2. Život v Kristu
Člověk je stvořený k Božímu obrazu. Je to dar, ale zároveň i úkol. Boží obraz byl v člověku pokřiven hříchem a proto je naším úkolem tento obraz v nás co nejvíce odkrýt. Jiným způsobem můžeme říci, že cílem našeho života je najít své štěstí v Bohu. Lidský život si můžeme představit jako cestu, na které se mnohokrát rozhodujeme. Okamžiky rozhodnutí jsou jako křižovatky na této cestě. Je jasné, že některá rozhodnutí k cíli směřují, jiná ne. Ta rozhodnutí, která k Bohu směřují nazýváme vydařeným lidským jednáním, ta která nesměřují nevydařeným lidským jednáním, proviněním, nábožensky hříchem.
Ukazatelem správného směru je pro každého člověka jeho svědomí. Svědomí je úsudek rozumu, který mi říká, zdali jednání je správné, či ne. Můžeme ho nazvat vnitřním hlasem Božím v našem srdci. Svědomí je třeba formovat a to celoživotně! Jde o to, aby naše svědomí bylo pravdivým a dostatečně silným hlasem. Již od dětství je svědomí formováno především rodiči, kteří dítěti vštěpují pravidla správného jednání, společenské konvence, zásady slušnosti atd. Dále v dospělosti již musí člověk na své formaci pracovat sám, tím, že se vzdělává. Velmi důležitou pomocí k duchovní orientaci člověka jsou pravidla správného jednání, tak jak nám je předává církev. Ta jsou obsažena v Božím zjevení nebo jak se dají odvodit zdravým rozumem.
Důležitými pravidly správného jednání je Desatero. Desatero je zachycené v Písmu Starého zákona, v 2. knize Mojžíšově (Exodus), ale i to lze odvodit pouhým rozumem. Ve Starém zákoně měl Boží zákon funkci léku neboli mezí, které Bůh položil lidskému jednání, aby se nerozmáhal mezi lidmi hřích. V Novém zákoně je lidský hřích zničen Kristovou smrtí a vzkříšením. Pokud člověk v Krista uvěří a zamiluje si ho, může s jeho pomocí nad hříchem zvítězit skrze dar Ducha Svatého. Toho člověk obdrží skrze křest, ve kterém jsou mu odpuštěny hříchy a do jeho srdce je „vylit“ Duch Svatý. Ten obdarovává člověka láskou, která ho vede k tomu, že plní Boží zákon z vnitřní potřeby. Samozřejmě, Desatero a ostatní předpisy Božího zákona jsou pro člověka vedeného Duchem Svatým cennou pomocí v jeho duchovní orientaci, po které s vděčností sáhne. Ale v Novém zákoně už nejsou Boží přikázání nějakým diktátem člověku zvnějšku, ale naopak jsou mu vnitřní potřebou.
Čeho všeho se má dotýkat snaha o správné chování?
S většinou lidí se shodneme na tom, že správné chování se především týká správných vztahů mezi lidmi navzájem. Není správné si lhát, krást, je správné být k sobě vstřícní a ochotní. Na tom se shodneme. K tomu, abych vysvětlil, že to není všechno si vypůjčím podobenství, které uvádí C. S. Lewis ve své knize K jádru křesťanství. Představte si lidstvo jako flotilu lodí, které vedle sebe plují v konvoji. Plavba takové flotily bude úspěšná pouze tehdy, pokud se lodě nesrazí a nebudou si navzájem křížit cestu a pokud bude každá z nich dobře ovladatelná. Obou těchto podmínek však nelze dosáhnout nezávisle na sobě. Dochází-li mezi loděmi k stálým srážkám, dlouho plavbyschopné nezůstanou. A naopak, pokud nemají v pořádku kormidelní zařízení či motory, srážkám se jim asi nepodaří vyhnout. A to jsme si ještě nepoložili otázku, kam že to ta naše flotila pluje. Stěží bychom označili její plavbu za úspěšnou, pokud přistane třeba v Bombaji, když jejím cílem byl New York.
To znamená, že se mravnost (to jak se správně chovat) týká tří oblastí: jednak čisté hry mezi jednotlivci, dále něčeho, co můžeme nazvat poklizením vlastního nitra a konečně vztahu k transcendentnu (Bohu). Říká-li tedy někdo, že to, co se chystá udělat nemůže být špatné, protože to nikomu neškodí, tak bere v potaz jen onu první oblast, zatímco zbylé dvě nebere v úvahu. Domnívá se, že nezáleží na tom, jak zachází s vlastní lodí, co si tam dělá, hlavně když nenajíždí do ostatních. To se zdá být přirozené a výsledky špatné mravnosti v této oblasti na nás denně doléhají (válka, bída, úplatkářství, lhostejnost. lži, korupce…) Tady se se všemi lidmi shodneme, jak by to asi mělo v ideálním případě vypadat. Jenže jakkoliv je přirozené touto oblastí začít, pokud se zastavíme tady, tak zůstaneme jen na rovině snů. Je třeba totiž pokročit k druhému bodu: k poklizení nitra každého jednotlivce. K čemu je totiž dobré vykládat lodím, jak mají kormidlovat, aby se vyhnuly srážkám, když jsou to ve skutečnosti vraky tak staré a šílené, že je kormidlovat nelze skoro vůbec? Neboli, k čemu je dobré mluvit lidem o tom, jak se mají navzájem k sobě chovat, když stejně dobře víme, že nám dodržování těchto pravidel stejně znemožní naše zbabělost, nevrlost nebo nezvládnuté vášně? Tolik se před televizními zprávami rozčilujeme nad neschopností zákonodárců vytvořit zákony bez mezer a neschopností policie a justice jejich dodržování vynutit, a přitom si neuvědomujeme, že nepostavíme dobrou společnost bez dobrých lidí! Je samozřejmě možné zpřísnit zákony, posílit dohled policie, ale pokud lidé vevnitř zůstanou šejdíři a podvodníci, stejně si v novém systému najdou způsob, jak hrát svou starou hru… Lidi neuděláme dobrými dekretem a bez dobrých lidí nevytvoříme dobrou společnost. Proto je třeba dojít v přemýšlení o morálce až k tomuto druhému bodu: morálce v nitru jednotlivce.
Ale ani tady nemůžeme přestat. Do našeho uvažování ještě musí vstoupit přesvědčení člověka o všehomíru, o tom, jaký je smysl jeho života. Obvykle lidé přemýšlejí tak, že je jim jasné, že nesmí poškozovat jiné lodi v konvoji, ale o tom, co si na své lodi dělají a jak s ní nakládají, do toho nikomu nic není. Ale co když ta loď není moje? Co když mi je jen propůjčena a já se budu muset zodpovídat skutečnému majiteli z toho, jak jsem s ní zacházel? Pokud mě totiž ke svým záměrům stvořil Někdo jiný, komu jsem za svůj život zodpovědný, pak mi z toho plyne řada závazků, které bych neměl, pokud bych si myslel, že prostě náležím jen sám sobě.
V úvahách o mravnosti se tedy musíme zabývat všemi třemi jejími částmi: musíme se zabývat vztahy mezi člověkem a člověkem, vztahy mezi člověkem a tím, co je v jeho nitru a konečně mezi člověkem a silou, která ho stvořila. Na prvé oblasti můžeme spolupracovat obvykle všichni lidé, v druhé oblasti začnou spory, které budou vycházet z odlišného náhledu na svět a člověka, které zesílí v oblasti třetí.
|
1. Věřím, věříme
Boží plán pro každého člověka je dát mu podíl na své věčné blaženosti. Abychom toho byli schopni, poslal Bůh svého Syna, Ježíše Krista, který nás vykoupil a Ducha Svatého, který nám tyto plody vykoupení dává.
V člověku je „místo pro Boha“. Do srdce každého člověka je vložena touha po Bohu. Ale nikdo od narození sám od sebe neví, že v Bohu najde své pravé štěstí. Proto je člověk vyzván Boha hledat. První a nejbližší cesta pro každého je lidský rozum. Každý člověk je schopen Boha poznat pouhým rozumem z toho, co stvořil, podobně jako poznáváme malíře z díla, které vytvořil. O Bohu jsme však schopni mluvit pouze analogicky, protože tajemství Boha žádná lidská slova nevyčerpají. A protože poznat Boha cestou rozumu nelze snadno a bez přimísení omylu, sám Bůh dělá krok směrem k člověku a odhaluje se mu. Činí tak skrze rozličné události a sděluje lidem svá slova v průběhu lidských dějin. Tomuto Božímu sebeodhalování říkáme Boží zjevení. Boží zjevení se odehrává v dějinách a tedy i postupně rostlo. V těchto dějinách Božího zjevení lze rozlišit různé etapy: první prarodiče v ráji, smlouva s Abrahámem, volba „vyvoleného národa“ Izraele, v jeho dějinách doba proroků až nakonec se veškeré zjevení završilo ve vtělení Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, abychom poznávajíce člověka Ježíše poznávali samotného Boha.
To všechno, co Bůh o sobě lidem řekl — poklad zjevení — svěřil svému vyvolenému národu a po něm církvi. Tento poklad se také nazývá apoštolská tradice. Tato tradice se „traduje“ (předává) jednak psaným způsobem — Písmo svaté — a také živou tradicí církve (způsob bohoslužby, zvyky, poklad modliteb, dokumenty význačným učitelů církve a papežů atd…) . Je to jakoby jedna řeka s dvěma různými proudy. Živá tradice církve nám umožňuje správným způsobem číst Písmo svaté. Úkol správně (autenticky) vykládat Boží zjevení je svěřen učitelskému úřadu církve. To je sbor biskupů v jednotě s papežem, kterým Ježíš sám přislíbil zvláštní pomoc Ducha Svatého, aby učili Boží pravdy věrně a bez přimísení omylu. K tomu, aby tedy bylo Boží zjevení správně uchovávané a vykládané, je třeba jak Písma, tak živé tradice církve, tak učitelského úřadu církve.
Sám Bůh je autorem Písma, a to tak, že pohnul a zvláštní pomocí (inspirací) doprovázel svatopisce při tom, když sepisovali posvátné spisy. A tak Písmo obsahuje všechno to, ale pouze to, co Bůh chtěl lidem říct. Z toho plyne také jedna z důležitých vlastností Písma: jeho pravdivost. Co patří do sbírky posvátných spisů (kánonu Písma svatého) a co tam nepatří rozlišuje učitelský úřad církve pod vedením Ducha Svatého. Písmo obsahuje 73 knih, z čehož 46 knih je Starého zákona a 27 zákona Nového. Starý zákon připravuje definitivní zjevení Ježíše Krista a je stále platným Božím slovem. Nový zákon, jehož jádrem je samotný Ježíš Kristus předává definitivní pravdu zjevení. Jeho jádrem jsou čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Oba zákony jsou spolu v jednotě, přičemž Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový je naplněním Starého. Písmo je pro církev oporou a zdrojem života a síly a trvalým a čistým pramenem duchovního života!
Odpovědí člověka Bohu, který se mu zjevuje je víra. Věřit v Boha znamená přilnout k Němu, souhlasit se vším, co nám o sobě říká a to ne proto, že bychom to mohli vyvodit, ale protože Bůh je pravda a nemůže být klamán, ani nikoho klamat. Víra totiž rozum přesahuje. Víra je nadpřirozený dar! Lze o ni prosit pro sebe i pro jiné. Zároveň je víra také ryze lidský skutkem, protože je to úkon svobody: věřím, protože chci věřit. Proto je k víře potřeba „dobrá vůle“. Kdo nechce věřit, věřit nebude, protože víra vždycky vychází ze svobody. I když víra rozum přesahuje, nikdy nemůže být skutečný rozpor mezi tím, co víme rozumovým poznáním a tím, co víme z víry. Autorem obojího „světla poznání“ je totiž jediná pravda, a tou je Bůh sám.
