Nejnovější kázání

4. neděle v mezidobí

Minulý týden jsme při četbě Markova evangelia byli s Ježíšem na počátku jeho veřejného kázání, které Marek shrnuje do určité zkratky: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu! A dnes nám Marek začíná odhalovat takový jeden typický Ježíšův den. Je to shodou okolností sobota a Ježíš jako zbožný a pravověrný Žid jde v sobotu do synagogy. Je zvykem, že pronést slovo povzbuzení může každý dospělý a Ježíš je vybídnut.

Jeho kázání má obrovskou moc. Lidé žasnou, protože něco takového ještě nezakusili. Povšimněte si, že to neznamená, že činí pokání a věří evangeliu, jak to Marek má jako žádoucí reakci na Ježíšovo kázání. Navíc si této moci i všimnou démoni, kteří projeví svou nevoli skrze jednoho účastníka bohoslužby. Ostře vystoupí proti Ježíšovu slovu a okamžitě svádí pozornost ostatních v synagoze jinam: Co je ti po nás? Vím, kdo jsi: Svatý Boží! A Ježíš démony vyhání svou mocí. Vidíme, že hlásání Božího království provází ohromné těžkosti: jednak neschopnost lidí adekvátně odpovědět a také se tomuto hlásání staví do cesty Boží nepřítel. Obojí musel Ježíš dělat a i nyní to patří do kompetence církve: hlásat a odstraňovat překážky hlásání a přijetí Božího slova. Ve 3. kapitole Mk evangelia, když si Ježíš volí svých dvanáct učedníků, tam čteme: vyvolil si jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a to s mocí vyhánět zlé duchy. Takže toto je poslání, které bude církev vykonávat neustále.

Je to také ve shodě s předpovědí, která zazněla v 1. čtení: Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. Tento prorok nemusí být jen ohlášení příchodu Mesiáše, jak to obvykle chápeme, ale také ujištění o tom, že Bůh v každé době pošle svému lidu vhodného ohlašovatele Božího slova, který bude pro lid světlem na cestě. A to je také i pro nás útěcha, že Bůh nás nenechá tápat a bez své moci…

Nechme se tím povzbudit k věrnějšímu přimknutí se ke Kristu, ať nejsme jako ti posluchači v kafarnaumské synagóze, kteří se jen divili a žasli.

3. neděle v mezidobí

Před dvěma týdny jsme slavili svátek Křtu Páně, ve kterém Ježíš začíná své veřejné poslání sestoupením do vod Jordánu, kde na sebe symbolicky bere hříchy lidí. Po této události ho Duch vyvedl na poušť (doslova vymrštil). Zde je pokoušen od Satana, žije s divokými zvířaty a slouží mu na ní andělé. Markovo vyprávění chce zdůraznit skutečnost, že Ježíš je nový Adam, který na rozdíl od toho starého v ďábelském pokušení obstál. Zde na poušti žije s divokými zvířaty a andělé mu slouží: to evokuje jednak první ráj, ale také naplnění Izaiášových proroctví, kdy bude celé tvorstvo žít pospolu v míru.

A nyní se dostáváme k našemu evangeliu: Ježíš začíná své působení časově po uvěznění Jana Křtitele (poté, co předchůdce naplnil své poslání) a místně v Galileji, kam přichází z pouště. Podle Marka je Galilea země všedního života, zatímco Judsko je se svým chrámem zemí posvátnou. Tím se Galilea stává zemí evangelia, zemí radostné zvěsti.

Ježíšovo kázání se děje tím, že oznamuje dvě skutečnosti: Naplnil se čas a Boží království je blízko a následují dva příkazy: čiňte pokání a věřte evangeliu! Ježíšovo hlásání se děje v předem stanovený čas oznámený proroky a rezervovaný Bohem. Dále ohlašuje blízkost Božího království, jako onen posel, kterého přisliboval Izaiáš (52,7 a 61,1), a který má oznámit, že Bůh se ujímá své vlády v dějinách. Tím začíná konec věků.

