Rok 2016 cyklus C

21. neděle v mezidobí

1. čtení: Je závěr knihy Iz. Jde o velmi pozdní mesiášský text, který lze datovat do doby apokalyptiky, tzn. asi do 3. stol. př. Kr. Rámcový kontext je Hospodinův soud vykonávaný nade všemi národy. Příchod Mesiáše bude znamenat překonání výlučnosti v pravé bohoslužbě a kněžství. Je zde uveden seznam národů, který je téměř stejný jako ten, který je uveden v Gn 10, kde se mluví o stavbě babylonské věže, která znamenala počátek rozdělení lidstva. Příchod Mesiáše bude naopak počátkem jeho sjednocování. Předpokladem je projít Hospodinovým soudem.

evangelium: Vše začíná teoretickou otázkou: Pane, je málo těch, kdo budou spaseni? Ježíš, jak je jeho zvykem na tuto otázku neodpovídá, ale obrací se na posluchače výzvou: Vy se snažte vejít! Kam? Do dveří, které vedou do hodovní síně, kde probíhá radost bez konce.

Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou moci. Problémem je, že pozdě. Během života se o to nesnažili: Všichni jste páchali nepravosti! Toto páchání nepravostí není ani tolik tu a tam selhání, ale o stav netečnosti vůči Kristovu evangeliu.

Přijdou od východu a západu … zaujmou místo v Božím království to je myšlenka navazující na 1. čtení: = přijdou odevšad; hostina = obraz nadbytku, hojnosti. Všimněme si, že jde o lidi z různých míst, ale také z různých historických období!

Někteří první budou posledními v tomto kontextu Židé, ke kterým jako k prvním doputovalo Boží vyvolení a někteří poslední budou prvními těmi posledními jsou zde pohané, ke kterým Boží pozvání došlo později. Tato věta však může nabývat různých významů podle kontextu, do kterého je zasazena!

2. čtení: Nám krásně doplňuje dnešní evangelium. Bůh s námi jedná jako otec se syny. Rodičovská láska se neprojevuje jen v tom, že dětem všechno dovolí, ale také v tom, že občas něco nedovolí. Dokonce i trestání může být projevem lásky. Láska totiž má na mysli skutečný prospěch toho, koho mám rád. Proto se někdy může jevit jako strohá a přísná, a to tehdy, pokud sami směřujeme k něčemu, co nám ubližuje.

 

Na základě evangelia bychom měli jako za fakt vzít to, že dveře na hostinu se jednou zavřou. Dosud jsou otevřené, ale jednou se určitě zavřou. Sice ještě tedy máme čas, ale ten čas není neomezený.

Dále nám evangelium sděluje, že mnozí zůstanou venku. A mezi nimi budou překvapivě ti, kdo si mysleli, že se dostanou dovnitř. Tito lidé budou překvapeni – projevem je jejich tlučení na dveře (Pane, otevři nám!) a pak mu připomínají, že ho přece slyšeli kázat, že znají jeho učení, jeho zásady, možná ho i pohostili doma… Ale to Pánu nestačí. Rozhodující není to, zdali Pána znají, ale zdali Pán zná je. Mají-li s ním přímý osobní vztah. Byli mu tak blízko a neznají ho! Není v tom varování pro nás?

Snažte se vejít úzkou branou! To je, myslím si, hlavní poselství z dnešního Božího slova. Kdo se snaží plavat po co nejsplavnějších cestách vždy a stále, může přehlédnout cestu, která vede k cíli, pokud je proti proudu. Kdo chce dojít k prameni, musí jít proti proudu, řekl Jan Pavel II. Cílem není se stále ničit. To určitě ne. Z života sv. Jana Evangelisty se vypráví příhoda, kdy se jeden kolemjdoucí divil, že si hraje s koroptví. On odpověděl: struna luku nesmí být stále napnuta, jinak praskne. Někdy nás cesta vede po strmých a namáhavých úsecích, někdy nám poskytuje možnost odpočinku…

