Nejnovější v této sekci...

Dostáváme se do třetího týdne doby adventní a čtení již nejsou výhradně jen z knihy pororoka Izaiáše.

Totiž i jiná místa Písma obsahují předpovědi, které se vztahují k budoucímu Mesiáši, jejichž naplnění se dosud očekává. Dejme se tedy vést opět liturgickými čteními, která nás poučí, povzbudí a dají naději.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 2. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden

 


 

 Pondělí 3. adventního týdne

Numeri 24,2–7.15–17a:

El Greco – Klanění pastýřůKdyž Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok:

„Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podíl řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království.“

Dále pronesl: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele.“

 

Izrael po vyvedení z Egypta při svém putování pouští narazil na území Moabu. Moabský král se cítí v ohrožení, a proto si k pomoci povolává proroka Bileama, aby nad Izraelem vyslovil kletby. Bileam byl aramejského původu a jeho slovu se přisuzovala neomylnosti, proto se věřilo, že i jeho kletba bude pro nepřátele znamenat konec. Bileam byl však zasažen Božím duchem. V jeho moci se nenechává zatáhnout do kleteb, ale je jím přinucen žehnat. Jestliže se jeho slovu přisuzovala neodvolatelná platnost, bylo zděšení moabského krále, který místo klení slyší Bileama žehnat, obrovské.

Bileam ve svých výrocích zdůrazňuje na Izraeli jeho jedinečnost. První vize je předpovědí nádherné a slavné budoucnosti. Izraelský lid bude jako údolí a zahrady u řek se vzácnými stromy. V Palestině, kde jsou lidé neustále ohrožováni na životě suchem, je vidina zahrady s cedry něčím rajským. Právě plnost života zjevená v bohatství či přebytku vláhy, je jasným projevem požehnání.

Druhý výrok se již týká celého světa, v němž Izrael hraje klíčovou roli. Stane se totiž ukazatelem cesty všem národům. Z něho vzejde hvězda, kterou se budou všichni řídit a k níž budou všichni vzhlížet. Bude správcem Boží vlády a vykonavatelem jeho spravedlnosti. Již velmi brzy se za touto „hvězdou z Jákoba“ viděl přicházející Mesiáš. A v novém Zákoně je vztaženo toto místo na příchod Ježíšův.


 

Úterý 3. adventního týdne

Sofoniáš 3,1–2.9–13:

Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu.

Pieter Bruegel starší – Babylónská věžTehdy očistím rty národům, aby všechny vzývaly Hospodinovo jméno a sloužily mu svorně. Až z končin za etiopskými řekami přinesou mi dary ti, kdo mě ctí, synové mého rozptýleného lidu. Tu se již nebudeš hanbit za žádné své skutky, kterými ses na mně prohřešil, neboť z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý.“ Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.

 

Prorok Sofoniáš působil někdy kolem roku 630 př. Kr. v době před Josiášovou náboženskou reformou. Svým výrokem se obrací proti Jeruzalému, které je nazváno svou hlavní charakteristikou, jakožto vzpurné město. Jaký je to kontrast, když právě toto město bylo posvěceno, odděleno jakožto místo Božího příbytku, chrámu který se měl stát domem modlitby pro všechny národy. Kdo jiný by přece měl vynikat věrností, ne-li ten, komu bylo darem poznání a smlouvy umožněno být věrný! A přece se tak nestalo. Proto Hospodin musí přistoupit k dalšímu kroku, aby si získal zpět svůj lid; tímto krokem je trest. Trest má funkci očistnou. Není Boží odvetou člověku za to, co špatného udělal, ale pokusem ho znovu získat. Co špiní člověka je jeho hřích a od toho je třeba se očistit, aby se mohlo začít znovu. Na pročištěné zemi Hospodin začíná budovat své dílo. Daruje národům čisté rty, aby mu sloužily a vzývaly. Služba bude jednomyslnou záležitostí, všichni se na ní shodnou, doslova ji budou vykonávat jedním ramenem. Důsledkem takové služby je sjednocení národů, které byly předtím rozptýleny hříchem, jak nás o tom poučuje vyprávění o stavbě babylonské věže.

Tehdy dojde lid odpuštění, už se nemusí stydět za své hříchy. Nebude totiž za co. Hříchy budou odpuštěny a zlikvidovány. Pokoj a vzájemné vstřícné jednání se v lidu usadí natrvalo…

Samozřejmě tyto obrazy pokoje jsou velice lákavé a možná ve čtenáři budí pochybnosti, zdali je možné takového pokoje vůbec dosáhnout. V tom je však důležitost Sofoniášova poselství: dokud nebude překonán hřích a svévole, do té doby se takový pokoj nepodaří vytvořit, i kdyby se lidé sebevíc snažili. Takový pokoj je zcela Božím darem, k jehož přijetí je však nejdříve třeba projít ohněm utrpení, které protříbí zrno od plev.


 

Středa 3. adventního týdne

Izaiáš 45,6b–8.18.21b–25:

Pieter Bruegel starší – Dětské hry„Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím. Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil.“

Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který tvořil zemi a učinil ji, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, utvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk.“ Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele.

 

Poměrně rozsáhlá 45. kapitola Izaiášovy knihy je věnována perskému králi Kýrovi. Kýros proslul především tím, že vydal roku 538 edikt, jímž se umožňovalo přesídlencům vrátit se do své vlasti. Tím skončila doba exilu. Ve skutečnosti se však vrátila pouhá hrstka… Většina přesídlenců se již nevrátila: zvykla si, usadili se, nechtěli svou jistotu měnit za novou nejistotu.

Dnešní čtení je takovým zamyšlením nad tím, co se událo. Kýrův nástup k moci, vidí prorok jakožto Boží čin, který se stal s ohledem na dobro Izraele. Jak to, že si Hospodin volí k uskutečnění svých plánů pohana? To se zdálo být nepochopitelné. Jako odpověď prorok připomíná Boží všemohoucnost. Není přece nikdo a nic, čeho by Hospodin nebyl Pánem, není nic, co by jej překvapilo, co by se mu vymklo z rukou. V tomto smyslu je třeba chápat výrok, že Hospodin tvoří světlo i působí tmu, dává štěstí i neštěstí, to všechno Hospodin „působí“. V celku celé Bible je jasné, že Hospodin není tím, kdo by sesílal na lidi zlo. Ale i zlo, jakožto výsledek lidské svévole, je zavzato do jeho vlády světa, zlo není silnější než On. I z toho, co se staví proti jeho vůli a plánům je Hospodin schopen dosáhnout uskutečnění svých cílů.

8. verš je zcela adventním zvoláním: Rosu dejte nebesa shůry! Kýros, ač pohan, který o Hospodinu neví, je jeho pomazaným, který tím, že splní Boží vůli, přinese Izraeli svobodu. To je skutečný tvůrčí zásah Boží. Proto z nebes, místa zahaleného oblaky, od nebeského trůnu, se má tato spravedlnost doslova rozpršet. S tímto deštěm má spolupracovat země, která životodárný déšť Hospodinova spravedlivého jednání přijme a zplodí spravedlnost… Toto jedinečné vyznání Hospodinovy svrchovanosti a lásky vůči svému stvoření se brzy interpretovalo v mesiánském smyslu.

Druhá část dnešního čtení rozšiřuje Boží spásu již ne jen na jediný národ, ale na celý svět. Hospodin nestvořil zemi proto, aby byla prázdná a pustá, ale jejím smyslem je sloužit člověku. K návratu jsou nyní vyzvány všechny dálavy země, krajiny vzdálené od Jeruzaléma. I zde má zaznít zvěst o záchraně. Do všech koutů země je třeba, aby zaznělo jasné slovo: Hospodin je Bůh a nikdo jiný!

Jedinečnost Hospodina je jasným poselstvím tohoto textu. V adventním čase nečekáme nikoho menšího, nežli právě Jeho. Z velikosti toho, koho čekáme, se také odvíjí důležitost samotného čekání. A tím také veliká důstojnost nás, jakožto čekajících. Není snad naděje na tak veliký dar skutečným povýšením člověka?


 

Čtvrtek 3. adventního týdne

Izaiáš 54,1–10:

El Greco – Pátá pečeť apokalypsyRaduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala – praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města.

Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno: tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh.

Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel.

Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje.

 

Dnešní prorocké slovo nás zavádí opět do babylonského zajetí. Ztrestaný lid je podobný neplodné ženě. Jak? Děti byly vnímány jako požehnání od Hospodina, jakožto dar budoucnosti, kdežto neplodnost byla chápána jako trest a prokletí. Samotné slovo „neplodný“ v hebrejštině souvisí se slovem „vykořenit“ nebo „ochromit“ či „učinit nemohoucím“. To vystihuje dobře situaci lidu ve vyhnanství, který byl odveden ze své vlasti a přesazen do cizí země, kde neznamenal nic a kde je vnímán jako cizorodý element.

