Nejnovější kázání

1. neděle adventní

Milí bratři a sestry, období adventu má dvojí smysl: je připomínkou Ježíšova prvního příchodu k lidem – kdy se narodil jako dítě Ježíš v Betlémě – a zároveň vedeni tímto vzpomínáním vyhlížíme jeho příchod druhý. Není to čekání ve strachu, ale těšení se. Vždyť o něm říkáme, že nás přišel zachránit z lásky.

Dnešní den nám čtení kladou otázku. Čekáme vůbec? Izaiáš slibuje, že určitě nastane jednou doba, kdy všechny národy na světě poznají Hospodina, protože Hospodin vyvýší svůj lid, a že to bude doba obrácení a usmíření, kdy přestanou spory a války. Evangelium říká, že můžeme být Ježíšovým příchodem zastiženi nepřipravení: když se necháme pohltit všedním životem, jeho starostmi a povinnostmi a najednou přijde konec… Totéž říká sv. Pavel ve 2. čtení.

Bděte, to je výzva dnešní neděle. Tak co? Spíme? Ježíš může přijít každou dobu, může přijít i zítra, jsme připraveni? Zkuste si představit, že teď přichází smrt: byla by to pro mě chvíle radostného setkání s Pánem nebo chvíle bolestného vytržení hluboko zakořeněného stromu?

Co to znamená bdít? Myslím si, že je to: každý den prožít zaměřený na věčnost. Žít tak, abych až večer uléhám, se nemusel stydět před Bohem a sám před sebou, co jsem dnes myslel, mluvil a dělal. Že ho teď můžu odevzdat do Božích rukou. Samozřejmě, vždycky tam budou skvrny a nedokonalost, jinak to nepůjde, ale můžu říct: jsem neužitečný služebník. Málo jsem na tebe myslel, příště chci myslet líp, málo jsem s tebou a o tobě mluvil, chci to zlepšit, mé jednání nebylo dokonalé, chci to zlepšit. Daruj mi k tomu sílu. Amen.

Slavnost Ježíše Krista Krále

Dnešní slavnost vzniká na popud papeže Pia XI. v roce 1925 u příležitosti 1600 výročí konání Nicejského koncilu v roce 325, který řešil otázku Ježíšovy osoby – co znamená, když o něm vyznáváme, že je božskou Osobou, ale přitom plně člověkem. Papež mohl napsat nějaký dokument, který by četli jen odborníci, ale podle jeho slov zavedení svátku má výhodu v tom, že 1. oslovuje všechny věřící, 2. ne jen jednou přečtením dokumentu, ale každoročně a 3. zasahují nejen ducha, ale hlavně srdce.

V Davidovi (1. čtení) se spojuje dvojí vyvolení: jednak vyvolení ze strany Boží, tím že byl na krále pomazán z prorockého pověření, ale také se prokázal jako schopný král před očima svého lidu, který k němu přichází a žádá ho, aby kraloval i nad nimi. David je zde viděn jako vzor ideálního krále, který se umí starat o svůj lid, nicméně víme z jiných míst Písma, že své pověsti zůstal do jisté míry dlužen. Jeho ideál tedy odkazoval na jiného krále, který ho naplní.

Evangelium jasně ukazuje, že Ježíš zůstává králem i ve svém ponížení a v posměchu a dokonce na kříži má královskou moc uvádět lidi do ráje. Druhý zločinec, který přiznává svou vinu, je tím pádem také schopen prosit o spásu a Ježíš mu jí přislibuje.

Ježíš Kristus je král veškerenstva (tak zní doslovný překlad z latiny dnešního svátku). Hymnus z listu Koloským je toho svědectvím. První část oslavuje Ježíše jako Pána celého stvoření, když o něm tvrdí, že je: obraz neviditelného Boha, také všechno bylo stvořeno v něm a také skrze něho, dále v něm všechno může trvat ve své existenci a konečně všechny vesmírné mocnosti jsou mu podřízeny. V druhé části je vyznán jako Pán díla vykoupení tím, že je: hlavou církve, je hlavou nového lidstva a to proto, že má nad námi plnou moc jako původce života a síly. On je ten, který obnoví harmonii v celém stvoření a smíří všechno s Bohem.

Ježíš je tedy král, ale ne jako vládcové tohoto světa. On je totiž mírou a ztělesněním veškerého vládnutí, každý vládce je skutečným vládcem natolik, nakolik se Ježíšovi ve způsobu vládnutí podobá. Protože jeho moc není mocí tohoto světa; je to božská moc darovat život věčný, osvobodit od zla, porazit vládu smrti. Je to moc lásky, která dovede vytěžit dobro i ze zla, dojmout zatvrzelé srdce, přinést pokoj do těch nejzavilejších konfliktů, rozžehnout naději v nejneproniknutelnější temnotě. Takové království milosti se nikdy nevnucuje a vždy respektuje naši svobodu.

32. neděle v mezidobí

1. čtení:

Makabejské knihy pojednávají o hrdinném boji Židů proti seleukovským okupantům za svou svobodu. Autor je píše pro Židy, kteří jsou v diaspoře, aby v nich vzbudil solidaritu s bratry v Jeruzalémě. Kniha obsahuje ve SZ první jasnou zmínku o zmrtvýchvstání. Bratři, kteří jsou mučeni pro víru jasně vědí o odplatě (spravedlivý raději zemře, než aby zhřešil. Bůh se k nim přizná, pomstí je, dá jim nové tělo a vzkřísí.).

 

Evangelium:

Konflikt spočívá v odlišném pojetí života vzkříšených. Ježíšovi odpůrci pojímají tento život jakožto vylepšené pokračování života tady na tomto světě. Ježíš to odmítá a tvrdí, že způsob života po vzkříšení bude naprosto odlišný. Zatímco manželství patří do skutečnosti tohoto světa, ve světě budoucím nebude třeba. Jednak láska vzkříšených se nebude omezovat na jednoho z mnoha a pro trvání života (nebo v tomto případě rodu) nebude nutné rození nových dětí.

Druhý argument se opírá o to, že Bůh uzavírá s Abrahámem, Izákem a Jákobem smlouvu. Končí Boží věrnost a jeho smlouva smrtí člověka? V žádném případě. Smrt nemůže být silnější než Bůh, naopak Boží věrnost přemáhá i smrt. Tak Bůh neopouští ani ty, kteří zemřeli, které si on vyvolil a zamiloval. Všichni totiž žijí pro něho … tato formulace se objevuje v apokryfní knize 4Mak, kde se tvrdí, že mučedníci nejsou mrtví, ale žijí pro Boha podobně jako Abrahám, Izák a Jákob. Tedy: všichni ti, kteří žili na této zemi pro Boha (jako patriarchové), přijmou dar vzkříšení. Jde zde o Boha, jeho věrnost a všemohoucnost.

 

Možná jste slyšeli ten vtip o dvou přátelích, kteří chtěli vědět, jestli se v nebi hraje fotbal. Domluvili se, že ten, kdo první zemře, to zjistí a dá tomu druhému vědět. Pepa zemřel první a za pár dní po své smrti se objevil Frantovi ve snu. Franta se ho ptá: „Co jsi zjistil? Hrají v nebi fotbal?“ Pepa mu odpovídá: „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je: ano, v nebi hrají fotbal. Špatná zpráva je: zítra večer nastupuješ do branky.“

31. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, možná máte v paměti to místo evangelia, kdy k Ježíšovi přichází bohatý mladík a odchází pak se svěšenou hlavou. Ježíš pak poučuje: jak těžko vejde do nebeského království bohatý, spíše projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do nebeského království. A dnes je zde postava Zachea, velkého boháče, ke kterému dnes přišla spása. A to proto, že jak Ježíš dneska podotýká, Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.