Víra je ryze osobní, ale také církevní. Víru si nikdo nevymyslel, na způsob nějaké lidské ideologie. Pravá křesťanská víra je vždycky člověku někým jiným zvěstována a člověk se na základě této zvěsti rozhoduje buď uvěřit nebo víru odmítnout. Kdo uvěřil, ten se touto svou vírou připojil ke společenství stejně věřících — církvi. Proto víra bez církve není křesťanská! Zároveň je víra ryze osobní odpovědí člověka, kterou dává každý svobodně. A proto nikdo k víře nesmí být nucen! Protože je víra společenská (církevní), je vhodné ji vyjadřovat propracovanými formulacemi víry, které usnadňují společné vyznávání víry.
Apoštolské vyznání víry (kratší, např. před růžencem), Nicejsko-cařihradské vyznání víry (delší, v neděli v kostele)
|
Svátost křtu patří mezi tři tzv. iniciační svátosti, tedy svátosti, které uvádějí do křesťanského života. Jejich účinkem je:
- Osvobozují z moci temnot a to tím, že křest odpouští jednak dědičný hřích, tzn. stav viny, se kterým se každý člověk rodí (nejde o osobní vinu člověka, ale o chybění Boží milosti posvěcující) a dále odpouští všechny osobní viny do křtu spáchané (což v případě malého dítěte nepadá v úvahu). Křest dává účast na Boží přirozenosti, tedy na Božím životě (2Petr 1,4).
- Přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání a to tím, že křest vtiskuje do duše člověka znamení křesťana (tomu se říká svátostná pečeť, což je určitá kvalita pevně lpící na duši pokřtěného), a toto připodobnění Kristu je nesmazatelné. Křest tedy není možné zrušit. Pokud se někdo nechá tzv. „vypsat z církve“, jde jen o právní úkon, kterým se vyčleňuje ze společenství církve, ale křesťanem takový člověk zůstává stále…
- Udělují Ducha adoptivních dětí Božích. Každé přijetí svátostí má za následek vzrůst Boží milosti posvěcující v člověku. Křest je branou ke všem ostatním svátostem, a tedy jako první vlévá do duše pokřtěného Ducha Svatého. Ostatní svátosti již na tomto prvotním vlití Ducha stavějí a Boží přítomnost v pokřtěném zintenzivňují.
- Dávají účast na slavení památky smrti a zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým lidem Božím. Teprve po křtu je člověk schopen slavit křesťanskou bohoslužbu, neboli liturgii. Do té doby je pro něj liturgie určitou formou osobní modlitby ve společenství věřících, ale od chvíle křtu se jeho účast na bohoslužbě stává „slavením křesťanského mystéria“, tzn. naprosto jinou formou úcty k Bohu.
Křest tedy přivtěluje člověka ke Kristu a začleňuje do společenství Božího lidu, tedy církve. Samotný křest je vnitřně zaměřen k Eucharistii, tedy k památce Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání slavenými v bohoslužbě mše svaté. Uvedení do křesťanského života pak završuje biřmování, které plně uvádí do křesťanského života tím, že člověka novým způsobem naplňuje Duchem Svatým, aby tak mohl opravdově vydávat svědectví Kristu a tak účinně přispíval k budování církve.
Co je to křest?
Křest je branou k životu a k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život a svěřil jej spolu s hlásáním evangelia své církvi, když přikázal apoštolům: Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého! (Mt 28,19). Křest je především svátostí víry, kterou člověk odpovídá na přijetí Kristova evangelia. Proto patří k prvořadým úkolům církve předávání a výchova ve víře a udílení křtu. Proto církev dbá o to, aby každý nově křtěný člověk byl ve víře náležitě vyučen a aby měl kmotra, který mu bude pomáhat postupně vrůstat do plného křesťanského života.
Křest je natolik závažná svátost, že může být krom obvyklého obřadu, udílen také v nouzi kterýmkoliv člověkem, byť nepokřtěným či nevěřícím, jen když má úmysl vykonat to, co konají křesťané. Proto by každý křesťan měl vědět, jak se křest udílí.
Křest se v katolické církvi udílí buď ponořením nebo litím obyčejné vody na hlavu křtěnce a toto lití či ponoření je doprovázeno slovy: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Obvyklý obřad křtu je doplněn obřady, které připravují k jeho co nejplodnějšímu přijetí, případně vysvětlují jeho význam.
Křest malých dětí
Je v katolické církvi odůvodněn dvěma výroky Pána Ježíše: Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha Svatého, nemůže vstoupit do Božího království (Jan 3,5) a Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží (Mk 10,14). Z pochopení těchto dvou výroků Páně katolická církev vždy vyvozovala, že ani děti nemají být vyloučeny z možnosti přijmout křest, když jej přijmou ve víře církve, kterou za ně dosvědčí rodiče a kmotrové i ostatní přítomní. K pravdivému dovršení svátosti je však třeba, aby dítě bylo ve víře vychováno. Základem této výchovy je totiž svátost, kterou dítě již napřed přijalo.
Rodiče dítěte mají při křtu důležité úkoly:
- Oni veřejně žádají o křest dítěte
- Po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže
- Zříkají se satana a vyznávají víru
- Přinášejí dítě ke křestnímu prameni (zvláště matka)
- Drží rozžatou svíci
- Dostávají požehnání, které je určeno zvlášť matce i otci.
Rodiče pak jsou vázáni z vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním dítětem se stalo. Rovněž mají připravovat dítě k biřmování a přijetí Eucharistie.
|
Pokud rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo pokřtěno, je nutné, aby oni osobně kontaktovali kněze. A to buď prostřednictvím e-mailu, telefonem, osobní schůzkou… Doporučuje se a je dobrým zvykem, aby křest byl udílen v prvních týdnech po narození dítěte, a proto je dobré, pokud se domluva a budoucím křtu odehraje ještě před narozením dítěte, aby mohla proběhnout příprava rodičů ke křtu a také aby se všechny záležitosti dopředu domluvily.
