Jako na každé setkání s úžasnými lidmi, které jsem mohla poznat díky sestře Kateřině na křesťanském táboře v Horní Plané, i na toto jsem se obzvlášť těšila. Hlavně proto, že po skoro 5–ti měsících jsem zase všechny mohla vidět. A tentokrát ve školce v Předbořicích.

Já bydlím v Brně, takže do školky nás ochotně odvezla sestřička Terezka se svým velkým „auťákem“ .Vyjeli jsme za světla a bez jakýchkoliv komplikacích jsme kolem 6. hodiny dorazily do Předbořic. Zaparkovali jsme před Bosco centrem a očekávali první známou tvář, kterou určitě za krátko uvidíme. Jako první přišla sestřička Kateřina se svým až obdivuhodným veselým výrazem na tváři, který ji neopustí ani v pozdních večerních až ranních hodinách. Samozřejmě jsme se přivítali i se sestřičkou Pavlínou, která se výborně starala o naše žaludky. Přijely jsme jako první, tak jsme zasedly ke stolu a vychutnaly si vyhlášené pomazánky sestry Pavlíny. Poté hodinu po hodince postupně přijížděli všichni, kvůli komu stálo za to ujet těch 200 km. A už to bylo tu: 2. PřeBoMil mohl začít. Jako první jsme si se všemi museli popovídat, protože když se s někým skoro půl roku nevidíte, je toho tolik nového, že se člověk až nestačí divit. Asi kolem 10 hodiny šli někteří z nás na krátkou procházku po nádherně zasněžených Předbořicích. V 11 hodin bylo naše setkání oficiálně zahájeno bilancí. A den byl u konce.Většina z nás si tedy povídala až do 2 hodin, ale zanedlouho všichni postupně usínali, až nastalo ticho. Myslím, že nejen já, ale i ostatní byli plní očekávání, co přinese další den. 

Ráno ti silnější a odhodlanější z nás vstaly na modlitbu růžence a  ranních chval, ti poněkud ospalejší a unavenější se k nim připojili až u snídaně . Po snídani si pro nás sestřička Pavlína nachystala velmi zajímavou hru s krátkým příběhem, poté následovalo vyrábění adventních věnců. Sestřička přinesla velmi mnoho ozdob a možných dekorací, aby si každý mohl přijít na chuť. Na výběr byly různé svíčky, mašličky, barevné kuličky, usušené lístky květin, skořice, badyán a spousta dalších věcí na zkrášlení našich věnců, ať už jsme je vyráběli z klasických větviček jehličnanů nebo z březové kůry. Asi kolem 12 dorazilo několik dalších dětí, které si přišli do školky nacvičit velmi zajímavé divadlo o sv. Mikuláši, které zahrály v kostele na jeho svátek. Po jak jinak než výtečném obědě jsme začali hrát celodenní hru asassíny, což je velmi zábavná a zajímavá hra, která ovšem některým z nás dala pořádně zabrat. Cílem hry totiž bylo pomyslně zabít brčkem osobu, kterou jsme měli určenou. No a kdo přežil poslední, ten vyhrál . Kolem 4. hodiny začala zajímavá přednáška s vojenským kaplanem – otcem Jindřichem Zdíkem. Otec Jindřich nám promítal videa a fotografie z jeho působení v Afghánistánu a vykládal nám různé příhody, které zažil, a o zdejším způsobu života. V 6 hodin jsme společně oslavili mši svatou, po které nám sestřička připravila večeři. A od 7 hodin se každý zabavil, jak mu bylo nejvíc milé… někteří z nás šli ven, jiní si jen tak povídali nebo hráli nejrůznější hry. Každopádně jsme všichni spokojeně usnuli až v ranních hodinách .

V neděli jsme ráno oslavili mši svatou (samozřejmě ti zdatnější opět vstali na modlitbu růžence... ). Po příchodu do školky jsme se nasnídali a pomalu jsme si začali balit své věci. Ještě jsme si zahrát nějaké hry,ale po úžasném obědě nastaly ty nejhorší okamžiky… Loučení… To byla pro nás pro všechny ta nejtěžší část – rozloučit se se všemi, se kterými jsme se za ty 3 dny ještě více sblížili… Ale naštěstí jsme se začali bavit o dalším společném setkání, takže když už čas tlačil a museli jsme odjet, hřála nás myšlenka, že se za 4 měsíce snad opět uvidíme.

Sepsala Anežka Balabánová, Brno

Fotogalerie zde:

V partě mladých lidí jsme Silvestr slavili již dvakrát, a tak jsme se po troše rozmýšlení rozhodli, že v podobném duchu chceme strávit i přelom roku 2010 a 2011.

Místem, kde jsme měli prožít poslední dny roku starého a první dny roku nového, se stala fara v Předbořicích. S láskou nás tu přivítaly sestra Kateřina a sestra Pavlína.

Naše silvestrovské setkání vypuklo 31. prosince dopoledne, kdy se začali sjíždět první účastníci.

