Nejnovější kázání

Dnešní evangelium je pouze část – jinak dosti rozsáhlé – 15. kapitoly Lukášova evangelia, která obsahuje tři podobenství O něčem/někom ztraceném. Představuje úplné jádro evangelia, zjevující, kdo je Bůh – něžný milující Otec na rozdíl od toho Boha, před kterým utíkal Adam v ráji.

Celá kapitola je uvozena důležitou větou: Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Ježíš pak vypráví tři podobenství: dvě krátká a jedno dlouhé. První je O pastýři, kterému se ztratí jedna ovce, druhé je O ženě, která ztratila jednu drachmu a pak naše O marnotratném synu. Všechna jsou odpovědí reptajícím farizejům, protože ti byli zvyklí přemýšlet a pronikat do smyslu různých podobenství, ale tady před nimi leží tři, která nejsou jednoduchá.

Všechna podobenství mají v sobě něco, co není vůbec obvyklé ve světě: pastýř, který zanechává v pustině 99 ovcí, aby šel hledat jednu ztracenou, to není ekonomické. Žena, která nechává devět drachem na hromádce a jde vymetat celý dům: tehdy byly palestinské domečky malé a temné, proto se opravdu musela vzít svíčka nebo lampička a vymést všechno ven, zpravidla na ulici… To také nepopisuje obvyklé lidské jednání. Další zajímavostí je to, že u obou podobenství je použito o ztracení ovce či mince řecké sloveso, které znamená doslova: zahynout. To už připravuje na podobenství poslední, kde v našem příběhu je tu opravdu dítě, které zahynulo. I zde je jednání, které bylo pro tehdejšího Žida naprosto nemyslitelné, aby se statek dělil a dokonce prodal. Půda měla náboženský rozměr: byla chápána jako místo, které člověku dal Bůh, aby prací na něm naplňoval jeho vůli… A navíc: dědit před smrtí zůstavitele? Nemyslitelné!

Všechna tři podobenství jsou ale obrazem Božího jednání. Ve všech Bůh dává přednost tomu, co se ztratilo, před tím, co zůstalo. Jeho láska tedy neodpovídá zásluhám, ale bídě. A to bylo právě problémem pro poslouchající farizeje: ti byli pohoršeni nad chováním Ježíše, že stoluje s hříšníky. Vždyť přece oni jsou ti, kteří se ve vztahu k Bohu tolik snažili…

Evangelium nám klade před oči Boží obraz a také otázku: jsme ochotni se stát takto Bohu podobnými? Jsme ochotní i my ve svém okolí věnovat více pozornosti tomu, s kým máme problém?

Myslím si, že Ježíš ve své době byl naprosto populární a moderní osobností, v jehož blízkosti mnozí rádi pobývali možná proto, že se dobře poslouchal, ale myslím si, že to byla i prestižní záležitost. Právě toto zavdalo Ježíši příležitost obrátit se na posluchače s řečí, která je, myslím si, jednou z nejnáročnějších částí Písma vůbec.

Řeč obsahuje tři teze, které vždy končí: nemůže být mým učedníkem. Ježíš neříká, jak je možné se učedníkem stát, ale co učednictví brání. U všech však je jasné, že učednictví je skutečnost, která na člověka klade mimořádně vysoké nároky, stejně jako na jiném místě evangelia, kde se Ježíš obrací na bohatého mladého muže. Co z těchto tezí plyne? Učedníkem je ten, kdo klade Ježíše na první místo a ostatní vztahy tomu podřizuje, kdo si nic nenárokuje, kdo nic nechce. Z našeho pohledu jsou to nerealizovatelné, až nemožné podmínky. Ježíšova řeč dále obsahuje dvě podobenství, které mají pomoci pochopit smysl tezí: člověk si má sednout a spočítat si, jestli má na to, být Ježíšových učedníkem. Myslím si, že ani v jednom případě se nedojde výpočtem k ujištění, že člověk má na to, být Ježíšovým učedníkem. Myslím si, že výsledkem propočtu je vždy: nemám na to.