V našich farnostech jsou obvyklé čtyři přípravy ke křtu, ale vše záleží na individuální dispozici rodičů a na osobní domluvě s knězem. Těchto příprav může být méně nebo i více, opět podle individuální dispozice rodičů, jejich zájmu a vzájemné domluvě. Předpokladem křtu dítěte je totiž víra rodičů. Malé děti je možné křtít jen tehdy, „když se za ně církev zaručí svou vírou“, jak se praví v Křestních obřadech. A tuto víru církve zde před Bohem a společenstvím církve zaručují právě rodiče. Rodiče sami tedy mají mít předpoklady pro to, aby ve víře své dítě vychovali. Ne vždy však rodiče svou víru žijí do všech důsledků, zejména co se týče přijímání svátostí, proto křest dítěte představuje dobrou příležitost pro prohloubení jejich víry. To znamená, že během přípravy ke křtu svého dítěte, je velmi vhodné, když třeba po letech rodiče znovu obnoví život ze svátostí, zejména Eucharistie.
V případě, že rodiče dítěte nejsou dosud sezdáni, je narození dítěte a jeho křest velmi naléhavou výzvou k tomu, aby rodiče tento dluh dali do pořádku. Dítě má právo, aby se narodilo a bylo vychováváno v úplné rodině. To znamená, že pokud toto rodiče svému dítěti nedopřejí, dopouštějí se na něm nespravedlnosti. Na tuto situaci budou v takovém případě rodiče upozorněni a bude jim nabídnuta forma řešení.
Příprava na křest dítěte probíhá formou osobních setkání kněze a rodičů. Místo setkávání je možné buď v rodině dítěte nebo na faře v Kovářově, či v klášteře v Milevsku. Příprava si neklade za cíl doplnit případné chybějící náboženské vzdělání rodičů, na to je počet setkání příliš malý. Jde spíše o vzájemné poznání rodiny a místního kněze, uvědomění si závažnosti závazku, který křtem svého dítěte na sebe rodiče berou a zejména povzbuzení k prohloubení a oživení vlastního vztahu k Bohu.
Tradičním dnem křtu je zejména neděle, protože je to den Zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Proto je nejvhodnější udílet křest zejména v tento den. Protože křest začleňuje do společenství církve, je vhodné ho v našich podmínkách, kde je křtů velmi málo, udílet v průběhu mše svaté, aby společenství věřících bylo u toho, kdy se jejich počet rozrůstá o dalšího křesťana. Pokud se jeví jako vhodnější udílet křest mimo mši svatou, je namístě tak učinit tímto způsobem. V našich podmínkách se takto udílí většina křtů malých dětí právě z obavy, že by rušily průběh mešní bohoslužby.
Co se týče kmotra nebo kmotrů, může jím být křesťan, který přijal křest a biřmování a řádně žije z víry, aby byl schopen pomáhat rodičům ve výchově dítěte. Může to být muž nebo žena, nebo dva kmotři a to muž a žena. Pokud by toužil vykonávat kmotrovství nebiřmovaný křesťan, který však žije z víry a chce pro to něco udělat, doplní si biřmování. Vše opět záleží na domluvě s knězem.
Řehoř J. Žáček
|
(Kateřina Lachmanová)
Co nám Pán určitě neslíbil:
- Neslíbil nám, že po obrácení už nikdy nezhřešíme.
- Neslíbil nám, že nikdy neonemocníme.
- Neslíbil nám, že se nám zdaří všechno, do čeho se pustíme.
- Neslíbil nám, že nikdy nebudeme mít finanční problémy.
- Neslíbil nám, že nikdo z našich blízkých nepropadne žádné závislosti.
- Neslíbil nám, že nás všichni lidé budou mít rádi.
- Neslíbil nám ani, že alespoň vztahy s věřícími budou vždycky bez problémů.
- Neslíbil nám, že nebudeme muset prožít pronásledování nebo ústrky pro svou víru v něho.
- Neslíbil nám, že vždycky budeme mít v naší farnosti svatého kněze. (Atd. atd.)
Ale co nám tedy vlastně slíbil?
- Slíbil nám, že naše hříchy nám budou odpuštěny, jakmile je vyznáme (srov. 1 Jan 1,9; Iz 1,18 apod.).
- Slíbil nám, že uslyší a bude vyslýchat naše modlitby, pronášené s důvěrou (srov. Mt 7,11).
- Slíbil nám, že nezahyneme na věky a nikdo nás nevytrhne z jeho ruky (srov. Jan 10,28).
- Slíbil nám, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20).
- Slíbil, že tomu, kdo bude hledat na prvním místě Boží království, bude on sám pomáhat pečovat o jeho každodenní starosti; nemusí se strachovat o zítřek (srov. Mt 6,25–34).
- Slíbil nám svůj pokoj i uprostřed soužení, která nám svět připraví (srov. Jan 16,33).
- Slíbil nám, že všechno bude napomáhat k dobrému těm, kdo ho milují (srov. Řím 8,28).
Převzato z webu Pastorace.
|
Lektorát je službou, ve které věřící předčítá liturgické texty při bohoslužbách. V nových obřadech mše svaté, které vzešly z Druhého vatikánského koncilu, zazněl požadavek, aby se liturgie slavila tak, aby každý věřící měl na ní co nejvíce uvědomělou a také aktivní účast. K takový účasti je Boží lid povolán mocí křtu. Aktivní účast na slavení liturgie je podpořena tím, že se obnovily služby, které při mši svaté vykonávají laici a to je předčítání Božího slova a služba u oltáře.
Lektor je ustanoven pro úkol, který je mu vlastní: v liturgickém shromáždění čte Boží slovo, je mu svěřeno předčítání Božího slova, vyjma evangelium. Pokud při mši svaté chybí žalmista, který by mohl zpívat responzoriální žalm, je on první, který má recitovat žalm mezi čteními. Není-li přítomen jáhen ani kantor, přednáší úmysly při přímluvách a usměrňuje zpěv a účast věřícího lidu při bohoslužbách. Je mu také možno svěřit přípravu věřících k hodnému přijetí svátostí a je-li třeba, může také vést přípravu věřících, kteří mají na základě dočasného pověření číst při bohoslužbě Písmo svaté.
Aby sám mohl takové úkoly konat náležitě a příkladně, ať sám stále rozjímá slova Písma svatého. Lektor si je vědom úkolu, který přijal, a snaží se den ze dne a s použitím vhodných prostředků stále víc přilnout k Písmu svatému a stále hlouběji je poznávat. Tak se stane dokonalejším učedníkem Pána. Tato služba je podle tradice církve vyhrazena mužům.
