Co se týká lektorů...

Lektorát je službou, ve které věřící předčítá liturgické texty při bohoslužbách. V nových obřadech mše svaté, které vzešly z Druhého vatikánského koncilu, zazněl požadavek, aby se liturgie slavila tak, aby každý věřící měl na ní co nejvíce uvědomělou a také aktivní účast. K takový účasti je Boží lid povolán mocí křtu. Aktivní účast na slavení liturgie je podpořena tím, že se obnovily služby, které při mši svaté vykonávají laici a to je předčítání Božího slova a služba u oltáře.

Lektor je ustanoven pro úkol, který je mu vlastní: v liturgickém shromáždění čte Boží slovo, je mu svěřeno předčítání Božího slova, vyjma evangelium. Pokud při mši svaté chybí žalmista, který by mohl zpívat responzoriální žalm, je on první, který má recitovat žalm mezi čteními. Není-li přítomen jáhen ani kantor, přednáší úmysly při přímluvách a usměrňuje zpěv a účast věřícího lidu při bohoslužbách. Je mu také možno svěřit přípravu věřících k hodnému přijetí svátostí a je-li třeba, může také vést přípravu věřících, kteří mají na základě dočasného pověření číst při bohoslužbě Písmo svaté.

Aby sám mohl takové úkoly konat náležitě a příkladně, ať sám stále rozjímá slova Písma svatého. Lektor si je vědom úkolu, který přijal, a snaží se den ze dne a s použitím vhodných prostředků stále víc přilnout k Písmu svatému a stále hlouběji je poznávat. Tak se stane dokonalejším učedníkem Pána. Tato služba je podle tradice církve vyhrazena mužům.

Čerpáno z apoštolského listu Ministeria quaedam

Lucas Cranach, Ukřižování

Boží slovo tvoří podstatnou část liturgie církve. Není v liturgii hlásáno jen jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Je předkládané v liturgii působením Ducha Svatého a tím je stále plné života a síly a zvěstuje Otcovu lásku, kterou on stále mocně ukazuje lidem.

Vždycky je však ve svém slově přítomen Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu.

Souvislost Starého a Nového zákona

Při hlásání Božího slova se zvěstuje vždy jedno tajemství Krista, když se čte Starý a Nový zákon. Obojí zákon je v jednotě, přičemž ve Starém se tají Nový zákon a v Novém zákoně je zjevný Starý zákon. Středem však a naplněním celého Písma je Kristus.

Účast lidu v liturgii Božího slova

Kdykoliv Bůh sděluje své slovo, vždy čeká odpověď. Ta záleží ve slyšení, klanění se a životu „v duchu a pravdě“ (Jan 4,23). Duch Svatý totiž dává naší odpovědi účinnou sílu, aby slovo slyšené v liturgii došlo také v životě svého naplnění, podle slov: „To slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali“ (Jak 1,22). Držení těla, pohyby a slova, jimiž se vyjadřuje liturgické dění nemají význam jen pouhé lidské činnosti, ale z Božího slova a Božího plánu spásy. Proto mají věřící tím větší účast na liturgii, když naslouchají Božímu slovu, které se při ní hlásá, čím niterněji se sami snaží přilnout ke Kristu a když se snaží vnášet do liturgie to, co sami prožívají ve svých životech.

Boží slovo v životě Božího lidu

Církev je budována a roste slyšením Božího slova. Podivuhodné skutky, které kdysi Bůh vykonal pro lidi v dějinách spásy, se zpřítomňují tajemným způsobem ve znameních při slavení liturgie. Slovo Boží, které je v liturgii hlásáno a slaveno se dotýká nejen přítomnosti, ale dívá se i zpět na minulost a vpřed do budoucnosti.

Podle Kristovy vůle mají jednotlivé údy církve (věřící různých stavů) různé poslání. Proto jim také přísluší ve vztahu k Božímu slovu různé povinnosti a úkoly (naslouchat, uvažovat o něm, a ti, jimž to bylo svěřeno též vykládat).

K tomu, aby Boží slovo opravdu mohlo působit v srdcích, je třeba působení Ducha Svatého. Jeho činnost celé liturgické dění nejen předchází, ale také provází a následuje a vkládá každému do srdce všechno to, co se přednáší při čtení Božího slova.