Jak má člověk reagovat: činit pokání – Ježíš jde proti nadějím mnoha lidí: jednak Židů, kteří si mysleli, že ke vstupu do Božího království stačí být potomkem Abrahámovým. Jiní si myslí, že je to nějaké tajné učení (gnóze), či nějaká praktika – např. bohoslužebná či magická, ani jistota původu nebo čistota rasy, nýbrž: osobní vztah, bytostná touha po setkání s Bohem, touha po naplnění toho, co si člověk sám nemůže dát. Nestačí se tedy něco odmodlit, je třeba měnit smýšlení: je nutné celý život zaměřovat k Bohu, všechny oblasti: práci, odpočinek, cestování…

A dále: věřit evangeliu: V Markově evangeliu se ukazuje, že tou radostnou zvěstí, kterou Ježíš hlásá, je vlastně On sám. Ježíš je totožný se svým poslání a tak věřit v Ježíše je vlastně to samé, co věřit evangeliu.

2. neděle v mezidobí

Letos na podzim se uskuteční NEK, a i my jsme pozváni se na této přípravě podílet. Leden je věnován tématu Eucharistie a jednota. Pokusme se dnes nad tímto tématem zamyslet:

V Jn evangeliu máme zachycenou tzv. Velekněžskou modlitbu Ježíše, modlitbu, ve které prosí nebeského Otce před svou smrtí. Jsou zde tato slova: … ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota nás křesťanů je nutnou podmínkou věrohodnosti Ježíše v tomto světě. Dále je zde řečeno, že tato naše jednota, není ani tak naším výkonem, jako spíše je darem, protože je naším podílem na jednotě Božích Osob. Je tedy spíše třeba pro ni budovat prostor, aby se mohla stát faktem.

V 1. listě Korinťanům čteme tato slova: Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1Kor 10,16n). Sv. Pavel zde mluví o Eucharistii – žehnání kalicha a lámání chleba jsou podstatné znaky této svátosti, kterou stejně jako on budeme dnes slavit i my. Kdosi řekl, že „člověk je tím, co jí“. Jíme-li Eucharistii, stáváme se tím, co jíme, Kristovým tělem. Silná je ta myšlenka, když si ji doslova přeložíme z řečtiny: chléb, který lámeme – není to koinonia na Kristově těle? Slovo koinonia má široký význam: úzké osobní společenství zdůrazňující, co je jim společné, jinak se to dá přeložit jako: společenství, sdílení, podíl, sounáležitost a jednota.

Toto lámání Kristova těla a žehnání kalicha Kristovy krve, je vlastě zpřítomnění toho, co této svátosti dává její sílu: Kristovy oběti na kříži. Pojem oběti má bohaté SZ pozadí: vykonávala se tak, že se zabilo obětní zvíře: vnitřnosti se spálily na oltáři, protože v nich byl život a život patří Bohu. Část masa dostal obětující kněz a část masa pak byla uvařena a snědena předáky rodin, které tuto oběť předkládali, po různých hádkách a nedorozuměních prožitých během roku. Nyní tito všichni jedli z jednoho masa, a proto už napříště mezi nimi nemohly být spory. Tato oběť tedy svým symbolickým významem vytvářela jednotu.

Totéž činí i dnes Ježíš ve své oběti Kříže. Jen s tím rozdílem, že to Tělo a Krev, kterou pak přijímáme, je Tělo a Krev živá a mocná. Ona tuto jednotu vytváří tou mocí, která se nám v tomto pokrmu předává. Pokoušejme se stále více pro tuto moc otevírat, prosme o to a věřme tomu.

Svátek Křtu Páně

1. čtení: Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!