Čerpáno z apoštolského listu Ministeria quaedam
|
TVÉ SLOVO MI DÁVÁ ŽIVOT (Žl 119)
Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.
A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.
(Jak 1,18-25)
Živé slovo, důvěrné setkání, pramen života
Papež Jan Pavel II. v jednom ze svých dokumentů napsal: „…biblický text máme vnímat jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život…“ (Novo millennio ineunte, čl. 19). Svatý otec Benedikt XVI. na tuto myšlenku Jana Pavla II. navazuje, když říká: „…ve vytrvalé četbě Písma svatého doprovázené modlitbou se uskutečňuje důvěrný rozhovor, ve kterém při četbě nasloucháme Bohu, který k nám promlouvá, a modlitbou mu s důvěrou a s otevřeným srdcem odpovídáme…“ (Mezinárodní kongres o Písmu svatém v životě církve). „Písmo svaté je pramenem a zdrojem duchovního života křesťana, člověka“ (DV, čl. 21) čteme v koncilním dokumentu o Písmu svatém.
Četba Písma svatého je pro život křesťana něčím zásadním. Avšak jak k němu máme přistupovat? Mnohé lidi od četby Písma svatého odradí fakt, že Bible nepatří k nejtenčím knihám. Jiní na něj zapomínají. Jiní si myslí, že četba Písma je jen pro odborníky řeholníky, kteří žijí v klášteře, nebo pro kněze, ale není to pro ně, protože tomu stejně nerozumějí.
Dnes potíž spočívá v ještě v jedné věci. Mnoho lidí si uvědomuje, že jim něco chybí, zakouší v sobě jakousi vnitřní vyprahlost, prázdnotu. Ale nevědí, kam se mají obrátit a tak hledají všude možně. Smutným faktem je, že takto hledá i mnoho křesťanů a jen málo z nich se obrátí k Písmu svatému. Člověk v dnešní době žije v neustálém spěchu. Pořád se za něčím žene a neustále nemá čas. Chce něčeho dosáhnout a prostředkem k tomu bývá velmi často výřečnost. Mlčení, mlčenlivost a tichost jsou dnes vlastnosti, které se netěší přílišné oblibě. Ale apoštol Jakub nám ve svém listu právě připomíná, že máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení. Když chceme číst Písmo svaté, základním postojem k tomu je postoj naslouchání. A tento postoj od nás vyžaduje, abychom se zastavili a na chvíli se přestali hnát kupředu.
Číst Písmo svaté není stejné jako číst noviny. Svatý otec Benedikt XVI. nám připomíná, že četba Písma svatého je setkání, které se uskutečňuje v naslouchání a v odpovědi. Toto setkání je živé, protože je to setkání s živým Slovem, které nás oslovuje, orientuje a buduje náš život. A tak četbou Písma svatého křesťané mají čerpat z pramene duchovního života.
Lectio divina
Jednou z prastarých metod četby Písma svatého je lectio divina. Ta mívá většinou tři po sobě jdoucí etapy: přijmout slovo, rozjímat slovo a uskutečňovat slovo v praxi.
Naslouchání
První etapa začíná tedy nasloucháním Božímu slovu. „Naslouchání“ je něco jiného než „slyšení“. „Slyšení“ je spíše pasivní postoj, ve kterém něco slyším. Mnohdy to co slyším ani dlouho v sobě neuchovám. Jak se říká „jedním uchem dovnitř, druhým ven“. Když něčemu, nebo lépe řečeno někomu, „naslouchám“ jsem aktivní, jsem přítomný tělem i duchem v tom, co se odehrává. Proto četba Písma je skutečné setkání. V této první etapě jsou všechny možné způsoby, kterými se člověk dostává do styku s Písmem. Na prvním místě je to jistě při liturgii, při mši svaté, kde se setkáváme s Písmem v bohoslužbě slova. Je třeba také zmínit různé biblické hodiny, četba komentářů a jiných pomůcek. Avšak nenahraditelná je soukromá četba Písma doma.
Tato první etapa však v sobě obsahuje dvě nebezpečí. Prvním je „neosobní“ četba Písma. Mnozí čtou Písmo svaté, zkoumají ho a vykládají, ale ve skutečnosti se jím nenechají oslovit. Obávají se nejasných míst v Písmu a snaží se je za každou cenu, stůj co stůj, vyložit a objasnit. Ale skutečný smysl jim mnohdy může uniknout. Takoví lidé by neměli mít strach z těch nejasných míst, ale spíše z těch jasných. Ne že bychom měli všichni tento problém. Avšak to neznamená, že se nás toto nebezpečí netýká, když se nezabýváme studiem Písma a jeho výkladem. Nebezpečí „neosobní“ četby Písma svatého číhá na každého. A mnoho křesťanů mu propadají. Můžeme si položit otázku, kolik z nás si pamatuje o čem byla čtení při nedělní bohoslužbě? Při liturgii je toto nebezpečí ještě silnější, protože je nám Boží slovo předčítáno, nečteme je my sami. A kolik z nás bohoslužbu slova prožívá jako skutečné a živé setkání s živým Slovem Božím? Svatý Jakub přirovnává četbu Písma k pohledu do zrcadla. Můžeme tedy říci, že kdo zůstane při čtení Písma u studia pramenů, kdo nenaslouchá živému Slovu, nepostoupí dále, ten se podobá člověku, který stráví všechen čas hleděním na zrcadlo, zkoumáním jeho tvaru, materiálu, ze kterého bylo uděláno, a stylu a období, ve kterém vzniklo, aniž by se kdy do toho zrcadla podíval. Pro takového člověka zrcadlo nikdy nenaplní svoji pravou úlohu.
Studium Písma a všeho, co je s tím spojeno je důležité a prospěšné. A máme být vděčni těm, kteří se tomuto studiu věnují a nám tak připravují cestu ke stále lepšímu porozumění biblickému textu. Ale samo bádání nestačí. Stejně tak jako nestačí naše přítomnost v kostele na bohoslužbě, ale je třeba naší aktivní účasti, abychom byli přítomni tělem i duchem a hlavně s otevřeným srdcem, připraveným k naslouchání. Tato připravenost srdce k naslouchání se projevuje i tím, že nemáme strach ze setkání s živým Slovem. Ono nám totiž opravdu nastavuje zrcadlo a my bychom neměli mít strach do něj pohlédnout.