Tomuto ubohému a opovrhovanému lidu je nyní přineseno radostné slovo příslibu: rozšiř prostor svého stanu, protože tvého potomstva bude tolik, že nynější prostory ti nebudou stačit…

Ostuda a hanba, které jsou metaforou na dobytí Jeruzaléma a zajetí v Babylónii, bude odejmuta a smazána. V čem tato hanba spočívala? Pávě tím, že před očima celého světa byl odhalen hřích Izraele, který byl přímou příčinou jejich porážky. Tím národ, který měl být z Božího ustanovení prostředníkem požehnání pro celý svět, nyní ztratil dokonce i svoji samostatnost, své jméno mezi národy. Zdá se, že tímto vyhnanstvím zmizel z mapy světa další národ. Nyní však: hřích, právě tato příčina hanby je odpuštěn. Hospodin se jako manžel či vykupitel přichází ujmout svého lidu. Vztah k Izraelskému lidu je znovu vybudován. To je odpuštění: přervaný svazek je z obou stran navázán, znovu vytvořen, smlouva – výraz vzájemné smlouvy je znovu uzavřena.

Jen na maličký okamžik Hospodin opustil svůj lid. Dal-li průchod svému hněvu, skryl-li se před svým lidem, bylo to jen z lásky. Ta z důvodu starosti o osud a blaho milovaného na sebe někdy musí vzít přísnou tvář. Ale tím posledním je pak vždy slitování. Protože trest není odvetou, ale lékem, který má přinést uzdravení.

Poslední obraz pak je vzpomínka na dobu po potopě. Tehdy se Hospodin zavázal, že již nikdy neuvede na zemi vody potopy. Tehdy se k tomu Hospodin zavázal smlouvou, jejímž znamením je duha. Nyní klade do základu nového společenství Izraelského lidu smlouvu novou, která přetrvá věky, smlouvu odpuštění, Božího pokoje, lásky a milosrdenství, kterou nic nezruší. I hory a pahorky, které byly obrazem pevnosti a stálosti, mohou kolísat, ale Hospodinova smlouva se nepohne.

Nový vztah Hospodina ke svému lidu, vyjádřený těmito přísliby, přesahují to, co se následně uskutečnilo v době po vyhnanství, nakonec i to, co se stalo s příchodem Ježíše Krista. Tím pádem tato slova stále čekají na své plné naplnění, jakožto cíl naděje novozákonního i starozákonního lidu.


 

 

Pátek 3. adventního týdne 

Izaiáš 56,1–3a.6–8

Hieronymus Bosch – Sv. Jan na PathmuTak praví Hospodin:
„Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti,
neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost.“
Blaze člověku, který dělá toto,
blaze smrtelníku, který vytrvává v tomto:
Zachovává sobotu bez znesvěcení,
zdržuje svou ruku, aby nedělal nic zlého.

Ať neříká cizinec, který lne k Hospodinu:
„Jistě mě oddělí Hospodin od svého lidu!“

„Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží
a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky,
a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení
a lpí na mé smlouvě,
ty přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby.
Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři;
neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“

Pán, Hospodin, který shromažďuje rozptýlené z Izraele, praví:
„Více jich ještě připojím k těm, kteří jsou již shromážděni.“

 

Tato část knihy proroka Izaiáše – kapitoly 55–66 – jsou nazývány „prorocká Tóra“, a to proto, že je obdobou Mojžíšových poučení a příkazů, jak je máme zachycené v prvních pěti knihách Bible Starého zákona. Slova našeho proroka píšícího pod jménem Izaiášovým, připomínají mojžíšský styl, protože se v nich klade velký důraz na spravedlnost, právo, bedlivé svěcení soboty a konání bohoslužeb.

Náš úryvek lze datovat do období kolem roku 515, kdy Judští obyvatelé, jež se přibližně před dvaceti lety vrátili z exilu, zažívali všeobecné zklamání. Důvodem bylo to, že realita, kterou viděli kolem sebe a jejich očekávání Hospodinovy spásy, se od sebe dosti lišily. Prorok se však do této situace odvažuje připomenout: Boží spása je blízko. Zaznívá tu již to, co bude typické pro křesťanské očekávání dovršení světa: Boží spása je sice zde již přítomná, přece však je nutné si na její dovršení počkat a zároveň je potřeba o toto dovršení prosit. Návrat z Babylónie, znovuvybudování chrámu jsou sice znameními Boží blízkosti, přece však jsou to pouhá znamení, která odkazují na pravou skutečnost, na dovršení této skutečnosti si musíme počkat. Nicméně, prorok je přesvědčený, že je nutné se také sám na toto naplnění připravit: uplatňováním spravedlnosti, dodržováním práva, varováním se zla a zejména věrným zachováváním slavení Hospodinova svátečního dne – soboty. To všechno je vyznavačským aktem uznání Hospodinova prvenství a vlády a jedině tam, kde se toto uznává, je také možné zakusit blaženost, tedy útěchu a jistotu Boží blízkosti a věrnosti.

Do doby exilu nevídaná věc je přítomnost cizinců. Zatímco dříve byl pokládán za schopného přijmout Boží požehnání pouze Izraelita nebo ten cizinec, který se jím stal, nyní se dozvídáme převratnou věc, že i cizinec, který zůstane cizincem, pokud však zachovává Hospodinův zákon a lne k jeho smlouvě, i ten bude přiveden na Hospodinovu horu. Chrám a jeho milost je tedy otevřena bez rozdílu každému, kdo stojí o to zde čerpat.

Na druhou stranu je třeba se vyvarovat jednoho nedorozumění: v žádném případě se zde neslibuje „laciná milost“. Milost spásy může přijít jen tam, kde se pro ni člověk otevře.


Následující článek: Adventní rozjímání – předvánoční týden

 

Na této stránce budeme pokračovat v dalších adventních úvodech do liturgických čtení z knihy proroka Izaiáše. Nebývají to texty snadné na poslech během liturgie, proto je výhodou, pokud jsme s nimi seznámeni již předem, než jdeme na mši svatou.

Izaiáš, ačkoliv je od nás vzdálen více než dvě tisíciletí, je přesto aktuálním prorokem. Jeho texty totiž míří často daleko za naši přítomnost, do budoucnosti, která se teprve má naplnit, jejíž naplňování však s příchodem Ježíše Krista začalo…

Řehoř

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 1. týden adventní

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 


 

Pondělí 2. adventního týdne

Izaiáš 35,1–10:

El Greco – SpasitelZaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť. Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“

Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí.

Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat „cestou svatou“; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Bude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; jen vysvobození po ní půjdou. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

 

V podání proroků je častokrát krajina a její stav obrazem stavu jejího obyvatelstva. Rozkvetlá poušť je tedy jasným obrazem vykoupení. Poušť je v hebrejském jazyce doslova „místo beze slova, kde se nic neděje“. Pokud beze slova, tak zřejmě bez Božího slova, které buduje a chrání. Její vznik je výsledkem lidské svévole, kde se člověk rozhoduje nezávisle na Hospodinu, kde se neptá po jeho cestách a přáních. Obrácením k Hospodinu se opět mění v zahradu Hospodinovu, protože přervané svazky jsou znovu zbudovány.

Libanon je pohoří na sever od Izraele, jeho jméno znamená „bílý“ podle sněhové pokrývky, která leží na jeho vrcholcích většinu roku. V době Izaiáše proslul jehličnatými, zejména cedrovými lesy. Jejich dřevo se vyváželo a použil je Šalamoun ke stavbě chrámu i svých paláců.

Karmel je asi 20 km dlouhý horský hřeben u Středozemního moře. Svahy tohoto úrodného hřebenu pokrývaly vinice a olivové háje.

Šáron je pobřežní rovina mezi Jafou a Karmelem. Na jejích lukách se kdysi pásla stáda královského skotu.

Prorokova slova jsou i pro samotného proroka „příliš krásná“. Proto je třeba povzbuzovat a posilovat důvěru v Hospodina, protože právě přílišná starost, aby posluchač nepropadal iluzi, může být překážkou přijetí tohoto „příliš krásného“ slova.


 

Úterý 2. adventního týdne

Izaiáš 40,1–1:

Vincent van Gogh – Zátiší s otevřenou BiblíTěšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.

Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“

Hlas praví: „Volej!“ Řekl jsem: „Co mám volat?“ Každé tělo je tráva, a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschla tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky.

Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.

 

40. kapitolou knihy Izaiášovy začíná nový oddíl, který byl sepsán asi o dvě století později v době, kdy byli judejci v babylonském zajetí. Podle prvních slov těšte, těšte, se nazývá „Knihou útěchy“. Útěcha je hlavním tématem našeho úryvku. Adresátem této zvěsti je lid Jeruzaléma, tedy v té době porobeného, zbořeného města, v jehož středu stojí vyloupený chrám v troskách. Jeho lid je daleko, v Babylónii, bez vize budoucnosti. Ale přece: tím, že Hospodin nazývá adresáty můj lid, je zde naděje, a to proto, že Hospodin tím, že lid označuje přívlastkem „můj“, oznamuje, že přes jeho nevěrnost, nepřestal mít k němu vztah. Doba exilu je u konce. To je právě ono, co lid potřeboval slyšet. Ačkoliv podlehl vpádu nepřátel, přece se Hospodin přiznává, že to byla jeho ruka, která dávkovala léčebný trest. Lid již vzal dvojnásob, to znamená v plné míře, za své hříchy. Nyní je čas na změnu.

