Začněme od prvního čtení. Izraelité jsou na cestě do Zaslíbené země. Mnohokrát na této cestě přestali důvěřovat Hospodinu a nyní na místě Massa a Meriba reptají proti Mojžíšovi a proti Bohu. Na Boží pokyn Mojžíš vyvádí vodu ze skály, ale v tom se nečekaně objevují Amalečané. Ti jakožto národ jsou známí pouze z Bible, mimobiblické prameny o něm mlčí. Amalech se v Bibli vyskytuje jako Nepřítel (bojující proti Izraeli proto, že je to Izrael) a jde tedy označení konfesní, vychází s hebrejského slova „emek“, což je údolí, úžlabina nebo dolina, speciálně to může být taková dolina, která se zařezává tak hluboko do země, že proniká až do podsvětí a z tohoto zářezu vylézají všelijaké podsvětní potvory. Tento nepřítel vylézá z podsvětí všude tam, kde se člověk otevírá těmto mocnostem, které vylézají z hlubin (!!!) a nad kterými je možné zvítězit jedině mocí požehnání, ne mocí zbraní. Proto naše vyprávění zdůrazňuje moc Mojžíšových zdvižených rukou, skrze které Hospodinovou požehnání proudí. Požehnání v hebrejštině (bárách) znamená vybavit životní silou. Beráchá souvisí s hebrejským výrazem pro „koleno“, tzn. že požehnání lze přijímat pouze na kolenou. To nejdůležitější však u člověka vždy přichází zevnitř, tzn. když má člověk vnější požehnání je to dobré, ale ještě důležitější je požehnání, které vychází zevnitř (víra, pokoj, smíření).

Evangelium nám naši úvahu ještě doplní. Před naším podobenství O vdově a bezbožném soudci Ježíš líčí apokalyptickou vizi konce světa. Soudce a vdova jsou v našem vyprávění postavy veskrze protikladné: soudce má moc, ale je nečinný, zatímco vdova nemůže nic, ale je velice aktivní. Soudce není vylíčen jako zlý, ale spíše jako líný. Zlomový okamžik podobenství je popsán skoro až komicky. Podobenství je zvláštní, ale Lukáš nám pomáhá ho pochopit jako podobenství o modlitbě, že je třeba se stále modlit a neochabovat. Vdova, to jsme my, protivníkem může být cokoliv, co nás ohrožuje, ale zvláštní je ztotožnění Boha a líného soudce. Poselství podobenství je jasné: Bůh nakonec zjedná právo, rozhodne podle práva, může to dopadnout jinak, než si představujeme, ale určitě zjedná právo. Na závěr Lk přidává poučení: když takto jedná nespravedlivý soudce, tak co myslíte, co Bůh? (je nevhodné tam překládat „tím spíše“), provokativní závěr: není problém Boží zásah, ale ta trpělivost té vdovy…

A tady je to, co jsem chtěl zdůraznit: modlitba je důležitá, přímluva je důležitá, ale nejdůležitější je víra, z které vyrůstá. Víra, která neochabne před těžkostmi, naopak, která ještě zesílí.

Bratři a sestry, Boží slovo posledních nedělí nám skládá jako mozaiku témata, která nám ukazují víru v různých podobách a dnes, zdá se, je zde vztah mezi vírou a vděčností.

V prvním čtení velitel vojska Náman dává na radu mladé židovské otrokyně a odchází do Samařska, kde mu prorok Elizeus nařizuje, že pokud chce být uzdraven z malomocenství, má se sedmkrát ponořit do řeky Jordánu. Náman se nakonec po poradě se svými sluhy podřídí příkazu Božího muže, a nejenže zmizí příznaky nemoci, ale jeho kůže se podobá kůži dítěte. Vrací se k Elizeovi se slovy: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli“ (v. 15). To je vyvrcholením celého vyprávění. Cílem zázraku bylo toto vyznání víry. Hrdý protivník z řad nepřátelského vojska je nucen přiznat, že jediný Bůh je Bůh Elizeův, a jeho přesvědčení se projeví v tom, že si do své země veze hlínu, aby měl aspoň trochu čistého prostředí pro svou bohopoctu…