Celý příběh je velmi pochopitelný, vyprávění velmi barvité a jeho smysl najdeme tehdy, když si nenecháme ujít maličkosti vyprávění. Jericho bylo vlastně tak trochu podobné onomu Zacheovi. Bylo to město, kterému se zbožní Židé raději vyhýbali, protože to bylo město obchodu, kde se stýkali lidé s pohany a nebylo tedy jednoduché zachovávat židovské předpisy o oddělení se od nečistého. Jméno Zacheus je pravděpodobně hebrejského původu a pořečtěné a mohlo znamenat „čistý“ nebo „Hospodin pamatuje“. Tento celník byl veliký hříšník, protože byl vrchním celníkem, tedy opravdovým vydřiduchem a byl opravdu hodně bohatý. Takže byl v tom městě asi hodně pohrdaný a lidé ho neměli rádi, na což si Zacheus musel asi zvyknout.

Východiskem vyprávění je touha Zachea spatřit Ježíše, ale přitom sám si přál zůstat nespatřen. Proto vyleze na moruši a když Ježíš kolem něj přechází, tak nastává to nejzajímavější z celého vyprávění: Ježíš se podíval vzhůru, spatřil tam Zachea, ale spatřil i to, co je to za člověka. Nikdo mu Zachea předtím nepředstavil, přesto ho oslovuje jménem a říká, že právě proto sem přichází, protože musí přijmout pohostinství v jeho domě. Okamžik velké proměny Zachea a také chvíle velkého zklamání lidí, kteří Ježíše obklopovali. To proto, že Boží smýšlení není smyšlením lidí. Ti si totiž častokrát představují, že Bůh nás miluje proto, že jsme zbožní nebo slušní lidé.

Ne, naše vyprávění zdůrazňuje, že Boží láska je nepodmíněná, že Bůh miluje každého člověka, zbožného, ale i toho, kdo si jeho lásku nezaslouží. Spása je zvláštní Boží dar člověku. Zacheus byl právě jedním z těch, kteří byli blízko toho, aby se ztratili. Zvláštní Boží pozornost se týká právě těch, kteří jsou na tom špatně a to nejen materiálně, ale i duchovně…

30. neděle v mezidobí

Dnes do mozaiky toho, co je víra dostáváme jeden z nejdůležitějších úlomků. Sírachovec zopakoval to, co říká SZ na mnoha místech, že Bůh soudí na rozdíl od člověka spravedlivě, je lhostejné, zdali je člověk bohatý nebo chudý, ale dívá se do jeho nitra – vidí ho pravdivě.

Evangelium proti sobě staví dvě postavy: farizeové, to byli velice úctyhodní lidé té doby, imponovali druhým svou opravdovostí. Tvořili svým způsobem života určitou elitu, ale s Ježíšem se dostávali častokrát do konfliktu. Celník, to byl v té době jeden z nejpohrdanějších lidí. Živil se z bídy druhých a zároveň kolaboroval s Římany. To všechno víme.

Ale v tomto příběhu jsou tyto dvě postavy – do značné míry překvapivě – postaveny do kontrastu, přičemž překvapivě lépe vychází ze srovnání celník. Klíčem je to, co není vidět a co nám Ježíš odhaluje: modlitba farizeje odhaluje jeho spokojenost sama se sebou: nikdo neříká, že před Bohem lhal, že jeho modlitba nebyla pravdivá, ale vidíme, že Bůh se díval na něco ještě důležitějšího, co ukazuje celník: neodvažuje se podívat k nebi, bije se v prsa a prosí o smilování. Farizeus se možná také bil v prsa, děláme to i my, ale celník prožil něco, co se stává asi velice vzácně: on se své viny lekl. Uvědomil si, že je na tom před Bohem asi hodně bídně a zhrozil se toho. Uvědomil si, že je na tom před Boží tváří opravdu zle a viděl, že si bez Boha nemůže pomoci. Proto jeho modlitba svou upřímností a naléhavostí prorazila do Božího srdce, protože on opravdu prosil o Boží slitování – Bože, buď milostiv mně hříšnému! Farizeus to možná v rámci svých náboženských úkonů dělal také, ale jeho modlitba možná nedosáhla oné pravdivosti, jako ta celníkova. …………………

I dnes dokáže člověk prožívat vinu – každý, ať už je věřící nebo nevěřící – obvykle ji prožívá jako určité zahanbení, selhání tam, kde jsem měl obstát. Většinou však ji prožívá jako nepříjemný pocit a dnešnímu člověku především jde o to, aby tu nebyl. Proto jsme většinou zvyklí se omlouvat za své špatnosti: „já to tak nemyslel“, „mrzí mě to“ atp.