Kde jsou ty vody, které dovedou uhasit i tu nejpalčivější lidskou žízeň? Kde je to místo, kde se lze zdarma zásobit, dosyta se najíst a bez stříbra nakoupit víno? Klíč je ukrytý v samotných prorockých slovech: Slyšte mě!…  Nakloňte své ucho a pojďte ke mně! ... Poslouchejte! Jsme pozvaní nechat se vést Hospodinovým hlasem. I zde je naším nejspolehlivějším „navigátorem“ Hospodinovo slovo. Ono nás vede a dovede do cíle. Ba ještě víc, ono samo je tím chlebem, které nás sytí, mlékem, které utišuje naši žízeň, a vínem, které nás může opravdu obveselit. Kdo přichází k Hospodinu a otvírá mu svůj sluch, kdo naslouchá Hospodinovu slovu, neodchází s prázdnou, ale jeho srdce plné nového života hoduje a vychutnává tučná jídla. Nesmíme však od Božího slova čekat, že se zachová jako automat a hned z něho vypadne spolehlivý návod na život. Déšť ani sníh nepřichází na povel, nedá se nijak vynutit. Člověk může pouze trpělivě a pokorně čekat, že přece spadne z nebe a svlaží zemi. Podobně i Boží slovo vykoná vše, co Bůh chtěl, pouze v tom srdci, které se nedomáhá okamžité odpovědi, nevyleká se zdánlivého ticha, ale vytrvale hledá, upřímně volá, trpělivě ladí své myšlenky na vlnovou délku Hospodinových myšlenek a s pokorou čeká...

evangelium:

  1. Zatímco lidé před Ježíšem a po Ježíši přicházeli smýt své hříchy do Jordánu. Ježíš sem sestupuje a bere na sebe to, co na něj v Jordánu čekalo. Přijímá na sebe poslání.
  2. Zde se ukazuje, že Ježíš je Otcovým Synem od počátku své lidské existence. Zde se poprvé ukazují všechny Osoby Trojice pohromadě. Hlavně – touto událostí to všechno začíná, tři roky veřejného působení, které nevyhnutelně směřují ke kříži.
  3. Toto je můj milovaný Syn: toto oslovení nás zavádí do Gn 22 (oběť Abrahamova syna Izáka). I tam je osloven jako milovaný syn = jediný. Abrahamův milovaný syn měl být obětován jako celopal na hoře Moria –> zde je tím celopalem pro Otce Ježíš, nový milovaný, jediný Syn svého Otce.

Tato událost patří jednak k Vánocům – Ježíš, který solidárně vstupuje do zástupu hříšných lidí, aby ve vodách Jordánu přijal to, co tam lidé odložili === (paralela) dělá vlastně to, co udělal tím, že sestoupil z nebe a vzal na sebe lidské tělo. Obě skutečnost stojí vedle sebe: Ježíšovo vtělení a Ježíšovo sestoupení mezi hříšníky do vod Jordánu.

Patří také k mezidobí. Křest dává smysl tomu, co následuje. Zve nás na dvojí pouť, stejně jako ona byla počátkem Ježíšovy pouti: pouť duchovní, ve které se necháme pozvat k tomu, abychom nezapomněli na to, co jsme dostali o Vánocích a stále znovu a znovu se k tomu vraceli a žili z toho. Pouť životní – protože náš křest je podobou Ježíšova křtu. A jako on v něm zcela naplnil Otcovu vůli, i my jsme pozváni tento vzrušující úkol, který je každý den nový denně na sebe brát.

Obě pouti se setkávají. Oba úkoly nakonec vedou jedním směrem. Ježíše poznáme na cestě vykonávání Otcovy vůle a stejně i Otcovu vůli dokážeme splnit jen, když budeme poznávat Ježíše.

Slavnost Zjevení Páně

Milí bratři a sestry, myslím, že nás v prvním čtení muselo upoutat množství slov jako světlo, svítit, zářit… Celkem 7x. V souvislosti s tím, co slavíme, se nám dnešní den ukazuje, jako den světla. Světlo přišlo na svět a ozářilo ty, kteří měli otevřené oči. Tím světlem je malé betlémské dítě Ježíš, o němž nám celá vánoční doba říká, že je to Bůh sám v lidském těle…

Jak vidíme na příkladu našich mudrců, tak toto světlo je čitelné také pozorným zkoumáním světla přírody. Tito mudrci byli zřejmě dvorními babylónskými astrology, ale jejich touha dostat se v poznání dál – ač toto jejich poznání bylo třebas plné nedokonalostí stejně jako je naše –, je přivedla k opravdovému setkání s Bohem. Byli tak nespokojení s tím, co doposud věděli, že chtěli vědět víc a proto se vydali na cestu a přišli do Jeruzaléma.

I zde se pěstuje věda... Teologové na dvoře krále Heroda recitují dávná proroctví proroka Micheáše o narození Mesiáše, ale na rozdíl od nich se tímto slovem, tímto poznáním nechtějí nechat obtěžovat a proto se na další cestu s nimi nevydali.

Jen tito mudrci šli dál a nepovolili, dokud nedošli k svému cíli. A v něm se setkali s Bohem v podobě malého novorozeněte. Možná je to setkání s ohromným paradoxem: jejich dary vyjadřují, že se přišli poklonit Králi a Bohu, a místo královského purpuru, nákladných komnat se setkávají se stájí: přesto před tímto malým dítětem neváhají a tyto dary mu odevzdají. A toto důvěryplné setkání je proměňuje: odcházejí domů jinou cestou.

Oni betlémští mudrci jsou prvními z dlouhého zástupu těch, kdo budou hledat toto světlo a setkají se s ním, aby ono je uvedlo na cestu lásky a pravdy. Proč jedni toto světlo najdou a druzí ne? Co otevírá oči a srdce člověka? Můžeme odpovědět: přílišná sebejistota. Protože totiž ten, kdo si nárokuje, že všechno poznal, kdo si myslí, že vše již dokonale posoudil, právě to uzamyká srdce a činí necitlivým pro novost Boha. Jen ten, kdo má pokoru, ve které uznává, že se vždy může něco nového dozvědět a kdo má opravdovou odvahu vydat se na cestu hledání, jen ten zůstává mladý a přístupný novosti Boha.

Rozjímejme tento obraz klanících se mudrců i my, abychom zjistili, v jaké pozici se nacházíme, a abychom také s Bohem našli sílu jít k novému setkání s naším světlem narozeným v Betlémě.

2. neděle po Narození Páně

Dnešní neděle nám nabízí další látku k úvahám a povzbuzení radosti z toho, že se Boží Syn stal jedním z nás. Mnoho lidí ve světě spolu s námi slavilo Vánoce, ať už jsou věřící či nikoliv. Jenže pohled víry dává hlubší ponor do významu Vánoc. Obchodníci již zahájili povánoční výprodeje, pro ně jsou Vánoce skvělou možností zvýšit svůj obrat a víc ze své povahy v nich nehledají, proto zcela racionálně již pro ně Vánoce skončily. Pro nás však ne.

Dnešní čtení nám nabízejí další duchovní reflexi nad významem Vtělení. Již Starý zákon v knize Sírachovcově (1. čtení) věděl o tom, že za vznikem světa stojí nikoliv náhoda, ale Boží moudrost. Čím více je člověk otevřený jeho kráse, tím jasněji tuto moudrost vnímá. Starozákonní autor prvního čtení dokonce tuto inteligenci personifikuje (zosobňuje) do podoby ženy, které bylo přikázáno usadit se uprostřed izraelského lidu. Izraeli totiž byl svěřen poklad víry v Hospodina a cesta Zákona, která pro toho, kdo jí následuje, znamená bezpečnou průvodkyni na cestě k Bohu. Tato myšlenka je naplněna v Janově prologu, jenž jsme vyslechli v evangeliu. Tento literární a teologicky vybroušený drahokam v sobě jako centrální poklad obsahuje myšlenku: Logos (smysl, tvůrčí moudrost…) si zbudovala svůj stan mezi námi tím, že přijala lidské tělo. Tento Logos křesťané ztotožňují s druhou božskou Osobou, která se zrodila v konkrétním čase jakožto osoba Ježíše Krista.