Druhým nebezpečím je doslovné čtení Písma – tzv. fundamentalismus. To znamená, že čteme Písmo způsobem takovým, že se striktně držíme toho, co je napsáno a nehledíme na to, jak daný text vykládat správným způsobem. Např.: zpráva o stvoření světa.
Tato nebezpečí jsou dva extrémy a je třeba najít cestu uprostřed nich. Oba totiž zůstávají u litery a opomíjejí Ducha. To je jim společné.
Rozjímání
Druhá etapa spočívá v „zahledění se“ do Božího slova, v dlouhém prodlévání před zrcadlem, to znamená v rozjímání Božího slova. Církevní otcové používali slova „žvýkat“ a „přemítat“. Můžeme si to přiblížit takto: Čtení jakoby předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Když tedy překonáme strach z pohledu do zrcadla, které je nám nastaveno, učíme se poznávat „jací jsme“, poznáváme sebe, a objevujeme, jak dalece se nacházíme od Božího obrazu. Pán Ježíš říká: „Já nehledám svou slávu“ (Jan 8,50) – tady je zrcadlo přímo před námi, a hned vidíme jak daleko jsme; „blahoslavení chudí v duchu“ (Mt 5,3) – další zrcadlo, ve kterém vidíme na kolika zbytečných věcech jsme závislí a také jak jsme povrchní; „láska je shovívavá“ (1Kor 13,4) – a my si uvědomíme, jak jsme netrpěliví, závistiví a zaujatí.
„Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč, proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt.“ čteme v listu Židům (Žid 4,12-13). Spíše než bychom pronášeli my soud nad Písmem, měli bychom nechat Písmo pronášet soud nad námi. Nejlepší modlitbou, kterou můžeme začínat rozjímání o Božím slově, je opakovat se žalmistou: „Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoušej mě a poznej mé smýšlení! Pohleď, zda nejdu cestou špatnou, a veď mě cestou odvěkou!“ (Žl 139,23).
Avšak když hledíme do zrcadla Božího slova nevidíme pouze sebe, ale vidíme tam i Boží tvář, nebo ještě lépe vidíme tam Boží srdce. Svatý Řehoř Veliký řekl, že „Písmo je dopis všemohoucího Boha, který píše svému stvoření. V něm se člověk učí poznávat Boží srdce skrze Boží slovo.“ A tak o Bohu jistě platí Ježíšovo slovo: Ústa přece mluví, čeho je srdce plné“ (Mt 12,34). Můžeme říci, že v Písmu k nám Bůh mluví o tom, co naplňuje jeho srdce, a to, co naplňuje jeho srdce je láska. Jak řekl svatý Augustin: „Celé Písmo bylo napsáno proto, aby člověk pochopil, že ho Bůh miluje, a když to pochopí, aby k němu zahořel láskou.“
Když tedy rozjímáme Boží slovo, poznáváme sebe a poznáváme Boha. Poznání Boha bez poznání sebe sama vede člověka zpravidla k domýšlivosti a k aroganci. Poznání sebe bez poznání Boha zase vede k beznaději. Svatý Augustin se modlil: „Pane, ať poznám sebe, abych byl pokorný a skromný, a ať poznám tebe, abych tě miloval.“
Můžeme tedy Písmo svaté pouze číst, nebo jej můžeme rozjímat. Prorok Jeremiáš píše: „Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce.“ (Jer 15,16). Mezi jednoduchou četbou knihy a jejím „strávením“ strávením je velký rozdíl. „Strávené“ slovo je to, které si člověk osvojil, je připodobněn ke slovu, je jím přemožen a podmaněn. Ono je nejsilnějším principem života. Příkladem rozjímání Božího slova je Panna Maria. Evangelista Lukáš o ní píše, že všechna slova uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o nich (Lk 2,19). Metafora o strávené knize se u ní stala skutečností. Slovo naplnilo její nitro.
Uskutečňování slova
Třetí etapou lectio divina je uskutečňování slova. Jak říká apoštol Jakub: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“ (Jak 1,22-25). Pán Ježíš řekl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo (Lk 8,21). Bez uskutečňování slova v praxi je vše iluzí. Ani nemůžeme říct, že slovu Božímu rozumíme, pokud ho neuskutečňujeme. Jak říká svatý Řehoř Veliký: „slovu Božímu rozumíme až tehdy, když ho začneme uskutečňovat ve svém životě.“
Zde se dotýkáme jednoho rozměru naslouchání Božímu slovu a to sice, že naslouchat znamená uskutečnit to, co je slyšeno. Nacházíme v Písmu to, čím se pak máme řídit v našem životě. Boží slova se za současného působení Ducha svatého stávají vyjádřením Boží vůle pro mě v jedné konkrétní chvíli. Poslušnost vůči Božímu slovu je tak každodenní záležitostí. Naslouchání je tak spojeno s poslušností. Neposlouchat pak znamená poslouchat špatně, roztěkaně, poslouchat s nezájmem, bez vztahu k tomu koho posloucháme.
PS: Miluji tě!
Na závěr si dovolím jedno přirovnání, které nám může v ledasčem být nápomocné. Před nějakou dobou šel v multikinech film, který se jmenoval „PS: Miluji tě!“. Bohužel jsem ten film neviděl, vím o něm jen to, co jsem si přečetl, ale ve stručnosti v něm jde o to, že se vše točí kolem mladého páru, který se velmi miluje. Přijde však chvíle, kdy mladý muž zjistí, že umírá a tak než zemře napíše několik dopisů pro svou milou, aby ji pomohly znovu začít žít. Když pak zemře, jeho přítelkyni každý den přijde jeden z těchto dopisů a na konci každého z nich je napsáno: „PS: Miluji tě!“ Myslím, že toto je velká myšlenka, která nám může pomoci při četbě Písma svatého. Jak jsme řekli výše, svatý Řehoř Veliký nám připomíná, že Písmo je dopis, který všemohoucí Bůh píše svému stvoření, aby mu sdělil, jak moc ho miluje. A tak když při mši svaté nasloucháme Božímu slovu, které je k nám přednášeno, mohli bychom říct, že dříve než lektor řekne „Slyšeli jsme slovo Boží“, by mohl k přečtenému textu dodat ono Boží „PS: Miluji tě!“.
