Příběh o zásahu Urny v domě drogového krále: Myslím si, že žádný člověk se nerodí jako neřád. Slyšel jsem skutečný příběh o zásahu jednotky rychlého nasazení v domě drogového krále. Honosný dům byl obkroužený vysokou zdí, uvnitř přepychově zařízený, ale lidé v něm nebyli šťastní. Na každém patře byla skříňka a v ní pro každého neprůstřelná vesta, dokonce i pro malé dítě. Když policie těsně nad ránem vnikla do domu, našla překvapeného a ulekaného drogového krále jeho ženu a malé dítě: jejich první slova byla: „to se mi ulevilo, že jste od policie, myslel jsem, že mě jdou zastřelit moji protivníci!“

Král Šalomoun v 7. kapitola Knihy Moudrosti nejdříve vyznává, že je sice králem, ale je člověk stejný jako každý jiný člověk. Králem se nenarodil, ale do této služby musí dorůst, když už se jím stal. Proto prosí o ducha moudrosti. A jak víme z Písma, Bůh ho jí obdaroval v té míře, že se stala příslovečnou (Šalamounova moudrost…) a nad to dostal i bohatství, které nežádal.

V evangeliu bohatý mladík vyhledává Ježíše, chce dojít do nebe. Měl dost peněz, dokonce i přikázání Boží dodržoval. Možná si řekl, že se ozdobí ještě tím, že bude žákem Mistra z Nazareta. Ale jaké bylo jeho překvapení, když Ježíš zamířil přesně do jeho slabého místa a řekl mu, že se má všeho vzdát a následovat ho – přesně tak, jak to pak říká Petr Ježíšovi: Pane, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou… Mladík byl bohatý před Bohem nejen v penězích, ale zdá se mi, že i ve svých skutcích: Pane, tohle všechno jsem dodržoval už od mládí! Ale na cestě lásky se nemůžeme zastavit s myšlenkou, že už jsme dokonalí, že už nám nic nechybí. Kdo z nás může říct, že miluje jako Ježíš? A přitom je to jeho přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! Láska však není z nás, ale z Boha (1Jan 1,7: milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha), protože nikdo z nás si nebe nezaslouží, nikdo z nás se nevykoupí sám, ale všechno dostaneme od Boha darem.

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč… říká druhé čtení. Ono má totiž skvělou schopnost: probouzet v nás touhu po Bohu, žízeň po jeho království, po tom, co si nelze koupit za peníze, ale co má v Božích očích velikou cenu. Sv. Pavel píše Timotejovi tato slova: od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. A v Žalmu 1 stojí tato slova: Blaze člověku, který nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a ve shromáždění rouhačů nezasedá. Ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce… Jak přijímat Boží slovo? Jakkoliv, nikde není předepsána metoda. 5 minut s Písmem denně, půl hodiny, chodit na mši a pozorně naslouchat, knížky s citáty na každý den… 

Dnešní evangelium nám dává k úvaze docela aktuální téma a tím je náš vztah k lidem, kteří spolu s námi nevyznávají víru v Ježíše Krista. Imigranti, kteří se hrnou k nám do Evropy, mohou být některými lidmi snadno označeni za zlo, protože nejsou s námi stejné víry.

Sobectví může mít různé podoby. V jeho podstatě je to, že člověk staví do středu svého zájmu své já a to na úkor druhých. Toto sobectví ale může mít i komunitní podobu: tehdy, pokud třeba učedníci Ježíše postaví do středu svého zájmu své „my“ před Ježíšem samotným. Kristovým učedníkem se stávám tím, že jej následuji, že přijímám jeho myšlení za své. Ježíš přece přišel na tento svět, aby vyhledal ztracené. Proto by církev nikoho neměla vylučovat, ale integrovat, zapojovat do svého života. Pokud bychom vylučovali, tak bychom totiž vyloučili samotného Ježíše: on totiž se stal posledním a služebníkem všech… I ta nejmenší služba vykonaná v Ježíšově jménu

V prvním čtení Bůh Izraelské společenství ujišťuje o tom, že Bůh není omezen lidskými řády nebo představami o svém konání. Eldad a Médad prorokují v táboře, i když se nenacházejí poblíž stanu. Mojžíš je dostatečně pokorný na to, aby uznal, že Bůh si může své dary udělovat, jak chce. A navíc si i přeje: kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Lidé mají představu, jak by Bůh věci měl dělat. Jozue možná nevěděl, že i ti dva proroci v táboře jsou na seznamu zapsaných, ale Mojžíš uměl dopřát Boží vyvolení všem.