K čemu nás tedy Ježíš chce přivést? Myslím si, že odpověď je v otázce Kdo je to učedník? Dnes se učedníkem rozumí někdo, kdo je žákem nějakého Mistra, např. řemeslníka. V případě Ježíšově jde o Mistra par excellence, Ježíš je Mistrem života, být tedy Jeho učedníkem znamená být v Jeho blízkosti a to tak, aby se Jeho život otiskával do života jeho žáka. Neděje se tak jenom intelektuální formou, ale celým bytím jako životní postoj získávaný automaticky tím, že je člověk v Jeho blízkosti.

Co po nás tedy Ježíš chce? Abychom věděli, že sami nemůžeme být jeho učedníky. Že to je nad naše síly, že je to jeho věc, potřebujeme, aby nám pomohl. To nás vede do modlitby, tím, že si uvědomujeme svoji závislost na něm, jsme schopní toto učednictví stále přijímat jako dar.

1. čtení: Text vypočítává výhody pokory z pragmatického hlediska, tedy, že pokora se vyplatí. Sirachovec říká, že pokora je umírněnost (proti důrazu na vlastní velikost) a přiznání vlastní nesoběstačnosti (proti okázalému projevování moci). Bohatý a mocný má větší bytostnou potřebu pokory než slabý a chudý. V životě pokorného se může projevovat Boží moc (protože ví, že si nestačí), zato domýšlivec se Bohu principiálně uzavírá (neví o tom, že by mu kdo mohl něco přidat…).

Evangelium: Hostiny se pořádaly kolem poledního v sobotní den po skončení bohoslužby v synagoze. Aby se zachoval sobotní klid, jídlo bylo nachystáno den předem. Poučení má dvě části:

  1. Ježíš povzbuzuje k tomu, aby člověk opustil sobecké budování vlastní velikosti, ale vypěstoval v sobě postoj obdarovatelnosti. Ambiciózní hledání a vyzvedání sebe nedokáže člověku zajistit tolik velikosti, kolik mu jí může darovat Bůh: (kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude ponížen).
  2. Hostitele pak vybízí, aby se chránil sobeckého hledání odměny tím, že staví do kontrastu čtyři skupiny lidí, kteří jsou schopni se revanšovat (přátelé, bratři, příbuzní, bohatí sousedé) a kteří to nemohou (žebráci, mrzáci, chromí, slepí). Nabízí mu blahoslavenství: dostaneš odměnu při vzkříšení. Jakoby řekl: nezadlužuj vůči sobě druhé lidi (ti nemohou dát tolik), ale „Boha“, který je nejštědřejším „věřitelem“.

2. čtení: Srovnání dvou smluv, které lidem daroval Bůh: starozákonní, jejíž uzavření bylo doprovázeno děsivými přírodními úkazy, že až lidé prosili, aby Bůh k nim už nemluvil. Lid nemohl snést zjevení Boží svatosti. Novozákonní smlouva, naproti tomu, se odehrává ve městě vystavěném Bohem – na novém Siónu – v nebeském Jeruzalémě, za přítomnosti obrovského množství shromážděných andělů, za přítomnosti duší spravedlivých lidí a hlavně v přítomnosti Ježíše.

Boží království má své vlastní zásady. Častokrát jsou úplně v rozporu s tím, jaké zákony vládnou v běžném životě. Zatímco v něm je velikost člověka v tom, jak se dokáže prosadit, tak Bůh volí naprosto jiné způsoby. To, co Ježíš doporučuje není vypočítavost nebo nějaká pokřivená etiketa. Poslední místo na hostině či pořádat hostinu pro chudé a nemožné je přesně to, co by v dané situaci udělal nebeský Otec. Pokud uděláme totéž my, najdeme zde právě Jeho. Na posledním místě hostiny je ON, stejně i hostinu, kterou pro nás každou neděli pořádá, může přijmout jedině ten, kdo uznává, že nemá, čím by zaplatil, kdo je dokonale chudý.