Když se nás sešlo už víc, seznámili jsme se mezi sebou a poté byla vyhlášena celovíkendová hra „Na vraha“. Každý, kromě pořadatele, obdržel papírek se jménem toho, koho má zabít. Pak si svou oběť musel vyhlídnout, když byla sama nebo ji musel nalákat a pomocí dřevěné japonské hůlky na jídlo ji zabít. Samozřejmě jsme tuto hru nebrali doslovně . Zabití oběti spočívalo pouze v naznačení vraždy hůlkou a oznámení dotyčnému, že je mrtvý.

Po vyhlášení hry se začal připravovat oběd – brambory na loupačku s mlékem, solí a máslem. Ti, kdo nebyli zapojeni do přípravy oběda si povídali, hráli hry nebo tančili, někdy spíše dováděli, za zvuku místního rádia.

Některým přišly vhod i různé hračky a hudební nástroje pro děti, které byly v místnosti k dispozici. Pobývali jsme totiž ve zdejší školce, kterou měly sestřičky na starost.

Když jsme se posilnili dobrým jídlem, vyrazili jsme ven. Sáňky, boby ani talíře nesměly na naší vycházce chybět. Měli jsme s sebou dokonce i jednu duši z pneumatiky.

Ti, kteří lačnili po dobrodružství nenechali bez povšimnutí ani místní stoh sena.

Večer nás navštívili Pat s Matem, kteří se pokoušeli vyrobit lampión. No, řekněme, že se jim to celkem povedlo . Poté se ale zájemci z publika mohli pustit do výroby vlastních skleněných lampiónů, ty nám pak krásně posloužily jako osvětlení a ozdoba při silvestrovském přípitku v zahradním altánku.

Nechyběla ani soutěž o nejchutnější chlebíček. Hlavními degustátory byly samozřejmě Pat s Matem .

Před půlnocí jsme se přesunuli do farní kaple, abychom před Bohem zrekapitulovali již končící rok. Děkovali jsme, prosili a také zpívali písně.

Následoval přípitek a „ohňostrojení“ na silnici před farou.

Po těchto oslavách se ti, kdo chtěli, dívali na filmy a ostatní většinou spali.

Do sobotního dne jsme vstoupili mší svatou. Po snídani jsme se na farní zahradě rozproudili venkovní verzí hry „Člověče nezlob se!“.

Novoroční oběd pro nás připravily sestřičky. S plnými žaludky jsme si pak odpočinuli u pohádky Anděl Páně.

Když jsme takto nabrali síly, vyrazili jsme opět ven dovádět na sněhu. Někteří jsme se oddělili a vyšli si na procházku. I skupina dovádějících se na ni později vydala.

Nás, kteří jsme šli cestou do lesa a pak po polích, čekalo boření se do sněhu, někdy až po kolena, a zdolávání hlubokých struh. Ale provětrali jsme se a popovídali jsme, takže procházka svůj účel splnila .

Večer jsme se ztišili v kapli. Sestřičky nám ukázaly způsob, jak pracovat s biblickým úryvkem a jak vytvářet jeho příběh pomocí biblických postaviček.

Dole ve školce jsme se společně pomodlili a později následovalo promítání pohádky Král sokolů a příběhů Pata a Mata.

Neděle by nebyla správnou nedělí, kdyby se neslavila mše svatá, a proto jsme na ni také ráno vyrazili.

No a po snídani se balilo, uklízelo, rozdělovaly se nevyužité zásoby jídla a nesmělo chybět ani společné vyfocení u vánočního stromečku s Ježíškem v jesličkách a s ovečkami.

Rozloučili jsme se a do svých domovů jsme se snad všichni rozjížděli, sice ne úplně vyspalí, ale s radostí ze společného setkání.

Fotky ze společného setkání:

Týden, který předchází slavnosti Narození Páně je v liturgii věnován textům, které popisují události, které bezprostředně předcházely Ježíšovu narození.

První čtení pak bývají brána jako doplněk k událostem, o kterých se čte v evangeliích. Prvotní je tedy evangelium, k tomu je pak vhodně vybráno první čtení. Proto k porozumění našich textů z prvního čtení je třeba se také seznámit s událostí, kterou popisuje evangelium toho dne.

Řehoř.

Předchozí článek: Adventní rozjímání – 3. týden adventní

 

---

 

17. prosinec

Genesis 49,1a.2.8–10:

Jakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde vládce; národy ho budou poslouchat.“

 

Dnešního dne se jako evangelium čte rodokmen Ježíše Krista, tak jak ho zachytil ve svém spisu Matouš. Rodokmen však není zachycen jako prostý historický dokument, ale je zpracován, tedy některé postavy jsou vynechány jiné zdůrazněny, s určitým teologickým záměrem, aby se ozřejmilo, že Ježíš je synem Abrahámovým a aby se také ve světle Ježíšova narození ozřejmil smysl dějin Izraele.