Lid byl v babylonském vyhnanství častokrát svědkem, jak si tamější lid připravoval průvody svých božstev tím, že pro ně vyrovnávalo stezku na poušti. Tím okázale dával najevo jejich domnělou moc. Nyní je to Hospodinův lid, který má připravit cestu, a to nikoliv tentokrát pro modly, ale pro živého Boha. Ten se skutečně ospravedlní tváří v tvář národům. Neboť útěcha je vždy důsledkem přítomnosti Hospodina uprostřed lidu. Kde se vylučuje Bůh, tam není možné mluvit o pokoji. A naopak: připravit cesty Pánu, znamená připravit své srdce k přijetí pokoje.

Rozkaz „Volej!“ připomíná pomíjivost všeho stvoření. Zde není tedy možné hledat jistotu pokoje. Tu dává Boží slovo. A to v každé situaci. Ono je pro Hospodinův lid trvalou nadějí.

Vystup na vysokou horu, je vyzván lid, a to proto, aby jako bdělá hlídka vyhlížel příchod Hospodina, který chce a zaručil se vyplnit své slovo. Lid nemá svou naději chovat bázlivě ve skrytu, ale naopak: mít naději, znamená možnost se s ní podělit. Proto pozdvihni svůj hlas a neboj se! Hospodin přijde ne jako vládce, ale především jako pastýř. Tak jako pastýř starostlivě pečuje o své stádo, tak i Hospodin upřednostní zájmy svého lidu. Zvláštní péči bude věnovat slabým a nemocným.

Útěcha je to, co lid potřebuje slyšet v každé době. Je slovem pravé a nikoliv laciné naděje, naději, která dává sílu žít a také překonávat to, co se staví jako překážka, protože naděje dává zahlédnout za onou překážkou cíl, který je dosažitelný.


 

Středa 2. adventního týdne

Izaiáš 40,25–31:

Jean-Honoré Fragonard – Inspirace„Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ – praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo.

Proč říkáš, Jakube, proč mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš to, či neslyšel jsi o tom? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

 

Boží lid se nachází ve vyhnanství v Babylónii, kde místní náboženství vyvyšuje boha Marduka, jehož knězem a zástupcem na zemi je král a hvězdy a souhvězdí byly považovány za královský dvůr. Jenže to, co Babylóňané považují za bohy, je ve skutečnosti pouhé stvoření. Právě v Babylónii, v místě vyhnanství si Izrael jasně zformuloval svou víru v Boha Stvořitele. Hospodin vládne nade všemi hvězdami, které jsou zde nazvány zástupy a podřizuje si je jako své služebníky.

V kontrastu s tímto vyznáním je praktické chování Božího lidu, který je zde nazýván Jakubem či Izraelem. Ačkoliv se může zdát, že Hospodin je vzdálený a skrytý, přece se proti takové skepsi prorok staví. A to připomínkou toho, že Hospodin je stvořitelem celé země, i těch nejzazších končin. Není ve své moci omezen na Izraelskou zemi, ale je Hospodinem nad celou zemí. Třebaže se nám v našem úzkém a nutně omezeném pohledu může zdát, že Hospodin nezasahuje, že ponechává svůj lid na holičkách, přece to tak není. On ve své moci a lásce připravuje svou záchranu. Jedině ten, kdo se odváží v tuto skutečnost doufat, ten ji také bude moci zakoušet. Čekat znamená osvědčit odvahu a vytrvalost tváří v tvář času, který ubíhá a zdánlivě nic se neděje. Čekat znamená projevit velikou vnitřní sílu.


 

Čtvrtek 2. adventního týdne

Izaiáš 41,13–20:

Carravaggio – Ecce homoJá jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: „Nestrachuj se! Já ti pomohu! Neboj se, červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu“ – praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Udělám z tebe ostrou mlátičku, novou, s mnohými zuby. Převěješ je a vítr je odvane, vichřice je rozpráší, ty však zaplesáš v Hospodinu, budeš se chlubit ve Svatém Izraele.

Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.

 

„Neboj se“, jsou slova, která potřebuje slyšet čas od času každý člověk. A co teprve ti, kteří uprostřed Babylónu tvořili jen nepatrnou hrstku, jejichž zvyky a náboženství se tak radikálně lišily od většinové panující mentality. Jak by si nepřipadali jako ti, na něž nikdo nepamatuje, jichž se nikdo neujímá! Červíčku Jákobův je v celku Starého zákona výjimečné oslovení, které svědčí o Hospodinově něžné lásce vůči těm, kteří jsou jeho věrnými svědky uprostřed mnoha posměvačů… Hospodin je vykupitel (hebrejsky góel) svého lidu. Tento pojem vychází z izraelského rodinného práva. Vykupitelem byl ten, kdo se zaručoval za postiženého, kdo se ho zastával proti bezpráví, když pak upadl jeho příbuzný do otroctví, byl to právě on, kdo jej z otroctví vykupoval. Hospodin je právě tímto góelem, který svému lidu vrací právo.

Svatý boj, ke kterému je nyní lid povolán je namířen ani ne tak proti hříšníkům jako spíše proti horám a pahorkům, což je synonymum pro modloslužbu, potažmo babylonská božstva. Mlátička byla těžká dřevěná deska opatřená ostrými kameny nebo hroty, s níž se přejíždělo po rozloženém obilí a tak se získávala zrna.

A opět: překonání toho, co lidi soužilo, povede k radosti. Lid se bude honosit svým Bohem. Bude jej chválit, oslavovat a projevovat radost.

Závěr našeho proroctví patří dalšímu obrazu, který popisuje vlastně totéž: voda je zejména v Palestině, kde je jí nedostatek, synonymem života. Kde je voda, tam je život a naopak. Zajatý a zubožený lid v zajetí je přirovnán k hledačům vody. Tak podobně vyhledává lid Hospodina, protože vědí, že bez společenství s Ním je lid ohrožen zánikem. Těmto hledačům přichází naproti Hospodin. On se jich ujme, a daruje jim nový život, jehož obrazem je oáza líčená nádhernými obrazy hojnosti a bohatství.


 

Pátek 2. adventního týdne

Izaiáš 48,17–19:

Luca Giordano – Šalomounův senTak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“

 

V tomto kratičkém výroku se Hospodin představuje jako Bůh tvůj. Tím je řečeno, že vztah Hospodina k jeho lidu je osobní, ke konkrétnímu člověku. Jestliže se v předchozích výrocích Hospodin představoval v obrazu pastýře, vykupitele, nyní je to obraz učitele. To, co Hospodin oznamuje svému lidu, je nauka, na kterou je spolehnutí. Pokud se lid spolehne na toto učení, jeho blahobyt by se rozléval jako řeka. Tímto blahobytem se míní především spása. Zatímco jiní bohové lidu neprospívají, Hospodin ukazuje cestu, která vede k nalezení pokoje. Ovšem, je tu lid, který je ochotný poslechnout?

Ve vztahu k Hospodinu jde samozřejmě o poznání, jde také o vzájemně žitý oboustranný vztah. Jde však také o poslušnost. Poslušnost a víra spolu navzájem souvisí. Ne nadarmo se používá pro bezbožníka označení „svévolník“. Jedině ten, kdo podřídí svou vůli tomu, co si přeje Bůh, jde po cestě těchto zaslíbení, která zaznívají skrze Izaiáše.


 

Sobota 2. adventního týdne

Sirachovec 48,1–4.9–11:

Giorgio Vasari – Prorok Eliáš (cca. 1566)Prorok Eliáš povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň. Přivedl na ně hlad a svým rozhorlením zmenšil jejich počet, neboť nemohli snést příkazy Páně. Slovem Páně zavřel nebe, třikrát dal sestoupit ohni. Jak ses proslavil, Eliáši, ve svých divech, kdo se může chlubit, že je ti podobný? Byl jsi uchvácen ohnivým vichrem ve voze s ohnivými koňmi. Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas, abys utišil hněv, dříve než vzplane, abys otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny. Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!

 

Dneškem přerušujeme četbu Izaiáše a čerpáme povzbuzení pro dobu čekání z jiných biblických knih, dnes konkrétně z knihy Sirachovcovy. Kniha vznikla v pozdním židovstvu kolem poloviny 2. století př. Kr., aby v těžké době útlaku Izraele Seleukovci byla povzbuzením k věrnosti vůči smlouvě s Hospodinem. V závěru Sirachovcovy knihy se probírají dějiny Izraele, aby se na výrazných postavách těchto dějin ukázalo, jak obstáli v životních zkouškách předkové. Dnes je příkladem prorok Eliáš.