20. neděle v mezidobí

Dnešní Boží slovo nám dává příležitost zastavit se u jedné důležité otázky a tou je: náboženská svoboda. První čtení z Jeremiáše nás zavádí do Judska někdy po roku 597, kdy Jeruzalém je ovládnut Babylóňany a vládne jimi dosazený slabý král Sidkijáš. Mnozí Judejci se s vazalským postavením nesmířili a podněcovali lid i krále k aktivnímu odporu proti Babylónu, což se nakonec stalo. V obleženém Jeruzalémě je však jeden muž – prorok Jeremiáš, který lid varuje před takovým odporem: Bůh k němu promluvil v tom smyslu, že obležení a zajetí je nevyhnutelné a podrobení se okupantům je to, co mají udělat. Pochopitelně tato řeč vynesla Jeremiášovi vězení. Ale on se nebránil, protože jako pravý prorok je přesvědčen, že hlásá Boží pravdu a Bůh sám se ho ujme a obhájí ho. A tak se i stalo: Jeremiáš je vysvobozen na přímluvu Etiopana Ebedmelecha.

Ježíš mluví o ohni, který přišel vrhnout na zem: není úplně jisté, co je tím myšleno, ale určitě můžeme říct, že jako pravda se nesnese se lží, láska s nenávistí a hřích s poslušností, tak i Ježíšův příchod na tuto zem má vést lidi k rozhodnutí – buď jej přijmout nebo odmítnout. Záchrana člověka se děje skrze osvobození a tím pádem zřeknutí se toho, co člověka zotročuje. Ježíš nás staví před rozhodnutí.

V dnešní situaci, kdy se svět stává stále více propojeným, multikulturním je to otázka navýsost aktuální. Naším úkolem je zůstat sami sebou, ale zároveň tolerovat odlišnost druhých, pokud sami respektují i naši odlišnost. Církev učí, že každý člověk je povinen hledat pravdu a to především náboženskou. Ujišťuje nás, že Bůh toto hledání v člověku sám podněcuje skrze hlas svědomí, což je „svatyně, ve které je člověk sám s Bohem a v něm naslouchá Božímu hlasu“. Podobně jako dnes v prvním čtení prorok Jeremiáš šel a hlásal to, co bylo pro něj nebezpečné, je ale každý člověk poznanou pravdu také uplatnit ve svém životě. Ona sama svou vlastní silou má moc člověka vést k Bohu. Proto nikdo nesmí být v náboženské oblasti nucen jednat či nejednat proti svému svědomí, pokud tím jedinec závažně nepoškozuje dobro celé společnosti. Zároveň v tomto hledání není člověk sám. Člověk je pozván hledat nejen jako jednotlivec, ale Bůh člověku posílá do cesty i druhé lidi, kteří mu v tomto hledání mohou být velkou pomocí.

Proto za závěr zopakuji slova dnešního druhého čtení: Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen… Mějme při tom oči upřeny na Ježíše… On nás nenechává osamocené, ale jde s námi jako s jednotlivci, ale především se svou církví, jak to slíbil.

19. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, minulou neděli nám Boží slovo připomenulo, že svět, ve kterém žijeme je vratký a pomíjivý: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2), tvrdí Kazatel. Dnes se u vztahu k tomuto světu ještě zdržíme. To, co dnešní čtení spojuje, bych viděl v této větě: Budoucí úděl člověka bude záviset zejména na tom, o co v životě usiloval, co bylo při všem jeho konání jeho cílem. Jinak řečeno: pro co ve skutečnosti žil. Spravedlivý a nespravedlivý může totiž – navenek viděno – vykonávat stejné činnosti. Hodnota počínání každého je dána tím, o co člověku tím, co dělá, jde.

Při povrchním čtení evangelia minulé a dnešní neděle bychom mohli vyvodit, že Ježíš proti sobě staví bohatství tohoto světa a Boží království. Ale tak to není. Ježíš nám nezakazuje mít majetek, ale připomíná pravé a trvalé hodnoty, to znamená: na co má cenu se spolehnout. Minulý týden evangelium končilo větou: Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí bohatství, ale není bohatý před Bohem (Lk 12,21). Bohatství a majetek v tomto světě nám má pomáhat k dosažení života s Bohem, ale má nejen nám, ale i těm, kdo nemá stejně tolik, jako my. Bohatý je pozván se dělit s chudým. Klíčová věta, kterou si dnes máme zapamatovat, je tato: Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,34). Jinak řečeno: ulož svůj poklad na zemi a potáhne tě směrem k zemi. Ulož si poklad v nebi a celý tvůj život bude směřovat k nebi.