Jenže v době, v níž se odehrává naše podobenství, se na ospravedlnění lidé dívali jinak. Spra-vedlivý byl člověk ne tehdy, pokud byl spravedlivý ve vlastních očích, pokud mu svědomí nic nevyčítalo, ale právě pokud byl spravedlivý v Božích očích. Pokud svým životem nebyl v rozporu s Boží bytostí, pokud se mu mohl podívat do očí. V dnešní době jakoby Bůh zmizel ze společnosti, není tématem běžných rozhovorů, příliš neřešíme otázky, které se týkají náboženství. A o čem se nemluví, to se zdá být málo důležité… A to je taky důvod, proč nás toto podobenství možná ani příliš nešokuje. Zdá se mi, že onen farizeus v podobenství je člověk dneška, který je ukolébán vlastní spravedlností, který je v pohodě. Kdežto ten celník, s ním něco zatřáslo, viděl pravdu o sobě a o Bohu tváří v tvář. To je velký dar. Zkusme za něj prosit i pro sebe.

29. neděle v mezidobí

Začněme od prvního čtení. Izraelité jsou na cestě do Zaslíbené země. Mnohokrát na této cestě přestali důvěřovat Hospodinu a nyní na místě Massa a Meriba reptají proti Mojžíšovi a proti Bohu. Na Boží pokyn Mojžíš vyvádí vodu ze skály, ale v tom se nečekaně objevují Amalečané. Ti jakožto národ jsou známí pouze z Bible, mimobiblické prameny o něm mlčí. Amalech se v Bibli vyskytuje jako Nepřítel (bojující proti Izraeli proto, že je to Izrael) a jde tedy označení konfesní, vychází s hebrejského slova „emek“, což je údolí, úžlabina nebo dolina, speciálně to může být taková dolina, která se zařezává tak hluboko do země, že proniká až do podsvětí a z tohoto zářezu vylézají všelijaké podsvětní potvory. Tento nepřítel vylézá z podsvětí všude tam, kde se člověk otevírá těmto mocnostem, které vylézají z hlubin (!!!) a nad kterými je možné zvítězit jedině mocí požehnání, ne mocí zbraní. Proto naše vyprávění zdůrazňuje moc Mojžíšových zdvižených rukou, skrze které Hospodinovou požehnání proudí. Požehnání v hebrejštině (bárách) znamená vybavit životní silou. Beráchá souvisí s hebrejským výrazem pro „koleno“, tzn. že požehnání lze přijímat pouze na kolenou. To nejdůležitější však u člověka vždy přichází zevnitř, tzn. když má člověk vnější požehnání je to dobré, ale ještě důležitější je požehnání, které vychází zevnitř (víra, pokoj, smíření).

Evangelium nám naši úvahu ještě doplní. Před naším podobenství O vdově a bezbožném soudci Ježíš líčí apokalyptickou vizi konce světa. Soudce a vdova jsou v našem vyprávění postavy veskrze protikladné: soudce má moc, ale je nečinný, zatímco vdova nemůže nic, ale je velice aktivní. Soudce není vylíčen jako zlý, ale spíše jako líný. Zlomový okamžik podobenství je popsán skoro až komicky. Podobenství je zvláštní, ale Lukáš nám pomáhá ho pochopit jako podobenství o modlitbě, že je třeba se stále modlit a neochabovat. Vdova, to jsme my, protivníkem může být cokoliv, co nás ohrožuje, ale zvláštní je ztotožnění Boha a líného soudce. Poselství podobenství je jasné: Bůh nakonec zjedná právo, rozhodne podle práva, může to dopadnout jinak, než si představujeme, ale určitě zjedná právo. Na závěr Lk přidává poučení: když takto jedná nespravedlivý soudce, tak co myslíte, co Bůh? (je nevhodné tam překládat „tím spíše“), provokativní závěr: není problém Boží zásah, ale ta trpělivost té vdovy…