Malomocní byli odsouzeni k odloučenosti, obracejí se tedy na Ježíše, jehož jméno znamená „Bůh zachraňuje“, a volají: „Smiluj se nad námi!“ (v. 13). Touto modlitbou se zbožný Izraelita obrací k Bohu, aby se rozvzpomněl na chudáka a potřebného. Sotva je Ježíš spatřil, posílá je za knězem. Když se totiž podle zákona kněz přesvědčí, že nemoc zmizela, může začít s očistným obřadem, který umožní jejich návrat do společenství. Po cestě jsou uzdraveni. Ježíš tímto mocným činem ukazuje, že je očekávaný Mesiáš, který má vymýtit tuto nemoc. Jediný z nich, Samaritán, se vrací, aby „mocným hlasem velebil Boha“ (v. 15) a poděkoval Ježíšovi za uzdravení. Tento odpadlík a cizinec v něm rozpoznává Boží moc a v Ježíšovi očekávaného Mesiáše, který vítězí i nad malomocenstvím, nejhorší z nečistých nemocí. V tomto okamžiku Lukáš ukazuje Ježíšovo zklamání, které se projevuje v naléhavých otázkách, na něž evangelium nedává odpověď. Tyto otázky jsou určeny i nám a žádají naši odpověď: „Nebylo…? Kde je…? Nikdo…?“ (v. 17n). Ježíš je rozladěn, protože jediný uznalý člověk není Žid; ostatní, zdá se, jako příslušníci vyvoleného národa uzdravení předpokládali, proto se neotevřeli pro přijetí daru Boha, který chce každému člověku skrze Ježíše darovat plnost života k Boží slávě. „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (v. 19), říká Ježíš uzdravenému.

Dnešní čtení navozují téma vděčnosti. Jde v nich však o víc než jen o uznalost. Na chování syrského Námana je nám připomenuto, že častokrát právě ti, kdo jsou mimo společenství věřících, jsou otevřenější k objevení jedinečnosti Boha. Žijeme v době velkého náboženského relativismu, kdy mnozí ve jménu špatně chápané tolerance tvrdí, že náš Bůh vlastně není jediný. On si však přeje, abychom celým srdcem znovu a znovu potvrzovali naše vyznání víry. V druhém čtení Pavel jednoznačně tvrdí, že není žádného jiného prostředníka mezi Bohem a lidmi a tím je Ježíš Kristus. Jak k takovému vyznání dojít? Především je třeba začít vypuzením jakýchkoliv model za našeho srdce a tou první je adorace našeho vlastního já.

Milí bratři a sestry, dnešní čtení nás od majetku přesouvají k zamyšlení nad vírou nebo lépe řečeno, nad věrností. V prvním čtení z knihy proroka Habakuka jsme totiž konfrontováni s jednou věcí, která bývá velkým kamenem úrazu pro přijetí víry: násilí, které je přítomno ve světě a naproti tomu Boží mlčení. Proč mi dáváš hledět na bezpráví, mám se dívat na soužení? V evangeliu se přesouváme do 17. kapitoly, kde Ježíš nejdříve mluví o pohoršeních a těch, kdo je působí (lepší mu pověsit na krk mlýnský kámen a hodit do vody…) a o nutnosti odpouštět si bez omezení. Na to vše reagují apoštolové prosbou o více víry, protože cítí, že nemají na to, aby dostáli vysokému standardu života, který Ježíš od nich vyžaduje.

A zde bych viděl důležité poselství: my lidé, kteří zakoušíme moc zla ve světě, ve vztazích často žádáme o vysvětlení. Myslíme si, že pochopit znamená ovládnout a vyřešit. Spoléháme totiž na sebe a své síly. Ale Písmo zdůrazňuje, že zlo bude do konce světa přítomné ve světě, ale i v našich životech. A že jeho přítomnost je především tajemství Boží moudrosti. Nicméně, Bůh do nás vkládá velikou důvěru a možnosti, jak zlu čelit. Apoštolové žádali o více víry a Ježíš říká, že i jen malá víra dokáže dělat veliké věci, když mluví o moruši, kterou je možné přinutit přesadit se. Ale důležitá věc je to, že víra, byť i maličká jako zrno hořčice nebo zrnko máku, není lidským výkonem, ale Božím darem. Habakuk mluví o věrnosti. Věrnost je vlastně víra, která se projevuje poslušností vůči Boží smlouvě, poslušností vůči Bohu. A taková věrnost, umožní další život, umožní Boží dar. Naše jednání vycházející z víry, je moc, která dokáže zlo přemáhat a umožnit vítězství života. Ale je to Boží moc, která to skrze nás dokáže.

I když bychom dělali veliké skutky, mocné činy, stále máme mít na paměti, že je to hlavně Bůh, kterému svým jednáním připravujeme základ. Takže druhá část o služebnících, kteří zůstávají stále jen služebníky, je varování před chlubením se cizím peřím.

Milí bratři a sestry, minulý týden jsme měli možnost se zamyslet na vztahem majetku k Božímu království. Majetek je v Písmu viděn jako projev Božího požehnání, zároveň však v sobě obsahuje léčku, která spočívá v tom, že dává člověku klamný pocit jistoty a zabezpečenosti. A na toto navazuje dnešní podobenství O boháči a Lazarovi.

