Vzpomínka na postní PřeBoMil

Tak jsme tam přijeli. A tak jsme tam byli. A protože nás tam bylo málo, asi tak akorát na večeři v kuchyni, povečeřeli jsme v kuchyni. Jenda tam ještě nebyl a Marky tam ještě byla. Terezka pojala nápad naučit nás breviáři, ale každý zkrátka nemůže a někdo zas nemá, a tak ji tu a tam doplnil otec Řehoř. Nakonec se nám podařilo pomodlit se kompletář, kteréžto úsilí nás vyčerpalo natolik, že jsme nezvládli příliš dlouho ponocovat a odebrali se hledat útočiště ve svých spacácích. Ale ještě než jsme definitivně usnuli, směle jsme se vydali spolu s Medvídkem Pú, Králíčkem, Sovou a druhými na expudici objevit severní točnu, tedy to, co lidi objevují. Zkrátka, šli jsme to objevit.

Druhý den, sobotu, jsme zahájili společným růžencem směrem na Záluží. Po nezbytné snídani a neméně nezbytném umytí nádobí jsme se sešli ke společnému zamyšlení vedenému Terezkou, v němž jsme se svépomocí i s pomocí Bible snažili uvědomit si, co znamená půst a jaké masky, které jsme zvyklí nosit, a jaká pouta, která nás svazují, je třeba v době postní odstranit. Vše jsme si psali na papírky, které pak sehrály další roli při večerním programu.

photo01

Během přípravy oběda se někteří oddávali nejrůznějším radovánkám, někteří dali přednost učení. K výtečnému obědu (kuřecí kari rizoto) jsme se ale zase sešli všichni. Protože místa u stolů byla hojná, ale účastníků málo, srazili jsme k sobě dva stoly, takže jsme k sobě seděli všichni blíž a mohli jsme si snáze povídat.

Poobědní siesta byla prodchnuta vůní a chutí kávy a nejrůznějších moučníků. Zmocnil se nás soutěživý duch, a proto jsme vytáhli sice jednoduchou, ale o to zábavnější hru Chňapni čuníka. A tak jsme chňapali, chňapali a chňapali, posléze i s Pavlem, který nás přišel navštívit i se svojí roztomilou společnicí, fenkou Kessi.


photo02

Když jsme se dost nasytili chňapání čuníků, chňapli jsme bundy, šály a čepice a odebrali jsme se na hřiště, abychom si zahráli baseball. Sice podle vlastních, značně svérázných a malému počtu hráčů uzpůsobených pravidel, ale i tak to bylo báječné.

 

Asi bychom to vydrželi ještě dlouho, jenže čas se nachýlil a nás čekal další bod programu – adorace a mše svatá. Nechyběla ani vydatná večeře, v jejíž síle jsme se vydali opět ven, tentokrát na křížovou cestu. Původně vážná záležitost se změnila v boj o to, kdo vydrží déle zachovat vážnou tvář a nevyprsknout smíchy. Na svědomí to měly jednak místy víc než úsměvné texty křížové cesty, jednak nepříznivé povětrnostní a jiné podmínky. Takže jsme občas naráželi do stromů, občas do keřů, zakopávali jsme o kořeny, čas od času jsme se octli téměř v naprosté tmě, a jednou se nám dokonce málem podařilo uřezat si hnáty motorovou pilou. Přesto jsme živí a zdraví dorazili zpět na faru, lépe řečeno za faru, kde jsme chtěli na hraničce spálit papírky z dopoledního programu. Jenže nelítostné povětrnostní podmínky nás pronásledovaly i zde, takže hranice i přes veškeré resuscitační snahy zhasla ještě rychleji, než vzplála. Ale papírky shořely, a to bylo hlavní.

 

Celý den jsme završili účastí na tanečním kurzu tanečních mistrů Terezky a Jendy, kteří nás naučili dětský tanec pro lidi libovolného věku – Hambíno bambíno – jenž si záhy získal sympatie většiny z nás. Ještě asi hodinu jsme pak chňapali čuníky a jsouce vyčerpaní, odebrali jsme se na kutě.

V neděli jsme si trošku přispali a sešli jsme se až na snídani, po níž následovala mše svatá. A to už se pak zběsilým tempem nevratně blížil konec našeho setkání. Uvedli jsme faru do původního stavu, pobalili věci a snědli vynikající kuře, které mezitím připravily Bětka s Dádou.

Děkujeme všem, kdo se podíleli na přípravě programu či jídla, zkrátka všem, díky nimž jsme se mohli opět sejít a prožít pěkný víkend.

No a to je konec. Byla to zábava, zpěv, tanec, ejaja hopsasa.

Sepsal Vojta za malé podpory Terezky

Za foto děkujeme Bětušce

Články: