• V Ježíšově řeči se mluvilo o Božím chlebu, který sestupuje z nebe: tím chlebem je jednak Ježíšovo slovo, ale také pokrm jeho těla a nápoj jeho krve.
• Na Boží dar je člověk povolán odpovědět: tou odpovědí, kterou Bůh očekává, je víra. Ale bohužel, jak nám opakuje celá Bible, člověk na Boží dary často odpovídá nevěrou.
• Krize spočívá v tom, že Ježíš pro spásu člověka nabízí své tělo a krev, obětované za život světa. To, že člověk může být zachráněn, je umožněno tím, že za něj Ježíš zemřel. Lidé by to chtěli jinak, méně bolestněji, méně naléhavěji… Toto je to hlavní pohoršení: i pro Ježíšovy učedníky! Ale je to pohoršení i pro nás: když jíme jeho tělo a pijeme jeho krev – vede nás to k připodobnění Ježíšovi: i my máme položit život za své bratry.
• Židé, učedníci, pohané, ale i my, vidíme v kříži Boží selhání. Proč musel zemřít ten spravedlivý (i dnes – kdyby byl Bůh, nemohl by se na to utrpení dívat!). Rádi bychom Krista vládce (ale ne nad námi) – promítáme si do něj své sobectví, touhu vlastnit atd. Ale on, místo aby vládl, se vydává do rukou hříšníkům, obětuje svůj život jako dar lásky a tak ukazuje, jaký je.
• I my můžeme být účastni tohoto pohoršení, když slavíme eucharistii jakožto krásný obřad, ale její význam se nás nedotýká. Jestliže nepřijímáme, nežijeme z jeho těla vydaného za nás, nevydáváme se za druhé, pak si vlastně vyrábíme svůj vlastní chléb, kterým se pak živíme, a vlastně jsme účastni na tom, že Ježíše zabíjíme. On totiž dává svůj život za toho, kdo mu ho bere a stává se chlebem pro všechny. Dobří, zlí jej přijímají (sekvence Lauda Sion).
• Když hledíme na toho, kterého probodli, vidíme, jak Bůh miluje svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby svět zachránil. A to za cenu vlastní smrti. To je pohoršení kříže.

• V předchozí části řeči: přicházet k Ježíši = mít na něm účast jako na moudrosti, zjevení. Otec získává lidi skrze vnitřní poučování a přivádí je k Ježíšovi, či oni sami k němu přicházejí. Přicházet k Ježíšovi = věřit v něj.
• Nyní už věřit není jen přicházet k Ježíši, ale máme jíst jeho tělo a pít jeho krev. A chléb, který já dám je mé tělo, obětované za život světa. Obětované + tělo + krev = náznak Ježíšova utrpení a smrti. Tělo je zde označeno slovem „maso“ tak, aby se zdůraznila skutečnost Ježíšova těla. Jíst = asimilovat. Člověk se stává tím, co jí a pije, tím co miluje.
• Tato slova nevyvolala jen nesouhlas, ale přímo rozepři. Ježíš na to nereaguje a zdůrazňuje, že k tomu, aby člověk měl život, se musí živit jeho tělem a pít jeho krev.
• Kdo jí a pije – má život věčný už tady a teď, ale bude také vzkříšen v poslední den! = dva typy pohledu na věčný život. Eucharistie je předpokladem vzkříšení.
• Věčný život je zajištěn přebýváním s Ježíšem a toto přebývání dává právě pokrm těla a krve Kristovy.
• Tento chléb, který Ježíš nabízí je živý.

Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.

Copak to není Ježíš, syn Josefův? Ježíš nabízí chléb, který předává Boží život: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.

• Chléb = pokrm, který jíme, abychom se udrželi naživu, přičemž on sám není životem. Náš život se tedy doplňuje přijímáním potravy. Co je to život? Je to vztah lásky. Prvotně k Bohu, ale také k druhým lidem. Život je dar, který přijímáme jakožto nezaslouženou milost jedině od Boha.
• Posluchači = Židé však Ježíšův výrok zpochybňují. Jak on může dát život, když znají jeho pozemského Otce i matku? Na to Ježíš neodpovídá, ale ukazuje na nebeského Otce, který přitahuje každého člověka, aby přišel k Ježíši. Nyní nastává věk předpověděný Izaiášem, ve kterém všichni lidé budou vyučeni od Boha. Ježíš žádá, aby ho poslouchali a nechali se vyučit. A každý, kdo je opravdu vyučen od Boha, ten přichází k němu. Toto Boží poučení není jen pro Izrael, ale pro všechny lidi. Ježíš má svůj původ v Bohu a tím má jedinečnou autoritu a kompetenci vést lidi k Bohu. Kdo věří ve zjevení Ježíše, chleba sestupujícího z nebe, má život věčný.
• Na závěr Ježíš shrnuje:
  • Život věčný je udržován tím, v co člověk věří a ne tím, co jí
  • Ježíš je ten chléb, který víra k životu potřebuje
  • Ježíš překonává manu na poušti, protože ti, kdo ji jedli, stejně zemřeli, na rozdíl od požívání Ježíše – tzn. i když sice člověk zemře fyzicky, nezemře duchovně.
• 1. čtení: Eliáš po vítězství nad Bálovými proroky na hoře Karmelu dostává pohrůžku od královny Jezábel. Následkem toho propadá strachu a malomyslnosti. Možná si myslel, že když tolik toho pro Hospodina udělal, že ho čeká nějaká odměna. Ale místo toho hrozba, jde mu krk. Eliáš potřebuje být poučen…

My i Eliáš potřebujeme být poučeni v tom, že slabost a nepatrnost nepřekáží Bohu v jeho síle. Eliáš potřeboval objevit sám sebe. Stejně tak my potřebujeme objevit, že Boží velikost se může dávat skrze nepatrnost. Tak jak se to stalo kamenem úrazu pro Nazaretské.