Boží sestup z nebes mezi nás na nás naléhá, abychom se vydali na „cestu následování“ tohoto božského Logu. Ježíš se stal člověkem a tím učinil hmatatelné své jednání, svá slova, své city, své prožívání vztahů. Ptáme-li se tedy jako křesťané, jak máme žít, odpověď najdeme v pohledu na život, kázání a hodnoty, které nám Ježíš Kristus předává svým životem, tak jak jsme ho schopni najít ve slovech Písma, ale také jako přítomného uprostřed nás, církve, společenství jeho učedníků. Tento fakt – že Ježíš není pouze dávná historická postava, ale je přítomen ve své církvi živý a stále aktuální – to nám připomíná druhé čtení z listu Efezanům. Víra je právě to, co odkrývá tuto Jeho přítomnost jako něco stále živé, aktuální a mocné. C. S. Lewis v jedné své knize poznamenává, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Víra je totiž smysluplné spolehnutí se na to, co jsem poznal jako reálné a živé skrze nějakou událost v mém životě. Naopak pověra dává stranou právě ten rozumový prvek poznání. Spoléhá se na něco, čehož smysluplnosti se pouze bezdůvodně věří…

Proto vám nabízím několik slov povzbuzení z tohoto druhého čtení jako takovou duchovní kytici, která nás může povzbuzovat v tyto dny: … aby nám Bůh, Otec Ježíše Krista, daroval moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat … ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. Ať toto pochopení se o letošních Vánocích opět prohloubí, protože hloubka prožívání života, do níž nás Ježíš zve je nevyčerpatelná.

Matky Boží Panny Marie (1. ledna)

Vstupujeme do nového roku tím, že slavíme poslední den oktávu Narození Božího Syna a slavíme tedy také zároveň slavnost jeho Matky, Panny Marie.

1. čtení:
Na úsvitu všeho stvoření Bůh žehná lidem a zvířatům. Projevem tohoto Božího požehnání je množení života, plody země a pokoj a soulad v celé přírodě. Bůh svou životodárnou mocí neustále své stvoření doprovází. Neponechává ho svému osudu. A tak je umožněno jeho další trvání. Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj! To je nejstarobylejší formule požehnání, kterou nad lidem vyslovovali SZ kněží. Protože věděli, že kde je Hospodin, tam je také život. Proto kladli Boží jméno na svůj lid, aby tak přijímali život v plnosti. I my si podobným způsobem žehnáme kdykoliv si přejeme dobré věci do nového roku. Napodobujeme tak Boží štědrost.

evangelium:
Tak jako u nás se dává jméno dítěti při křtu, tak u židovských chlapců se tak dělo při obřízce. Dítě je tak začleněno do izraelského společenství. Tento rituál v Ježíšově případě má jiný smysl: je znamením, že toto dítě je Bohem, který se stal jedním z nás. Jméno Ježíš znamená „Hospodin je spása“. Před Ježíšem byli mnozí, kdo toto jméno nesli, víme o Jozuovi (Mojžíšovu nástupci), Ješua Sirach od kterého máme SZ knihu Sirachovec a mnozí další, ale žádný z nich nenaplnil význam svého jména. Proto Marii, jeho matce právem přísluší titul „Bohorodička“ a „Matka Boží“. Ona porodila člověka Ježíše, který je božskou Osobou. A tím se přesouváme ke druhému čtení…

2. čtení:
Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. Tato věta je velice obsažná. Ježíšův příchod k nám přišel v naplánovaný čas, ne náhodně. Je to Syn ze ženy – je jedním z nás. A přišel proto, že nám něco velmi podstatného chybělo – spása. To vše proto, abychom se stali Božími dětmi.

To vám všem přeji – všechny dary přislíbené v těchto čteních a zejména – milost pochopeného a prožívaného Božího dětství!

Svátek Svaté Rodiny

Dnešní svátek nám klade před oči Nazaretskou Rodinu. Častokrát se nám tato rodina předkládá jako vzor každé lidské rodiny, ale s tím míváme potíž v tom, že tato rodina byla v mnohém výjimečná a následovat její ctnosti nám není možné proto, že nám chybí ony výjimečné dary, které jim Bůh udělil. Tedy spíše než příklad, hledejme v této Rodině milost, která se do každého svazku muže a ženy z Božího ustanovení vlévá. Tato Rodina je nám povzbuzením, jak Boží moc a láska dokáže přetvářet člověka.