Dnešní evangelium nám pomáhá osvobodit se od strachu a úzkosti. Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království (Lk 12,32). Pokud bude naší hlavní starostí mít dostatek jídla a oblečení, pak takové starosti mohou úplně zatlačit do pozadí starost o celkově smysluplný život nebo dokonce život s Bohem. Pro chudého je to, bohužel, nutnost, ale právě kvůli němu Boží slovo apeluje na bohatého, aby se uměl dělit. Protože bohatý mívá častokrát na srdci to, jak by své bohatství ještě rozmnožil, než to, k čemu je Bohem pozván.

Musíme jíst, pít a oblékat se, ale nemáme zůstávat jen při těchto starostech. Protože pouze Bůh může být posledním smyslem lidského konání. Není správné nesnažit se pracovat s domněnkou, že Bůh zajistí naše životní potřeby za nás. Božím darem je nejenom jídlo a oděv, mít kde bydlet, ale především naše schopnosti si takové věci svým přičiněním obstarat. Ale při všem tom shánění, podle dnešního evangelia, musíme mít na mysli, že to všechno má svůj konec, že to netrvá věčně. A na tom, jak moc na tuto skutečnost myslíme, záleží pak to, zdali budeme připraveni na příchod našeho Pána, jak o tom mluví závěr dnešního evangelia.

18. neděle v mezidobí

1. čtení:

Kniha Kazatel patří do oddílu knih „O moudrosti“. Klade si otázku po smyslu lidské existence a dává odpovědi, které stojí na samé hranici biblického myšlení. Autor je pesimista. Pozoruje lidský život a konstatuje: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí… (Ne marnost! jak je v lit. překladu). Kazatel dochází k závěru, že lidský život není ničím jiným, než postupným směřováním ke smrti, která znamená totální konec. Ale toto není definitivním závěrem knihy, protože na jejím konci stojí: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před svůj soud, i vše co je utajeno, ať dobré či zlé (12,13n). Tedy rozhodující význam vidí Kazatel z Boží strany v soudu a ze strany člověka v bázni před Bohem.

 

evangelium:

Známé podobenství nebo snad příklad (?) bezbožného člověka, kterému se hojně urodilo. Jako jádro úryvku bych viděl verš 15, který když přeložíme otrocky doslovně, zní: Bděte a bedlivě se chraňte před každou chamtivostí, protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Další závažné poučení je na závěr: Takto to dopadá s tím, kdo si shromažďuje a přitom není bohatý v Bohu. V protikladu jsou zde jako v 1. čtení: život bez Boha (bezbožný, bez zřetele k Bohu) x život, který Boha zohledňuje – toto je bázeň před Bohem, o které mluví Kazatel.

 

2. čtení:

Pavel nás zcela v duchu dnešních dvou čtení povzbuzuje: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte tedy o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici! Zde je vidět, že je třeba si Krista a to, co je shůry neustále stavět před oči, jako cíl našeho životního usilování. Proč? Protože se nám tam snadno vkrádá něco jiného. Co to je? To Pavel vyjmenovává: smilství, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Zvláštní je, že právě chamtivost je tu srovnávána s modloslužbou. Protože do majetku lidé častokrát vkládají svou důvěru, a očekávají od něj jistoty, jejichž garantem je v posledku jen Bůh. Ale to je omyl ve smyslu oné věty z evangelia protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Dárcem života na nebi i na zemi, jak budeme za chvilinku vyznávat v Krédu je Bůh. Proto zaměnit Boha za majetek je skutečnou modloslužbou. Ale co víc: pokud člověk ztratí Boha, pak už nemá pro co žít. Protože člověk je více než pokrm a nápoj a dokonce více než jen život tady na zemi. Směřujeme do jeho náruče…

17. neděle v mezidobí

Minulý týden končilo evangelium poučením, že jen jediné je potřeba. Tím jediným je naslouchání Bohu, co On nám říká. Dnešní texty nás přivádějí k tématu našeho mluvení s Bohem, to znamená modlitby. Modlitba, když otevřeme stránky Katechismu, je setkání Boží touhy po člověku a lidské touhy po Bohu. Bůh touží po tom, abychom po něm toužili, říká sv. Augustin. Modlitba je tedy setkání s Bohem.