Naše čtení z knihy Genesis je požehnání, které dává umírající Jákob svým synům, konkrétně požehnání, které vyslovil na Judou. Toto požehnání je současně i proroctvím. Juda se osvědčil, když byl připraven se obětovat za Benjamína (srov. Gn 44,33) a tím také sám sebe povýšil. Už tedy není lvíčetem, ale dospělým lvem či lvicí, která se také dokáže bít za svá mláďata. Juda se osvědčil jako strážce svého bratra, proto mu nebude odňato žezlo. Zůstane mu prvenství a právě z něho vezme svůj původ Vykupitel, kterého budou poslouchat všechny národy. Vyplnění proroctví vidí křesťané právě v osobě Ježíše Krista.

---

 

18. prosinec:

Jeremiáš 23,5–8:

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bud bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“

 

Dnešní evangelium obsahuje pokračování vypravování o „původu“ Ježíše Krista. Včera jsme slyšeli jeho rodokmen, dnes se čte příběh o jeho početí a jak to bylo v událostech kolem jeho příchodu do tohoto světa. To proto, aby se ukázalo, že Ježíš je skutečným Emanuelem, Bohem s námi. To je jedno z velikých témat Matoušova evangelia, které přece končí ujištěním: hle, já jsem s vámi až do skonání světa.

Dnešní čtení je předpovědí těchto událostí. Hospodin ujišťuje svůj lid, že pošle nového krále z Davidova rodu. Jeho vláda bude charakterizována hlavně spravedlností a moudrostí. To určitě neplatilo o vládě současníků Jeremiáše. Navíc v jeho jménu: Hospodin je naše spravedlnost, je zřejmě skryta polemická narážka na jméno posledního judského krále Sidkijáše (toto jméno znamená: „Hospodin je má spravedlnost“). Tohoto krále však nedosadil Hospodin, ale babylonský král. Od něho se nedalo očekávat, že program vyjádřený ve svém jménu dokáže skutečně naplnit.

Boží zásah bude tedy znamenat povolání nového krále, který vykoná ve prospěch lidu takový exodus, který bude mít pro lidi minimálně stejný význam, jako bylo vyvedení z Egypta.

---

 

19. prosinec

Soudců 13,2–7.24–25a:

V těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říct svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: »Hle počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.«“

Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.

 

Dnešní evangelium zachycuje událost zvěstování narození Jana Křtitele. Tento „předchůdce“ Pána Ježíše svým narozením oznamuje dovršení času. Nastává ta doba, která bude klíčová pro celé dějiny spásy.

Tuto událost doplňuje dnes čtení o zvěstování narození soudce Samsona. Při srovnání obou čtení si můžeme povšimnout, že obě postavy mají společné rysy. Oba jsou Boží zasvěcenci, tzn. zvláštním způsobem oddělení pro Boží službu nebo lépe pro Boha samotného, oba jsou naplnění Hospodinovým duchem, narození obou bylo zvěstováno Božím andělem, oba pochází z neplodné matky. Soudce Samson přichází do snad nejdelší doby útlaku, jakou tehdejší Izrael zažil, období čtyřiceti let okupace Filišťany. Neplodnost Samsonovy matky, která není v úryvku ani jmenována, ukazuje na nečekanost Samsonova narození. Tam, kde není vůbec nic, tam si Hospodin vyvoluje své posly, aby jejich službou ukázal, že je to On, kdo dává lidem tu největší svobodu. Bůh dává to, co lidé dát nemohou.

Předpokladem pro to, aby takto Hospodin mohl skrze člověka jednat, je jeho naprostá oddanost Hospodinu a jeho věci. Proto dává Hospodin tak zvláštní pravidla pro Samsona, kdy se má varovat opojných nápojů (které uzavírají mysl člověka pro působení Hospodinova ducha), stejně i čisté pokrmy a nestříhání si vlasů (polemické znamení proti modloslužebným praktikám okolních národů).

I Samsonovo působení je Hospodinem přesně definováno: on totiž začne s vysvobozováním Izraele. Tento svatý boj pak bude pokračovat až do Davidova vítězství nad Goliášem z Gatu…

---

 

 

20. prosinec

Izaiáš 7,10–14:

Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel to je »Bůh s námi«.“

 

Dnešní evangelium je pokračováním událostí, které předcházely Kristovu narození. Mám zde událost zvěstování, kdy Gabriel je poslán k Marii a ona dává svolení k tomu, aby se stala matkou Boží.

Evangelium doplňuje velice známý a významný text z knihy proroka Izaiáše. Zaslouží si, abychom se u něj zastavili déle… Text nás zavádí do druhé poloviny 8. stol. př. Kr., kdy se roku 745 ujal vlády v Asýrii král Tiglat Pilesar III, výborný politik a vojevůdce. V krátké době začal expandovat na jihozápad, tedy do místa judského království. Palestinu tvořilo množství rozdrobených státečků, které samy o sobě nemohly obstát před tak velikou říší, proto se jejich králové začali spojovat do koalice. Severoizraelský král Pekach a Damašský král Resin vytvořili právě takovou koalici a chtěli, aby se do ní zapojil i judský král Achaz. Ten však nechtěl, naopak spoléhal na Asyřany, že tyto dva nepřátelské státy zkrotí a proto vyslal poselstvo k asyrskému králi. Pekach a Resin si však odmítavou Achazovu odpověď nenechali líbit, proto vyprovokovali tz. Syrsko-efrajimskou válku, přičemž hodlali Achaze ke spolupráci přinutit nebo jej nahradit povolným kandidátem, pro ten účel již měli připraveného Tabeala, jakéhosi cizince, který nepocházel z Davidovy dynastie. Jsme v roce 734. Duchovně viděno se Achaz dopustil nevěry, kdy spoléhal na sílu zbraní a obratnost své politiky a krom toho dosazení Tabeala na judský trůn by znamenalo zmaření Hospodinova slibu, že Davidův rod bude kralovat navždy. Izaiáš proto vzkazuje Achazovi, že Resin s Pekachem nebudou mít úspěch.

A zde jsme u našeho textu. Achazovo poselstvo odešlo do Asýrie s žádostí o zásah. Achaz tedy pokračuje ve své pochybné politice. Proto se po jisté době ujímá Hospodin slova znovu a povzbuzuje Achaza, aby si vyžádal znamení od Hospodina, které by mu dodalo jistoty. A to buď z nebe, tedy z místa, odkud přicházívá znamení nebo ze šeólu, z říše mrtvých.

Achaz odpovídá: nebudu žádat. Pokud se žádá znamení, je důležité, s jakou vnitřní dispozicí se žádá. V případě, že je žadatel připraven splnit Hospodinovu vůli (například soudce Gedeon, který žádá od Hospodina znamení s ovčím rounem), pak na tom není nic špatného, naopak. Jde o snahu dotvrdit Hospodinovo slovo, aby tazatel nabyl jistoty a tím více se na něj mohl spolehnout. Ale v případě Achaza šlo o něco úplně opačného: už předem se totiž stavěl odmítavě k tomu, že by měl udělat to, co by po něm případně Hospodin chtěl, proto znamení odmítá, protože by mu jasněji zjevilo Hospodinovu vůli, kterou on pro jistotu ani znát nechce…

Tón proroka se nyní mění. Předtím byl vyzván vyžádat si znamení od svého Boha. Nyní už nemluví jeho Bůh, ale můj Bůh... Tím se naznačuje, že svazek mezi králem a Bohem je přerušen. Už to není jeho Bůh. Prorok nyní dává nové znamení, které ale už nemá charakter dotvrzující ale soudní. Doslova: Hle mladá dívka těhotná rodící syna… Je velice významné, že proroctví neobsahuje určení času, proto je možné, že se vyplní kdykoliv.

---

 

 

21. prosinec

Píseň písní 2,8–14:

Hlas mého miláčka!
Právě přichází,
běží po horách,
skáče po pahorcích.

Můj miláček se podobá gazele
nebo kolouchu laně.
Hle – už stojí za naší zdí,
dívá se okny,
nahlíží mřížovím.

Můj miláček se ujímá slova a říká mi:
„Vstaň, moje milá, moje krásko,
a pojď!
Hle, už přešla zima,
déšť přestal a pominul.
Květy se objevily na zemi,
přišel čas ke zpěvu,
vrkání hrdličky je slyšet po kraji.
Zrají plody fíkovníku,
poupata révy voní.
Vstaň a pojď, moje milá, moje krásko,
pojď!
Moje holubičko ve skalním úkrytu,
v dutině srázu,
ukaž mi svoji tvář,
ať slyším tvůj hlas,
vždyť tvůj hlas je líbezný
a půvabná je tvoje tvář.“

 

V evangeliu dnešního dne je zachycena scéna, kdy Matka Boží Panna Maria spěchá k Alžbětě. Od archanděla Gabriela se dozvídá, že je těhotná, proto si tuto skutečnost spěchá ověřit a také jako žena přichází sdílet radost z počatého dítěte s Alžbětou.

Úryvek z Písně písní doplňuje toto evangelium. Pokud bychom ho chtěli vnímat jako předobraz, který v evangeliu došel svého naplnění, museli bychom text Písně opravdu velice znásilňovat. Tímto způsobem se tato čtení nedoplňují. Jak tedy? Stejně jako Maria spěchala z Nazareta do judských hor, i zde miláček spěchá za svou milou po horách, po pahorcích. Ano, láska nezná překážky. Stejně jako v případě Marie a Alžběty, i zde v příběhu lásky mezi bezejmennými milenci. To je vyjádřeno slovesy, která se postupně stupňují: přichází – přeskakuje – přenáší se. Překážky se postupně stávají menšími, čím je milá blíže. A nyní se milý ocitá před příbytkem své milované a nahlíží mřížovím do příbytku své milé. Je zde jako ten, který prosí. Ale jeho prosba je slavnostním pozváním.

