Milí bratři a sestry, dnešní čtení nás od majetku přesouvají k zamyšlení nad vírou nebo lépe řečeno, nad věrností. V prvním čtení z knihy proroka Habakuka jsme totiž konfrontováni s jednou věcí, která bývá velkým kamenem úrazu pro přijetí víry: násilí, které je přítomno ve světě a naproti tomu Boží mlčení. Proč mi dáváš hledět na bezpráví, mám se dívat na soužení? V evangeliu se přesouváme do 17. kapitoly, kde Ježíš nejdříve mluví o pohoršeních a těch, kdo je působí (lepší mu pověsit na krk mlýnský kámen a hodit do vody…) a o nutnosti odpouštět si bez omezení. Na to vše reagují apoštolové prosbou o více víry, protože cítí, že nemají na to, aby dostáli vysokému standardu života, který Ježíš od nich vyžaduje.

A zde bych viděl důležité poselství: my lidé, kteří zakoušíme moc zla ve světě, ve vztazích často žádáme o vysvětlení. Myslíme si, že pochopit znamená ovládnout a vyřešit. Spoléháme totiž na sebe a své síly. Ale Písmo zdůrazňuje, že zlo bude do konce světa přítomné ve světě, ale i v našich životech. A že jeho přítomnost je především tajemství Boží moudrosti. Nicméně, Bůh do nás vkládá velikou důvěru a možnosti, jak zlu čelit. Apoštolové žádali o více víry a Ježíš říká, že i jen malá víra dokáže dělat veliké věci, když mluví o moruši, kterou je možné přinutit přesadit se. Ale důležitá věc je to, že víra, byť i maličká jako zrno hořčice nebo zrnko máku, není lidským výkonem, ale Božím darem. Habakuk mluví o věrnosti. Věrnost je vlastně víra, která se projevuje poslušností vůči Boží smlouvě, poslušností vůči Bohu. A taková věrnost, umožní další život, umožní Boží dar. Naše jednání vycházející z víry, je moc, která dokáže zlo přemáhat a umožnit vítězství života. Ale je to Boží moc, která to skrze nás dokáže.

I když bychom dělali veliké skutky, mocné činy, stále máme mít na paměti, že je to hlavně Bůh, kterému svým jednáním připravujeme základ. Takže druhá část o služebnících, kteří zůstávají stále jen služebníky, je varování před chlubením se cizím peřím.