Písmo nás ujišťuje, že Bůh touží po dobru každého člověka. Modlitba, ve které si vyprošujeme nějaká dobra od Boha je asi tím prvním, co nás napadne, když se řekne „modlitba“. Abrahám v dnešním prvním čtení je v Písmu první přímluvce, kdy neprosí jen sám za sebe, ale prosí za druhé. Jeho přímluva předpokládá ztotožnění se s Bohem a s jeho láskou k člověku. Abrahámova modlitba je vedena předpokladem, že Bůh přece není tak bezcitný, aby zahubil spolu s těmi, kdo si to zaslouží, i ty, kteří jsou nevinní. Tato myšlenka zástupnosti, kdy nevinnost spravedlivých obměkčí Boží spravedlnost a přitáhne jeho soucit i na ty, kdo si trest skutečně zaslouží, je předobrazem Ježíšova zástupnictví nás všech před Boží tváří. Abrahám smlouvá velice odvážně a zastaví se na číslu deseti spravedlivých. Jak víme, v Novém zákoně Bůh vysvobozuje hříšné lidstvo skrze zástupnou smrt jediného spravedlivého – Ježíše Krista.

Bůh touží po dobru člověka. Ale přece, jak vidíme v evangeliu, nás nechává se pro jeho lásku otevřít vytrvalou modlitbou. Jestliže v evangeliu je neochotný soused obměkčen vytrvalostí svého prosícího kolegy, Ježíš podotýká, čím spíše očekává Otec v nebesích naši modlitbu, když nám touží dát to, co za to stojí – Ducha Svatého! To znamená, že se nám on sám touží dát v plnosti!

Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám! Ježíš nás ujišťuje na mnoha místech, že všechny naše modlitby jsou slyšeny a také budou vyslyšeny. Někdy nás však nechává čekat. Proč? To s jistotou nevíme, ale možná proto, abychom si sami ujasnili, co skutečně chceme, nebo nás nechává více otevřít náruč pro Jeho dary či nám nabízí možnost si uvědomit, zdali opravdu potřebujeme to, o co ho prosíme.

16. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje na minulý týden. Minule jsme četli vyprávění O milosrdném Samaritánovi, kterého Ježíš klade jako vzor toho, co znamená být bližním. Je to být nablízku tomu, kdo je v nějaké nouzi a snažit se jeho utrpení zmírnit či odstranit. Dnes Ježíš přichází do domu Marie a Marty a přijímá pohostinství. Podobně jako v prvním čtení Abrahám prokáže milosrdenství příchozím poutníkům a – jak podotýká list Židům – v nich přijal samotného Hospodina. Tito tři záhadní poutníci – tradice církve v nich vidí předobraz samotné Boží Trojice – darují Abrahámovi to, na co celý život čeká – budoucnost ztělesněnou v daru syna. Ale vidíme, že prokázal milosrdenství, ale také naslouchal.

Abrahám, ale i Marta, se museli učit jedné důležité věci: ten nejlepší úděl, o který jde, je ten, který člověk přijme od Hospodina darem. Abrahám se totiž pokusí v dlouhém čekání si zajistit syna tím, že ho počne s otrokyní Hagar a přijme ho za vlastní. Ukazuje se však, že toto není onen syn zaslíbení, o kterém mluvil Hospodin, když Abraháma povolal. Až nyní nastává ta chvíle – jsou tu tři záhadní poutníci, kteří konečně přislibují to, na co celou dobu čekal… Marta v evangeliu je velmi pohostinná a má svou představu, že pohostinnost je právě to nejdůležitější, co od ní Pán očekává. Ježíš je tím Bohem, který přichází mezi lidi a on poučuje Martu, že ten nejlepší úděl dává Bůh sám a Marie, která v postoji naslouchání toto od něj očekává, si vybrala právě ten nejlepší úděl. Toto jediné je třeba, co čteme v Žalmu – zvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc, pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi (Žl 121).