Evangelium:

• Zástup hledá Ježíše: jednak ze zvědavosti, ale také pro tělesné nasycení. Ani jedno Ježíš nevyčítá, ale využívá jako odrazový můstek: hledejte pokrm, který zůstává k věčnému životu.
• Ježíš sám říká, že on tyto trvalé hodnoty dává: je označen pečetí svého Otce: být označen pečetí = označení pravosti, tzn. Božího vyslance (prorok Aggeus + Píseň).
• Pokrm, který přinese život = v chápání SZ byl Zákon. Usilovat o Zákon = mít život. Otázka po skutcích, které chce Bůh. Ježíš = tím skutkem je víra v toho, kterého posílá Bůh.
• Zástup se stává nepřátelským –> žádá znamení: znamení many daný skrze Mojžíše (1. čtení) –> Ježíš upřesňuje, že tento pokrm neobdrželi od Mojžíše, ale od Boha skrze Mojžíše. To, co tenkrát Bůh dával skrze Mojžíše (potravu na cestu) nyní Bůh dává ve svém Synu.
• Dávej nám ten chléb stále.

2. čtení

• Starý člověk a nový člověk. Stávat se křesťanem = proměňovat starého člověka v nového Boží mocí.
• Starý člověk = ovládaný rozkošemi. Nový člověk = žije spravedlivě (ve správných vztazích k Bohu a bližnímu) a svatě (svatost = oddělenost pro Boha).
• Pečeť = rozpoznávací znamení křesťana. Tato pečeť nám byla dána a vtištěna ve křtu – neustále umožňovat Bohu, aby nás proměňoval zevnitř navenek.

Apoštolské poslání být pastýři Božího lidu.

• Ježíš apoštoly posílá. Už tedy není sám, kdo hlásá Boží slovo, ale jeho poslání pokračuje dál v těle, které si vybudoval a tím je církev (po dvou) – hlásání není osobní kratochvíle nadaných lidí, ale podstatným prvkem činnosti společenství.
• Dával jim moc. Když Ježíš ustanovuje svých Dvanáct, ustanovil je proto: Aby byli s ním a aby jim dával moc hlásat… Takže je tu intimní společenství s Ježíšem, což je nutnou charakteristikou každého hlasatele evangelia – modlitba, život s Ním.
• Nic si na cestu neberte, protože všechno dostali od Ježíše a všechno jim také během cesty doplní.
• Zůstávejte tam, kde vás přijmou a tam, kde vás nebudou chtít slyšet, odtud odejděte. Ježíše nelze lidem nutit. On se nikdy nikomu nevnucuje. Přichází jako Spasitel lidské bídy a hříchu, proto, kdo nevnímá potřebu být zachráněn, ještě nedozrál k přijetí Ježíše. Každý člověk má svůj čas.
• Hlásali, že je třeba se obrátit – toto je evangelium.
• Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je – ukazuje se, že takové hlásání je velice účinné.

V jedné knize od Eliase Velly jsem přečetl následující příběh o potřebnosti bytí s Ježíšem: Byla to žena, která měla vidění krásné vázy, ale rozbité. Nemohla tomuto vidění porozumět. Také viděla, že kusy skla z té vázy byly potřísněny krví. Pak prosila Ježíše, aby jí vysvětlil, co to vidění znamená. A Pán k ní promluvil: „Ta váza, to jsi ty. Velmi krásná váza, protože já jsem tě obdaroval tolika talenty. A tato váza byla plná živoucí vody. Bylo to tvůj osobní důvěrný vztah s Pánem, tvé osobní modlitby, tvoje komunikace, společenství s Pánem. A tato váza byla tak plná, že začali k tobě přicházet lidé, aby si nabírali z této živoucí vody. A ty jsi jim začala dávat z této živoucí vody. Ale lidí, kteří k tobě přicházeli, bylo tolik, že ty jsi už neměla čas se modlit. Ty jsi už neměla čas se mnou komunikovat. A tak se stalo, že tato voda začala vysychat. A pak přišla doba, kdy v té váze nebyla žádná voda. Ale lidé k tobě přicházeli stále. A teď jsi jim neměla co dát. A tak místo živoucí vody, která tam nyní scházela, jsi jim začal dávat kusy té vázy. Začala jsi jim dávat kusy sebe, svou inteligenci, svou logiku, své rady, ale nikoli již mě. Začala jsi jim dávat kusy skla místo živoucí vody. Jenž živoucí voda uspokojuje žízeň, zatímco kusy skla mohou jen zranit a přinést krev.“