1. čtení: Je závěr knihy Iz. Jde o velmi pozdní mesiášský text, který lze datovat do doby apokalyptiky, tzn. asi do 3. stol. př. Kr. Rámcový kontext je Hospodinův soud vykonávaný nade všemi národy. Příchod Mesiáše bude znamenat překonání výlučnosti v pravé bohoslužbě a kněžství. Je zde uveden seznam národů, který je téměř stejný jako ten, který je uveden v Gn 10, kde se mluví o stavbě babylonské věže, která znamenala počátek rozdělení lidstva. Příchod Mesiáše bude naopak počátkem jeho sjednocování. Předpokladem je projít Hospodinovým soudem.

evangelium: Vše začíná teoretickou otázkou: Pane, je málo těch, kdo budou spaseni? Ježíš, jak je jeho zvykem na tuto otázku neodpovídá, ale obrací se na posluchače výzvou: Vy se snažte vejít! Kam? Do dveří, které vedou do hodovní síně, kde probíhá radost bez konce.

Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou moci. Problémem je, že pozdě. Během života se o to nesnažili: Všichni jste páchali nepravosti! Toto páchání nepravostí není ani tolik tu a tam selhání, ale o stav netečnosti vůči Kristovu evangeliu.

Přijdou od východu a západu … zaujmou místo v Božím království to je myšlenka navazující na 1. čtení: = přijdou odevšad; hostina = obraz nadbytku, hojnosti. Všimněme si, že jde o lidi z různých míst, ale také z různých historických období!

Někteří první budou posledními v tomto kontextu Židé, ke kterým jako k prvním doputovalo Boží vyvolení a někteří poslední budou prvními těmi posledními jsou zde pohané, ke kterým Boží pozvání došlo později. Tato věta však může nabývat různých významů podle kontextu, do kterého je zasazena!

2. čtení: Nám krásně doplňuje dnešní evangelium. Bůh s námi jedná jako otec se syny. Rodičovská láska se neprojevuje jen v tom, že dětem všechno dovolí, ale také v tom, že občas něco nedovolí. Dokonce i trestání může být projevem lásky. Láska totiž má na mysli skutečný prospěch toho, koho mám rád. Proto se někdy může jevit jako strohá a přísná, a to tehdy, pokud sami směřujeme k něčemu, co nám ubližuje.

 

Na základě evangelia bychom měli jako za fakt vzít to, že dveře na hostinu se jednou zavřou. Dosud jsou otevřené, ale jednou se určitě zavřou. Sice ještě tedy máme čas, ale ten čas není neomezený.

Dále nám evangelium sděluje, že mnozí zůstanou venku. A mezi nimi budou překvapivě ti, kdo si mysleli, že se dostanou dovnitř. Tito lidé budou překvapeni – projevem je jejich tlučení na dveře (Pane, otevři nám!) a pak mu připomínají, že ho přece slyšeli kázat, že znají jeho učení, jeho zásady, možná ho i pohostili doma… Ale to Pánu nestačí. Rozhodující není to, zdali Pána znají, ale zdali Pán zná je. Mají-li s ním přímý osobní vztah. Byli mu tak blízko a neznají ho! Není v tom varování pro nás?

Snažte se vejít úzkou branou! To je, myslím si, hlavní poselství z dnešního Božího slova. Kdo se snaží plavat po co nejsplavnějších cestách vždy a stále, může přehlédnout cestu, která vede k cíli, pokud je proti proudu. Kdo chce dojít k prameni, musí jít proti proudu, řekl Jan Pavel II. Cílem není se stále ničit. To určitě ne. Z života sv. Jana Evangelisty se vypráví příhoda, kdy se jeden kolemjdoucí divil, že si hraje s koroptví. On odpověděl: struna luku nesmí být stále napnuta, jinak praskne. Někdy nás cesta vede po strmých a namáhavých úsecích, někdy nám poskytuje možnost odpočinku…

