Nejnovější kázání

4. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium navazuje na to, které se četlo minulou neděli. Ježíš je v nazaretské synagoze, přečetl slova proroka Izaiáše, kde stálo, že ho Duch Páně pomazal, tedy uschopnil k tomu, aby nesl radostnou zprávu pokorným, otevřel sluch těm, kdo jsou hluší, navrátil zrak slepým… a nakonec dodává: dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. To byla pro nazaretské obyvatele překvapivá slova. Ten Ježíš, kterého znají od jeho dětství se zde prohlašuje za toho, kdo jim nabízí uzdravení, odpuštění, otevření cesty k Bohu... Ježíšova slova nejsou jen dalším novým komentářem slov Písma. On přímo tvrdí, že to, co slyší je nyní mezi nimi realitou! Nazareťané pokyvují hlavou a diví se slovům milosti, která slyší. Ano, Ježíš je největší Boží milost, protože On je Bůh, který mezi nás sestoupil. Bůh nedává po troškách, ale dává všechno. Nedává jen spásu, dává sebe sama.

Nazareťané Ježíšovi neuvěří, což poznáme podle jejich slov: udělej i tady ve svém domově to, cos udělal v Kafarnau… Víra znamená totiž poslouchat Boha, následovat jeho slova, abychom tímto následováním dospěli k jeho většímu poznání. To znamená nejdřív se spolehnout na to, co Bůh říká, a pak člověk dostane potvrzení, že je to správně. Nazareťané to chtěli naopak: nejdříve ty udělej něco a my si to rozmyslíme… Jenže to je přímo proti podstatě víry, proti podstatě Boha, protože Bůh se dává, daruje se, říkáme tomu milost. A milost je vždy svobodný dar. Nelze ho na Bohu vymáhat, jinak bude zničen jako dar… Nakonec nazareťané vzplanou hněvem. Ježíše potká stejný osud jako SZ proroky.

Jsme v roce, který je zasvěcen tajemství milosrdenství. V druhém čtení jsme slyšeli, že největším darem pro službu v církvi je láska. Jednou z podob, kterou láska na sebe bere je právě milosrdenství. Jedním ze skutků milosrdenství je dobře radit pochybujícím a pomáhat těm, kdo bloudí. Myslím si, že dnes lidé, stejně jako tehdy potřebují slyšet, že Bůh člověku nabízí záchranu, odpuštění a uzdravení. Nebojme se o tom mluvit před těmi, kteří o tom nevědí.

3. neděle v mezidobí

Bratři a sestry, Lukášovo evangelium se obrací na čtenáře, věřící třetí generace. Již neznali Krista, jeho dobu, ani místo, kde žil. Stejně tak neznali ani očité svědky těchto událostí. Lukáš si však je dobře vědom, že tím, co člověk je (identita) je dána jeho vztahem k minulosti, ale zároveň se tato identita utváří tím, k čemu směřuje, tedy jeho vztahem k budoucnosti. Minulost je člověku dostupná prostřednictvím vzpomínky či slova. Dává mu odpověď na otázku, kým je, odkud se vzal a jaký je smysl toho, že žije. Budoucnost se zase člověku otvírá v jeho touhách. V nich častokrát člověk hledá překonání svých daností, které ho omezují. Realisticky je před člověkem smrt, ale proti ní se staví Boží zaslíbení, které ukazuje, že tu člověk nežije jen proto, aby umřel. Bůh sám se ujal člověka tím, že si vyvolil jeden národ – Izrael, jako určité pole, do něhož zasel slovo svého zaslíbení. V přesně daném okamžiku pak sám Bůh prolomil zeď našich dějin a vstoupil do nich, tím otevřel cestu lidstvu k záchraně. Ale, bohužel, nikdo si toho nevšiml. Lukáš proto chce vzít čtenáře svého díla za ruku a dovést ho k této průrvě: zprostředkovat lidstvu Ježíšův příběh, protože on je střed veškerého času.