Čas čekání je zde ztotožněn s údobím zimy, časem chladu, po němž nastává období naplňování tužeb. Celá země je v něm ozdobena květy, je zde čas, kdy se prořezává vinná réva. Hlas hrdličky, který je poslem jara, už je možné také slyšet, je zde období plnosti života, nové naděje…

---

 

 

22. prosinec

1. kniha Samuelova 1,24–28:

Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj Pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.

 

V evangeliu čteme dnešní den Mariin chvalozpěv. V něm děkuje za nesmírná dobrodiní, která jí Bůh prokázal proto, že je „nepatrná“, neboli zcela závislá na Bohu.

Anna, o které je řeč v našem textu je také právě taková. Jako žena byla neplodná, což bylo v tehdejší době vnímáno jako veliký trest, protože taková žena nemohla předat život a tedy neměla ani budoucnost. První kapitola 1. knihy Samuelovy nám zachycuje její hořkou modlitbu. V ní zaslibuje chlapce Boží službě navždy. Její chudoba jí přivedla k poznání, o co opravdu v životě jde. Proto na velkorysou Boží štědrost odpovídá neméně velkoryse. Po odstavení chlapce, tedy asi v jeho třech letech jej odevzdává do svatyně v Šílo, kde bude chlapec sloužit.

---

 

 

 

23. prosinec

Malachiáš 3,1–4.23–24:

Toto praví Pán Bůh: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.

Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“

 

Dnešní evangelium zachycuje narození Jana Křtitele. Ten byl samotným Ježíšem označen za předchůdce, který mu připravil cestu.

O tomto předchůdci už mluvil prorok Malachiáš, jak to čteme v dnešním čtení. Jeho působení spadá do let 515–445 př. Kr., tedy do doby zničeného chrámu, který ještě nebyl řádně obnoven, do života lidí, kteří i v náboženské rovině podlehli určité apatii… Malachiáš tedy oznamuje příchod svého anděla, neboli posla, který má připravit cestu samotnému Hospodinu. Obraz předchůdce, který odstraňuje překážky na cestě, je převzat z toho, jak se to konávalo při cestách králů po říši. Příchod posla a Pána určitým způsobem splývají. Jeho příchod znamená pro člověka uvedení do krize a tedy i příchod soudu. V soudu je však skryta i očista. Ta se především dotkne přinášení obětí. Ta má být přinášena čistým obětníkem a tuto čistotu opět může darovat jen Bůh. Již předpisy Starého zákona pamatovaly na to, že obětující velekněz musel být nejdříve očištěn obětí, než mohl obětovat za druhé.

Tímto přicházejícím Hospodinovým poslem je na konci kapitoly uveden prorok Eliáš. To on byl tou velikou postavou, která si zasluhuje respekt především pro své neohrožené vystupování proti náboženskému synkretismu a pro to, že izraelský lid přiváděl zpět k Hospodinu. Sám za to platil mnohdy ohrožením vlastního života.

---

 

 

24. prosinec

Druhá kniha Samuelova 7,1–5.8b–12.14–16:

Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“

Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel?

Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království.

Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.

 

V evangeliu máme pokračování včerejší události, narození Jana Křtitele. Zachariáš zpívá chvalozpěv, v němž děkuje Bohu za dar dítěte a podává duchovní výklad této události, zároveň také ohlašuje, že tento jeho syn bude předchůdcem toho, který vychází v Výsosti.

Naše čtení je vzato z období, kdy král David už je usazen ve svém paláci v Jeruzalémě, který mu dal Hospodin dobýt, okolní nepřátelé jsou buď pobiti nebo podrobeni. David uvažuje, jak uctít Hospodina, jak mu ještě posloužit. Do té doby putoval Hospodin se svým lidem ve stanu. Nyní, když už je lid usazen, putovní svatyně ztratila své opodstatnění, a proto chce David po vzoru okolních národů, vybudovat stabilní chrám svému Bohu. Samozřejmě, že v pozadí je zvýšení prestiže Davida a jeho města, které by se, kromě politického, stalo i duchovním centrem říše. Jenže takový počin předpokládá změněné vnímání toho, kdo je Hospodin. Dosud nebyl vázán na žádné místo, stavba však v sobě obsahuje pokušení si Hospodina připoutat, jistým způsobem podmanit. Je to místo, kde může být neustále po ruce, kde se s ním David s jistotou může setkat… I samotnému proroku Nátanovi se zdá být toto Davidovo rozhodnutí dobré, proto mu odpovídá, ať udělá, co uzná za vhodné. Jenže ještě té noci se k němu ozvalo Boží slovo, které je určeno pro Davida: ne David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům. Slovo dům se zde vyskytuje v několikerém významu: jako budova, či jako chrám, jakožto rodina či rod a konečně dům jako královská dynastie. Zde tedy David dostává veliký přislib, že jeho dynastie bude mít věčné trvání. A z této dynastie vzejde jiný syn. Ten teprve zbuduje ten opravdový Boží dům, který však bude postaven proto, že Hospodin o tom rozhodl a ne proto, že ho k tomu přiměli lidé.