Dnešní Boží slovo nám dává příležitost zastavit se u jedné důležité otázky a tou je: náboženská svoboda. První čtení z Jeremiáše nás zavádí do Judska někdy po roku 597, kdy Jeruzalém je ovládnut Babylóňany a vládne jimi dosazený slabý král Sidkijáš. Mnozí Judejci se s vazalským postavením nesmířili a podněcovali lid i krále k aktivnímu odporu proti Babylónu, což se nakonec stalo. V obleženém Jeruzalémě je však jeden muž – prorok Jeremiáš, který lid varuje před takovým odporem: Bůh k němu promluvil v tom smyslu, že obležení a zajetí je nevyhnutelné a podrobení se okupantům je to, co mají udělat. Pochopitelně tato řeč vynesla Jeremiášovi vězení. Ale on se nebránil, protože jako pravý prorok je přesvědčen, že hlásá Boží pravdu a Bůh sám se ho ujme a obhájí ho. A tak se i stalo: Jeremiáš je vysvobozen na přímluvu Etiopana Ebedmelecha.

Ježíš mluví o ohni, který přišel vrhnout na zem: není úplně jisté, co je tím myšleno, ale určitě můžeme říct, že jako pravda se nesnese se lží, láska s nenávistí a hřích s poslušností, tak i Ježíšův příchod na tuto zem má vést lidi k rozhodnutí – buď jej přijmout nebo odmítnout. Záchrana člověka se děje skrze osvobození a tím pádem zřeknutí se toho, co člověka zotročuje. Ježíš nás staví před rozhodnutí.

V dnešní situaci, kdy se svět stává stále více propojeným, multikulturním je to otázka navýsost aktuální. Naším úkolem je zůstat sami sebou, ale zároveň tolerovat odlišnost druhých, pokud sami respektují i naši odlišnost. Církev učí, že každý člověk je povinen hledat pravdu a to především náboženskou. Ujišťuje nás, že Bůh toto hledání v člověku sám podněcuje skrze hlas svědomí, což je „svatyně, ve které je člověk sám s Bohem a v něm naslouchá Božímu hlasu“. Podobně jako dnes v prvním čtení prorok Jeremiáš šel a hlásal to, co bylo pro něj nebezpečné, je ale každý člověk poznanou pravdu také uplatnit ve svém životě. Ona sama svou vlastní silou má moc člověka vést k Bohu. Proto nikdo nesmí být v náboženské oblasti nucen jednat či nejednat proti svému svědomí, pokud tím jedinec závažně nepoškozuje dobro celé společnosti. Zároveň v tomto hledání není člověk sám. Člověk je pozván hledat nejen jako jednotlivec, ale Bůh člověku posílá do cesty i druhé lidi, kteří mu v tomto hledání mohou být velkou pomocí.

Proto za závěr zopakuji slova dnešního druhého čtení: Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen… Mějme při tom oči upřeny na Ježíše… On nás nenechává osamocené, ale jde s námi jako s jednotlivci, ale především se svou církví, jak to slíbil.

Bratři a sestry, minulou neděli nám Boží slovo připomenulo, že svět, ve kterém žijeme je vratký a pomíjivý: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2), tvrdí Kazatel. Dnes se u vztahu k tomuto světu ještě zdržíme. To, co dnešní čtení spojuje, bych viděl v této větě: Budoucí úděl člověka bude záviset zejména na tom, o co v životě usiloval, co bylo při všem jeho konání jeho cílem. Jinak řečeno: pro co ve skutečnosti žil. Spravedlivý a nespravedlivý může totiž – navenek viděno – vykonávat stejné činnosti. Hodnota počínání každého je dána tím, o co člověku tím, co dělá, jde.

Při povrchním čtení evangelia minulé a dnešní neděle bychom mohli vyvodit, že Ježíš proti sobě staví bohatství tohoto světa a Boží království. Ale tak to není. Ježíš nám nezakazuje mít majetek, ale připomíná pravé a trvalé hodnoty, to znamená: na co má cenu se spolehnout. Minulý týden evangelium končilo větou: Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí bohatství, ale není bohatý před Bohem (Lk 12,21). Bohatství a majetek v tomto světě nám má pomáhat k dosažení života s Bohem, ale má nejen nám, ale i těm, kdo nemá stejně tolik, jako my. Bohatý je pozván se dělit s chudým. Klíčová věta, kterou si dnes máme zapamatovat, je tato: Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce (Lk 12,34). Jinak řečeno: ulož svůj poklad na zemi a potáhne tě směrem k zemi. Ulož si poklad v nebi a celý tvůj život bude směřovat k nebi.

