1. Věřím, věříme

Boží plán pro každého člověka je dát mu podíl na své věčné blaženosti. Abychom toho byli schopni, poslal Bůh svého Syna, Ježíše Krista, který nás vykoupil a Ducha Svatého, který nám tyto plody vykoupení dává.

V člověku je „místo pro Boha“. Do srdce každého člověka je vložena touha po Bohu. Ale nikdo od narození sám od sebe neví, že v Bohu najde své pravé štěstí. Proto je člověk vyzván Boha hledat. První a nejbližší cesta pro každého je lidský rozum. Každý člověk je schopen Boha poznat pouhým rozumem z toho, co stvořil, podobně jako poznáváme malíře z díla, které vytvořil. O Bohu jsme však schopni mluvit pouze analogicky, protože tajemství Boha žádná lidská slova nevyčerpají. A protože poznat Boha cestou rozumu nelze snadno a bez přimísení omylu, sám Bůh dělá krok směrem k člověku a odhaluje se mu. Činí tak skrze rozličné události a sděluje lidem svá slova v průběhu lidských dějin. Tomuto Božímu sebeodhalování říkáme Boží zjevení. Boží zjevení se odehrává v dějinách a tedy i postupně rostlo. V těchto dějinách Božího zjevení lze rozlišit různé etapy: první prarodiče v ráji, smlouva s Abrahámem, volba „vyvoleného národa“ Izraele, v jeho dějinách doba proroků až nakonec se veškeré zjevení završilo ve vtělení Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, abychom poznávajíce člověka Ježíše poznávali samotného Boha.

To všechno, co Bůh o sobě lidem řekl — poklad zjevení — svěřil svému vyvolenému národu a po něm církvi. Tento poklad se také nazývá apoštolská tradice. Tato tradice se „traduje“ (předává) jednak psaným způsobem — Písmo svaté — a také živou tradicí církve (způsob bohoslužby, zvyky, poklad modliteb, dokumenty význačným učitelů církve a papežů atd…) . Je to jakoby jedna řeka s dvěma různými proudy. Živá tradice církve nám umožňuje správným způsobem číst Písmo svaté. Úkol správně (autenticky) vykládat Boží zjevení je svěřen učitelskému úřadu církve. To je sbor biskupů v jednotě s papežem, kterým Ježíš sám přislíbil zvláštní pomoc Ducha Svatého, aby učili Boží pravdy věrně a bez přimísení omylu. K tomu, aby tedy bylo Boží zjevení správně uchovávané a vykládané, je třeba jak Písma, tak živé tradice církve, tak učitelského úřadu církve.

Sám Bůh je autorem Písma, a to tak, že pohnul a zvláštní pomocí (inspirací) doprovázel svatopisce při tom, když sepisovali posvátné spisy. A tak Písmo obsahuje všechno to, ale pouze to, co Bůh chtěl lidem říct. Z toho plyne také jedna z důležitých vlastností Písma: jeho pravdivost. Co patří do sbírky posvátných spisů (kánonu Písma svatého) a co tam nepatří rozlišuje učitelský úřad církve pod vedením Ducha Svatého. Písmo obsahuje 73 knih, z čehož 46 knih je Starého zákona a 27 zákona Nového. Starý zákon připravuje definitivní zjevení Ježíše Krista a je stále platným Božím slovem. Nový zákon, jehož jádrem je samotný Ježíš Kristus předává definitivní pravdu zjevení. Jeho jádrem jsou čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Oba zákony jsou spolu v jednotě, přičemž Starý zákon připravuje Nový, zatímco Nový je naplněním Starého. Písmo je pro církev oporou a zdrojem života a síly a trvalým a čistým pramenem duchovního života!

Odpovědí člověka Bohu, který se mu zjevuje je víra. Věřit v Boha znamená přilnout k Němu, souhlasit se vším, co nám o sobě říká a to ne proto, že bychom to mohli vyvodit, ale protože Bůh je pravda a nemůže být klamán, ani nikoho klamat. Víra totiž rozum přesahuje. Víra je nadpřirozený dar! Lze o ni prosit pro sebe i pro jiné. Zároveň je víra také ryze lidský skutkem, protože je to úkon svobody: věřím, protože chci věřit. Proto je k víře potřeba „dobrá vůle“. Kdo nechce věřit, věřit nebude, protože víra vždycky vychází ze svobody. I když víra rozum přesahuje, nikdy nemůže být skutečný rozpor mezi tím, co víme rozumovým poznáním a tím, co víme z víry. Autorem obojího „světla poznání“ je totiž jediná pravda, a tou je Bůh sám.

Víra je ryze osobní, ale také církevní. Víru si nikdo nevymyslel, na způsob nějaké lidské ideologie. Pravá křesťanská víra je vždycky člověku někým jiným zvěstována a člověk se na základě této zvěsti rozhoduje buď uvěřit nebo víru odmítnout. Kdo uvěřil, ten se touto svou vírou připojil ke společenství stejně věřících — církvi. Proto víra bez církve není křesťanská! Zároveň je víra ryze osobní odpovědí člověka, kterou dává každý svobodně. A proto nikdo k víře nesmí být nucen! Protože je víra společenská (církevní), je vhodné ji vyjadřovat propracovanými formulacemi víry, které usnadňují společné vyznávání víry.

Apoštolské vyznání víry (kratší, např. před růžencem), Nicejsko-cařihradské vyznání víry (delší, v neděli v kostele)