Jméno Eliáš znamená „Jahve je můj Bůh“. Historii jeho činů a slov si můžeme přečíst v 1. knize královské zejména v kapitolách 17–19, dále se pak o něm píše až do 2Král, kde v 2, kapitole je vzat do nebe. Připomíná se jeho mocné slovo, kterým zapaloval srdce pochybujícího lidu a zároveň projevoval trestající moc těch, kdo se Bohu vzpírali. Na Eliášovo slovo se na tři roky zavřela nebesa, tzn. nepršelo a zemi postihl hlad. Třikrát dal sestoupit ohni: poprvé, když na hoře Karmelu zápasil s Baalovými kněžími, podruhé byl oheň předzvěstí příchodu Hospodina k Eliášovi na Chorebu a potřetí sestoupil oheň z nebe, aby v něm Eliáš opustil tento svět.

Tento neobyčejný odchod ze světa lidové podání uchopilo tak, že lidé věřili v Eliášův opětovný návrat. To proto, aby připravil příchod Mesiáše. Ježíš toto očekávání naplnil a svým učedníkům vysvětlil, že oním Eliášem je Jan Křtitel. On přišel v duchu a moci Eliášově. Smyslem jeho příchodu je obnova jednoty rozhádaných a tedy příprava lidu k přijetí Mesiáše.

Štastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni!, na závěr zvolá Sirachovec… Ano, ten kdo přijme Eliášův odkaz a obnoví jednotu mezi svými bližními, ten je na nejlepší cestě, jak připravit cestu Pánu. Tato jednota je však myslitelná jen tam, kde se dává prvenství Bohu, jak to svým slovem a životem hlásal Eliáš. On ukázal, že tato jednota je výsledkem Boží moci, které když někdo dá průchod ve svých rozhodnutích, bude se na něj dlouho vzpomínat, ale hlavně bude skutečným tvůrcem jednoty a pokoje.

Následující článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

Zvu vás tímto na 6. PřeBoMil, který se bude konat opět (kde jinde než) na faře v Kovářově. Tématem, které by nás mělo při setkání doprovázet bude Přímluva.

ProsbaTermín konání je 27. prosince od rána až po 30. prosinec po obědě. Program a další podrobnosti budu průběžně doplňovat, stejně jako i seznam těch, kteří se přihlásili nebo napevno nepřijedou. Těším se na setkání! Řehoř.

Program:

Zatím sem dávám polotovar, ale abyste měli přibližnou představu, jak to bude vypadat. Návrhům na zdokonalení se nebráním!

Omlouvám se za to, že program je docela nepravidelný, ale je to dáno tím, že mezi vánocemi jsou odpoledne mše svaté nepravidelně, takže i tomu se ten program musel trochu přizpůsobit.

Prosím, vezměte si s sebou teplé věci!

Úterý 27. prosince

9 hod. začátek, ubytování, popovídání
12 hod. oběd
14 hod. biblická práce (Abrahámova přímluva)
16 hod. mše svatá
18 hod. večeře
19 hod. večerní program (hry)

Středa 28. prosince

7.00 oblíbený ranní růženec, po něm nákup v pekárně
8.00 společná snídaně
10.00 biblická práce (Modlitba Ester)
12.00 oběd
14.00 odpolední program (tvoření)
17.00 mše svatá
18.30 večeře
19.30 film

Čtvrtek 29. prosince

7.00 společný růženec, pak příprava snídaně
8.00 společná snídaně
10.00 biblická práce (Danielova modlitba)
12.00 oběd
14.00 odpolední program (buď tvoření nebo hra venku...)

17.00 večeře
18.00
mše svatá po ní adorace s přímluvami

Pátek 30. prosince

7.00 společný růženec, příprava snídaně
8.00 společná snídaně
10.00 dopolední program (upřesním)
12.00 oběd
pak balení, úklid fary, loučení, slzy a domluva dalšího termínu :-)


Kdo určitě přijede Kdo určitě nepřijede

Bára Otrubová
 Vojta Otruba
Martina Soukupová
Jirka Soukup
Pavel Soukup
Míša Soukupová
Pája Krejčů
Honza Pecka
Bětka Pecková
Marie Soukupová
Petr Wudi
Marky Wudiová
Vašek Wudi
Terezka Kahounová

Pavla Bartošová
Hanka Dvořáková
Anička Otrubová
Verča Fořtová
Katka Balabánová

Autobusy:

Brno – Bernartice: úterý odjezd z Brna 13.30–17.35 Bernartice nebo dokonce ráno 6.00 – 10.43
Bernartice – Brno: pátek 15.06–19.15 Brno

Na této stránce najdete krátká rozjímání na některý text, který se čte v kostele během adventních všedních dnů. Vycházejí z toho, co zde bylo již loni. Letos chci tyto texty postupně opět doplnit, protože liturgická čtení jsou velmi vhodným a účinným prostředkem uvedení do adventního očekávání.

To co čteme při liturgii, má za cíl uvést posluchače do atmosféry čekání starozákonního Izraele na příchod Vykupitele. 

Velmi často se v adventu setkáváme s prorokem Izaiášem. Máme zkušenost, že jeho texty jsou pro nás nesnadno stravitelné, jsou totiž psány v době před více než 2500 lety, Salvator Dalí – Vize věčnostiv kultuře značně vzdálené té naší a v době, která se výrazným způsobem lišila. Nicméně oslovovala čtenáře, který se od té doby příliš nezměnil. Proto pro nás může být Izaiáš aktuální i dnes, ve dnech počátku 21. století...

Chce to však dát si práci, pochopit v jaké situaci psal, pro jaké lidi, a co měl v úmyslu tlumočit svým posluchačům. Nebývá to snadné. K tomu účelu vznikla tato stránka. Pokusí se uvést čtenáře do jádra čtení, vystihnout poselství a tak objevit jeho aktuálnost pro nás tady a teď. Není to snadný úkol. S Boží pomocí se však do něj pusťme…

Řehoř.

Následující týden: Adventní rozjímání – 2. týden adventní

 

 


 

 Pondělí po 1. neděli adventní

Izaiáš 2,1–5:

Slovo o Judsku a Jeruzalému, které ve vidění přijal Izaiáš, syn Amosův.

Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“

Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

 

Úryvek má nadpis, který uvádí autora, jeho otce a adresáty poselství. Izaiáš nepřijal od Hospodina pouze vidění, ale také slovo. A toto slovo tlumočí svému lidu. Poselství se nemá naplnit v nějakou přesně danou hodinu: naopak, jeho vyplnění není určeno. Zůstává tedy na Hospodinu, kdy toto slovo k naplnění dovede...

Úvodní slova označuje poslední dny, to je blíže neurčitelná doba, kdy Hospodin naplní všechnu svou spásu. Jsou jasným protějškem prvních dnů světa, kdy Hospodin založil nebe a zemi, a na ní i horu, na níž později bude pevně stát hora, s domem Hospodinovým (chrámem). Mezi těmito dvěma mezníky se odehrává drama dějin spásy: historie Božího hledání člověka na jedné straně a lidské odpovědi, odvratu a opětovného návratu na straně druhé.

Hora, která je vyvýšena nad ostatní hory, na jejímž vrcholu je Hospodinův dům, je místem, kde se stýkají svět nebeský se světem pozemským. Proto je hora Sión (chrámová hora v Jeruzalémě) tou nejvyšší horou světa, protože to je místo, které si Hospodin vyvolil, aby tam světu zjevoval sebe sama. A zde je jádro poselství: sem, na toto místo budou putovat všechny národy, protože v těch posledních dnech, kam je proroctví umístěno, Hospodin všechno stvoří nové. Lidé zde budou ochotně naslouchat Božímu slovu, ochotně se budou poučovat a dávat se jím vést.

Hospodin je zde nazván Bohem Jákobovým. Jákob znamená v překladu „úskočný, nespolehlivý, klamající“. A takovému lidu, který je charakterizován těmito slovy, jako „nespolehlivý“, bude Hospodin Bohem, lidu se všemi jeho stinnými stránkami. Ovšem obrácení k Hospodinu bude především nasloucháním jeho slovu. A tato činnost bude lid přetvářet. Tento lid rozpozná své oklamání a podrobí se Hospodinově autoritě. Až toto nastane, odpadnou všechny války a rozbroje. Válečné nástroje se stanou zbytečnými a budou překovány v nástroje k hospodaření.

Na závěr zazní výzva: Jakubův dome, vzhůru! Choďme, v Hospodinově světle! Vyvolený lid je v ní vyzván, aby o tuto slíbenou budoucnost usiloval. Aby na ní aktivně začal pracovat. Světlem je samotný Hospodin, a chodit v jeho světle, znamená založit svůj život na Boží věrnosti jeho slovu, a jeho milosrdenství vůči hříšníku.


 

Úterý po 1. neděli adventní

Iz 11,1–10

Fra Angelico – ProrociVyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti budou soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví.

Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.

 

 

Izaiáš vychází z obecně známého obrazu: královský rod je přirovnán ke stromu, z něhož nyní zbývá jen pařez nebo už jen kořen skrytý v zemi. Tento stav je důsledkem soudu, který Hospodin vykonal na Davidovým rodem. Jako praotec tohoto rodu je zde jmenován Jesse.

Životnost určité kultury se neprojevuje jen ve chvílích její slávy, ale zřejmě především tehdy, kdy se zdá, že již směřuje k zániku. Mesiášský král, který je zde ohlašován jakožto proutek z Jesseova kořene, je překvapivým projevem životaschopnosti Davidova rodu. Krom toho je tato životaschopnost jasným projevem Hospodinovy věrnosti a milosrdenství.

Nyní je zaslíbeno, že na něm spočine duch Hospodinův, jakožto síla, která se zmocňovala kdysi soudců a proroků. Jenže na rozdíl od oněch postav, jimž byl duch dán ke splnění určitého (náročného) úkolu, tento Výhonek bude obdařen mocí ducha navždy. Spolu s darem ducha obdrží všechny vynikající vlastnosti svých předků: moudrost Šalamounovu, radu a sílu Davidovu, poznání a bázeň Boží proroků a praotců. Projevy jeho přítomnosti jsou jmenovány tak, že se mluví o duchu moudrosti (= rozpoznání hranic lidských možností); duchu rozumu (= schopnost řešit složité situace); duchu rady (= umění dobře se rozhodovat), duchu síly (= prosazovat správná rozhodnutí), duchu poznání (= disponovat láskou, která na sebe zapomíná), duchu bázně Hospodinovy, jako uznávání rozdílu mezi tím, co člověk zmůže a co smí. Bázeň Boží není strach, ale respekt, který Bohu přísluší.

Plnost ducha umožní tomuto vládci vykonávat naprosto spravedlivou vládu, která nehledí na to, kdo čím je, ale rozhoduje podle skutečné zásluhy a viny.

Důsledkem jeho spravedlivé vlády je nastolení všeobecné harmonie ve stvoření, nevídaný a dosud nepoznaný pokoj. Národy budou přirozeně přitahovány k onomu Výhonku kořene Jesse,  kde budou zakoušet ochranu a čerpat naději.


 

Středa po 1. neděli adventní

Izaiáš 25,6–10a

Salvator Dalí – Otec a synHospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, který kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil.

V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

 

I v tomto výroku je centrem tato hora, jíž je myšlena hora Sión. V tomto čase je místem bohoslužby, ale prorok ve své vizi oznamuje, že bude místem nádherné hostiny, na kterou budou pozvány všechny národy. Hostina je prostorem sdílení života. To, co se přijímá se stává mým životem, při hostině navíc všichni spolustolující sdílejí tentýž pokrm… Hostina předpokládá, že tento pokrm dopřávám druhému a i ten druhý jej dopřává mně. Je to tedy prostor vzájemné lásky, neboli obecenství, kde se dělíme o to nejzákladnější pro život potřebné a kde konec konců všichni vyznáváme, že k tomu, abychom žili, potřebujeme jíst, tedy přijímat život zvenčí jako dar. Jediným dárcem života je Bůh, proto je každá hostina vyznáním toho, že my nemáme život ze sebe, ale že jej přijímáme od Hospodina. Modlitba před jídlem a po jídle je vlastně zvýslovněním této víry.

Předkládaná jídla platila v té době za lahůdku: tuk přikrývající vnitřnosti patřil Bohu, ten se nesměl jíst, ale ten ostatní byl tím nejlepším, co mohl člověk z obětovaného zvířete jíst. Víno, je nápojem radosti. Tyto vzorové pokrmy charakterizují hostinu v kategoriích pozemské svátečnosti. To, co daruje na Siónu Hospodin, bude ten největší svátek, jaký kdy kdo zažil.

Závoj je symbolem temnoty a bludů, používal se také ve chvílích smutku. Toto všechno bude odňato. Nevědomost a bolest jsou minulostí. Hospodin ukončí věk smrti a pláče a nastolí věk radosti a života.

Je logické, že závěrem takového prožitku bude jasné přiznání se k Hospodinu: „Hle náš Bůh…!“ Kdo zakusí Hospodinovu moc a jednoznačně jejího původce rozpozná, ten se hladce stane Hospodinovým vyznavačem. V našem věku je možné tuto zkušenost popřít, je možné jí připsat šťastné shodě okolností. Ale v tom budoucím, bude Hospodin jednoznačně čitelný. Nebude možné nepřiznat Hospodinu jeho slávu, která mu od věků náleží.


 

Čtvrtek po 1. neděli adventní

Izaiáš 26,1–6

Neznámý český malíř – Madona vyšehradská (po r. 1350)V ten den se bude zpívat tato píseň v judské zemi: „Pevné město máme ke spáse, Pán je opatřil hradbami a valem. Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost. Jeho zásady jsou pevné, zachováš mu pokoj, neboť doufal v tebe. Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky. Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách, pokoří nepřístupné město: poníží ho až k zemi. Do prachu ho srazí. Budou po něm šlapat nohy chudých, kroky ubohých.“

 

Začátek 26. kapitoly knihy proroka Izaiáše je oslavnou písní na Boží věrnost a sílu. Označení onen den nás opět odkazuje do času posledního, kdy se očekává rozhodující Boží zásah ve prospěch svého lidu. Záchranu lidu nezabezpečí pouze lidské prostředky, které se často opírají o zásadu „účel světí prostředky“. Takové nepoctivé počínání bude dříve či později usvědčeno jako nespravedlivé. Skutečnou lidskou ochranou nejsou pevné hradby nedobytného města, ale věrnost úmluvě uzavřené s Hospodinem. Hospodin se ze své strany zavazuje chránit pokojem ty, kdo na něj spoléhají. Ale i tato věrnost úmluvě je jeho darem. Hospodin naopak svrhuje ty, kdo sídlí na výšinách, totiž ty, kteří nerespektují rozdíl, který vládne mezi Tvůrcem a jeho stvořením. Takový člověk totiž staví svou jistotu na svých (domnělých) schopnostech. Ale zapomněl přitom, že i tyto schopnosti jsou darem Tvůrce.

Nohy chudých budou šlapat po městě, jehož obyvatelé se spoléhali na jeho nedobytnost, na svou sílu, na svou obratnost. Chudý je totiž ten, kterému nezbývá nic jiného, než žít z milosrdenství druhých. Obracet se k Hospodinu jako chudý, je vlastně podstatou každé zbožnosti, je to postoj pokory, uznání, že Hospodin je Dárce a já jsem ten, který potřebuje obdarovat. První blahoslavenství, které Ježíš vyslovil se týká právě tohoto základního postoje… Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království (Mt 5,3).


 

Pátek po 1. neděli adventní

Izaiáš 29,17–24:

Giorgio de Chirico – ProrokToto praví Hospodin, Pán: „Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. Neboť veta je po násilníku, posmívač vzal za své, zničeni jsou všichni, kdo jsou připraveni pro nepravost, kdo v právní při obviňovali lidi, soudcům v bráně kladli léčky a nicotnými důkazy sráželi spravedlivého.“

Proto praví Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: „Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už strachem jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení.“

 

Historie je plná ničemníků a vypočítávat je, bývá častým tématem lidských rozhovorů. Ale jejich čas je vyměřený. Zlo nebude triumfovat věčně, protože ono nemá budoucnost. To, co budoucnost má, je Boží dílo. Dům Jakubův, je bezesporu jedním z těchto děl. V izraelském pokolení se objeví nové děti, které budou ctít Hospodina, ty které si Bůh vytvoří a povolá k šíření jeho slávy. Bude to nový lid, poslušný jeho slova a vykonávající jeho vůli. Svědectvím jejich věrnosti budou další lidé oslavovat, vzývat a poslouchat Hospodina. Nový věk, který je zde předpovídá, bude charakterizován moudrostí a poznáním Hospodinovy svatosti, nejprve v Božím lidu, pak i všude jinde. Proroctví přímo hledí k tomu, co přináší lidem Kristus a jeho království, jež svým kázáním ohlašoval a svými činy prosazoval na této zemi. Čas církve je časem rozrůstání tohoto království v srdcích lidí.