Dnešní evangelium nám pomáhá osvobodit se od strachu a úzkosti. Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království (Lk 12,32). Pokud bude naší hlavní starostí mít dostatek jídla a oblečení, pak takové starosti mohou úplně zatlačit do pozadí starost o celkově smysluplný život nebo dokonce život s Bohem. Pro chudého je to, bohužel, nutnost, ale právě kvůli němu Boží slovo apeluje na bohatého, aby se uměl dělit. Protože bohatý mívá častokrát na srdci to, jak by své bohatství ještě rozmnožil, než to, k čemu je Bohem pozván.

Musíme jíst, pít a oblékat se, ale nemáme zůstávat jen při těchto starostech. Protože pouze Bůh může být posledním smyslem lidského konání. Není správné nesnažit se pracovat s domněnkou, že Bůh zajistí naše životní potřeby za nás. Božím darem je nejenom jídlo a oděv, mít kde bydlet, ale především naše schopnosti si takové věci svým přičiněním obstarat. Ale při všem tom shánění, podle dnešního evangelia, musíme mít na mysli, že to všechno má svůj konec, že to netrvá věčně. A na tom, jak moc na tuto skutečnost myslíme, záleží pak to, zdali budeme připraveni na příchod našeho Pána, jak o tom mluví závěr dnešního evangelia.

1. čtení:

Kniha Kazatel patří do oddílu knih „O moudrosti“. Klade si otázku po smyslu lidské existence a dává odpovědi, které stojí na samé hranici biblického myšlení. Autor je pesimista. Pozoruje lidský život a konstatuje: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí… (Ne marnost! jak je v lit. překladu). Kazatel dochází k závěru, že lidský život není ničím jiným, než postupným směřováním ke smrti, která znamená totální konec. Ale toto není definitivním závěrem knihy, protože na jejím konci stojí: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před svůj soud, i vše co je utajeno, ať dobré či zlé (12,13n). Tedy rozhodující význam vidí Kazatel z Boží strany v soudu a ze strany člověka v bázni před Bohem.

 

evangelium:

Známé podobenství nebo snad příklad (?) bezbožného člověka, kterému se hojně urodilo. Jako jádro úryvku bych viděl verš 15, který když přeložíme otrocky doslovně, zní: Bděte a bedlivě se chraňte před každou chamtivostí, protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Další závažné poučení je na závěr: Takto to dopadá s tím, kdo si shromažďuje a přitom není bohatý v Bohu. V protikladu jsou zde jako v 1. čtení: život bez Boha (bezbožný, bez zřetele k Bohu) x život, který Boha zohledňuje – toto je bázeň před Bohem, o které mluví Kazatel.

 

2. čtení:

Pavel nás zcela v duchu dnešních dvou čtení povzbuzuje: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte tedy o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici! Zde je vidět, že je třeba si Krista a to, co je shůry neustále stavět před oči, jako cíl našeho životního usilování. Proč? Protože se nám tam snadno vkrádá něco jiného. Co to je? To Pavel vyjmenovává: smilství, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Zvláštní je, že právě chamtivost je tu srovnávána s modloslužbou. Protože do majetku lidé častokrát vkládají svou důvěru, a očekávají od něj jistoty, jejichž garantem je v posledku jen Bůh. Ale to je omyl ve smyslu oné věty z evangelia protože i když někomu věcí přebývá, jeho život není (nepochází) z toho, co vlastní! Dárcem života na nebi i na zemi, jak budeme za chvilinku vyznávat v Krédu je Bůh. Proto zaměnit Boha za majetek je skutečnou modloslužbou. Ale co víc: pokud člověk ztratí Boha, pak už nemá pro co žít. Protože člověk je více než pokrm a nápoj a dokonce více než jen život tady na zemi. Směřujeme do jeho náruče…

Minulý týden končilo evangelium poučením, že jen jediné je potřeba. Tím jediným je naslouchání Bohu, co On nám říká. Dnešní texty nás přivádějí k tématu našeho mluvení s Bohem, to znamená modlitby. Modlitba, když otevřeme stránky Katechismu, je setkání Boží touhy po člověku a lidské touhy po Bohu. Bůh touží po tom, abychom po něm toužili, říká sv. Augustin. Modlitba je tedy setkání s Bohem.