V úryvku, který jsme slyšeli, Lukáš předkládá své pověřovací listiny, kterými se prokazuje jako historik dějin spásy. A proto mluví o událostech, které se mezi námi dovršily, které jsou faktem a které nám předali očití svědkové, kteří se sami stali služebníky slova. To, o čem Lukáš mluví je něco, co lze ověřit i od jiných a on sám ví, že není první, kdo o tom mluví, dokonce vyznává, že zná svědectví těch očitých svědků a na nich svou práci zakládá. Sám autor říká, že ona svědectví předchůdců vypíše uspořádaně, to znamená, že jeho vyprávění nebude kronikou, ale pečlivě uváženým výběrem, který má za cíl uvést přesvědčivá fakta, jež budou sloužit k výuce a vzdělávání. Jeho dílo je tedy psáno právě pod diktátem tohoto účelu.

Teofil měl načerpat tuto znalost nauky, měl získat přesvědčení. I my, bratři a sestry, otvíráme na začátku tohoto liturgického roku Lukášovo dílo s podobnou touhou, opět a opět se přesvědčovat o spolehlivosti toho, čemu věříme. Radost z Hospodina bude vaší silou¸ jsme četli v prvním čtení. Tato radost je důsledkem čteného, živého Božího slova, které má být čteno právě ve společenství. Ten, o němž čteme, je tu s námi, on tuto radost působí v našich srdcích. Připravujme pro ni půdu. Těšme se z jeho slova, abychom stále více získávali jistotu a sílu v Hospodinu.

2. neděle v mezidobí

Příběh o svatbě v Káně doplňuje trojici znamení, která o posledních nedělích zjevuje Ježíšovu slávu. Ukazuje se, že on je to světlo, které je posláno do tohoto světa, aby světlem své lásky nás přitahoval k sobě a naplňoval náš život pravou radostí. Svatba je u Židů naprosto výjimečná událost radosti, trvá obvykle týden. Nedostatek vína byl naprosto zásadní věcí, která se nesměla stát, o to víc je toto znamení neobvyklé. Ukazuje totiž za sebe: víno i manželství jsou znamením radosti. A přece tady na zemi ukazují ještě dál, totiž k Bohu, který je skutečným manželem svého lidu církve a jedinou radostí, která neomrzí.

Co na tomto zázraku překvapí je ten veliký přebytek vína. 600 litrů muselo postačit i těm největším pijákům. Ale tento přebytek je právě znamením Ježíšovy slávy: totiž toho, že v jeho Osobě zahájil Bůh své totální sebedarování lidstvu. Svatý Pavel podotýká: když nám daroval svého Syna, jak by nám s ním nedaroval i všechno ostatní! Zároveň to byly džbány na obřadní očišťování podle Mojžíšova zákona. To je také znamení: totiž toho, že Zákon ani lidská námaha nemají sílu, aby člověka dokonale očistily pro Boha, aby ho udělal dokonale „čistým“, ale přece není tento Zákon Ježíšem odmítnut. Protože i v tomto znamení bylo nezbytné to, co udělali ti služebníci: totiž, že poslechli to, co jim Ježíš řekl a vložili svou námahu do naplnění džbánů. A Ježíš tuto jejich, ale i naši námahu, která je vždycky ve vztahu k Bohu „vodou“, proměnil. Vyšel jí vstříc a tím proměnil tuto vodu v nápoj radosti a tak umožnil velikou svatební radost. Radost, která je důsledkem přítomnosti Hospodina a jeho daru.

I my jsme povoláni v poslušnosti Božímu slovu naplňovat džbány svého života vodou poslušnosti. Přitom však musíme vědět, že je to jen voda, která potřebuje proměnit, že tato voda námahy není ten smysl toho, proč Bohu sloužíme. Že tím, co nás zachraňuje, je to, jak to řekl dnes Izaiáš, že si v nás Hospodin zalíbil a raduje se z nás jako ženich ze své nevěsty. Tato jeho láska dokáže proměňovat náš život v radostné společenství, v manželství s Hospodinem.

