Viktor Emil Frankl (1905-1997) je známým tím, že založil tzv. logoterapii, to je psychoterapeutická metoda. Je v ní pomáháno člověku objevit a dát smysl svého života a tím zvládat život a jeho těžkosti. Frankl tuto metodu našel v koncentračním táboře, kde si všiml, že ti vězni, kteří dokázali dát svému životu smysl, dokázali přežít… Smysl je tedy něco životně důležitého…

Dnešní evangelijní úryvek je Prologem do Janova evangelia. Sv. Jan si sice vypůjčuje slovník řeckých filosofů, ale jeho myšlení vychází ze SZ. První čtení je vzato ze SZ Knihy moudrosti. Moudrost je zde představena jako osoba, kterou je možné vystopovat v přírodě, ale i v dějinách Izraele. Sv. Jan začíná podobnou radostnou zprávou: na počátku bylo Slovo. Slovo (řecky Logos), byl běžný výraz, který označoval „vnitřní smysl světa“. Člověk se od zvířete liší právě tím, že je „logikos“, což znamená schopný smysl najít. Řekové říkali, že člověk se stává v dobrém i ve špatném slovem, které poslouchá. Slovo je totiž jako semeno, které plodí podle svého druhu: Boží Slovo pak z nás činí Boží děti.

To Slovo bylo u Boha… tato věta se těžko překládá, ale v řeckém originále vyjadřuje vztah mezi Otcem a Synem, který je nakloněný k Otci. Jan chce říci, že totéž Slovo, které se bude obracet ke světu, aby ho stvořilo a spasilo, je totéž Slovo, které je od věků obráceno k Otci. A toto Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi – doslova postavilo si mezi námi stan. To je vrchol celého našeho úryvku: podobně jako v prvním čtení si SZ Moudrost buduje stan v izraelském lidu, tak zde je to věčné Otcovo Slovo, které se usazuje mezi námi. Když jsem začal kázání tím, že Frankl udělal zkušenost s tím, jak smysl pomáhá člověku přežít, tak o Vánocích slavíme to, že tento smysl se stal čitelným tím, že se stal člověkem.

Ve 2. čtení nás sv. Pavel ujišťuje, že jsme byli zahrnuti z nebe různými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Právě na tomto našem spojení s Ním závisí, jak moc budeme schopní vnímat krásu a smysl všeho stvoření. Čím více tuto krásu a smysl budeme vnímat, tím více budeme také schopni vidět Boží dobrotu a moudrost kolem nás.

Dnešní den je významný slovem „požehnání“. V prvním čtení jsme četli starobylou formuli požehnání, kterou se SZ kněží obraceli k lidu. Boží tvář má být k lidu obrácena. Třikrát se v této modlitbě zmiňuje Boží tvář, která má být k lidu obrácena, má se na lid obrátit a rozjasnit nad ním. Je to tvář dobroty a lásky. Když Bůh obrátí svou tvář k lidu, lid je naplněn pokojem.

Zatímco ve Starém zákoně je to pouze obraz, tak v evangeliu je tato tvář již konkrétní. Je to tvář malého dítěte, kterou když pastýři spatřili, stávají se hlasateli radosti, která jim byla Bohem dána. Když přicházejí k Marii a Josefovi, hned jim vypravují, co jim bylo o tom dítěti řečeno. A pak když odcházejí ze stáje, chválí a velebí Boha za všechno, co viděli a slyšeli.

Vrcholem dnešních čtení je, myslím si, druhé čtení. Bůh požehnal nám svému lidu a je zde vidět to, že je to zcela jeho dobrota a štědrost. Když se naplnil čas – ne dříve ani později, Boží milost má svůj jistý čas. Poslal Bůh svého Syna – znovu si připomínáme to největší obdarování. Narozeného ze ženy – tato žena je Maria. Tak jsme byli přijati za syny – spolu s Božím Synem jsme i my synové, jsme synové a dcery přijati za vlastní. Bůh se nás ujal v Ježíši a tím jsme se stali jeden druhému bratry a sestrami. Toto je naplnění SZ požehnání, kdy Bůh nad námi rozjasnil svou tvář a naplnil nás pokojem skrze Ducha Svatého. 