Pokaždé když čteme Písmo svaté, máme na konci každého úryvku slyšet Boží zavolání: „PS: Miluji tě!“ A to i tehdy, když v nastaveném zrcadle Písma sami sebe vidíme jako hříšníky. Tak se čtení Písma stává opravdu živím setkáním, ve kterém, pokud s pokorou přijmeme Boží pozvání, se opravdu a skutečně setkáváme s Božím srdcem. A když dokážeme svoje srdce povznést k němu, pak je toto setkání v pravdě setkáním od srdce k srdci. Myslím, že každý z nás, kdo byl někdy zamilovaný a psal si se svým milým, či se svou milou, dopisy, si dobře vzpomene na to, co cítil, když dostal dopis od něj nebo od ní. Jak se mu srdce chvělo nedočkavostí a nadšením. A i když si třeba představoval zrovna něco jiného, co by se mohl dočíst v dopise, přesto byl utvrzen v lásce tím, že na konci dopisu bylo napsáno PS: Miluji tě! Nebojme se tedy setkat s tím, který nám chce říct, jak moc nás miluje. A i když se třeba dočteme na první pohled věci nepochopitelné, nezapomeňme, že na konci každého úryvku stojí: „PS: Miluji tě!“
„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20).
Standa Frýdl
|
Ježíš reaguje na zprávu některých, kteří byli šokováni krutým jednáním Piláta. Důvod proč přišli se dá formulovat otázkou: „jakto že se tohle mohlo stát? Jak to Bůh mohl dovolit?“ Ježíš vysvětluje jednu podstatnou věc: lidé, když se něco takového stane a dozvědí se to, začnou řešit, proč se to stalo, kdo za to může, prostě příčiny… Podobně jako u Joba, jeho přátelé, kteří ho přišli v jeho nemoci potěšit, řešili příčinya podsouvají mu nějaký skrytý hřích, který by měl stát za jeho nynějším trápením.
Ježíš však otázku příčin nezodpovídá, říká, že ona příčina není důležitá. Ale překlopí náhled na tuto událost tak, že to, co se stalo, samo má být příčinou. Otázka tedy podle Ježíše zní takto: „Co to má znamenat, když se toto stalo, co to má s námi udělat?“
Podobně se to má i s oním druhým případem, kdy spadla věž v Siloe a usmrtila osmnáct lidí... Interpretace u obou událostí je stejná. Ježíš nevysvětluje, proč ta věž spadla zrovna na ně. Ale zdůrazňuje, že tato událost má v sobě zvěst: oni sami, ti posluchači, jsou ohroženi. To, že se něco takového stalo, má v nich vyvolat sebereflexi, tj. „pokání“. Ježíš říká: „vnímejte tyto události jako výstrahu, jako něco, co vás má přivést k sebereflexi (metanoia), ke změně smýšlení. Metanoia je sebereflexe, která má po poznání přímo vést ke změně jednání. Tyto dvě události jsou tedy poselstvím, které mají přimět posluchači právě k ní, a k návratu k Bohu.
Ježíš tedy rozbíjí tradiční úvahu, že neštěstí má nějakou příčinu, vinu, ale říká, že každá taková událost má v nás probudit nějakou formu návratu k Bohu. Člověk se má nechávat oslovovat těmito událostmi. Soustředění se na příčiny, na vinu, která je touto událostí potrestána, by mohla člověka ochromovat. Ale Ježíš zdůrazňuje, že podstatnější při pohledu na taková neštěstí je to, co to má v nás vyvolat, tzn. ona „sebereflexe“, metanoia.
My dnes jsme s podobnými událostmi vlivem rozvinutých informačních technologií, konfrontování dnes a denně. Reagujeme na ně obvykle nějako formou „charity“, projevíme soucit. Což je dobře, dáváme najevo svou solidaritu, ale bohužel namnoze nereagujeme na ty události jako na poselství, které je určeno nám samotným. Z toho důvodu si můžeme připustit, že přes ohromný vývoj technických prostředků, které nám takové zprávy zprostředkovávají, jsme se duchovně neposunuli zřejmě ani o píď dopředu, duchovní růst člověka po tuto dobu stále stagnuje…
V tomto příběhu je ještě jedna důležitá skutečnosti: ti lidé, tyto zprávy nejsou schopni zpracovat, a proto jdou s nimi za Ježíšem a chtějí, aby jim to vysvětlil. To je určitě způsob, kterým se naučit chápat takové události jako poselství od Pána Boha.
Příběh o fíkovníku vnitřně souvisí s předchozím textem. V obojím jde o ovoce. Naše podobenství je ilustrací předchozích Ježíšových výroků. Tím ovocem, které toto podobenství požaduje, je právě pokání, „sebereflexe“.
Hlavní postavou je zde majitel vinice a onen vinař, který zabraňuje majiteli vinice v odstranění fíkovníku… Fíkovník sám je jen pasivní kulisa. Podstatné je ale toto: o ten neplodný fíkovník má někdo zájem, a ten fíkovník má lhůtu, aby přinášel ovoce. Jinak kazí úrodnou půdu. To, že majitel na něm pravidelně chodí hledat ovoce po tři roky, je výrazem té skutečnosti, že onen majitel má právo na tom stromu ovoce hledat. Tady v tomto podobenství jsme těmi „fíkovníky“ my sami. A na nás má Pán Bůh právo hledat plody pokání.
Ten fíkovník nenese ovoce už tři roky. Je zřejmé, že šance, že by najednou nesl ovoce je malá. Podobenství říká, že sám fíkovník je neschopný se rozplodit. Je tu však někdo, kdo pro něj vytváří podmínky pro plodnost, kdo ho okope, pohnojí, zaleje a přemluví majitele vinice, aby ho ještě pro letošek ušetřil. Tedy i my sami se nemáme tolik soustředit na své výkony, ale spíše na ty impulsy, které k nám od Hospodina přicházejí. Těmi nám vytváří podmínky k tomu, abychom nesli ono žádoucí ovoce pokání.
