příliš veliký pro naše myšlení. Proto se stal maličkým, abychom jej mohli chápat, abychom jej mohli následovat.

Ježíš je Syn Boží, věčný Logos. Jeho přílišné bohatství se nám předává v prosté a pokorné podobě. Tak nás učí pravému poznání, tak nás učí pravé lásce. Jsme tu, protože jsme se nechali pozvat.

Úryvek z Listu Diognetovi (2.-3. stol.)

Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. Jejich učení není výsledkem přemýšlení zvídavých lidí, ani nehájí lidskou nauku, jako je tomu u některých. Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou.

Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. Nabídnou každému sdílet s nimi stůl, ne však lůžko. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí. Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni. Neznají je a přece je odsuzují. Jsou zabíjeni a dostávají život. Žebrají a přece mnohé obohacují. Všeho jsou zbavováni a vším oplývají. Jsou zbavováni cti a tato bezectnost je jejich oslavou. Pomlouvají je a oni podávají důkaz své spravedlnosti. Zlořečí jim, a oni žehnají. Ubližují jim, a oni to považují za čest. Když prokazuji dobrodiní, trestají je jako zločince. Když jsou trestáni, radují se, jako by znovu dostávali život. Židé proti nim bojují jako proti cizincům. Řekové je pronásledují. A ti, kdo je nenávidí, nemají žádný důvod k nepřátelství.

Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Duše je rozptýlena ve všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. Duše dlí v těle, avšak není z těla. Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa. Neviditelná duše je chráněna ve viditelném těle. I křesťany je možné ve světě poznat, avšak jejich zbožnost zůstává neviditelná.

Před dvěma tisíci lety vešlo do tohoto světa světlo. Když se díváme do světla, zpravidla nás oslní. Totéž se však stane, když se zadíváme do tváře toho malého dítěte, které se rodí právě tuto noc v Betlémě. Tato tvář se postupem času stane tváří chlapce, pak tváří mladého muže až nakonec se stane tváří toho, který v nesmírné bolesti z nesmírné lásky k nám lidem umírá na kříži. Ježíš. Kde je možné ho i dnes spatřit? Ve slovech Písma, ale měl by být spatřitelný i v životě nás křesťanů. Je tu neviditelným způsobem skrze Ducha Svatého při této bohoslužbě mezi námi. Nikdo z nás není privilegovanější v přístupu k němu. Každý z nás má stejnou šanci se mu odevzdat do vedení a následovat jeho příklad lásky. A on nám garantuje, že na této cestě najdeme plnost svého štěstí.

Bratři a sestry, dnešní doba je už dlouho dobou, která měří člověka podle toho, co dokázal, jaký výkon podal. Takový postoj se nám také přenáší do našeho života víry. Častokrát hodnotíme věci i v naší víře podle toho, jaký okamžitý užitek z nich máme. Modlitba častokrát nepřináší ten efekt, který si představujeme, proto je pro nás těžké v ní vytrvat. Svátosti také proměňují naše srdce postupným způsobem, tak k čemu je neustále přijímat, jsme v pokušení si říct…

Když jsme poslouchali dnešní čtení, mohli jsme si povšimnout, že v nich to nejdůležitější nedělají lidé, ale Bůh. V prvním čtení jsme přeneseni do 2. poloviny 8. století před Kristem, do doby velkých společenských nespravedlností. Svůj díl viny na tom mají selhání davidovských vládců. Proto Bůh přislibuje příchod jiného vládce, který přinese vytoužený pokoj. Znakem jeho příchodu bude nepatrnost Betléma podle lidských měřítek a velikost jeho osoby podle Božích zaslíbení. V evangeliu jsme sledovali Marii, která spěchá ke své příbuzné Alžbětě. Ta jí vzdává nadšenou pochvalu za to, že uvěřila, že se na ní splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Maria totiž postavila svůj život na slibu: ať se mi stane podle tvého slova! I když svolila k početí Syna a tento slib jí mohl přinést obrovské problémy, mohla být ukamenována jako cizoložnice, přece svou nejistou budoucnost postavila na jistotě Božího příslibu, že se přes všechna protivenství stane matkou Božího Syna. Byla tedy očekávající, důvěřující a dávající Bohu svůj život.