Tímto Davidovým synem je zajisté král Šalomoun, který pak vystavěl krásný chrám v Jeruzalémě. Ale v tom nejplnějším smyslu je jím Ježíš, syn Davidův, který vybudoval dům církve, o němž sám řekl, že přetrvá věky. Tento dům je domem modlitby a chrámem Svatého Ducha, v němž i my jsme budováni přispěním téhož Ducha v Boží příbytek.

---

 

Tím končí naše putování po textech adventní liturgie a nezbývá mi, než popřát vám všem, kteří jste došli až sem, požehnané Vánoce a mnoho duchovních i hmotných darů.

Řehoř.

Pokud chcete opět zažít společenství skvělých mladých lidí, máte odvahu k dobrodružství pobytu v Předbořicích, chcete netradičně vstoupit do adventu,... pak vás zveme, jak jsme slíbili, na faru do Předbořic.

Termín: 26.– 28. 11. 2010

Plánovaný program 2. setkání:

Pátek 26. listopadu

• příjezd (možná opět autem z Brna se sestrou Radimou - není ještě úplně domluveno!!!)
• ubytování se (spacáky  a teplé oblečení s sebou – nutné!!!)
• večeře
• společné posezení spojené s „bilanciou“

Sobota 27. listopadu

• ranní růženec ke kapličce – za každého počasí
  
• v sobotu dopoledne je možné:
  •  hrát si spolu
  • projít se po krásném okolí školky
  • pro nadšence nabízíme možnost:
    • pomáhat s přípravou oběda
    • malovat hrnečky
    • vyrobit si adventní věnec...
• v sobotu odpoledne setkání s vojenským kaplanem, členem komunity premonstrátů z Milevska a knězem –  otcem Jindřichem Zdíkem:
  •  přednáška o Afghanistánu a duchovní službě vojákům
  • mše svatá v kostele
• večeře
• společný večer

Neděle 28. listopadu

• v neděli ráno mše svatá
• dopoledne společné setkání
• odpoledne odjezd (Do Brna to jde z Předbořic v 15:36. V Brně by to bylo v 21:30).

Příspěvek na stravu a energie za den: 50 Kč

Sestry Kateřina a Pavlína OF, Domov Svaté Zdislavy, Předbořice 51, Kontakt na mobil:  733 755 851, e-mail: predborice@frantiskanky.cz

ÚKOLY A SLUŽBY PŘI BOHOSLUŽBĚ SLOVA VE MŠI – POKRAČOVÁNÍ

Přisluhující při bohoslužbě slova

Liturgická tradice svěřuje předčítání posvátných textů lektorům a jáhnovi. Přitom jáhnovi přísluší předčítání evangelia, někdy může podle potřeby mít homilii a v přímluvách pronáší jednotlivé úmysly proseb.

Lektor má svůj vlastní úkol, který má vykonávat i tehdy, pokud jsou přítomni služebníci vyššího stupně. Lektoři mají svůj úkol zastávat aspoň o nedělích svátcích, zvláště při hlavních bohoslužbách. Může jim být svěřena výpomoc při uspořádávání bohoslužby slova a také mohou, pokud je toho třeba, pomáhat s uváděním ostatních věřících, kteří mají při mši svaté předčítat čtení z dočasného pověření.

I když nejsou ustanoveni lektoři k této službě zvláštním obřadem, každé liturgické shromáždění má jejich služby zapotřebí. Proto je nutné pečovat o to, aby byli po ruce někteří laici, způsobilí a ochotní plnit tento úkol.

Pokud není přítomen jáhen, je možné svěřit pronášení jednotlivých úmyslů přímluv lektorovi, pokud se přednášejí zpěvem, pak zpěvákovi.

Ustanovený lektor má při mši svaté užívat posvátného roucha, které přísluší jejich službě. Není-li to zvykem, ať přistupují v šatech, v nichž chodí. Dbát se má na posvátnost jejich služby.

Aby věřící z poslechu posvátných čtení mohli získat k Písmu svatému ve svém srdci živou náklonnost, je nutné, aby lektoři, k této službě ustanovení, byli k tomuto úkolu způsobilí a pečlivě se na jeho vykonávání připravovali. Tato příprava má být především duchovní, ale je nutná i příprava technická. Duchovní příprava spočívá ve dvojí formaci: biblické a liturgické.

Biblické poučení má za cíl, aby lektoři byli schopni chápat čtení v jejich vlastní souvislosti a ve světle víry porozuměli hlavnímu obsahu zjevené zvěsti.

Poučení liturgické má lektorům poskytnout aspoň částečně možnost osvojit si smysl a složení bohoslužby slova a důvody spojení mezi bohoslužbou slova a slavením eucharistie.