Svátek Křtu Páně

Událost Ježíšova křtu patří svým významem k událostem, které zjevují Ježíšovo božství, je natolik významná, že ji zachycují všichni tři evangelisté. Lukáš má jednu zvláštnost oproti ostatním: líčí nám ji jako událost, které je již minulá, která se již stala. Nesoustředí se ani tak na samotný křest, ale na to, co se stalo po něm. Ježíš je zde zachycen jako ten, kdo se modlí. Modlitba je totiž projevem živého vztahu mezi ním a Otcem. Nebesa se otevírají. Ta, která byla zavřena hříchem prvního Adama, se nyní otevírají nad druhým Adamem, který přichází obnovit lidstvo. Nad Ježíšem zaznívá Otcův hlas: ty jsi můj milovaný Syn. Ježíš je ten Hospodinův služebník, který přichází naplnit Otcův plán v síle Ducha, který na něj sestupuje v tělesné podobě.

On, Boží Syn, nepotřeboval křest na obmytí hříchů. Ale tím, že se stal člověkem, se zařadil mezi nás, kteří jsme nemocní hříchem a potřebujeme z nich osvobodit. Hřích totiž plodí smrt. Ponoření do vody (takto se původně křest uděloval) symbolicky znamená, že člověk ztrácí přístup k životodárnému vzduchu, a tím umírá. Křest je tedy ponořením do smrti. A Ježíš se nechal do té smrti ponořit spolu s námi. Zde u Jordánu symbolicky, aby takto se zařadil mezi nás hříšníky, aby svým životem a smrtí hřích přemohl.

Událost Ježíšova křtu nám tedy zjevuje, že Boží Syn se stal člověkem, aby měl účast na naší smrti, kterou nám přivodil hřích, a aby nás z ní vysvobodil. Naproti tomu svátost křtu, kterou jsme přijali my, zase způsobuje, že my máme s Božím Synem účast na jeho smrti, aby nás vysvobodilo jeho zmrtvýchvstání: viz Řím 6,3n: Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.

Slavnost Zjevení Páně

Dnešní slavnost zjevuje Ježíše jako Mesiáše, který překračuje veškeré hranice, protože je Mesiášem pro celý svět. Když přicházejí z Východu mudrci, aby se poklonili narozenému Ježíšovi, tak se naplňuje to, co SZ prorok Izaiáš přislibuje Izraeli: Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! … K tvému světlu přijdou pohané a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. To, že je Ježíš pro každého člověka a nikomu není odepřený přístup k jeho bohatým pramenům milosti, to říká také v druhém čtení sv. Pavel, když tvrdí, že také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Příchod mudrců od Východu, jak nám o tom vypravuje dnešní evangelium, vidí sv. Augustin jako prvotinu těch lidí z nežidovského světa, kteří se nechají oslovit Ježíšem. Každý, kdo se s ním takto setká, tak odchází domů jinou cestou, jak je to řečeno o našich mudrcích. Opravdové setkání s Ježíšem totiž má tu moc, aby proměnilo život člověka. Ten, kdo ho zakusil v Jeho milosrdenství a dobrotě, už nemůže být stejný a nemůže jednat stejně. Setkání s Ježíšem totiž mění cesty našeho života. Prosme tedy, aby se tohoto setkání dostalo co nejvíce lidem a také prosme o to, abychom my, kteří máme Ježíše tomuto světu přinášet, jsme toho také byli opravdu schopni.

2. neděle po Narození Páně

Viktor Emil Frankl (1905-1997) je známým tím, že založil tzv. logoterapii, to je psychoterapeutická metoda. Je v ní pomáháno člověku objevit a dát smysl svého života a tím zvládat život a jeho těžkosti. Frankl tuto metodu našel v koncentračním táboře, kde si všiml, že ti vězni, kteří dokázali dát svému životu smysl, dokázali přežít… Smysl je tedy něco životně důležitého…

Dnešní evangelijní úryvek je Prologem do Janova evangelia. Sv. Jan si sice vypůjčuje slovník řeckých filosofů, ale jeho myšlení vychází ze SZ. První čtení je vzato ze SZ Knihy moudrosti. Moudrost je zde představena jako osoba, kterou je možné vystopovat v přírodě, ale i v dějinách Izraele. Sv. Jan začíná podobnou radostnou zprávou: na počátku bylo Slovo. Slovo (řecky Logos), byl běžný výraz, který označoval „vnitřní smysl světa“. Člověk se od zvířete liší právě tím, že je „logikos“, což znamená schopný smysl najít. Řekové říkali, že člověk se stává v dobrém i ve špatném slovem, které poslouchá. Slovo je totiž jako semeno, které plodí podle svého druhu: Boží Slovo pak z nás činí Boží děti.