Rodina je první svátost, kterou Bůh ustanovil již na počátku stvoření: I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).‘ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,26–27) Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2,4–25) potvrzuje jasným způsobem důležitost pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, již má obdělávat pro svoji obživu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam, prožívá zkušenost samoty, kterou přítomnost zvířat nedokáže zaplnit. Potřebuje jemu odpovídající pomoc. „Stvoření ženy“ z mužova boku nepopisuje podřazenou úlohu, ale životní pomoc a vzájemnou lásku. Smyslem je totiž umožnit, aby Adamův život neupadl do sterilního a nakonec smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze žena, stvořená ze stejného „těla“ a zahalena stejným tajemstvím, dá životu muže budoucnost. A platí to i naopak. To se potvrzuje v ontologické rovině, protože Bůh tím, že stvořil ženu, charakterizuje lidstvo jako vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela ústa člověka výrazem úžasu: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ (Gn 2,23) Velikým darem a smyslem manželství je zjevovat to, jaký je Bůh: Bůh nemůže být jediný, ale v jeho podstatě je společenství. Bůh jako Trojice Osob je na této zemi nejlépe zjevován ve vzájemné lásce manželů, která dává vzniknout novému životu – dítěti.

Svatý Pavel pak píše v listu Galaťanům: Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) už není muž anebo žena (Gal 3,27–28). Muž a žena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíž už nepociťují svou rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.

Každá lidská bytost – ať žena či muž (a můžeme dodat: v jakémkoliv povolání) – je povolána skrze církev stát se „Nevěstou“ Krista… Bůh, který „napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19) a neváhal z lásky obětovat vlastního Syna (viz Jan 3,16), naléhavě vybízí církev, aby v lásce šla „až do krajnosti“ (viz Jan 13,1). Má tak činit se svěžestí lásky dvou manželů, kterým přináší radost to, že se mohou jeden druhému darovat bez výhrad a s každodenní velkorysostí. (Jan Pavel II., Generální audience, 7. února 2001.)

Boží hod Vánoční

Vánoční poselství papeže Františka:

Vánoce jsou většinou hlučnými svátky:
prospělo by nám trochu ticha,
abychom slyšeli hlas Lásky:

Vánoce jsi ty, když se rozhodneš znovu se narodit každý den a nechat Boha vejít do tvé duše.

Vánoční stromeček jsi ty, když vydržíš pevný ve větru a v obtížích života.

Vánoční ozdobou jsi ty, když se tvé ctnosti stanou barvami, které zkrášlují tvůj život.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cesty ostatních.

Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Jsi také mudrci z východu, když nezištně dáváš to nejlepší, co máš.

Koledami jsi ty, když si získáš vnitřní harmonii v duši.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánočním přáním jsi ty, když odpouštíš a přinášíš usmíření, i když přitom trpíš.

Štědrovečerní večeří jsi ty, když nasytíš chlebem a nadějí chudáka, který žije ve tvém okolí.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Šťastné Vánoce všem, kdo připomínají Vánoce!

Papež František

Půlnoční mše svatá

Tato tajemná noc nám zjevuje Boží štědrost. Dnes jsem si připravil kázání na pravoslavnou ikonu z Rublevovy školy – Narození Krista. Ikona je v pravoslaví chápána jinak, než obrazy v našich kostelích – jsou to obrazy, které může tvořit jen kvalifikovaná osoba a předávají samu skutečnost, která je na nich zobrazena.

Rublevova škola – Narození KristaIkona nám znázorňuje Kristovo narození. Vychází z evangelií a obsahuje tři biblické scény: 1: Kristovo narození s chvalozpěvem andělů uprostřed, 2. zjevení andělů pastýřům a jejich příchod vpravo nahoře a uprostřed, 3. příchod mudrců od východu vlevo nahoře. Dole se pak nachází dva výjevy z apokryfních spisů – vlevo zamyšlený sv. Josef, který přemýšlí, jak mohla Maria počít a panensky porodit. Jeho pochybnosti symbolizuje postava v chlupatém kožíšku, starý pastýř jenž symbolizuje lidské myšlení. Vpravo dole je pak další apokryfní obraz, koupel novorozeného Ježíše.