Po příkladu Panny Marie je to cesta i pro nás. Ale nejde jen o příklad, víra je dar. Nejde opět tolik o náš výkon, ale o její přijetí. První je vždy Boží dar, teprve pak je naše jednání. Pokusme se tedy více se dozvídat, co vlastně nám Bůh slíbil do našich životů. Třeba skrze Boží slovo čtené v tomto týdnu.

První čtení nás zavádí historicky do doby po dobytí Jeruzaléma r. 586 př. Kr. Baruch těší zajaté Judejce v Babylónské říši, že jejich trápení bude mít konec. A že ve způsobu tohoto ukončení budou moci rozpoznat Boží zásah. Roucho slávy, roucho spravedlnosti, koruna slávy, to jsou symboly převzaté ze svatební oslavy: Bůh tedy nebude dávat jen dary, dá národu sám sebe (Boží slávu). Národ byl později osvobozen, přišlo to dost nečekaně. Mnozí lidé už si tam zvykli a domů už se jim nechtělo. Vrátil se jen zbytek… Takže na úplné naplnění tohoto prorockého příslibu zatím čeká na své vyplnění, až v budoucnu přijde Ježíš a Bůh bude všechno ve všem.

Jan Křtitel je hlasem, který volá na poušti. Jméno Jan znamená Boží dar. A jméno u Židů naznačovalo životní poslání toho, kdo ho nesl. Jan tedy ohlašoval Boží dar – ukazoval na přicházejícího Ježíše. Sám o sobě říkal: Já jsem hlas volajícího na poušti… Hlas je sám o sobě zvuk, ale potřebuje být vytvarován slovem, aby měl význam. Hlas je jen nosič, důležité je slovo. Jaké slovo tedy Jan káže? Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Říká, že přichází sám Bůh. Neříká však jakým způsobem. Ale říká, co dělat pro to, abychom dar jeho příchodu mohli přijmout: vyrovnejte mu stezky!

Jak rovnat cesty pro Pána? Nemusíme za tím hledat nic složitého, zkusme se podívat na to, co nás asi nejdříve napadne v souvislosti s vyrovnáváním stezek Pánu – pokání –, a zkusme to udělat lépe. Snažíme se vůbec o život obrácení? Zajímá nás, zdali dlužíme něco Bohu, druhým či sobě? Snažíme se to napravit? Zpovídáme se? Pokud ne, tak proč? Jan kázal na poušti, tedy v tichu. Ať naše zpověď není jen zvykem, ale plodem našeho naslouchání Pánu v tichu. Někdy máme pocit, že nemáme z čeho se zpovídat. Pak pomůže číst Písmo nebo si můžeme vypomoci zpovědním zrcadlem… To nejdůležitější je právě snaha o obrácení. Poznat, kde potřebujeme obrátit se, i to je Boží dar. Můžeme přinejmenším začít tím, že o něj budeme prosit.

Přesné datum Mikulášova narození neznáme. Víme jen, že se narodil kolem roku 280. Podle legendy přijal kněžské svěcení od svého strýce biskupa. Když mu zemřeli rodiče, rozdal Mikukáš celé své dědictví chudým. Pro sebe nechtěl nic.

Jednoho dně se Mikuláš vydal na cestu do osmdesát kilometrů vzdálené Myry, kde měl vyřídit nějakou záležitost. Když tam dorazil, chtěl se pomodlit ranní modlitbu a vstoupil proto do hlavního kostela ve městě.

Najednou byly kostel plný velikého množství lidí. Obklopili ho, jásali a provolali ho novým biskupem v Myře. Mikuláš tomu zprvu vůbec nerozuměl, ale pak pochopil. Protože se předtím obyvatelé Myry několik měsíců nedokázali domluvit na novém biskupovi, rozhodli se, že první kněz, jenž toho rána vstoupí do kostela, bude jejich biskupem. A do kostela vešel ráno jako první právě Mikuláš.