To Slovo bylo u Boha… tato věta se těžko překládá, ale v řeckém originále vyjadřuje vztah mezi Otcem a Synem, který je nakloněný k Otci. Jan chce říci, že totéž Slovo, které se bude obracet ke světu, aby ho stvořilo a spasilo, je totéž Slovo, které je od věků obráceno k Otci. A toto Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi – doslova postavilo si mezi námi stan. To je vrchol celého našeho úryvku: podobně jako v prvním čtení si SZ Moudrost buduje stan v izraelském lidu, tak zde je to věčné Otcovo Slovo, které se usazuje mezi námi. Když jsem začal kázání tím, že Frankl udělal zkušenost s tím, jak smysl pomáhá člověku přežít, tak o Vánocích slavíme to, že tento smysl se stal čitelným tím, že se stal člověkem.

Ve 2. čtení nás sv. Pavel ujišťuje, že jsme byli zahrnuti z nebe různými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Právě na tomto našem spojení s Ním závisí, jak moc budeme schopní vnímat krásu a smysl všeho stvoření. Čím více tuto krásu a smysl budeme vnímat, tím více budeme také schopni vidět Boží dobrotu a moudrost kolem nás.

Slavnost Matky Boží Panny Marie 2016

Dnešní den je významný slovem „požehnání“. V prvním čtení jsme četli starobylou formuli požehnání, kterou se SZ kněží obraceli k lidu. Boží tvář má být k lidu obrácena. Třikrát se v této modlitbě zmiňuje Boží tvář, která má být k lidu obrácena, má se na lid obrátit a rozjasnit nad ním. Je to tvář dobroty a lásky. Když Bůh obrátí svou tvář k lidu, lid je naplněn pokojem.

Zatímco ve Starém zákoně je to pouze obraz, tak v evangeliu je tato tvář již konkrétní. Je to tvář malého dítěte, kterou když pastýři spatřili, stávají se hlasateli radosti, která jim byla Bohem dána. Když přicházejí k Marii a Josefovi, hned jim vypravují, co jim bylo o tom dítěti řečeno. A pak když odcházejí ze stáje, chválí a velebí Boha za všechno, co viděli a slyšeli.

Vrcholem dnešních čtení je, myslím si, druhé čtení. Bůh požehnal nám svému lidu a je zde vidět to, že je to zcela jeho dobrota a štědrost. Když se naplnil čas – ne dříve ani později, Boží milost má svůj jistý čas. Poslal Bůh svého Syna – znovu si připomínáme to největší obdarování. Narozeného ze ženy – tato žena je Maria. Tak jsme byli přijati za syny – spolu s Božím Synem jsme i my synové, jsme synové a dcery přijati za vlastní. Bůh se nás ujal v Ježíši a tím jsme se stali jeden druhému bratry a sestrami. Toto je naplnění SZ požehnání, kdy Bůh nad námi rozjasnil svou tvář a naplnil nás pokojem skrze Ducha Svatého. 

Svátek Svaté Rodiny

Kniha Sírachovec (1. čtení) je psána se snahou o zpřístupnění židovské víry lidem, kteří žili v prostředí vedeném řeckým způsobem myšlení. Řekové považovali za ideál života dosažení moudrosti. Sírachovec ujišťuje, že opravdová moudrost je pro člověka nadosah tím, že bude respektovat Hospodina a dodržovat jeho přikázání. V dnešním úryvku je potvrzeno to, že kdo se chce líbit Bohu, má ctít své rodiče.