 

Sobota 1. adventního týdne

Izaiáš 30,19–21.23–26:

Marc Chagall – ExodusToto praví Hospodin, Svatý Izraele: „Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči udiví tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: »Toto je cesta, jděte po ní!« Bůh dá déšť tvému semeni, jímž oseješ.půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát větší jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil.“

 

Uprostřed kapitoly 30, která je prorockým oddílem v rytmickém básnickém stylu je zasazena naše část v próze. Její zvláštní působnost spočívá v obrazech, které prorok používá pro vyjádření své zvěsti. Osloven je siónský lid, sídlící v Jeruzalémě, prorok se tedy obrací ke svému lidu, kterému nyní hrozí zajetí a vyhnanství, jako se to stalo lidu severního Izraele před nedávnem. Lid bude sjednocen kolem Hospodinova chrámu. V nitru tohoto společenství zavládne radost. Ovšem cestou k zisku této radosti nebude nic menšího než soužení. Lid dostane chléb nepřátel a bude napojen vodou těch, kdo je utiskují. Tento tvrdý chléb a nápoj však povede lid k přimknutí se k Hospodinu, protože oheň soužení, jak známo, odděluje zrno od plev. Bude to podobně jako po vyvedení z Egypta, kdy lid obdarovaný svobodou byl uveden na poušť, aby po průchodu touto pouští dostal nejen Zaslíbenou zemi, ale především poznání Hospodina, hloubku víry a jistotu jeho blízkosti.

Další zaslíbení se týká učitele, který se již nebude skrývat. Jak v něm nerozpoznat toho Učitele, který nám říká: nikoho nenazývejte učitelem, jediný je váš učitel – Kristus (Mt 23,10).

Přislíbení, která dává Izaiáš, jsou velikou útěchou. Zní jako laciná útěcha, ale nejsou... Člověka totiž neživí jen samotný chléb, ale potřebuje ke svému životu smysl. Nebo řekněme to jinak, potřebuje naději. Kde však naději načerpat? Kde najít takovou naději, která nepomine ani smrtí samotného člověka, naděje, která odolá všem zkouškám? Takovou naději dává pouze Bůh. Člověk potřebuje Boha, jinak je zbaven naděje (Benedikt XVI., Spe salvi, 23.).

Další týden bude v samostatném článku. Již brzy...

I když setkání začínalo oficiálně až ve čtvrtek večer, někteří nedočkavci se na faru v Kovářově začali sjíždět už ve středu během dne. Čtvrteční den jsme tak začali ve složení Marťa, Míša, Pavel a Jirka Soukupovi, Marky, Vašek a Petr Wudiovi, Pája Krejčová, Bětka a Jenda Peckovi,

Verča Fořtová, Katka Balabánová a Bára Otrubová. Vymýšlení programu a oběda, vaření a uklízení, to všechno jsme museli zvládnout a myslím, že jsme zvládli skvěle a s humorem nám vlastním Smile.

Ve čtvrtek na úvodní bilanci přijeli i Dádovci (Mirek a Dáda Procházkovi), Anička Jarolímková a samozřejmě otec Řehoř. Večer se promítal film Bílé peklo, docela drsné vyjádření krutosti komunistického režimu (potažmo jakékoli totality). Hlavní hrdina (německý válečný zajatec) se díky své pevné vůli a překonání samoty dostane z ruského gulagu přes celou Sibiř zpět domů ke své rodině.

V pátek se na tradiční růženec dostavil jen Peťa a otec. Při dopoledním programu jsme četli a rozebírali kousek z Písma – Jákobova smlouva s Hospodinem o vzájemné věrnosti. Uprostřed kruhu našeho společenství stála látková postavička Jákoba a hořící svíčka znázorňující Boha.

Před polednem přijela paní Jarolímková a přivezla nám výborný oběd… na ten jsme se všichni moc těšili, protože jsme z letního tábora věděli, jaká je Aniččina maminka výborná kuchařka. Smažené filé s bramborovou kaší nám to jen potvrdilo.

Umyli jsme nádobí a vyrazili jsme do lesa nasbírat zajímavé věci charakterizující podzim – materiál k ozdobení gelových svíček. Všechny se moc povedly, i když jsme čekali, že budou vypadat trochu jinak Smile. Odpoledne jsme se těšili, až přijede Anička Otrubová, a všichni jsme se jí vydali naproti na náměstí. Nebyla překvapená jenom ona, ale i ostatní lidi v autobuse, že na zastávce stojí houf mávajících lidí Smile.

Rozhodli jsme se, že budeme večeřet až po mši, abychom mohli posedět u jednoho stolu s naším hostem, Milošem Baronem Prášilem. Spolu s otcem Zdíkem nám předávali svoje zkušenosti z mise v Afghánistánu. Když Baron líčil svůj boj o život (v noci ho zasypala lavina kamení a proud řeky ho unášel pryč) i to, jak nakonec vyhrál, došlo nám, jak statečný člověk sedí před námi. Krásné bylo, že oné noci nespoléhal jen na sebe, ale i na pomoc svých kamarádů a ochranu archanděla Michaela. Při životě ho jistě držely i myšlenky na jeho rodinu a slib, který jim dal při odjezdu – že se vrátí. Bohužel musel z Kovářova brzo odjet – rádi bychom si s ním ještě popovídali.

Druhý den (v sobotu) přišlo na růženec o něco víc lidí – bylo nás šest. Po snídani jsme se zamýšleli nad přechodem Rudým mořem – překonáváním strachu. Během toho přijel Vojta, a protože jsme na něj netrpělivě čekali, museli jsme ranní program přerušit, abychom ho přivítali. Oběd vařila paní Krejčová, maminka Páji, pochutnávali jsme si na segedínském guláši. Odpolední program navazoval na ranní úryvek z Písma. Každý z nás měl podle mapy projít vyznačený úsek, splnit úkoly nachystané na cestě a v co nejkratším čase se vrátit zpátky na faru. Měli jsme si tak zkusit samotu na cestě a schopnost poradit si při případných potížích. Jenže trasa byla dlouhá 7, 2 km, a tak nebylo příliš těžké někoho nezáměrně dohnat, nebo se nechat dohnat. Na faru jsme přicházeli v různých skupinkách, vyprávěli jsme si, kde se nám podařilo zabloudit, při čem jsme váhali a co jsme cestou viděli. Večer jsme měli naplánovanou mši a společnou adoraci. Byli jsme moc rádi, že si můžeme zazpívat naše oblíbené písně z Taizé, ale i z Koinonie. Potom už nechal otec Řehoř program na nás, a tak jsme zapnuli rádio a tancovali. Z Jirky se stal dokonalý DJ. Společná mazurka nás bavila asi nejvíc.

V neděli jsme vstávali tak, abychom se stihli před mší svatou v 9.30 ještě nasnídat. Po kostele jsme se mírně sbalili a začalo nám být trochu smutno. Náladu nám spravil výborný oběd paní Wudiové – pečené plátky masa s rýží. Chtěli jsme si ho pořádně vychutnat a holkám z Brna bylo líto, že jídlo musí do sebe tak rychle házet – spěchaly na autobus. Stihli jsme ještě otcovi Řehořovi poděkovat a předat pudingový dezert, u jehož výroby jsme se skvěle bavili. Potom se začalo pomalu odjíždět, což bylo nejsmutnější. Nevíme, kdy se zase sejdeme, ale věříme a doufáme, že to bude brzo.

Chtěli bychom poděkovat všem, kteří setkání podpořili, hlavně otci Řehořovi, který i dlouhou dobu před setkáním toto všechno připravoval, maminkám – úžasným kuchařkám, panu Krejčovi za dovezení matrací i panu opraváři za spravený záchod Smile, a hlavně všem, jejichž práce byla skrytá, ale její výsledky byly pro nás důležité.

Sepsala Bára (a tímto jí také děkujeme Smile)

Vstup do fotogalerie pátek: Vstup do fotogalerie

Vstup do fotogalerie sobota: Vstup do fotogalerie

Vstup do fotogalerie neděle: Vstup do fotogalerie

A je tu další, tentokrát již páté setkání PřeBoMilu. Zvu vás tedy na faru do Kovářova v termínu 27. – 30. října.

Začíná se ve čtvrtek společnou večeří a končí se zase v neděli společným obědem. Tématem bude Duchovní boj, a Duchovní bojtěšit se můžete, doufám že na zajímavý, program. Rozvrh dne sem doplním dodatečně, proto tento článek sledujte!

Doplnění: prosím vezměte si s sebou věci na pohyb venku a také pracovní věci. Kdo má rád teplo, tak ať si přibalí dostatečně teplé věci i na spaní. Topit se sice bude, ale ještě jsem na faře nebydlel takhle přes podzim a zimu, takže to nemám odzkoušené... Kdo má, ať si vezme s sebou karimatku.

Příspěvek bude opět 50 korun na den. Těším se na viděnou!

Řehoř.

Program:

Čtvrtek:

18:00 Oficiální začátek, po mém příjezdu z Předbořic večeře a povídání
20:00 Motivační film, který navodí téma a bude nás dále doprovázet
23:00 Spaní

Pátek:

7:00 ranní růženec (později, protože se večer šlo dýl spát Smile), dobrovolně, pak příprava na snídani
8:00 snídaně
10:00 dopolední program (Jákobův sen)
12:00 oběd
13:30 vycházka se sběrem zajímavého materiálu k tvoření
14:00 tvoření (překvapení...)
17:00 večeře
18:00 mše svatá
19:00 kulatý stůl se zajímavým hostem
22:30 závěrečná bilance a večerka

Sobota:

6:30 růženec a ranní modlitba, dobrovolně, pak nákup a příprava na snídani
7:30 snídaně
10:00 dopolední program (přechod Rudým mořem)
12:00 oběd
13:30 velká hra (překvapení)
17:00 večeře
18:00 mše svatá pak možnost adorace nebo modlitby v kostele
22:30 závěrečná bilance a večerka

Neděle:

6:30 růženec a ranní modlitba, příprava na snídani (možnost si pospat)
8:00 snídaně
9:30 mše svatá
12:00 oběd a pak závěrečná bilance
odpoledne rozjezd domů

program je jen návrh, bude se dotvářet...  

