1. čtení bylo sepsáno po roce 597, kdy babylónská vojska přemohli judského Jójakína a odvedli jeho i výkvět národa do vyhnanství. Hospodin jakoby nechal uschnout svůj zelený strom, ale – je tu naděje. Cedrem, který vypučí je zde míněn jeho potomek, zatím neznámý. Není ani udáno, kdy dojde ke změně poměrů, budoucnost zůstává zahalena temnotou. Ale je zde světlo: tato snítka stromu bude zasazena na vrcholku hory, bezpochyby Siónu, který zůstane i nadále středem světa a vyvolenou Boží horou. Boží věrnost, jeho vyvolení, jsou neodvolatelné.

Slova evangelia zní s další jistotou. Ať člověk spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Tolik našich starostí o dobro je těmito slovy hodnoceno nejen jako neužitečných, ale přímo škodlivých. Tak jako zlo v sobě obsahuje svou smrt a samo vede ke svému zániku, tak dobro v sobě nese svůj život a samo o sobě roste, že se nedá zastavit. Kontrast mezi naší nečinností a Boží činností je jen zdánlivý: Bůh podle Písma totiž působí právě tam, kde my víme, že nic nemůžeme a nezbývá než jen v tichosti čekat. Království Boží patří Bohu, tedy člověk ho nemůže vytvořit ani zničit, ale může mu bránit. Ale vše má svůj rytmus a svůj čas: podobně jako neurychlíme růst rostliny tím, že ji budeme tahat za stonek, tak ani růst Božího království tím, že budeme za Pána Boha dělat věci, které může jen On.

V druhém čtení jsme slyšeli: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána… V čem je tato důvěra? Nespočívá v naivní důvěře, že se tento svět stane světem ideálním nebo věčným. Pro Pavla je to svět, který je současně světem Božím, ale současně je světem stále málo plným Boha. Je to svět, ve kterém ten, kdo miluje Boha, cítí, jak by mu rád byl ještě blíže. Je to svět, kde zakoušíme a stále si uvědomujeme, že jsme lidem Božím, ale o toto vědomí je stále třeba usilovat a zasazovat symbolicky do země našeho srdce semínko Božího slova s důvěrou, že ono svou vnitřní silou si najde cestu ve spletitostech našich přání a pohnutek.

Denně věrně ve dvaceti minutách ticha s Bohem vstupujme do modlitby a s vírou berme do rukou Písmo svaté a pomalu čtěme, zasazujme do srdcí Boží slovo. Tam, kde se nás toto slovo dotkne, se zastavme a nechme ho na sebe působit. Myslím, že tak mu dáme prostor k tomu, aby svou moc ukazovalo…

Dnešní událost nám připomíná i jiné události, které v průběhu liturgického roku slavíme. Uvědomujeme si skutečnost, že Bůh velikým způsobem zasáhl do života lidstva tím, že se daroval. Ale dnešní slavnost je i tak trochu jiná, protože na tento dar se společenství církve připravovalo modlitbou. A to jak před dvěma tisíci lety, tak i letos.

Duch Boží, který sestupuje na apoštoly se ukazuje jako ten, který vytváří. Je Stvořitelem církve, ale tentýž Duch je stvořitelem jednoty učedníků. O tom jsme slyšeli v prvním čtení. Rozdělení lidstva způsobené hříchem pýchy je nyní překonáno darem jazyků, v nichž každý z lidí slyší svoji řeč. Za druhé je Duch stvořitelem víry v srdci člověka, protože v druhém čtení slyšíme, že jen pod vlivem Ducha může někdo říci: Ježíš je Pán. V čase Starého zákona, když se četlo Písmo a objevilo se v textu Boží jméno, tak se z důvodu úcty nečetlo, ale místo něho se vyslovilo „Pán“. Říci o Ježíšovi, že je Pán, znamená tedy vyznat, že v něm se nám zjevuje Bůh sám. Evangelium konečně nám zvěstuje jasně, že tento Duch je tím stvořitelem, který v srdci hříšníka tvoří nový život. Apoštolové se stávají prostředníky tohoto nového stvoření.