Jestliže to však dopadá tak, že chceme vynášet plody sami od sebe, bez Hospodina, bez jeho zásahů, pak to člověka začne zatěžovat jako něco, co ho ubíjí. A výsledek je v podstatě tentýž, jako kdyby ten fíkovník ovoce nenesl... Důležité je tedy to, aby se naše pokání dělo jako důsledek Hospodinova oslovení, jeho zásahů do našeho života.
Je ještě jeden možný způsob čtení tohoto podobenství. Někdo se může ztotožnit s majitelem vinice, a při pohledu na ony „neplodné“ lidi, např. na křesťany, se pohoršovat, že jsou k ničemu, co to s nimi tedy Bůh ještě zkouší, proč je nevytne?! Toto podobenství takovým lidem říká, že ten fíkovník má svého přímluvce, někoho, kdo se ho zastane a nabízí mu nové a nové příležitosti k tomu, aby ony žádoucí plody někdy přinášet začal…
|
Co dnes vyvolává slovo "půst"? Není příliš populární duchovní praktikou. Můžeme si však přečíst, co o něm napsal sv. Athanasios ve spisu O panenství:
Vidíš, co dělá půst: uzdravuje nemoci, vysušuje vodnatelnost těla, vyhání zlé duchy, zahání špatné myšlenky, činí mysl jasnější, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a člověka pozvedá k trůnu Božímu...
Půst je veliká síla, a z ní se rodí veliké činy. Jak lidé získávají takovou sílu a vydávají znamení, že Bůh skrze ně uděluje zdraví nemocným, ne-li skrze askezi, pokoru a spořádaný způsob života? Neboť půst je životem andělů – kdo jím žije, je mezi anděly počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť správně žije nejen ten, kdo se zdržuje pokrmu, nýbrž půst bude přičten tomu, kdo se zdržuje každého zlého skutku. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svá ústa, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomlouvání svého bližního, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná.
Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako byl Adam pro pokrm a neposlušnost vyhnán z ráje, tak zase, kdo bude chtít, do ráje vejde postem a poslušností. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se přidržují světa a zkrášlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, nemohou se líbit Bohu. Kristus nic z toho po tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a ukázněné postem.
|
Víme, že již ve 2. století se křesťané připravovali na slavnost Kristova zmrtvýchvstání dvoudenním smutečním postem. Ve 3. století se tento půst rozšířil postupně na celý Svatý týden, jak o tom víme z jednoho listu Dionýsia z Alexandrie.
V roce 325 se konal Nicejský koncil. Zúčastnění Otcové již počítají jako s něčím samozřejmým, že přípravná doba před velikonocemi má trvání čtyřicet dní. Proč právě tolik dní? Zřejmě v tom byl úmysl napodobit Ježíšův půst na poušti po události křtu v řece Jordánu. Ovšem stejnou dobu ponechává Písmo na hoře Sinaji Mojžíše, když přijímá od Hospodina desky Smlouvy. Stejnou dobu putoval k hoře Chorébu prorok Eliáš, přitom nic nejedl. Toto čtyřicetidenní (latinsky Quadragesima), začínala původně o šesté neděli před Velikonocemi a končila na Zelený čtvrtek, kdy se v římské církvi konalo slavnostní přijetí kajícníků do společenství věřících... Protože se však nepostilo o nedělích, brzy si někteří všimli, že tak postní doba netrvá ve skutečnosti čtyřicet dní a od 5. stol. se hledal způsob, jak zvýšit počet dní skutečného postu na čtyřicet. Dosáhlo se toho dvěma způsoby: nejdříve se z velikončního Tridua vyčlenily dva dny – Velký pátek a Bílá sobota, čímž se zvýšil počet postních dní na 36, dále se pak k postní době připojily všední dny před první postní nedělí, čímž se dospělo k dnešní Popeleční středě jako k dni, kdy začíná postní doba.
Jak tehdejší křesťané prožívali postní dobu? Půst v tomto období spočíval v tom, že se člověk spokojil jen s jedním jídlem denně. To se jedlo podle antického zvyku večer. K tomu si ukládali zdrženlivost od masitých pokrmů a vína, později pak i od mléka, másla, sýru a též i vajec. Tato poměrně strohá praxe pak od vrcholného středověku docházela postupného uvolňování. My dnes tyto postní praktiky obdivujeme, ale možná nemáme pro jejich míru přiměřené odůvodnění. Je třeba si však uvědomit, že ten kdo přistupoval ke křesťanské víře jako katechumen, ať už ze židovství nebo pohanství, byla mu náboženská zdrženlivost od jídla zpravidla známá. Krom toho bylo v té době zcela běžné se postit od jídla z nenáboženských důvodů, např. z důvodů zdravotních. Ostatně dnešní doba takový nenáboženský půst již delší dobu praktikuje z důvodů estetických.
Jaké dobrodiní se postem sledovalo? Tehdejší křesťané viděli v postu především prostředek k posílení modlitby. "Modlitba toho, kdo se postí, je jako mladý orel, vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů", říká sv. Nilus. Dalším důvodem postu byla příprava k přijetí Ducha a také jako prostředek boje proti démonům. Postilo se před přijetím křtu, svátosti eucharistie, ale také před přijetím svěcení.
Ze spisů sv. Tertuliána je známo, že se křesťané postili proto, aby z ušetřených prostředků mohli obdarovat chudé. "Hleďte, jak se vzájemně milují, že jsou dokonce ochotni pro druhé zemřít" (Apologie 39,7).
Doba postní byla především dobou bezprostřední přípravy katechumenů na přijetí křtu a zároveň také dobou přípravy kajícníků na přijetí rekonciliace (smíření s Bohem a církví). Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), tato Ježíšova výzva se v době postní stala programem celého společenství církve. Jak zmíněných skupin, které se připravovaly na zlomovou událost jejich života, tak i společenství ostatních věřících, kteří je v jejich úsilí doprovázelo modlitbou a postem. Dnešní doba, zejména po liturgické reformě obřadů křtu, znovu tuto praxi objevuje jako výraz úzkého společenství v Kristu.
|