Ve věku 12-ti let se stával židovský chlapec mužem, tzn. „synem přikázání“. Tím vstupoval do plné zodpovědnosti vůči Zákonu. V evangeliu vidíme, jak Ježíš ten den zjevuje Marii a Josefovi, že jeho poslušnost je především poslušností vůči nebeskému Otci. Ale pak píše evangelista: vydal se s nimi na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Je vidět, že není žádný rozpor mezi tím, že je ve službě nebeskému Otci a jeho poslušností rodičům. Maria tím v chrámě dostává od Ježíše také obtížnou lekci: ona je jeho matkou, ale zároveň je jí připomenuto, že Ježíš není zcela její, že on patří především Otci a tomu, k čemu na tento svět přišel. Čím bude Ježíš větší, tím více to bude Maria zakoušet.

Všechno to, co jsme četli je poučením i pro nás. Ve druhém čtení nám bylo připomenuto: a nad to nade všechno mějte lásku, protože ona všechno spojuje v dokonalost. V lásce člověk dává přednost opravdovému prospěchu druhého před vlastním. V dnešním čtení to dělá Ježíš tím, že se odevzdává dílu nebeského Otce skrze svou lidskou rodinu i Maria tím, že rozvažuje v srdci to, co se o svém Synu dozvěděla a tím, že mu ponechává svobodu. Ale co je opravdový prospěch pro druhého člověka, to ví v plnosti jen Bůh. Nicméně, čím více budeme Božími lidmi, tím více také budeme schopni opravdové nesobecké lásky k druhému.

Svátek sv. Štěpána 2015

  1. Štěpán je muž plný víry a Ducha Svatého. To, jak zvěstoval evangelium, je doprovázeno velikými divy a znameními. Ale to největší znamení je způsob jeho smrti. Když si srovnáme způsob Štěpánovy a Ježíšovy smrti, jak ho líčí Nový zákon, tak vidíme podobné prvky: oba jsou usmrceni z nenávisti, oba se modlí za pronásledovatele, oba odpouštějí těm, kdo jim berou život.
  2. Již sv. Tertulián, který žil v 2. století si všiml, že na místě, kde křesťané prolili svou krev, se jich více obracelo a prohlásil: krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Podle (tuším) sv. Augustina vydala Štěpánova smrt své ovoce v obrácení Šavla, ze kterého se stal sv. Pavel.
  3. Kříž, o kterém mluví Ježíš v evangeliu je vlastně způsob, jak si nás vede Pán po svých cestách. Životní potíže, za které si častokrát nemůžeme, někdy posuzujeme jako překážku života s Ježíšem. Ale právě přijaté utrpení se stává to, co mnohdy přináší důležité ovoce…
  4. Kříž bez Krista a Kristus bez Kříže je obojí málo. Obojí dohromady tvoří celek.

Boží hod Vánoční – ranní mše

Pastýřům bylo řečeno: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel, to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích… (Lk 2,12)

Vánoce nás učí mimo jiné jedné důležité věci: Boží skutky poznáme podle jejich prostoty. Když Bůh posílá obyčejné betlémské pastýře ke Spasiteli, možná čekali něco velkolepého slavnostního, co oslní. Ale chyba: našli jen obyčejné novorozeně. Na druhou stranu: opravdu obyčejné? Vždyť víme, kdo to ve skutečnosti je…

A to je způsob Božího jednání. On nemá zapotřebí dokazovat svou moc. On prostě tu moc má a znamením jeho svrchovanosti je právě jeho pokora. Je tu malé dítě a přitom král světa. Neohromuje nás svou velikostí, protože nechce náš strach, ale chce naši lásku. Proto se také stává maličkým, abychom jej mohli pochopit. Bůh je příliš veliký pro naše myšlení. Proto se stal maličkým, abychom jej mohli chápat, abychom jej mohli následovat.

Ježíš je Syn Boží, věčný Logos. Jeho přílišné bohatství se nám předává v prosté a pokorné podobě. Tak nás učí pravému poznání, tak nás učí pravé lásce. Jsme tu, protože jsme se nechali pozvat.

Stránky