Prosme bratři a sestry o to, abychom v témže Duchu, který byl dán apoštolům i my byli obnovováni působením Ducha v Boží příbytek, abychom vyznávali, že Ježíš je Pán a v tomto Duchu, abychom pokračovali v díle stvoření nového lidstva, které nebude založeno na sobectví a žárlivosti, ale na lásce a otevřenosti.

Milí bratři a sestry, v této velikonoční době nás provází sv. Jan, jehož 1. list si čteme při liturgii každé neděle. Všimli jsme si zajisté toho, že Janovi jde o to nejpodstatnější, totiž o lásku. Ovšem málokteré slovo je zahaleno takovým množstvím nepochopení jako právě láska. Co o ní čteme zde? V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Sy-na jako smírnou oběť za naše hříchy (1Jan 4,10). Jednou z důležitých vlastností lásky je to, že se nedá nijak zasloužit, nedá se koupit, nezáleží také v nějaké dohodě (když ty mně, já tobě) – předpokládá spravedlnosti, ale jde mnohem dál, za ni. Pramenem veškeré lásky je Bůh a její největší zjevení je v Ježíši Kristu a to ve všem, co byl (Ješuah), co konal a co i nyní je a co i nyní koná.

Dar života: jsme na světě z lásky – z lásky rodičů, ale také z lásky Boha Otce, který této lásce požehnal. Protože však veškerá

Povolání: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek bude trvalý. Ježíš na rozdíl od židovských rabínů si učedníky volil sám.

To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. – Radost je jedním z plodů Ducha Svatého – Gal 5,21. Duch Svatý je definitivním darem Otce tomuto světu, jeho příchod odpovídá příchodu Ježíše Krista. Každá přirozená radost a dobro v tomto světě je posvěceno a přijímáno. 

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Milí bratři a sestry, toto zvolání, které vytrysklo z hloubky poznání pisatele, jsme přečetli v druhém čtení. Jak velikou lásku nám Otec projevil! Co se tím má konkrétně na mysli? Sv. Pavel píše do Efesu tato slova, která charakterizují duchovní proměnu, které se jim jako bývalým pohanům dostalo: Proto pamatujte, že kdysi vy, původem pohané a „neobřezanci“ … jste v té době žili bez Krista, nepatřili jste k Izraelově obci, neměli jste nic společného se smlouvami Zaslíbení, byli jste bez naděje a žili jste bez Boha v tomto světě. Nyní však, v Kristu Ježíši, jste se vy vzdálení stali blízkými Kristovou krví (Ef 2,12n). Tato blízkost Bohu je natolik blízká, že již nemůže být bližší. Smíme se nejen nazývat Božími dětmi, ale také jimi jsme! Čím však budeme, to ještě není zřejmé. Být Božími dětmi je skutečnost tajemná, kterou jsme schopni popisovat jen v obrazech. Mnozí světci se této skutečnosti přibližovali ve svém prožívání a úvahách. Boží dětství je dar, který předtím nebyl a nyní je realitou. Takže tato proměna je důvodem neustálé vděčnosti, jsme nesmírnými dlužníky Boha, ale Bůh nás vede dál: abychom objevovali, co znamená to, že Bůh je naším Otcem. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je! Bůh k nám nepřichází jen zvnějšku. Ano, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme (Skutky apoštolů). Ale toto slovo znamená daleko spíše také to, že Bůh je uvnitř nás. Je naším životem, tzn. že náš život tryská z Jeho života, je naším bytím, protože jsme jen proto, že on nám naší existenci trvale, ale také v každém okamžiku daruje, a také veškerá naše činnost vychází z jeho činnosti, z jeho plnosti uskutečnění všech možností.

Toto dětství, tajemný Boží dar je skutečnost, ze které jsme pozváni žít. Můžeme čerpat z jiných zdrojů, ale uvědomme si, že uvnitř sebe, v nejniternějším nitru máme pramen, který můžeme odkrývat modlitbou, setkáváním s Bohem ve svátostech, Božím slově a snášení kříže životního povolání. Pak se stane to, co Pavel nazývá: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!