A tady je to, co jsem chtěl zdůraznit: modlitba je důležitá, přímluva je důležitá, ale nejdůležitější je víra, z které vyrůstá. Víra, která neochabne před těžkostmi, naopak, která ještě zesílí.

28. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, Boží slovo posledních nedělí nám skládá jako mozaiku témata, která nám ukazují víru v různých podobách a dnes, zdá se, je zde vztah mezi vírou a vděčností.

V prvním čtení velitel vojska Náman dává na radu mladé židovské otrokyně a odchází do Samařska, kde mu prorok Elizeus nařizuje, že pokud chce být uzdraven z malomocenství, má se sedmkrát ponořit do řeky Jordánu. Náman se nakonec po poradě se svými sluhy podřídí příkazu Božího muže, a nejenže zmizí příznaky nemoci, ale jeho kůže se podobá kůži dítěte. Vrací se k Elizeovi se slovy: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ (v. 15). To je vyvrcholením celého vyprávění. Cílem zázraku bylo toto vyznání víry. Hrdý protivník z řad nepřátelského vojska je nucen přiznat, že jediný Bůh je Bůh Elizeův, a jeho přesvědčení se projeví v tom, že si do své země veze hlínu, aby měl aspoň trochu čistého prostředí pro svou bohopoctu…

Malomocní byli odsouzeni k odloučenosti, obracejí se tedy na Ježíše, jehož jméno znamená „Bůh zachraňuje“, a volají: „Smiluj se nad námi!“ (v. 13). Touto modlitbou se zbožný Izraelita obrací k Bohu, aby se rozvzpomněl na chudáka a potřebného. Sotva je Ježíš spatřil, posílá je za knězem. Když se totiž podle zákona kněz přesvědčí, že nemoc zmizela, může začít s očistným obřadem, který umožní jejich návrat do společenství. Po cestě jsou uzdraveni. Ježíš tímto mocným činem ukazuje, že je očekávaný Mesiáš, který má vymýtit tuto nemoc. Jediný z nich, Samaritán, se vrací, aby „mocným hlasem velebil Boha“ (v. 15) a poděkoval Ježíšovi za uzdravení. Tento odpadlík a cizinec v něm rozpoznává Boží moc a v Ježíšovi očekávaného Mesiáše, který vítězí i nad malomocenstvím, nejhorší z nečistých nemocí. V tomto okamžiku Lukáš ukazuje Ježíšovo zklamání, které se projevuje v naléhavých otázkách, na něž evangelium nedává odpověď. Tyto otázky jsou určeny i nám a žádají naši odpověď: „Nebylo…? Kde je…? Nikdo…?“ (v. 17n). Ježíš je rozladěn, protože jediný uznalý člověk není Žid; ostatní, zdá se, jako příslušníci vyvoleného národa uzdravení předpokládali, proto se neotevřeli pro přijetí daru Boha, který chce každému člověku skrze Ježíše darovat plnost života k Boží slávě. „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (v. 19), říká Ježíš uzdravenému.

Dnešní čtení navozují téma vděčnosti. Jde v nich však o víc než jen o uznalost. Na chování syrského Námana je nám připomenuto, že častokrát právě ti, kdo jsou mimo společenství věřících, jsou otevřenější k objevení jedinečnosti Boha. Žijeme v době velkého náboženského relativismu, kdy mnozí ve jménu špatně chápané tolerance tvrdí, že náš Bůh vlastně není jediný. On si však přeje, abychom celým srdcem znovu a znovu potvrzovali naše vyznání víry. V druhém čtení Pavel jednoznačně tvrdí, že není žádného jiného prostředníka mezi Bohem a lidmi a tím je Ježíš Kristus. Jak k takovému vyznání dojít? Především je třeba začít vypuzením jakýchkoliv model za našeho srdce a tou první je adorace našeho vlastního já.

27. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry, dnešní čtení nás od majetku přesouvají k zamyšlení nad vírou nebo lépe řečeno, nad věrností. V prvním čtení z knihy proroka Habakuka jsme totiž konfrontováni s jednou věcí, která bývá velkým kamenem úrazu pro přijetí víry: násilí, které je přítomno ve světě a naproti tomu Boží mlčení. Proč mi dáváš hledět na bezpráví, mám se dívat na soužení? V evangeliu se přesouváme do 17. kapitoly, kde Ježíš nejdříve mluví o pohoršeních a těch, kdo je působí (lepší mu pověsit na krk mlýnský kámen a hodit do vody…) a o nutnosti odpouštět si bez omezení. Na to vše reagují apoštolové prosbou o více víry, protože cítí, že nemají na to, aby dostáli vysokému standardu života, který Ježíš od nich vyžaduje.

A zde bych viděl důležité poselství: my lidé, kteří zakoušíme moc zla ve světě, ve vztazích často žádáme o vysvětlení. Myslíme si, že pochopit znamená ovládnout a vyřešit. Spoléháme totiž na sebe a své síly. Ale Písmo zdůrazňuje, že zlo bude do konce světa přítomné ve světě, ale i v našich životech. A že jeho přítomnost je především tajemství Boží moudrosti. Nicméně, Bůh do nás vkládá velikou důvěru a možnosti, jak zlu čelit. Apoštolové žádali o více víry a Ježíš říká, že i jen malá víra dokáže dělat veliké věci, když mluví o moruši, kterou je možné přinutit přesadit se. Ale důležitá věc je to, že víra, byť i maličká jako zrno hořčice nebo zrnko máku, není lidským výkonem, ale Božím darem. Habakuk mluví o věrnosti. Věrnost je vlastně víra, která se projevuje poslušností vůči Boží smlouvě, poslušností vůči Bohu. A taková věrnost, umožní další život, umožní Boží dar. Naše jednání vycházející z víry, je moc, která dokáže zlo přemáhat a umožnit vítězství života. Ale je to Boží moc, která to skrze nás dokáže.

I když bychom dělali veliké skutky, mocné činy, stále máme mít na paměti, že je to hlavně Bůh, kterému svým jednáním připravujeme základ. Takže druhá část o služebnících, kteří zůstávají stále jen služebníky, je varování před chlubením se cizím peřím.

26. neděle v mezidobí

Milí bratři a sestry, minulý týden jsme měli možnost se zamyslet na vztahem majetku k Božímu království. Majetek je v Písmu viděn jako projev Božího požehnání, zároveň však v sobě obsahuje léčku, která spočívá v tom, že dává člověku klamný pocit jistoty a zabezpečenosti. A na toto navazuje dnešní podobenství O boháči a Lazarovi.

Dvě postavy dnešního podobenství jsou vzorové. Boháč, v našem podobenství nemá jméno, ale vyniká uzavřeností. Je především uzavřen ve svém domě, kde má vše potřebné k životu, skvěle se obléká a má vždy co jíst. Má i dostatek přátel, se kterými hodoval. Takže neměl potřebu vyjít ze svého domu, aby tam na prahu spatřil chudáka Lazara. Ten je v celém podobenství postavou veskrze pasivní: mlčí, leží a psi mu přicházejí lízat vředy… Vidíme tedy, že jsou tu dvě postavy, jejichž světy se vůbec neprolínají. A podobenství učí, že toto oddělení se přeneslo i do stavu po smrti, ale v opačném stylu prožívání: ten kdo se na zemi radoval, tam trpí a naopak.