Bylo by chybou vyvozovat z tohoto textu, že Bůh chce hlavně naslouchání a na práci mu nezáleží. Ne, řešení není ani v jedné z krajností, ale v jejich spojení. Úsloví modli se a pracuj, které čteme v benediktinské řeholi, je umění, kterému jsme povoláni se učit všichni, protože nám to nejde. Bůh je autorem jak hmotného, tak i duchovního světa, tzn., že na obojím mu záleží. Ale prvenství má naslouchání, pak práce. Je to jako plánování cesty dříve než se na ni vydáme. Bylo by přece neuvážené vydat se na cestu a teprve pak se zajímat o to, kam to vlastně jdu… 

15. neděle v mezidobí

A kdo je můj bližní? Tato otázka odstartovala Ježíšovo podobenství O milosrdném Samaritánovi. Příběh mohl vycházet dost dobře ze skutečné události, protože cesta z Jeruzaléma do Jericha byla velmi strmá a opuštěná plná roklí a v té době byla opravdovým rájem lupičů a zlodějů.

První dva procházející – kněz i levita byli těmi, kteří měli vztah k bohoslužbě. Kněz při nich přinášel oběti a levita to byl služebník, který v Jeruzalémském chrámě pomáhal a měl svěřené některé povinnosti. Oba museli být kulticky čistí, tzn. bez hříchu, nesměli se dotknout mrtvoly, znečistit se stykem s krví atd., přesně to, co by se jim mohlo stát v tomto případě… Podrobné předpisy o rituální čistotě máme v Bibli v knihách Mojžíšových. Ježíš tedy tímto podobenstvím záměrně provokuje. Jak je to? Bůh ustanovil předpisy o čistotě a nyní tentýž Bůh Ježíšovými ústy chválí jejich porušení? Řešení je opět v tom, co Bůh zamýšlel těmi rituálními předpisy: velmi zkráceně řečeno v nich šlo o zamezení pokušení manipulovat s Bohem tím, že by se do židovské bohoslužby propašovaly prvky z cizích kultů. Což v tomto našem případě vůbec nehrozilo. Znečistit se např. krví při ošetření zraněného pocestného by sice znamenalo porušit doslovné znění bohoslužebného předpisu, ale neznamenalo by to rozpor s úmyslem Božím, který ten předpis dal. Ježíš zde, podobně jako na mnoha místech, žádá od svých učedníků tvořivost, rozumět nebo aspoň hledat rozumění tomu, co Bůh žádá.

Vidíme však na našich dvou postavách kněze a levity, že přestože to byli náboženští profesionálové, byli častokrát v Boží blízkosti podle našeho vidění, přesto nedokázali jednat tak, jak by jednal Bůh. Zdá se, že nepochopili, co Bůh zamýšlí a spokojili se s doslovným vyplněním předpisu.

Na rozdíl od Samaritána. Ten je tady v podobenství postavou dosti protikladnou: jednak takovými lidmi pravověrní Židé pohrdali jako neznabohy, ale paradoxně právě on prokázal více milosrdenství než oba předešlí. Ježíš právě tuto postavu dává za příklad, zachoval se nejenom lidsky (jeho víra ho neodlidštila podobně jako kněze a levitu), ale dokonce prokázal milosrdenství a tím paradoxně vyplnil i jiný Ježíšův příkaz: buďte milosrdní jako je milosrdný váš nebeský Otec.

Ignorovat utrpení člověka znamená ignorovat Boha. Pokud se víra nepřenáší do vztahu k druhým lidem, říká sv. Jakub, že taková víra je mrtvá sama v sobě. Ježíš otázku kdo je můj bližní? v odpovědi převrací: kdo se zachoval jako bližní k tomu, kdo byl v nouzi? Dnešní první čtení říká, že Boží příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe … Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat. Boží přikázání milovat je nejen připodobnění se Bohu samotnému, který miluje ze své podstaty, ale je i naplněním našeho lidství, protože pro lásku jsme byli Bohem stvořeni a povoláni do tohoto světa.

14. neděle v mezidobí

1. čtení: Jsme v době hodně po exilu. Nyní je čas k radosti, ale mezi lidem vládne smutek. Na tomto místě je však smutek nahlížen jako nedostatek důvěry v Boží plány. Obnova města je důvodem pro radost. V. 12: hle, přivalím na něj pokoj, jako řeku… pokoj znamená mnohem víc než jen nepřítomnost konfliktů, jeho naplnění zahrnuje zdraví a prosperitu. Jako řeku = stálé plynutí. Srdce a kosti = míří k skutečnému centru jejich bytí. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících = dojde ke skutečnému oddělení těch, kdo slouží Bohu a kdo jsou jeho nepřáteli. Hospodinova ruku = jeho moc, která zachraňuje.

Evangelium: popis práce zvěstovatele radostné zvěsti. Pán rozesílá své učedníky do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít. Dává lidem čas na rozmyšlenou, aby měli dostatek času se rozhodnout. Nikdo se nebude moci vymluvit, že byl nucen zaujmout stanovisko k evangeliu narychlo. Učedníci jsou posláni bezbranní, aby svým vzezřením ukázali, že jim nejde o postranní úmysly, ale že jim leží na srdci samotná zvěst.

Apoštolové se vracejí a radují se, že se jim dokonce i mocnosti podrobují. To je dobře, ale Ježíš říká (a to je styčný bod s 1. čtením), že se spíše mají radovat z toho, že jsou jejich jména zapsána v nebi. Být zapsán = řecký výraz, kterým se označovalo zařazení člověka do seznamu občanů města. I když je věřící v jistém smyslu slova zde na zemi bezdomovcem, přesto je již občanem nebe. A je významné, že Kristus o tom ujišťuje ne na konci, ale na začátku své cesty… Kdyby věřící člověk neměl tuto jistotu, z čeho by se nakonec mohl radovat? Věřit v existenci nebe a nebýt si jist, že je pro mě, že mi náleží, by bylo trápení.

 

Ježíš posílá své učedníky na misie. Posílá je do míst, kam on sám chce přijít, a tak je posílá před sebou, aby druhým přinášeli pokoj, modlili se za potřebné, nechali se vést Božím Duchem a předávali radostnou zprávu o tom, že Bůh o každém z nás ví, že „naše jména jsou zapsaná v nebi“.

Tento návod na misie je platný i dnes. Každý z nás, kdo se konkrétně setkal s Ježíšem ve svém životě a uvěřil mu, je zván tuto radostnou zprávu šířit dál. Ne s cílem, aby druzí uvěřili díky nám, ale abychom připravili prostor pro setkání s Ježíšem.

Předávat radostnou zprávu můžeme zcela konkrétně, převezmeme-li Ježíšův styl, který poznáváme z bible: je to vydanost, služba, milosrdenství, věrnost, vedení ke svobodě, odpuštění…

Nechme se vést Duchem, aby naše svědectví bylo v dnešní době srozumitelné. Ta srozumitelnost spočívá v pravdivosti našich postojů, v tom, že Ježíšův životní styl nehlásáme jenom slovy, jenom proto, že „se“ to tak má dělat, ale že jsme ho přijali za svůj.

13. neděle v mezidobí

Eliáš v prvním čtení dostává za úkol ustanovit za sebe nástupce. Má to důležité místo v jeho životě. Odehrává se to po setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Zde Eliáš jakoby znovu získává nové povolání, které však je více charakterizováno ztrátou sebe sama. Osobu si vybral sám Hospodin, je jím Elizeus, Šáfatův syn. A toto pověření úřadem proroka se děje investiturou, z latinského vestitio = oblečení. Elizeus povolání přijímá, loučí se s rodinou. A hned za sebou spálí mosty, dobytčata uvařil a jejich maso rozdal. Jde o velkolepé gesto štědrosti. Ale za co to své bohatství vlastně Elizeus vyměnil? Eliáš byl v té době na útěku před královnou Jezábel, která mu hrozí smrtí za zabití 450 Baalových proroků. Elizeus se tedy tímto povoláním stává psancem tak, jak jeho mistr. Ale nadto a hlavně: byl Božím prorokem, Božím povolaným, Božím mužem!

Evangelium: Ježíš pevně upřel svou tvář směrem k Jeruzalému. Tady má dokonat svůj exodus. První polovina evangelia byla spíše o naslouchání tomu, co Ježíš říká. Nyní se Ježíš dává na cestu a jeho učedník se od něj učí pozorováním. Nepřijetí v samařské vesnici je výrazem rozbitých vztahů mezi Židy a Samařany. Ježíš nedovoluje svolat oheň z nebe (podobně jako Eliáš svolal oheň z nebe na vojáky, kteří jej přišli zatknout), protože jeho poslání není hubit, ale zachránit. Proto odchází do jiné vesnice (zřejmě také samařské) a tam se mu ubytování dostává. Boží království je záležitostí svobodné volby. Nešíří se mečem a ohněm, ale razí si svou cestu tím, že si podmaňuje lidská srdce.