Druhá část evangelia varuje před zlem. Nejhorší zlo je hřích, které je vědomé rozhodnutí konat zlo. Zlo je tak devastující skutečnost, že Ježíš užívá silné obrazy odseknutí ruky, vyloupnutí oka nebo ponoření se do vody zatížený mlýnským kamenem. Je to varování.

Pro nás, kteří se hlásíme k Ježíši, je dnešní evangelium povzbuzením. Opět se zaměřit na něj. Dělat vše v jeho jménu, v něm a pro něj. A nevylučovat nikoho. Jen hřích, který je duchovní smrtí. A Ježíš přišel, abychom měli život v plnosti. Radujme se z každého zárodku života a dobra kolem nás. Ale rozhodně se vzepřeme každému zlu, které se nám snaží propašovat do myšlení a jednání.

Minulý týden jsme četli evangelium o uzdravení hluchoněmého slovem Effatha! A dnes jsme už pokročili do druhé části evangelia, která je uvozena slovy: potom je začal poučovat. Nyní Ježíš naprosto otevřeně mluví o tom, že je nutné, aby On trpěl. V první části evangelia ukázal Ježíš, co je to spása, v čem spočívá. Nyní je třeba, aby přikročil k poučení, jak spása k člověku přichází. A zde se začne naprosto jasně projevovat rozdíl mezi myšlením Božím a myšlením lidským.

Člověk je od přirozenosti egoista, chce tolik sám žít, že je připraven kvůli tomu zabíjet. Bůh na rozdíl od člověka chce tolik náš život, že je připraven sám sebe nechat zabít.

Lidská moudrost je charakteristická tím, že člověk vyhledává majetek, moc a vnější vzhled a v důsledku toho přivádí ke smrti sebe i druhé. Naproti tomu Boží moudrost prochází vždy chudobou, ponížením a pokorou, když přijímá utrpení, odmítnutí a zabití a právě tak vítězí nad lidskou moudrostí. Člověk hřeší tím, že odmítá Boha a říká, že o něj nestojí, Bůh odpovídá tím, že toto od člověka přijímá, nechává se člověkem zabít, aby nám lidem došlo, že Bohu jde opravdu jen o nás, o naše blaho, štěstí a život.

To hlavní zlo, které Bůh touží vykoupit a uzdravit není mimo nás zlý svět, satan či přírodní neštěstí. To hlavní zlo je v srdci každého z nás. Ježíš nám to říkal v evangeliu před dvěma týdny: člověka znečišťuje to, co z něj vychází… Petrovo slovo je slovo svůdce: což si nevšímáš, že takto, tím, že zemřeš, své království zničíš? Bůh uchovej! To se ti nikdy nestane! Ale Ježíš mu odpovídá: jdi mi z očí (jdi za mě!)… Petr je stále jen učedník, není mistr. Proto se nemá stavět před Ježíše, ale za něj. Petr chtěl Ježíše přetáhnout na svou stranu, zatímco on má být přetažen na stranu Ježíšovu. Petr se pokusil o převrácení víry, kdy místo aby on poslouchal Pána, měl Pán poslouchat Petra. Ježíš Petra nevyhání (jdi pryč, jdi daleko ode mě), ale zve ho do své blízkosti, ale na správné místo. Jdi za mě!