Písmo nás ujišťuje, že Bůh touží po dobru každého člověka. Modlitba, ve které si vyprošujeme nějaká dobra od Boha je asi tím prvním, co nás napadne, když se řekne „modlitba“. Abrahám v dnešním prvním čtení je v Písmu první přímluvce, kdy neprosí jen sám za sebe, ale prosí za druhé. Jeho přímluva předpokládá ztotožnění se s Bohem a s jeho láskou k člověku. Abrahámova modlitba je vedena předpokladem, že Bůh přece není tak bezcitný, aby zahubil spolu s těmi, kdo si to zaslouží, i ty, kteří jsou nevinní. Tato myšlenka zástupnosti, kdy nevinnost spravedlivých obměkčí Boží spravedlnost a přitáhne jeho soucit i na ty, kdo si trest skutečně zaslouží, je předobrazem Ježíšova zástupnictví nás všech před Boží tváří. Abrahám smlouvá velice odvážně a zastaví se na číslu deseti spravedlivých. Jak víme, v Novém zákoně Bůh vysvobozuje hříšné lidstvo skrze zástupnou smrt jediného spravedlivého – Ježíše Krista.

Bůh touží po dobru člověka. Ale přece, jak vidíme v evangeliu, nás nechává se pro jeho lásku otevřít vytrvalou modlitbou. Jestliže v evangeliu je neochotný soused obměkčen vytrvalostí svého prosícího kolegy, Ježíš podotýká, čím spíše očekává Otec v nebesích naši modlitbu, když nám touží dát to, co za to stojí – Ducha Svatého! To znamená, že se nám on sám touží dát v plnosti!

Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám! Ježíš nás ujišťuje na mnoha místech, že všechny naše modlitby jsou slyšeny a také budou vyslyšeny. Někdy nás však nechává čekat. Proč? To s jistotou nevíme, ale možná proto, abychom si sami ujasnili, co skutečně chceme, nebo nás nechává více otevřít náruč pro Jeho dary či nám nabízí možnost si uvědomit, zdali opravdu potřebujeme to, o co ho prosíme.

Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje na minulý týden. Minule jsme četli vyprávění O milosrdném Samaritánovi, kterého Ježíš klade jako vzor toho, co znamená být bližním. Je to být nablízku tomu, kdo je v nějaké nouzi a snažit se jeho utrpení zmírnit či odstranit. Dnes Ježíš přichází do domu Marie a Marty a přijímá pohostinství. Podobně jako v prvním čtení Abrahám prokáže milosrdenství příchozím poutníkům a – jak podotýká list Židům – v nich přijal samotného Hospodina. Tito tři záhadní poutníci – tradice církve v nich vidí předobraz samotné Boží Trojice – darují Abrahámovi to, na co celý život čeká – budoucnost ztělesněnou v daru syna. Ale vidíme, že prokázal milosrdenství, ale také naslouchal.

Abrahám, ale i Marta, se museli učit jedné důležité věci: ten nejlepší úděl, o který jde, je ten, který člověk přijme od Hospodina darem. Abrahám se totiž pokusí v dlouhém čekání si zajistit syna tím, že ho počne s otrokyní Hagar a přijme ho za vlastní. Ukazuje se však, že toto není onen syn zaslíbení, o kterém mluvil Hospodin, když Abraháma povolal. Až nyní nastává ta chvíle – jsou tu tři záhadní poutníci, kteří konečně přislibují to, na co celou dobu čekal… Marta v evangeliu je velmi pohostinná a má svou představu, že pohostinnost je právě to nejdůležitější, co od ní Pán očekává. Ježíš je tím Bohem, který přichází mezi lidi a on poučuje Martu, že ten nejlepší úděl dává Bůh sám a Marie, která v postoji naslouchání toto od něj očekává, si vybrala právě ten nejlepší úděl. Toto jediné je třeba, co čteme v Žalmu – zvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc, pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi (Žl 121).