Naslouchání Božímu slovu je spjato se slavením eucharistie jako s jediným bohoslužebným úkonem. Obojí jsou jakoby dva stoly, kde u jednoho se církev více vzdělává, u druhého se jí dostává plnějšího posvěcení. Ve slově Božím je zvěstována smlouva Boha s jeho lidem, aby pak při slavení eucharistie byla znovu obnovována.


Bohoslužba slova ve mši

Hlavními částmi jsou biblická čtení, jež jsou proloženy mezizpěvy, homilie, vyznání víry a modlitba věřících (přímluvy).

Biblická čtení

Spolu se zpěvy převzatými z Písma svatého tvoří souvislý celek a není dovoleno je ani zkracovat ani vynechávat. V žádném případě nesmí být nahrazována za jiná, nebiblická čtení. Z Božího slova zapsaného a nám předaného, totiž mluví ke svému lidu Bůh a Boží lid je trvalým používáním Písma svatého poučován Duchem svatým o víře, aby mohl svým životem vydávat před světem svědectví o Kristu.

Bohoslužba čtení má svou gradaci. Vrcholem je čtení evangelia, na které připravují shromážděný lid čtení v tradičním pořadí, tzn. ze Starého a pak Nového zákona. Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně a pozorně. Takový způsob totiž pomáhá k správnému sdělení Božího slova.

Ve mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy od ambonu, tzn. místa, jež je rezervováno pro předčítání Božího slova. Odtud se nepředčítá nic jiného! Při bohoslužbě se náležitá pozornost a úcta má prokazovat předčítání evangelia.

Zakončení jednotlivých čtení je „slyšeli jsme slovo Boží“. Toto zakončení může pronést i někdo jiný než lektor, který pronášel čtení, a všichni na toto zvolání odpovídají. Shromážděný lid svou odpovědí prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.

Responsoriální žalm

Je nedílnou součástí bohoslužby slova a má veliký význam. Zpěv žalmu velmi napomáhá k pochopení duchovního smyslu jak samotného žalmu, tak i předcházejícího čtení, s nímž v souladu je žalm vybrán. Má se obvykle zpívat od ambonu. Přednáší ho zpěvák nebo žalmista. Pokud není možné ho zpívat, předčítá se způsobem, který usnadňuje rozjímání.

Zvolání před evangeliem

Také „Aleluja“ nebo podle liturgické doby verš před evangeliem tvoří samostatný obřad či úkon. Shromážděný lid jím vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a vyznává svou víru. Tento zpěv mají zpívat všichni shromáždění věřící, nejen zpěvák, přičemž všichni stojí.

Posvátné ticho

Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné se vyvarovat jakékoliv uspěchanosti, která je na překážku usebrání. Rozhovor mezi Bohem a lidmi za přispění Ducha Svatého vyžaduje chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství. Mohou se vkládat před první čtení, po prvém i druhém čtení a po homilii.

PRVKY BOHOSLUŽBY SLOVA – POKRAČOVÁNÍ

Posvátné ticho

Bohoslužba slova se má konat tak, aby usnadňovala rozjímání toho, co se předčítá. Pokud má být bohoslužba slova dialogem mezi Božím Duchem a člověkem, je mlčení nutnou podmínkou.

Velkou překážkou rozjímání je uspěchanost. Té je třeba se varovat![1] Takové chvilky ticha se mohou vkládat na začátek celé bohoslužby slova, po jednotlivých čteních a kázání.

Vyznání víry

Říká se tehdy, když je předepsáno (o nedělích a slavnostech) a je odpovědí na přijaté Boží slovo. Je to projevený souhlas s tím, co bylo přečteno, odpověď víry a připamatování si důležitých pravd dříve, než je začneme slavit v eucharistické oběti.

Přímluvy neboli modlitba věřících

Boží slovo nám dává světlo. Otvírá nám zrak pro potřeby církve, světa, těch kdo trpí i své vlastní nebo potřeby našeho společenství. Jakožto lid, který dostal podíl na Kristově kněžství, je nyní předkládáme Bohu. Konají se pod vedením kněze a jednotlivé úmysly přednáší buď jáhen, přisluhující nebo některý z věřících. Ostatní věřící na tyto úmysly odpovídají společným zvoláním nebo chvilkou tiché modlitby. Přímluvy kněz řídí od sedadla a jednotlivé úmysly se přednášejí od ambonu.