Proč Ježíš nazývá Petra satanem? Protože Petr se pokusil učinit totéž, co na poušti zkoušel satan na Ježíše přímo: odvést Ježíše od smyslu jeho poslání. Když se to satanovi nepodařilo přímo na poušti jako nepříteli, zkouší to přes Petra, jakožto přes nejlepšího přítele. Petr nedělá nic vyloženě ďábelského. Naopak: snaží se dělat věci hluboce lidským způsobem. A právě v tom je ona satanská lež: ukázat Boha člověku jako nelidského. Když je člověk oklamaný tím Zlým, pak považuje Boha ne přímo za nepřítele, ale za toho, kdo mu nerozumí, kdo má na něj přemrštěné požadavky, kdo ho nechápe a nikdy se o něj vlastně nezajímá. Nenechme se takto oklamat i my. Ve víře přijměme logiku evangelia jako opravdovou moudrost a cestu k plnosti lidství.

Pro pochopení evangelia je důležitý kontext: předchází Ježíšovo ztišení bouře, kdy se učedníci děsí strachem a on jim říká: Ještě nerozumíte? Máte snad zatvrzelé srdce? Máte oči a nevidíte? Ještě nechápete? A následuje pak uzdravení slepého a to nadvakrát: po prvním vložení rukou vidí nezřetelně a po druhém pak prohlédne úplně.

Důležité detaily: vzal ho stranou = Ježíš nechce uzdravení veřejně, nestojí o publicitu, ale jeho zájmem je záchrana toho člověka. Dotkl se slinou = slinám byly připisovány léčivé účinky. Vzhlédl k nebi a povzdechl si = přípravné úkony proroka. Effatha = Otevři se! Toto slovo je adresováno člověku jako takovému, ne nemocným orgánům. Hluchota a němota jsou pouhými projevy toho nejdůležitějšího problému člověka = uzavřenosti vůči Bohu a druhým.

Tím hlavním, co Bůh činí ve prospěch člověka je darování spásy. Všechna náboženství nějakým způsobem očekávají od svého Boha záchranu. SZ Izraelský národ zakouší takovou záchranu od Boha tehdy, když ho vysvobozuje z nějaké nesnadné situace. Dělá to různými okolnostmi, až zázračnými shodami okolností, nebo vysláním nějaké charismatické osobnosti. Těmi byli zpočátku soudcové, pak králové, proroci… Lid se postupně učí, že mimo Boha není pro něj záchrany. Z jednotlivých případů záchrany nakonec lid poznává zákon Prozřetelnosti: Bůh pořádá události vždy pro dobro lidu, ať už je to vidět hned nebo po kratším či delším čase.

To, od čeho k čemu zachraňuje Bůh svůj lid, také má svůj vývoj: od vyhnanství k daru Zaslíbené země, od nespravedlnosti k právu a podobně. Nakonec v pozdním židovstvu se objevuje pojem spása jakožto Boží dar par excellence. Zkoušky, vážné ohrožení života, úzkosti, pronásledování od nepřátel… toto vše ve víře Izraele má v rukou Hospodin. On může dát od těchto věcí útěchu.

Pak přichází Ježíš jako Spasitel. Jeho činnost spočívá především v kázání slova pravdy, uzdravování nemocných, vymítání zlých duchů, záchraně učedníků v bouři atd. Rozhodující pro člověka je však víra v Ježíše jakožto toho, kdo může zachránit, právě víra spásu umožňuje. Ukazuje se tak, že ve spáse jde o daleko víc než jen o tělesnou záchranu: jde o odpuštění hříchů, narovnání pokřivených společenských vztahů (celník Zacheus), nalezení toho, co bylo ztraceno… Hřích v srdci však není jediný nepřítel člověka. Tím jsou i životní okolnosti (svět) a také ďábel. Člověk však může být spasen jen tehdy, pokud o to opravdu stojí: musí včas činit pokání a vytrvat v nastoupené cestě až do konce. Ježíš učí, že nastoupení takové cesty nakonec pro člověka znamená ztratit sám sebe a všechno, aby sám sebe našel. Tuto cestu ukazuje Ježíš svým životem: jde až na smrt kříže, ale Bůh na jeho poslušnost odpovídá tím, že mu daruje nový život.