 

Kdo určitě přijede: Kdo určitě nepřijede:

Martina Soukupová
Pavel Soukup
Michalka Soukupová
Bára Otrubová
Anička Otrubová
Vojta Otruba
Honza Pecka
Bětka Pecková
Petr Wudi
Vašek Wudi
Marky Wudiová
Pavla Krejčová
Verča Fořtová
Katka Balabánová
Dáda Procházková
Mirek Procházka
Anička Jarolímková
Jirka Soukup

Pavla Bartošová
Hanka Dvořáková
Tomáš Simandl

 

Na této stránce se můžete podívat na videa, která natočila na našem táboře v pondělí sestra Kateřina na svůj foťák. Bohužel nám chybí Sluníčka, tak doufám, že se moc nebudou zlobit. A tak tedy, tady jsou:

Jako první Kecky:

A nyní blonďáci:

A nyní nakonec Gumítci:

Tak doufám, že se vám videa líbila... Wink

 

Při květnovém Přebomilu zazněly toužebné hlasy po táboře. To by bylo fajn, kdyby se takový letní tábor podařilo uspořádat. A nebo: Aspoň na čtyři dny… Z pořádání tábora jsem měl obavy tak veliké, že jsem se do jeho realizace vůbec nechtěl pouštět a napevno jsem se rozhodl ho nedělat.

Symbolika tábora je na této fotce velice krásně vystižena Ale touha dětí a také přání rodičů s jejich nabídkou pomoci bylo to, co nakonec rozhodlo. Velikou pomocí bylo také to, že se podařilo s matkou Editou dohodnout vyčlenění sestry Kateřiny na tábor. Tak to už bylo napůl vyhráno. Následovalo několik setkání a množství mailů a postupně se začal rodit náš tábor. Jakou bude mít hlavní myšlenku? Tuto otázku jsem předložil Pánu a čekal, co mi odpoví. Při jedné cestě na kole jsem tu odpověď zaslechl: život je cesta. Jak to ladilo s mou cestou, kterou jsem právě konal! A pak už to šlo: co všechno musí člověk dělat pro své putování, jak zůstat putujícím, co patří k povinné výbavě putujícího? Takto se postupně začala rodit témata na jednotlivé dny. Ale jak tato témata zpracovat? Nebýt sestry Kateřiny, ale i sestry Pavlíny, která také hodně poradila, tak by to určitě nebylo takové, jaké to nakonec bylo. Otec Zdík nabídl možnost kontaktovat kamaráda Milana Líbala, který umí postavit velice zajímavé lanové překážky. Ano, to by se hodilo… Ale co budeme jíst? Hlavně, co obědvat? Na jednom setkání s rodiči ve školce v Předbořicích jsme se uradili, že rodiče jsou ochotní nám jezdit vařit každý den. No super! A hned došlo k rozdělení dnů a vytvoření jídelníčku:

pondělí paní Jitka Pecková pečené kuře
úterý paní Anička Jarolímková čína s rýží
středa paní Lída Jarolímková řízky na výlet
čtvrtek manželé Martina a Petr Marešovští těstoviny s mletým masem
pátek paní Jarka Procházková koprovka s knedlíkem
sobota paní Máša Wudiová guláš

Tak to by bylo. Tak jsem rozeslal přihlášky, na web umístil pozvánku a s napětím čekal, kolik se přihlásí účastníků… A opravdu se přihlášky začaly scházet a počet rostl a rostl, až dorostl k číslu 21! Ty jo, tolik jsem teda nečekal…

V Bernarticích je moc hezkyNa začátku července následovala obhlídka terénu v Bernarticích. Fara je dost veliká, takže se tam vejdeme. A začalo se namýšlet, na čem se bude spát, jak se bude vařit, zdali budeme mít kapli atd. Ve faře probíhají stavební práce, dostáváme příslib, že kuchyně bude do tábora funkční… Bohužel se to nepovedlo, á propos, nepovedlo se to dodnes… Držme palce, je to opravdu nečekaně hodně práce… Budeme tedy vařit na plotně v kuchyňce nahoře. No nic, nenecháme se odradit.

Téma tábora a témata jednotlivých dníA to už se blíží den D, sobota 13. srpna. Přijíždí sestra Kateřina s Tomášem. Sláva, už to začíná být radostné. Odpoledne jedeme do Makra na velký nákup potravin, poznávám, že Tomáš je výborný kluk, s kterým je legrace, který však také dokáže pomoct a poradit. V neděli pak ještě absolvovat obvyklé kolečko mší svatých a odpoledne odjíždím do Bernartic. Za nedlouho už je tam i sestra Kateřina s Tomem. A začínáme vše připravovat, mezitím už přijíždějí první z našeho tábora. Čeká nás spousta práce, připravujeme faru k obývání, rodiče pomáhají. Díky Soukupovi, Krejčovi...

Tím začíná náš tábor, večeří v 18 hodin. Ale o tom už podrobně následující články:

První den, příjezd na faru a ubytování.

Druhý den, Kdo chce jít, musí mít proč. Z odpoledního programu máme videa.

Třetí den, Kdo chce jít, musí překonávat překážky.

Čtvrtý den, Každý putující potřebuje oči otevřené, znalosti a šikovnost.

Pátý den, Chci-li jít, musím načerpat sílu.

Šestý den, Každý putující je schopen poučit se ze svých chyb.

Sedmý den, Každý putující přijímá moudré rady.

Tábor už je dnes minulostí, zapadl do historie času, ale zůstal v našich srdcích. Věřím, že pro všechny Rozdělení družstev a bodováníznamenal prohloubení vzájemných vztahů, mnohá obdarování, krásné chvíle a vzpomínky. Sám za sebe mohu říct, že ano a také se přiznám, že mi bylo po odjezdu táborníků po nich smutno. Budeme se tedy těšit, dá-li Pán Bůh na příští pokračování. Ať už na faře v Kovářově nebo pak zase v létě na některém z příštích táborů. Bude to možné? Dá-li Pán ano. Proto sepněme ruce a prosme. To, co se zdá být nepřekonatelné se s Boží pomocí překoná, co se zdá být těžké se s Ním nadlehčí, co se zdá být pro mě nedosažitelné, se s Ním stane možným. Bohu za vše díky a také i vám všem! Chci toto poděkování vyjádřit všem, zejména sestře Kateřině i Pavlíně a všem rodičům, kteří pomohli a také vám, kteří jste na tábor přijeli a byli jste skvělí.

o. Řehoř.
za fotky děkuji sestře Kateřině

7. den – „Každý putující přijímá moudré rady“

Toto byl poslední den tábora. Přesto jsme nevynechali růženec, kterého se překvapivě zúčastnilo i dost zájemců, přestože předešlou noc toho moc nenaspali. Opět se ukázalo, že osazenstvo tábora jsou borci. Po mši svaté jsme ještě delší dobu zůstali v kostele a zpívali zpěvy, které se nám líbily již v průběhu tábora. Nakonec padlo rozhodnutí, že si zazpíváme i venku, v rámci evangelizace Bernartic. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali… Nejdříve jsme zpívali poněkud nesměle na rohu fary, ale nakonec padlo rozhodnutí nebát se a popošli jsme přímo před faru na schodiště. Pro množství kolemjdoucích i usedlíků jsme byli atrakce, která jim zpestřila den. Někteří nás sledovali z poza zavřeného okna za záclonou… Někteří to i kladně hodnotili, i za to díky Pánu Bohu. Po hodině zpívání se však již projevil hlad a proto jsme šli snídat. Snídaně byla tentokrát o hodinu později, ve čtvrt na deset.

Tím pádem byl později i další dopolední program, který jsme již museli pozměnit, protože na tance již nezbyl čas. Na programu byla tedy již od večera slíbená soutěž, kdo měl větší postřeh při sledování filmu Misie. Sestra Kateřina si připravila třicet otázek, za každou z nich se dal získat jeden bod. Výsledek byl následující: Vyhráli Blonďáci se ziskem neuvěřitelných 24 bodů. Další bodové skóre bylo velice těsné. Kecky získaly 19,5 bodů, Sluníčka 19 bodů a Gumítci 18 bodů.

Následovala pak závěrečná bilance celého tábora a vyhlášení celotáborové soutěže. Poslední body byly získány, započítána byla účast na ranním růženci. Závěrečné skóre pak bylo následující:

1. místo: Sluníčka – 194 bodů
2. místo: Gumítci – 190 bodů
3. místo: Blonďáci – 189 bodů
4. místo: Kecky – 175,5 bodů

Blahopřejeme!!!