Boháč měl pocit, že jeho život je naplněn, má všeho dostatek, nic jiného už nepotřebuje. Ale Boží sen s jeho životem naplněn nebyl. Bůh chtěl pro něj víc a toto víc je k nalezení v textech Písma. Bohužel boháče ani nenapadlo, aby se o to zajímal, měl na zemi „důležitější“ starosti… A tady vidím hlavní poselství podobenství. Samozřejmě je tu i výzva k milosrdenství, ale to není to hlavní poselství podobenství. Boháč až na onom světě zjistil, že svůj život ztratil. Když si to uvědomí, je už pozdě, probouzí se v něm milosrdenství vůči jeho příbuzným, ale není mu již umožněno… A dostává se mu poučení: ať poslouchají Mojžíše a proroky! Abrahám boháčovi nevytkl nedostatek slitování, ale to, že neposlouchal Boží slovo.

Podobenství neříká, že je špatné být bohatý, ale chce naznačit, že bohatství je určitý závazek, se kterým je třeba hospodařit tak, aby z něho měli užitek lidé. Uprostřed podobenství minulého týdne (o nepoctivém správci) jsou slova o tom, že je třeba si činit přátele z nespravedlivého mamonu. V dnešním úryvku je to poučení, že majetek je třeba spravovat tak, aby pomáhal i druhým lidem. Kdyby boháč pomáhal třeba tomu chudákovi – překročil by hranici, kterou si nastavil svým bohatstvím. Jeho bohatství ho však dokonale oddělilo od potřebného člověka a tím se mu stalo léčkou. Ámos v prvním čtení varuje ve stejnému smyslu: běda těm, kdo si hodují, ale nad zkázou druhého se netrápí…

25. neděle v mezidobí

Dnešní podobenství, možná snad i skutečný příběh, využívá Ježíš k tomu, aby nám naznačil vztah majetku vůči nebeskému království a jak ho tedy s ohledem na svou věčnost máme prozíravě využívat. V podobenství není nejdůležitější nepoctivost správce. Ta je sice důvodem pro jeho propuštění, správce ji ukazuje i v tom, jak se zachová vůči věřitelům svého pána, ale Ježíš ji nechválí. Co naopak chválí, je prozíravost nepoctivého správce.

Ještě si všimněme jedné maličkosti: 100 věder oleje je asi 3500 litrů, což je roční výnos velmi rozsáhlého olivového háje. 100 korců pšenice odpovídá úrodě asi 40 ha pole. To znamená, že správce jedná ne s běžnými hospodáři, ale velkopodnikateli.

Co Ježíš chválí je to, že nepoctivý správce využil peníze svého pána k tomu, aby si koupil přátele zde na zemi. Obdobně my věřící máme využít peníze svého Pána (Boha) takovým způsobem, aby vzrostl počet našich přátel na věčnosti. Máme investovat peníze do evangelia tak, abychom až přijdeme na věčnost, budeme uvítáni těmi, kdo se díky našim penězům na věčnost dostali před námi. Ježíš tedy nechválí nepoctivost správce, ale jeho vychytralost, kterou se dokázal zajistit na nastávající zlé časy. Ale věřící by měli být ještě chytřejší, když vědí, že majetek zde na zemi je jen obrazem trvalého majetku v nebi.

Písmo vidí majetek jako dobrou věc, která je známkou Božího požehnání. Zároveň však varuje, že jsou hodnoty důležitější (pokoj v duši, dobrá pověst, zdraví a spravedlnost), které nelze za peníze získat. Majetek v sobě obsahuje léčku (proto se nazývá v této kapitole mamon), která dává člověku pocit, že je zajištěn tím, co má. Proto evangelium navrhuje majetnému, aby se učil dělit s tím, kdo tolik majetku nemá. Jednak pro jeho dobro, aby i chudý mohl zakusit požehnání majetku, ale i sám bohatý svou velkodušností přitahuje Boží štědrost. Ježíš dokonce dávání blahoslaví, jak máme zachyceno ve Sk apoštolů: blaženější je dávat, než dostávat.

Stránky