Technická příprava má lektorům umožnit, aby stále více zdokonalovali svůj přednes před shromážděním a dovedli zvládnout prostor buď svým přirozeným hlasem nebo pomocí mikrofonu a zesilovače.

Další službou v bohoslužbě slova je úkol žalmisty neboli zpěváka žalmů. Jak již jeho název vypovídá, svěřuje se mu přednes žalmu, zpěv „Aleluja“ před evangeliem. Aby se tento úkol žalmisty mohl vykonávat, je velmi prospěšné mít v každém společenství kostela laiky, kteří umějí zpívat žalmy i správně vyslovovat slova a předčítat. Jejich příprava je shodná s přípravou lektorů.

Poslední službou je komentátor. Je to skutečná liturgická služba, jejímž smyslem je z příhodného místa podávat věřícím vysvětlení obřadů a podle potřeby jim dává pokyny.

Uspořádání mešního lekcionáře

Český lekcionář je uspořádán do šesti dílů, které obsahují:

      I   ve třech svazcích (cyklus A, B, C) – liturgická čtení nedělí.

    II   všední dny doby adventní, vánoční, postní a velikonoční.

   III   všední dny liturgického mezidobí 1.–17. týdne. První čtení je ve dvou ročních cyklech.

   IV   všední dny liturgického mezidobí 18.–34. týdne. První čtení opět ve dvou ročních cyklech.

     V   svátky svatých a společné texty pro svátky svatých.

VI/1   mše spojené s různými obřady (při udílení křtu, manželství…), mše za různé potřeby (za církev, za vlast…)

VI/2  votivní mše (O Duchu Svatém, O Nejsvětějším Srdci Ježíšově…), mše za zemřelé.

Včera, 9. října 2010, jsme v Domově svaté Zdislavy v Předbořicích měly větší děti na společenství, s pracovním názvem SoŠko. Jednou za měsíc mají děti možnost strávit ve školce a s námi skoro celou sobotu.

Není nutné se zúčastnit programu celého, lze přijít i odejít podle zájmu a potřeby. Začínáme v 10:00 volnou hrou. Po 11 hodině je mše svatá pro děti s otcem Řehořem, pak společný oběd. Určitě by vás zajímalo, co bylo v kázání: „...Jeden misionář byl poslán na misie do Papui nové Quinei. Připravoval se důkladně. Při příchodu k domorodcům narazil na problém. V jejich jazyce neměli výraz pro slovo víra. Nevěděl si s tím rady. Až mu pomohli sami domorodci. Ptali se ho, jestli Ježíše viděl. Řekl, že ne. A přesto říkáš, že ho znáš? Jak ho tedy vidíš? Srdcem? Misionář pochopil, že to je ono. Věřit znamená vidět srdcem...“

Přede mší i po ní si děti mohly zazpívat ukazovací písničku „Kdo stvořil...“ Nejvíc je bavili dupající sloni  ... Po obědě si mohou děti hrát. Vždy máme na odpoledne připravené něco k tvoření a nějakou meditaci podle bavorské náboženské pedagogiky. Tentokrát jsme malovali na porcelánové hrnečky a probírali stvoření světa. Když jsme se snažili zrekonstruovat příběh stvoření, nemělo to chybu... Jeník na hvězdnou oblohu vytvořil dokonce i mléčnou dráhu. Moře oplývalo všemi možnými i nemožnými živočichy, na zemi ve stromech vytvořili i hnízda s ptáky, Jenda též udělal skvělou gorilu...Zvířaty se to pak hemžilo v oblacích i na zemi. Kdo chtěl, mohl se projít po hvězdné obloze nebo v oblacích, mořem i zemí. Někteří se v této situaci nechali i vyfotit . Ukončení bylo v 17:00. Děti, rodiče i my jsme byli se setkáním spokojeni.

S. Kateřina

Během čtyř dnů volna u příležitosti svátku svatého Václava jsme se zase my, kteří jsme byli na táboře v Horní Plané, mohli sejít ve školce v Předbořicích. Ještě před svým odjezdem do Brazílie nás provázel svým slovem, přítomností a modlitbou otec Quirín a samozřejmě sestřičky Kateřina a Pavlína. Dokonce přijela i posila z Brna, a to sestry Darie a Radima.

Program pro nás už dlouho předem připravovaly sestry a neměly toho nachystaného málo: v pátek hned po našem příjezdu nás pozvaly do kaple ke společné modlitbě večerních chval, a tak jsme mohli všichni společně poděkovat za to, že jsme se opět potkali, a vložit do rukou Pána Boha všechno, co nás čeká.

Bohužel nám nepřálo počasí. Když jsme v sobotu vyrazili na Onen Svět, začalo pršet a foukat, nicméně nálada se nám nezkazila vůbec a povídali jsme si vesele dál. Nakonec nás celé mokré mile přivítali Peckovi na své samotě a přímo v jejich obýváku jsme slavili mši svatou. Pro nás to bylo velice neobvyklé prostředí, ale zato rodinné a příjemné. Dostali jsme výborný štrúdl a čaj a mohli jsme jít ven k ohni opéct buřty, protože téměř přestalo pršet.