V evangeliu se opakuje totéž téma, téma následování. Nesmíme přehlédnout, že Ježíš mluví k lidem, kteří se ho rozhodli následovat!} První říká: Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. V dalších případech povolává Ježíš a odpověď povolaných obsahuje vždy – byť nevysloveně – kladnou odpověď. Ano, půjdu, ale… Z toho vyplývá, že od každého, kdo povolání stát se Ježíšovým učedníkem přijal, Ježíš žádá: nezdržuj se, neohlížej se zpět, nepočítej s pohodlím!

 

Každý z nás je povolán. Za prvé být křesťanem, Ježíšovým učedníkem. Později se člověk rozhoduje, v jakém stavu bude Krista následovat. Zdali v manželství nebo v duchovním povolání. Okamžik povolání, to je okamžik setkání s Bohem. On nějakým způsobem zasahuje do mého života. Každému originálním způsobem odkrývá cíl, ke kterému ho volá. Je přirozené, že čím dále se v životě nacházíme od toho okamžiku, se tento cíl postupně začíná jakoby zatemňovat, že jeho přitažlivost začne slábnout. Je to důsledek toho, že se člověk začíná ohlížet, začíná se zastavovat, hledá odpočinek.

 

A tak je každé povolání dříve či později vystaveno zkoušce. Ryzost a opravdovost každého rozhodnutí jsou ve zkoušce prověřeny. A každá krize je dobou, kdy se opětovně rozhodujeme pro potvrzení svého povolání. Musíme si být vědomi, že se každé povolání, ať už v manželství nebo v duchovním stavu ověřuje v maličkostech. Své velké rozhodnutí pro Boha případně pro druhého člověka musím denně potvrzovat v maličkých rozhodnutích, které mě vedou k tomuto cíli. Každá krize totiž začíná nedůsledností v maličkostech.

12. neděle v mezidobí

  1. 1. čtení: Budou hledět na toho, kterého probodli…: Zach. popisuje duch. obrodu národa. Ta bude umožněna vylitím ducha, který daruje lidu lítost. Čas spásy je tedy závislý na záhadné smrti někoho… (jiný možný překlad je: Budou hledět na mě, kterého probodli).
  2. 2.                  Evangelium: V Lk rozvrhu, je to jeden z vrcholů celého evangelia. Ježíš se modlí a po modlitbě nechá učedníky tlumočit názory lidí, aby pak sami vyznali svůj vlastní názor. Z par. textu u Mt víme, že toto vyznání je darem Otce nejen výsledkem jejich přemítání. Pak následuje předpověď utrpení, které vzejde z rukou (starších, velekněží a učitelů Zákona) vůdců, tedy elity. Logicky by se člověk bránil tím, že by se snažil co nejvíce informovat lidi, že on je přece Mesiášem, ale právě toto Ježíš svým učedníkům zakazuje! Ježíš totiž MUSÍ trpět a být vzkříšen. Toto „muset“ je synonymem pro Boží vůli. 
  3. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě! Tento kříž není v původním významu jen životní obtíže a nepříjemnosti. V NZ době to byl symbol potupné smrti, vyloučení ze společnosti, hanby. Kříž vyvolával takový děs, že řečník Cicero říkal, že slovo kříž má být daleko od rtů římských občanů. Význam je tedy: přijmout Ježíšův úděl za svůj. Pokusit se snášet své nepřijetí, pohrdání ze strany okolí, pronásledování, ba dokonce i smrt. To vše kvůli Kristu.
  4. Není to zvrácené? Máme hledat smrt? Ne, smrt určitě hledat nemáme, ale smrt a utrpení a mnohé ztráty v životě hledají nás. A dokonce zjistíme, že čím jsme hodnější, čím víc se snažíme nesobecky milovat, tím víc nás to stojí, tím těžší je kříž. Sv. Edita Steinová napsala knihu Věda kříže. Jako žena, která prošla průpravou filosofie a dlouhého hledání nakonec našla Krista. Kříž je podle ní centrem evangelia. Je to cesta života.

Je to cesta ztráty strachu, cesta svobody. Cesta jednoduchá a přece náročná; člověk se totiž musí přestat řídit příklady tohoto světa, musí přestat dbát na to, co se cení a vyslovit to, co vidí na Ježíši Kristu. Je to cesta víry, cesta kříže i svobody.

Stránky