MÍSTO K HLÁSÁNÍ BOŽÍHO SLOVA A KNIHY

Místo

K přednášení Božího slova je třeba oddělit důstojné, vyvýšené a vhodně upravené místo, které se neužívá k ničemu jinému. Místo má být vybráno tak, aby přirozeně přitahovalo pozornost a věřící dobře slyšeli. Místo hlásání má být alespoň o slavnostech střídmě ozdobeno. Toto místo je vyhrazeno k předčítání posvátných textů, zpěvu žalmu a velikonočního chvalozpěvu. Může se z něho pronášet homilie (kázání) a pronášet přímluvy. Nikdo jiný na něj nemá vstupovat, zvláště ne komentátor, zpěvák nebo vedoucí sboru.

Knihy

Knihy, z nichž se předčítá, připomínají posluchačům přítomnost Boha. Je proto potřeba pečovat o to, aby byly knihy vhodně uloženy, vzhledem vkusné a krásné, neboť jsou symbolem nebeských věcí. Vrcholem bohoslužby je hlásání evangelia, proto se činí rozdíl mezi knihami, z nichž se čte. Evangeliář, kniha, ze které se předčítají evangelia, byl vždy zhotovován s nejvyšší péčí, vyzdobován a chován v úctě před každou jinou knihou. Je proto nanejvýš vhodné jej používat alespoň ve větších kostelích.

ÚKOLY A SLUŽBY PŘI BOHOSLUŽBĚ SLOVA VE MŠI

Úloha předsedajícího kněze

S věřícími se stýká především v homilii (kázání), třebaže i on je tím, kdo naslouchá, zůstává vždy prvním, komu je svěřeno hlásat Boží slovo. Sám nebo prostřednictvím jiných dbá, aby Boží slovo bylo vhodně přednášeno. Má rád využívat možností udaných v lekcionáři, které mu umožňují různé uspořádání, pokud jde o čtení, odpovědi, žalmy a zpěvy před evangeliem. Má to však dělat ve shodě se všemi, jichž se to týká a má slyšet hlas věřících v tom, co se jich týká. Když pronáší homilii, koná svůj vlastní úkol a službu Božího slova. Jí totiž vede své bratry a sestry, aby s chutí chápali Písmo svaté, otevírá mysl věřících k vděčnosti, živí víru přítomných slovem Ducha a také je připravuje k plodnému přijetí svátostí.

Úloha věřících

Boží lid se Kristovým slovem spojuje vjedno, roste a živí se. V bohoslužbě slova křesťané přijímají slovo smlouvy, na to slovo mají odpovědět vírou, aby se den ze dne stávali stále víc lidem smlouvy. Boží lid má právo v hojnosti dostávat z pokladu Božího slova: užíváním mešního lekcionáře, homiliemi a pastýřskou činností. Věřící mají Boží slovo ve mši svaté slyšet s takovou úctou jak vnitřní tak vnější, která by je denně vedla k růstu duchovního života a hlouběji je nořila do tajemství víry.

Aby věřící mohli slavit eucharistii s vnitřní radostí, musejí poznat, že Kristus je stejně přítomen jak v Božím slově – je to on sám, kdo mluví, když se v církvi předčítá Písmo svaté – tak zejména pod eucharistickými způsobami.[2]

Aby bylo Boží slovo přijímáno a uváděno do života, k tomu je nutná živá víra. Tato víra se neustále rozhojňuje slyšením Božího slova. Písmo nás poučuje, že je pramenem života a ctností a přináší spásu každému, kdo věří (srov. Řím 1,16). Proto láska k Písmu svatému je silou a obnovou všeho Božího lidu.

Je tedy k užitečnému slyšení Slova být přítomen na bohoslužbě hned od začátku, být pozorně účastný a nakolik je to možné, připravit se hlubším poznáním Písma svatého. Tak bude možné, vyslechnuté Boží slovo přivlastnit v rozjímání a dát na ně činnou odpověď víry naděje a lásky v modlitbě a obětování sebe sama a to nejen v bohoslužbě, ale celém křesťanském životě.