Dvě postavy dnešního podobenství jsou vzorové. Boháč, v našem podobenství nemá jméno, ale vyniká uzavřeností. Je především uzavřen ve svém domě, kde má vše potřebné k životu, skvěle se obléká a má vždy co jíst. Má i dostatek přátel, se kterými hodoval. Takže neměl potřebu vyjít ze svého domu, aby tam na prahu spatřil chudáka Lazara. Ten je v celém podobenství postavou veskrze pasivní: mlčí, leží a psi mu přicházejí lízat vředy… Vidíme tedy, že jsou tu dvě postavy, jejichž světy se vůbec neprolínají. A podobenství učí, že toto oddělení se přeneslo i do stavu po smrti, ale v opačném stylu prožívání: ten kdo se na zemi radoval, tam trpí a naopak.

Boháč měl pocit, že jeho život je naplněn, má všeho dostatek, nic jiného už nepotřebuje. Ale Boží sen s jeho životem naplněn nebyl. Bůh chtěl pro něj víc a toto víc je k nalezení v textech Písma. Bohužel boháče ani nenapadlo, aby se o to zajímal, měl na zemi „důležitější“ starosti… A tady vidím hlavní poselství podobenství. Samozřejmě je tu i výzva k milosrdenství, ale to není to hlavní poselství podobenství. Boháč až na onom světě zjistil, že svůj život ztratil. Když si to uvědomí, je už pozdě, probouzí se v něm milosrdenství vůči jeho příbuzným, ale není mu již umožněno… A dostává se mu poučení: ať poslouchají Mojžíše a proroky! Abrahám boháčovi nevytkl nedostatek slitování, ale to, že neposlouchal Boží slovo.

Podobenství neříká, že je špatné být bohatý, ale chce naznačit, že bohatství je určitý závazek, se kterým je třeba hospodařit tak, aby z něho měli užitek lidé. Uprostřed podobenství minulého týdne (o nepoctivém správci) jsou slova o tom, že je třeba si činit přátele z nespravedlivého mamonu. V dnešním úryvku je to poučení, že majetek je třeba spravovat tak, aby pomáhal i druhým lidem. Kdyby boháč pomáhal třeba tomu chudákovi – překročil by hranici, kterou si nastavil svým bohatstvím. Jeho bohatství ho však dokonale oddělilo od potřebného člověka a tím se mu stalo léčkou. Ámos v prvním čtení varuje ve stejnému smyslu: běda těm, kdo si hodují, ale nad zkázou druhého se netrápí…

Dnešní podobenství, možná snad i skutečný příběh, využívá Ježíš k tomu, aby nám naznačil vztah majetku vůči nebeskému království a jak ho tedy s ohledem na svou věčnost máme prozíravě využívat. V podobenství není nejdůležitější nepoctivost správce. Ta je sice důvodem pro jeho propuštění, správce ji ukazuje i v tom, jak se zachová vůči věřitelům svého pána, ale Ježíš ji nechválí. Co naopak chválí, je prozíravost nepoctivého správce.

Ještě si všimněme jedné maličkosti: 100 věder oleje je asi 3500 litrů, což je roční výnos velmi rozsáhlého olivového háje. 100 korců pšenice odpovídá úrodě asi 40 ha pole. To znamená, že správce jedná ne s běžnými hospodáři, ale velkopodnikateli.

Co Ježíš chválí je to, že nepoctivý správce využil peníze svého pána k tomu, aby si koupil přátele zde na zemi. Obdobně my věřící máme využít peníze svého Pána (Boha) takovým způsobem, aby vzrostl počet našich přátel na věčnosti. Máme investovat peníze do evangelia tak, abychom až přijdeme na věčnost, budeme uvítáni těmi, kdo se díky našim penězům na věčnost dostali před námi. Ježíš tedy nechválí nepoctivost správce, ale jeho vychytralost, kterou se dokázal zajistit na nastávající zlé časy. Ale věřící by měli být ještě chytřejší, když vědí, že majetek zde na zemi je jen obrazem trvalého majetku v nebi.

Písmo vidí majetek jako dobrou věc, která je známkou Božího požehnání. Zároveň však varuje, že jsou hodnoty důležitější (pokoj v duši, dobrá pověst, zdraví a spravedlnost), které nelze za peníze získat. Majetek v sobě obsahuje léčku (proto se nazývá v této kapitole mamon), která dává člověku pocit, že je zajištěn tím, co má. Proto evangelium navrhuje majetnému, aby se učil dělit s tím, kdo tolik majetku nemá. Jednak pro jeho dobro, aby i chudý mohl zakusit požehnání majetku, ale i sám bohatý svou velkodušností přitahuje Boží štědrost. Ježíš dokonce dávání blahoslaví, jak máme zachyceno ve Sk apoštolů: blaženější je dávat, než dostávat.