Z horní zlaté části obrazu sestupuje paprsek světla jako znázornění Boží lásky ke stvoření – tento paprsek nad jeskyní má podobu kulaté hvězdy (vedoucí mudrce od Východu) a od této hvězdy se pak parsek rozděluje do tří větví jako symbol tří božských Osob Otce, Syna a Ducha Svatého. Jeden paprsek dopadá na hlavu dítěte a na lůno Panny Marie a končí v zemi, která se zdvihá, jakoby jej chtěla přijmout.

Ve středu ikony se nachází jeskyně: radost z narození je jakoby zastřena temnotou jeskyně. Tato temnota doléhá na dítě a není ničím jiným než temnotou noci hříchu. Jeskyně je podle sv. Justina předobrazem Ježíšova sestoupení mezi mrtvé. Na tomto místě vystupuje srdce celé ikony – dítě ležící v jeslích. Hlava dítěte je nejen ve vertikálním středu obrazu, ale také leží na průsečíku dvou oblouků vedených z nebe a ze země – v tomto dítěti se totiž setkává nebe a země. Ve výši hlavy Dítěte nacházíme i hlavu jeho Matky. Toto rozmístění vytváří tvar kříže a naznačuje tedy i to, co bude Ježíšovým posláním.

Na ikoně ale vidíme jiné věci, které mnohem jasněji naznačují Kristovo utrpení. Především má Dítě rozměry již dospělého člověka. Jeho tělo je zavinuto do plenek připomínajících pohřební plátna natolik zřetelně, že se nelze ubránit srovnání. A konečně jesle mají obdélníkový tvar, který je vlastně hrobkou. Novorozeňátko je uloženo do hrobu, protože přišlo na svět, aby jeho smrt přemohla smrt a hřích. Tak je naznačena souvislost mezi vtělením a křížem. Na temném pozadí jeskyně vystupují dvě zvířata: osel (symbol pohanů a pohanských kultů, které byly Kristovým příchodem přemoženy) a býk nebo vůl jako obětní zvíře Židů zastupující Židovský národ.

Před těmito jesličkami na překrásné červené podušce vyšívané zlatem leží Theotokos, neboli Bohorodička. Náleží jí čestné místo. Od hlavy až k patě je zahalena do pláště, který ji zakrývá dokonce i ruce. Tmavočervená barva pláště zvaného maforion (na mozaikách přechází do tmavomodré) připomíná královskou barvu purpuru. Důstojnost Matky ještě zdůrazňují zlaté výšivky a především tři hvězdy rozmístěné na její hlavě a ramenou, které symbolizují její panenství před narozením, během i po narození jejího božského Syna.

Mírně sehnuté tělo Matky vytváří působivé spojení s královskou poduškou a vypadá, jako by bylo zbaveno veškeré tíhy. Maria si však lehla proto, aby si odpočinula jako každá žena, která právě přivedla na svět dítě. I když neměla žádné bolesti, přece je tím vyjádřena plná skutečnost lidské přirozenosti jejího Syna. Očekávali bychom, že Maria se bude o Dítě zajímat, že nad ním bude naplněna radostí, že bude rozjímat nebo že se mu bude klanět. S touto formou se setkáváme od 7. století (pravděpodobně pod vlivem apokryfů) a znovu se stává pravidlem u řeckých ikon pozdějšího období. Pravoslavná ikonografie však upřednostňovala takový postoj Matky, který vidíme zde: Maria se v pokoji a usebrání odvrací od Dítěte a svůj pohled upírá kamsi velmi daleko. Tak je ještě umocněno hluboké ticho celé scény.

Neproniknutelná tajemství Stvořitele se dotkla stvoření. Tváří v tvář tomuto zjevení nezbývá než tiše rozjímat: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Možná nám chce liturgie zprostředkovat něco z tohoto Mariina tichého rozjímání, když říká:

Jak vypovědět ono velké tajemství? Netělesný přijímá tělo; Slovo na sebe bere tělo; Neviditelný se činí viditelným; Nedotknutelného se lze dotknout; Ten, kdo je bez počátku, nabývá počátku; Syn Boží se stává Synem člověka: Ježíš Kristus, stejný včera i dnes i navěky.

Stránky