Kniha Sírachovec (1. čtení) je psána se snahou o zpřístupnění židovské víry lidem, kteří žili v prostředí vedeném řeckým způsobem myšlení. Řekové považovali za ideál života dosažení moudrosti. Sírachovec ujišťuje, že opravdová moudrost je pro člověka nadosah tím, že bude respektovat Hospodina a dodržovat jeho přikázání. V dnešním úryvku je potvrzeno to, že kdo se chce líbit Bohu, má ctít své rodiče.

Ve věku 12-ti let se stával židovský chlapec mužem, tzn. „synem přikázání“. Tím vstupoval do plné zodpovědnosti vůči Zákonu. V evangeliu vidíme, jak Ježíš ten den zjevuje Marii a Josefovi, že jeho poslušnost je především poslušností vůči nebeskému Otci. Ale pak píše evangelista: vydal se s nimi na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Je vidět, že není žádný rozpor mezi tím, že je ve službě nebeskému Otci a jeho poslušností rodičům. Maria tím v chrámě dostává od Ježíše také obtížnou lekci: ona je jeho matkou, ale zároveň je jí připomenuto, že Ježíš není zcela její, že on patří především Otci a tomu, k čemu na tento svět přišel. Čím bude Ježíš větší, tím více to bude Maria zakoušet.

Všechno to, co jsme četli je poučením i pro nás. Ve druhém čtení nám bylo připomenuto: a nad to nade všechno mějte lásku, protože ona všechno spojuje v dokonalost. V lásce člověk dává přednost opravdovému prospěchu druhého před vlastním. V dnešním čtení to dělá Ježíš tím, že se odevzdává dílu nebeského Otce skrze svou lidskou rodinu i Maria tím, že rozvažuje v srdci to, co se o svém Synu dozvěděla a tím, že mu ponechává svobodu. Ale co je opravdový prospěch pro druhého člověka, to ví v plnosti jen Bůh. Nicméně, čím více budeme Božími lidmi, tím více také budeme schopni opravdové nesobecké lásky k druhému.

1. Štěpán je muž plný víry a Ducha Svatého. To, jak zvěstoval evangelium, je doprovázeno velikými divy a znameními. Ale to největší znamení je způsob jeho smrti. Když si srovnáme způsob Štěpánovy a Ježíšovy smrti, jak ho líčí Nový zákon, tak vidíme podobné prvky: oba jsou usmrceni z nenávisti, oba se modlí za pronásledovatele, oba odpouštějí těm, kdo jim berou život.
2. Již sv. Tertulián, který žil v 2. století si všiml, že na místě, kde křesťané prolili svou krev, se jich více obracelo a prohlásil: krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Podle (tuším) sv. Augustina vydala Štěpánova smrt své ovoce v obrácení Šavla, ze kterého se stal sv. Pavel.
3. Kříž, o kterém mluví Ježíš v evangeliu je vlastně způsob, jak si nás vede Pán po svých cestách. Životní potíže, za které si častokrát nemůžeme, někdy posuzujeme jako překážku života s Ježíšem. Ale právě přijaté utrpení se stává to, co mnohdy přináší důležité ovoce…
4. Kříž bez Krista a Kristus bez Kříže je obojí málo. Obojí dohromady tvoří celek.

Pastýřům bylo řečeno: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel, to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích… (Lk 2,12)

Vánoce nás učí mimo jiné jedné důležité věci: Boží skutky poznáme podle jejich prostoty. Když Bůh posílá obyčejné betlémské pastýře ke Spasiteli, možná čekali něco velkolepého slavnostního, co oslní. Ale chyba: našli jen obyčejné novorozeně. Na druhou stranu: opravdu obyčejné? Vždyť víme, kdo to ve skutečnosti je…

A to je způsob Božího jednání. On nemá zapotřebí dokazovat svou moc. On prostě tu moc má a znamením jeho svrchovanosti je právě jeho pokora. Je tu malé dítě a přitom král světa. Neohromuje nás svou velikostí, protože nechce náš strach, ale chce naši lásku. Proto se také stává maličkým, abychom jej mohli pochopit. Bůh je příliš veliký pro naše myšlení. Proto se stal maličkým, abychom jej mohli chápat, abychom jej mohli následovat.

Ježíš je Syn Boží, věčný Logos. Jeho přílišné bohatství se nám předává v prosté a pokorné podobě. Tak nás učí pravému poznání, tak nás učí pravé lásce. Jsme tu, protože jsme se nechali pozvat.