Lidé, kteří tehdy věřili v Ježíše, to měli těžké. Někteří římští panovníci křesťany pronásledovali a věznili. Biskup Mikuláš je utěšoval a pomáhal jim. to se však Římanům nelíbilo. Proto jednoho dne nakonec uvrhli do vězení samotného Mikuláše. Biskup snášel všechno mučení tak statečně a trpělivě, že to zapůsobilo na jeho věznitele a zase ho propustili. Celé město jej nadšeně vítalo před branami vězení.

Mnohé legendy o Mikulášovi vyprávějí, že s nejvíce staral o lidi, kteří se ocitli v nějaké nouzi. Jednou zachránil před smrtí tři nevinně odsouzené muže, jiný příběh vypráví o třech měšcích zlata, které Mikuláš potají vhodil do okna, aby pomohl třem dívkám k věnu. Další legenda líčí, jak zachránil námořníky, které stihla bouř.

Když oblíbený biskup z Myry okolo roku 350 zemřel, všichni ho postrádali a oplakávali. Říkali si, že byl nejlepším biskupem, jakého si mohli přát, a hrob s Myře pokrývali růžemi. Mikulášův kult se rychle šířil do mnoha zemí. Jak se však z biskupa Mikuláše stal náš Mikuláš, který v předvečer 6. prosince obdarovává děti nebo plní punčochy sladkostmi?

Jedna legenda říká, že Mikuláš i po své smrti každý rok o Vánocích procházel svým městem. V přestrojení obcházel obydlí chudých a kladl jim přede dveře pozlacená jablka a ořechy.

Když navštívíme nějakou starou katedrálu, tak při odchodu můžeme často nad vstupními dveřmi vidět vymalovaný výjev posledního soudu. Lidé, kteří přicházeli na bohoslužby, se zde setkávali s živým Kristem v podobě Božího slova a eucharistie. Prožívali předchuť nebeské slávy, blízké společenství s Bohem, který se jim dával zakusit v lidsky postižitelných znameních slova a obyčejného pokrmu. Toto setkání s Bohem, pokud ho člověk prožívá vědomě, je pro člověka vždy velikým dobrodiním. Dozvídá se mnoho o Bohu, o sobě a o tomto světě, když se čte Boží slovo a dostává posilu v pokrmu eucharistie, aby mohl po této cestě kráčet. Při odchodu z chrámu mu zrak spočinul právě na výjevu posledního soudu – připomínka, že tento svět jednou pomine a nastane plnost a definitivní setkání s Kristem. Křesťané se na to těšili.

Tento přítomný svět je místem bolestného zápasu. Musíme pracovat, abychom si zaopatřili živobytí, je třeba řešit spousty úkolů. To vše je určitým způsobem nám Bohem dáno jako naše zodpovědnost a prožívání našeho lidství. Můžeme a máme spolupracovat s Bohem na vybudování lepšího světa tady na zemi pro sebe, ale i pro druhé. Jako lidé víry však víme, že tento svět nebude nikdy ideální, že se ho sice k ideálu máme snažit přibližovat, ale nikdy se nám to nepodaří beze zbytku. To neznamená, že bychom to měli vzdávat. Bůh je zde, je blízko, můžeme a máme se s ním setkávat a nechávat se tím setkáváním proměňovat. Bděte a modlete se v každé době, slyšíme v dnešním evangeliu. Bůh přichází a touží přijít každou chvíli do našeho života. Jako dobrý program na advent může být obnova naší modlitby. Modlíme se denně? Jsme při modlitbě pozorní? Neodbýváme modlitbu nebo neodsouváme jí až na dobu, kdy jsme unavení? Navrhuji, zkusme do každého dne v tomto týdnu zařadit chvíli (např. 10 minut) soukromé nebo společné modlitby v rodině. Pokud se nám to povede, může se taková chvíle stát trvalou součástí našeho denního programu.

Ježíš jako Král: 1. čtení představuje Danielovu vizi. Ta obsahuje vidění čtyř šelem, které představují čtyři říše, které budou postupně přemoženy. Přemůže je tajemná postava Syna člověka, v které my křesťané vidíme Mesiáše, Pána Ježíše. On sám v evangeliích často o sobě mluví právě jako o Synu člověka… 2. čtení je úryvkem z úvodu k jediné apokalyptické knize NZ: obsahuje jasné vyznání, že Ježíš je vítězem nad smrtí a králem nad všemi králi na celé zemi a všech časů. Je tu také vyznání toho, co pro nás tento král dělá: miluje nás, obmyl od našich hříchů a vytvořil z nás královský národ a kněze Boha Otce. Evangelium: Ježíš potvrzuje, že je králem všech Židů. Židovský národ je ve své podstatě národem vyvoleným mezi všemi národy, aby byl prostředníkem pro setkávání lidí s Bohem. Jenže Ježíš, tento největší Žid všech časů toto vyvolení a prostřednictví naprosto převyšuje a tím se stává prostředníkem setkání s Bohem pro všechny lidi a národy všech časů.

Že by Ježíš byl skutečně králem? Tváří v tvář nemoci a vlastní bezmocnosti – je Ježíš králem?, ptáme se nejistě. Tváří v tvář zprávám o „nezastavitelné“ moci zla, o atentátech a vraždách – je Ježíš schopný něco udělat? Tváří v tvář vlastní životní krizi, když se hroutí dosavadní jistoty a nevíme, kudy dál – je Ježíš pánem situace? Tváří v tvář úzkostnému hledání ekonomického zabezpečení pro sebe a pro své nejbližší – je Ježíš budoucností? Tváří v tvář svým selháním – je Ježíš mocnější?

Dřív nebo později býváme konfrontováni s takovými otázkami. Odpověď není samozřejmá… Ježíš totiž není tím „supermanem“, kterého vídáváme v různých filmech (a který se rázně vypořádá se zlými lidmi). On opravdu není „rambo“, ba ani „kouzelník“, který mávnutím proutku změní nepříjemnou situaci. Toto jsme už asi mohli za svůj život poznat. Ale možná nám chybí jiná zkušenost, daleko důležitější – že Ježíš je opravdu mocným pánem, navzdory různým nepříznivým událostem. V jakém smyslu? V tom smyslu, že jemu se nic nevymyká z rukou, že on zůstává „nad tím“ – a má moc „z toho“ vytáhnout. Kdykoli se budeme nacházet v situaci, že budeme tonout a klesat v bahnitých vodách, volejme k němu. Možná nezažijeme, že by se naše zadlužená firma nerozpadla, ale zažijeme něco důležitějšího – že náš život stojí na Kristu – a ne na těch „jistotách“, jak si ve své krátkozrakosti myslíme. Možná zažijeme, jak Ježíš nás ubezpečí, že život v plnosti je před jeho tváří. A možná vytušíme, že náš život nespočívá v tom, že budeme zdraví a finančně zabezpečení – ale že známe Otce a že náš život patří jemu. Toto poznání Otce je tím největším kapitálem…

Čtení jsou apokalyptická – odhalení toho, co lidstvo, církev a věřící čeká na konci časů. To jsou otázky, které mnoho lidí příliš netrápí. Ale v tom je třeba si vzít poučení od fíkovníku: Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Fíkovník podle nenápadných změn klimatu pozná, že se blíží jeho čas, kdy může nasadit listy a rozvíjet se. Tak podobně má žít i křesťan, člověk víry, který vyznává, že tento svět není utvářen jen lidmi – jejich plány a selháními, ale v každém okamžiku je zároveň veden Bohem ke svému dovršení. Nesmíme se nechat chytit a spoutat starostmi o přítomný život tak, abychom pro to zapomněli na svůj konec. Agas quod agis et respice finem – dělej to, co děláš (a to tak nejlépe, jak umíš) a při tom měj na zřeteli svůj konec.

Co je tím koncem? Jako první odpověď se nabízí: smrt. Ale to není křesťanské: nežijeme proto, abychom umřeli, ale žijeme proto, abychom žili naplno s Ježíšem. Proto náš život nemá být motivován strachem ze soudu, abychom obstáli před Bohem, ale naopak nadějí, že ten život s Ježíšem, který smíme prožívat už teď, budeme v plnosti prožívat potom. Jinými slovy: nežijeme proto, abychom neporušovali přikázání, ale abychom je naplňovali. A co říká Písmo, že je naplněním každého zákona? Naplněním Zákona je láska. Žijeme tedy z lásky a pro lásku.

Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. (Žalm 16)

Stránky