Tato tajemná noc nám zjevuje Boží štědrost. Dnes jsem si připravil kázání na pravoslavnou ikonu z Rublevovy školy – Narození Krista. Ikona je v pravoslaví chápána jinak, než obrazy v našich kostelích – jsou to obrazy, které může tvořit jen kvalifikovaná osoba a předávají samu skutečnost, která je na nich zobrazena.

Ikona nám znázorňuje Kristovo narození. Vychází z evangelií a obsahuje tři biblické scény: 1: Kristovo narození s chvalozpěvem andělů uprostřed, 2. zjevení andělů pastýřům a jejich příchod vpravo nahoře a uprostřed, 3. příchod mudrců od východu vlevo nahoře. Dole se pak nachází dva výjevy z apokryfních spisů – vlevo zamyšlený sv. Josef, který přemýšlí, jak mohla Maria počít a panensky porodit. Jeho pochybnosti symbolizuje postava v chlupatém kožíšku, starý pastýř jenž symbolizuje lidské myšlení. Vpravo dole je pak další apokryfní obraz, koupel novorozeného Ježíše.

Z horní zlaté části obrazu sestupuje paprsek světla jako znázornění Boží lásky ke stvoření – tento paprsek nad jeskyní má podobu kulaté hvězdy (vedoucí mudrce od Východu) a od této hvězdy se pak parsek rozděluje do tří větví jako symbol tří božských Osob Otce, Syna a Ducha Svatého. Jeden paprsek dopadá na hlavu dítěte a na lůno Panny Marie a končí v zemi, která se zdvihá, jakoby jej chtěla přijmout.

Ve středu ikony se nachází jeskyně: radost z narození je jakoby zastřena temnotou jeskyně. Tato temnota doléhá na dítě a není ničím jiným než temnotou noci hříchu. Jeskyně je podle sv. Justina předobrazem Ježíšova sestoupení mezi mrtvé. Na tomto místě vystupuje srdce celé ikony – dítě ležící v jeslích. Hlava dítěte je nejen ve vertikálním středu obrazu, ale také leží na průsečíku dvou oblouků vedených z nebe a ze země – v tomto dítěti se totiž setkává nebe a země. Ve výši hlavy Dítěte nacházíme i hlavu jeho Matky. Toto rozmístění vytváří tvar kříže a naznačuje tedy i to, co bude Ježíšovým posláním.

Na ikoně ale vidíme jiné věci, které mnohem jasněji naznačují Kristovo utrpení. Především má Dítě rozměry již dospělého člověka. Jeho tělo je zavinuto do plenek připomínajících pohřební plátna natolik zřetelně, že se nelze ubránit srovnání. A konečně jesle mají obdélníkový tvar, který je vlastně hrobkou. Novorozeňátko je uloženo do hrobu, protože přišlo na svět, aby jeho smrt přemohla smrt a hřích. Tak je naznačena souvislost mezi vtělením a křížem. Na temném pozadí jeskyně vystupují dvě zvířata: osel (symbol pohanů a pohanských kultů, které byly Kristovým příchodem přemoženy) a býk nebo vůl jako obětní zvíře Židů zastupující Židovský národ.

Před těmito jesličkami na překrásné červené podušce vyšívané zlatem leží Theotokos, neboli Bohorodička. Náleží jí čestné místo. Od hlavy až k patě je zahalena do pláště, který ji zakrývá dokonce i ruce. Tmavočervená barva pláště zvaného maforion (na mozaikách přechází do tmavomodré) připomíná královskou barvu purpuru. Důstojnost Matky ještě zdůrazňují zlaté výšivky a především tři hvězdy rozmístěné na její hlavě a ramenou, které symbolizují její panenství před narozením, během i po narození jejího božského Syna.

Mírně sehnuté tělo Matky vytváří působivé spojení s královskou poduškou a vypadá, jako by bylo zbaveno veškeré tíhy. Maria si však lehla proto, aby si odpočinula jako každá žena, která právě přivedla na svět dítě. I když neměla žádné bolesti, přece je tím vyjádřena plná skutečnost lidské přirozenosti jejího Syna. Očekávali bychom, že Maria se bude o Dítě zajímat, že nad ním bude naplněna radostí, že bude rozjímat nebo že se mu bude klanět. S touto formou se setkáváme od 7. století (pravděpodobně pod vlivem apokryfů) a znovu se stává pravidlem u řeckých ikon pozdějšího období. Pravoslavná ikonografie však upřednostňovala takový postoj Matky, který vidíme zde: Maria se v pokoji a usebrání odvrací od Dítěte a svůj pohled upírá kamsi velmi daleko. Tak je ještě umocněno hluboké ticho celé scény.

Neproniknutelná tajemství Stvořitele se dotkla stvoření. Tváří v tvář tomuto zjevení nezbývá než tiše rozjímat: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Možná nám chce liturgie zprostředkovat něco z tohoto Mariina tichého rozjímání, když říká:

Jak vypovědět ono velké tajemství? Netělesný přijímá tělo; Slovo na sebe bere tělo; Neviditelný se činí viditelným; Nedotknutelného se lze dotknout; Ten, kdo je bez počátku, nabývá počátku; Syn Boží se stává Synem člověka: Ježíš Kristus, stejný včera i dnes i navěky.