Od této chvíle každý, kdo vzývá Ježíšovo jméno, je spasen. Všichni lidé jsou si rovni: nikdo nemůže spasit sám sebe, spása je dar milosti. Potvrzením rozhodnutí jít za Ježíšem je křest. Ten je dán člověku jako závdavek spásy: jím je člověk zavázán, aby na své cestě za Ježíšem pokračoval v síle Boží milosti. 

Problémem je odpověď na otázku: co ve skutečnosti člověka před Bohem znečišťuje?

Nejdříve je třeba si zodpovědět otázku: o jakou čistotu zde jde? My máme čistotu spojenou s hygienou a nepřítomností bacilů či cizopasníků. Ale o tu zde nejde. Ve SZ je čistota spojena s možností objevit se bez obav před Bohem či možnost zacházet se svatými věcmi. Svaté věci člověka odjakživa sváděly k tomu, že skrze ně se člověk pokoušel manipulovat s Bohem. (Proto např. bylo zakázáno namíchat si stejnou směs kadidla, která se používala při bohoslužbách v chrámě.) Velmi známé je SZ dělení zvířat na čisté a nečisté (košer a ne-košer): jejich nečistota plynula z toho, že tato zvířata byla často zneužívána v pohanských náboženských obřadech. Většinu poskvrnění mohl člověk odstranit omytím, smírnými obětmi nebo zmizela sama po uplynutí určité (předepsané doby).

Už proroci ve SZ však lidi varovali, že omývání nečistoty nemá o sobě žádnou cenu, pokud člověk neusiluje očistit před Bohem své srdce – tzn. oddělit se od hříchu, který je skutečným zdrojem znečištění člověka. Předpisy SZ, které rozlišují to, co je čisté a nečisté, vycházejí vždy z předpokladu, že nečisté věci se staly nečistými tím, že s nimi bylo či mohlo být nečistě – tzn. hříšně – manipulováno, s cílem manipulovat s Bohem či jednat proti němu a jeho zájmům. Pozdní SZ pak dospívá k názoru, že člověk sám je před Bohem od základu nečistý. Ježíš dnes v evangeliu říká, že to, co člověka znečišťuje před Boží tváří je to, co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Proto jsou zlí duchové nazýváni „nečistí duchové“.

Avšak ani to, že se člověk bude snažit oddělovat od znečištění hříchem, ho ještě nečiní před Boží tváří očištěným. Člověk se totiž sám není schopen svými vlastními silami sám očistit. Je třeba, aby sám Bůh se člověka ujal a srdce mu očistil. Toto říká také Ježíš svým apoštolům: vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil (Jan 15,3). Nebo Petrovi: ten, kdo je vykoupán, potřebuje si umýt jen nohy a je celý čistý. I vy jste čistí (Jan 13,10).

První církev překonala z Božího pokynu rozlišování mezi čistým a nečistým. Již neexistují nečisté pokrmy, protože neoddělují od Boha. To, že Ježíš zemřel jak za Židy, tak i za pohany znamená, že již neexistují čistí a nečistí lidé (pohané), protože i pohanům Bůh odpustil a daroval jim Svatého Ducha. Tím také ztrácejí význam SZ očistné předpisy a obřady, protože je naplnila jediná univerzální oběť Ježíše Krista na kříži. V listu Ef (5,26) čteme: Kristus si zamiloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí vodou a slovem. SZ oběti dosahovaly čistoty vnějším omytím, NZ křest je také omytí, ale jeho účelem je omytí nitra člověka – to je ale možné jen proto, že křestní omytí bere svoji sílu ze smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jako křesťané jsme pak pozváni, abychom toto očištění dovršovali: když máme milovaní tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a stále více s Boží bázní pokračujme ve svatosti. Protikladem nečistoty je v učení církve svatost. A k té jsme povoláni všichni, ne jen vyvolení.