[1] Pokud opravdu není času nazbyt, myslím si, že je lepší některé čtení vynechat a ta zbývající přečíst tak, jak se mají, než číst za každou cenu všechno ve spěchu…

[2] II. Vat. sněm, konstituce „O liturgii“, Sacrosantum koncilium, čl. 7

ÚKOLY A SLUŽBY PŘI BOHOSLUŽBĚ SLOVA VE MŠI – POKRAČOVÁNÍ

Přisluhující při bohoslužbě slova

Liturgická tradice svěřuje předčítání posvátných textů lektorům a jáhnovi. Přitom jáhnovi přísluší předčítání evangelia, někdy může podle potřeby mít homilii a v přímluvách pronáší jednotlivé úmysly proseb.

Lektor má svůj vlastní úkol, který má vykonávat i tehdy, pokud jsou přítomni služebníci vyššího stupně. Lektoři mají svůj úkol zastávat aspoň o nedělích svátcích, zvláště při hlavních bohoslužbách. Může jim být svěřena výpomoc při uspořádávání bohoslužby slova a také mohou, pokud je toho třeba, pomáhat s uváděním ostatních věřících, kteří mají při mši svaté předčítat čtení z dočasného pověření.

I když nejsou ustanoveni lektoři k této službě zvláštním obřadem, každé liturgické shromáždění má jejich služby zapotřebí. Proto je nutné pečovat o to, aby byli po ruce někteří laici, způsobilí a ochotní plnit tento úkol.

Pokud není přítomen jáhen, je možné svěřit pronášení jednotlivých úmyslů přímluv lektorovi, pokud se přednášejí zpěvem, pak zpěvákovi.

Ustanovený lektor má při mši svaté užívat posvátného roucha, které přísluší jejich službě. Není-li to zvykem, ať přistupují v šatech, v nichž chodí. Dbát se má na posvátnost jejich služby.

Aby věřící z poslechu posvátných čtení mohli získat k Písmu svatému ve svém srdci živou náklonnost, je nutné, aby lektoři, k této službě ustanovení, byli k tomuto úkolu způsobilí a pečlivě se na jeho vykonávání připravovali. Tato příprava má být především duchovní, ale je nutná i příprava technická. Duchovní příprava spočívá ve dvojí formaci: biblické a liturgické.

Biblické poučení má za cíl, aby lektoři byli schopni chápat čtení v jejich vlastní souvislosti a ve světle víry porozuměli hlavnímu obsahu zjevené zvěsti.

Poučení liturgické má lektorům poskytnout aspoň částečně možnost osvojit si smysl a složení bohoslužby slova a důvody spojení mezi bohoslužbou slova a slavením eucharistie.

Technická příprava má lektorům umožnit, aby stále více zdokonalovali svůj přednes před shromážděním a dovedli zvládnout prostor buď svým přirozeným hlasem nebo pomocí mikrofonu a zesilovače.

Další službou v bohoslužbě slova je úkol žalmisty neboli zpěváka žalmů. Jak již jeho název vypovídá, svěřuje se mu přednes žalmu, zpěv „Aleluja“ před evangeliem. Aby se tento úkol žalmisty mohl vykonávat, je velmi prospěšné mít v každém společenství kostela laiky, kteří umějí zpívat žalmy i správně vyslovovat slova a předčítat. Jejich příprava je shodná s přípravou lektorů.

Poslední službou je komentátor. Je to skutečná liturgická služba, jejímž smyslem je z příhodného místa podávat věřícím vysvětlení obřadů a podle potřeby jim dává pokyny.

Uspořádání mešního lekcionáře

Český lekcionář je uspořádán do šesti dílů, které obsahují:

      I   ve třech svazcích (cyklus A, B, C) – liturgická čtení nedělí.

    II   všední dny doby adventní, vánoční, postní a velikonoční.

   III   všední dny liturgického mezidobí 1.–17. týdne. První čtení je ve dvou ročních cyklech.

   IV   všední dny liturgického mezidobí 18.–34. týdne. První čtení opět ve dvou ročních cyklech.

     V   svátky svatých a společné texty pro svátky svatých.

VI/1   mše spojené s různými obřady (při udílení křtu, manželství…), mše za různé potřeby (za církev, za vlast…)

VI/2  votivní mše (O Duchu Svatém, O Nejsvětějším Srdci Ježíšově…), mše za zemřelé.