Každý dostal, myslím si, že hodnotné ceny a pak následoval oběd. Po obědě se pak balilo a uklízelo a rozjíždělo domů. Zbytek odpoledne jsme pak se s. Kateřinou strávili v umývání a úklidu fary, abychom ji zanechali, pokud možno, ještě v hezčím stavu, než jsme ji přebírali…

Pánu Bohu buď především díky, že se nám všem tábor líbil, že všechno dopadlo hladce a troufám si říct, že každý z nás jsme si z Bernartic odvezli pěkné zážitky a mnoho jiných darů. Už se těšíme na další setkání, které jsme si předběžně domluvili na 27. – 30. říjen…

Sepsal o. Řehoř, doplnila s. Kateřina

Vstup do fotogalerie:  Vstup do fotogalerie

6. den – „Každý putující je schopen se poučit ze svých chyb“

Tento den začínal opět růžencem. Přivítalo nás slunečné ráno, takže cesta k rybníku při modlitbě nám příjemně utíkala. Avšak nebyli jsme sami, kdo jsme se růžence zúčastnili – byli s námi i komáři a jak dokáží kousat, jsme poznali všichni. Ale vydrželi jsme, protože Pán Ježíš říká, kdo vytrvá až do konce, bude spasen

Po mši svaté byla snídaně a pak dopolední program pod vedením s. Kateřiny. Sešli jsme se v největší místnosti na faře, dočasně upravené na pokoj pro holky. Dozvídali jsme se, že je modlitba možná nejen slovy, ale modlit se může a má celý člověk, tedy i jeho tělo, jeho gesta a postoje. Když se postavíme, když svým tělem chceme přesáhnout svou hloubku, výšku i šířku dostaneme tvar kříže. Nosíme v sobě hloubku – to, co mě nese. Nosíme v sobě výšku – všechno to, po čem toužím, kam směřuji. Nosíme v sobě šířku – to jsou lidé kolem mě. Uprostřed těchto protikladů a rozporů, uprostřed našeho kříže bije naše srdce. V něm si našel svůj příbytek Bůh. Před Ním můžeme stát, chodit s Ním. Nejhlubší postoj před Bohem je sklánění se. V úžase, bolesti, se svým tázáním... Sklánění se, klanění se, je jedním z projevů pravdy o nás a pravdy o Bohu. Je projevem pokory i pokání. Je vyznáním, že Bůh je zdrojem našeho života a štěstí. Ve čtvrtek jsme si říkali o těchto zdrojích. Klanění je způsob modlitby i projev pokání. Je modlitbou těla. Jedním z takových velice účinných způsobů modlitby je i tanec. Učili jsme se dva tance – Brány a Studnový tanec. Obojí je velice důležité pro prožitek společenství a také prožitek Boží přítomnosti v jeho středu. Zejména Studnový tanec nám pomohl si uvědomit, že uprostřed společenství – ze Zdroje, jímž je Bůh -  můžeme načerpat, ve společenství – pokud opravdu funguje a vládne v něm důvěra – se můžeme těšit z daru toho, co jsme načerpali a odtud také můžeme to načerpané „vylévat“ a obdarovávat tím i ostatní. Pro mnohé z nás to byl velice inovativní zážitek. Tanec jako modlitba se nám velice zalíbil a tak jsme se domluvili, že to zítra zopakujeme…

Následovala práce na téma cesty. Reflektovali jsme svoji vlastní cestu k Bohu a nakonec jsme měli i příležitost tuto cestu ztvárnit sobě vlastním způsobem na zemi, kde ležel hnědý látkový kruh, obraz Pána Ježíše, za kterým každý z nás putuje a hořící svíce jako symbol Boží přítomnosti. Každý se mohl zamyslet nad tím, jak jeho dosavadní cesta za Pánem Ježíšem vypadá a pak ji složit na hnědý kruh. Objevilo se množství různých cest – od nejjednodušších kamenných, přes zdobné a barevné až po cesty s hlubokou symbolikou. Každý v této práci uplatnil své dary…

Po obědě pak následovala chvíle odpočinku, ve které otec Řehoř odešel připravit odpolední program. Mezitím si zájemci zahráli velice zábavné hry, např. na buldoky. Někteří na tuto hru museli vynaložit i části svých oděvů, aby byla zábava dokonalá a tak na konci byli někteří „ozdobeni“ různými skobami a natrženými částmi oděvů, naštěstí nebylo natrženo ničí tělo…

Úkolem odpoledního úkolu bylo projít šipkami vyznačenou trasu, jež obsahovala tu a tam úkoly… V 14:50 byla vypuštěna na trasu první skupina blonďáků. Po dvaceti minutách měli být následováni Sluníčky. Naneštěstí se blížilo veliké pršení, což otec Řehoř zjistil asi 5 minut před vypuštěním další skupiny. K tomu již tedy nedošlo… Hra byla ztracena, protože intenzivní déšť smyl pracně vybudované a vymyšlené značky. Ale! Nesmyl ty značky, které byly v lese vyskládány z dřívek a větví, což otec Řehoř pak další týden v úterý zjistil, když si na kole dojel sebrat schované pokladničky s úkoly. To je poučení pro příště… Ale co Blonďáci? S úzkostí v srdci jsem se s Vojtou vydal Blonďákům naproti. Po asi 400m od fary jsme je potkali naprosto zmáčené na kost, ale v naprosto výborné náladě, užívající si spršku a tedy v tuto chvíli připravené k dalším koupelím ve stékající vodě, náhodně nalezených kalužích apod. Jejich náladu vám přiblíží fotografie ve fotogalerii. Upřímně jsme z nich měli velikou radost…

Tím nám Pán Bůh zařídil změnu programu… Jak jsme se toho zhostili? Na zbývající část odpoledne a začátek večera jsme tedy připravili film Misie. Tento snímek z roku 1986 silně zapadal do tématu tohoto dne, protože jeho velikým tématem bylo právě pokání. Hlavní postavu, kterou ztvárnil mistrovským způsobem Robert de Niro – Rodrigo Mendoza, se původně živil jako lovec otroků. Po vraždě svého mladšího bratra se mu zhroutil svět. Ovšem pod vedením jezuitského kněze Gabriela našel možnost začít znovu – pokání. Toto pokání, jehož podobu si sám určil, dotáhl do konce a kmen Guaraniů, mezi nimiž lovil také otroky, ho přijal mezi sebe jako duchovního otce, protože Rodrigo se stal jezuitou. Filmem se však vinula ještě jedna linie vyprávění, která tvořila historické pozadí, do níž se však vlomila nečekaným způsobem v osobě kardinála, jenž přijel z Evropy, aby přehlédl misie, založené jezuity, o jejichž osudu bylo již předem rozhodnuto – měly být vydány Portugalcům. V pozadí byl spor Španělů a Portugalců, kteří v Jižní Americe měli své kolonie, jejichž území bezohledně rozšiřovali a drancovali. Šlo jistě o významný zdroj příjmů obou královských pokladen, ale misie jim stály v cestě, protože byly pod zvláštní ochranou nedotknutelnosti. Církev zde byla nešikovně vmanévrována do pozice, kdy měla vydat tyto misie za cenu udržení řádu jezuitů v těchto zemích. Kardinál, který tento úkol měl prakticky provést, se děsil jeho nespravedlnosti, ale nenašel jiný alternativní způsob, jak tuto velice složitou situaci vyřešit. Film dopadl smutně, hlavní hrdinové položili své životy za spravedlivou věc, zlo dočasně zvítězilo. Avšak kardinál si velmi dobře uvědomoval svoji zodpovědnost za toto rozhodnutí a vyznal i svůj díl viny… Takže i on byl tím, kdo ve filmu konal pokání, i když neměl možnost tak přímočaré cesty, jako Rodrigo.

Večer pak jsme byli domluveni na společnou adoraci s vystavenou Nejsvětější Svátostí v kostele. Zpěváci a hráči na hudební nástroje se pečlivě na adoraci připravili. Jiní nachystali na oltář ze svíček duhové srdce pro Ježíše v pokorné podobě chleba. Modlili jsme svým tělem – klečením před Ježíšem v eucharistii, svým zpěvem i spontánní modlitbou. Zůstali jsme v kost1ele asi hodinu a půl. Pak jsme se odebrali na faru.

Mnozí z nás již vnímali, že je to poslední společný večer, proto své bdění maximálně natáhli. Tentokrát to však nebyl oheň táboráku, kolem kterého se sedělo a vykládalo, ale kuchyňský stůl.  Mnozí si ještě chtěli užít společenství s těmi, které mají rádi, což jim nikdo neměl za zlé… Ovšem druhý den ukázal, kolik kdo naspal…

Sepsal o. Řehoř, doplnila s. Kateřina

Vstup do fotogalerie:  Vstup do fotogalerie

Stránky