Bylo by chybou vyvozovat z tohoto textu, že Bůh chce hlavně naslouchání a na práci mu nezáleží. Ne, řešení není ani v jedné z krajností, ale v jejich spojení. Úsloví modli se a pracuj, které čteme v benediktinské řeholi, je umění, kterému jsme povoláni se učit všichni, protože nám to nejde. Bůh je autorem jak hmotného, tak i duchovního světa, tzn., že na obojím mu záleží. Ale prvenství má naslouchání, pak práce. Je to jako plánování cesty dříve než se na ni vydáme. Bylo by přece neuvážené vydat se na cestu a teprve pak se zajímat o to, kam to vlastně jdu… 

A kdo je můj bližní? Tato otázka odstartovala Ježíšovo podobenství O milosrdném Samaritánovi. Příběh mohl vycházet dost dobře ze skutečné události, protože cesta z Jeruzaléma do Jericha byla velmi strmá a opuštěná plná roklí a v té době byla opravdovým rájem lupičů a zlodějů.

První dva procházející – kněz i levita byli těmi, kteří měli vztah k bohoslužbě. Kněz při nich přinášel oběti a levita to byl služebník, který v Jeruzalémském chrámě pomáhal a měl svěřené některé povinnosti. Oba museli být kulticky čistí, tzn. bez hříchu, nesměli se dotknout mrtvoly, znečistit se stykem s krví atd., přesně to, co by se jim mohlo stát v tomto případě… Podrobné předpisy o rituální čistotě máme v Bibli v knihách Mojžíšových. Ježíš tedy tímto podobenstvím záměrně provokuje. Jak je to? Bůh ustanovil předpisy o čistotě a nyní tentýž Bůh Ježíšovými ústy chválí jejich porušení? Řešení je opět v tom, co Bůh zamýšlel těmi rituálními předpisy: velmi zkráceně řečeno v nich šlo o zamezení pokušení manipulovat s Bohem tím, že by se do židovské bohoslužby propašovaly prvky z cizích kultů. Což v tomto našem případě vůbec nehrozilo. Znečistit se např. krví při ošetření zraněného pocestného by sice znamenalo porušit doslovné znění bohoslužebného předpisu, ale neznamenalo by to rozpor s úmyslem Božím, který ten předpis dal. Ježíš zde, podobně jako na mnoha místech, žádá od svých učedníků tvořivost, rozumět nebo aspoň hledat rozumění tomu, co Bůh žádá.

Vidíme však na našich dvou postavách kněze a levity, že přestože to byli náboženští profesionálové, byli častokrát v Boží blízkosti podle našeho vidění, přesto nedokázali jednat tak, jak by jednal Bůh. Zdá se, že nepochopili, co Bůh zamýšlí a spokojili se s doslovným vyplněním předpisu.

Na rozdíl od Samaritána. Ten je tady v podobenství postavou dosti protikladnou: jednak takovými lidmi pravověrní Židé pohrdali jako neznabohy, ale paradoxně právě on prokázal více milosrdenství než oba předešlí. Ježíš právě tuto postavu dává za příklad, zachoval se nejenom lidsky (jeho víra ho neodlidštila podobně jako kněze a levitu), ale dokonce prokázal milosrdenství a tím paradoxně vyplnil i jiný Ježíšův příkaz: buďte milosrdní jako je milosrdný váš nebeský Otec.

Ignorovat utrpení člověka znamená ignorovat Boha. Pokud se víra nepřenáší do vztahu k druhým lidem, říká sv. Jakub, že taková víra je mrtvá sama v sobě. Ježíš otázku kdo je můj bližní? v odpovědi převrací: kdo se zachoval jako bližní k tomu, kdo byl v nouzi? Dnešní první čtení říká, že Boží příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe … Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat. Boží přikázání milovat je nejen připodobnění se Bohu samotnému, který miluje ze své podstaty, ale je i naplněním našeho lidství, protože pro lásku jsme byli Bohem stvořeni a povoláni do tohoto světa.

Stránky