Neděle byla naplánovaná jako odpočinkový den, i když před přednáškou na téma Otcovství bylo potřeba trochu uklidit, abychom mohli přivítat dva milé hosty, duchovního otce P. Jindřicha Zdíka a fyzického otce pěti dětí, pana Pecku. Vykládali nám historky z otcovského života, a i když se moc dotazů z naší strany neozvalo, určitě se kluci (i holky) inspirovali, jak být správnými rodiči.

V pondělí jsme se konečně dočkali sluníčka, za což jsme byli moc vděční, protože uklízet bernartickou faru, kam jsme měli namířeno, se nám v mokru a zimě nechtělo. Po práci nás čekal skvělý bramborový guláš a odpočinek. Bavili jsme se u starého kulečníkového stolu, který jsme na faře objevili. Kolem čtvrté jsme se postupně vraceli opět do Předbořic, abychom se stihli převlíct a nachystat na mši svatou. I při mírném poprchávání se nám večer podařilo zapálit oheň, u kterého jsme chvilku poseděli a zazpívali si.

Následující den, bohužel už poslední, nám nezbylo nic jiného, než si smutně sbalit věci a začít se loučit. Moc pěkným zakončením našeho setkání bylo slůvko otce Quirína pro rodiče, kteří si pro nás do školky přijeli. Potěšila nás otevřenost a humor rodičů, když nám odpovídali na naše dotazy o manželství a Boží vůli.

Odjížděli jsme plní radosti, protože celé čtyři dny byly protkány spoustou zajímavých zážitků. V první řadě Boží přítomností, kterou jsme cítili, když jsme se i přes ošklivé počasí stále dobře bavili, když jsme chválili Pána a když jsme ráno vstávali, abychom vyšli společně do přírody pomodlit se růženec. Dále večerními bilancemi – každý večer jsme měli příležitost podělit se s ostatními o zážitky celého dne, o radosti i to, co se nám nelíbilo. Dlouhý stůl, vždy krásně vyzdobený květinami a svíčkami, nás třikrát denně v budově Boscocentra zval ke společnému jídlu. Většina z nás znala hry, kterými jsme vyplňovali volný čas, který jsme chtěli strávit společně.  Nejoblíbenějšími se staly “židličky” a “Palermo”, a svíjeli jsme se smíchy, když jsme viděli výrazy ostatních při hrách “krákrákrá” a “indulona”.

Za všechno patří velký dík sestřičkám, které se o nás celou dobu staraly a které nás do Předbořic pozvaly, otci Quirínovi, který se nám maximálně věnoval, rodičům, že nás pustili, i nám všem navzájem, že jsme měli touhu vidět se a zase spolu něco zažít, protože jinak by setkání nemohlo být tak živé a radostné.

Jsme vděční hlavně Boží prozřetelnosti a lásce, díky nimž jsme se sešli a vytvořili dobrou partu, ve které vznikla, a snad budou dlouho trvat, výborná a pevná přátelství.

Vstup do fotogalerie:

Akolyta je ustanoven k tomu, aby pomáhal jáhnovi a knězi. Jeho úkolem je konat službu u oltáře a pomáhat jáhnovi a knězi při liturgických úkonech a to zvláště při mši; krom toho – jako mimořádný udělovatel – rozděluje věřícím eucharistii, pokud nejsou přítomni řádní udělovatelé (biskup, kněz, jáhen) nebo když jim v tom překáží nemoc, vysoký věk nebo jiná pastorační práce nebo pokud počet věřících, kteří přistupují ke stolu Páně, je tak velký, že by se mše značně prodloužila. V mimořádných okolnostech může být akolyta pověřen, aby vystavil věřícím k veřejné úctě Nejsvětější svátost a pak ji znovu uložil, Nejsvětější svátostí však nežehná. Pokud je třeba, může vést přípravu těch věřících, kteří na základě dočasného pvěření pomáhají knězi nebo jáhnovi při bohoslužbě, např. přinášejí kříž, misál, svíce, nebo konají podobné úkoly. Svou službu bude akolyta konat důstojně, pokud se bude stále vroucněji účastnit slavení eucharistie, bude z ní žít a bude ji stále hlouběji poznávat.

Protože je akolyta zvláštním způsobem určen pro službu oltáře, ať se naučí všemu, co se týká slavení bohoslužby a snaží se pochopit její hluboký duchovní smysl, aby se tak denně cele obětoval Bohu a aby svým náležitým a uctivým chováním byl příkladem shromážděné obci. Ať upřímnou láskou miluje tajemné tělo Kristovo neboli Boží lid, a v něm zvláště slabé a nemocné.

Služba lektora a akolyty je podle úctyhodné tradice církve vyhrazena mužům.

(Apoštolský list Ministeria quaedam, čl. 6 a 7)