Ježíš jako Král: 1. čtení představuje Danielovu vizi. Ta obsahuje vidění čtyř šelem, které představují čtyři říše, které budou postupně přemoženy. Přemůže je tajemná postava Syna člověka, v které my křesťané vidíme Mesiáše, Pána Ježíše. On sám v evangeliích často o sobě mluví právě jako o Synu člověka… 2. čtení je úryvkem z úvodu k jediné apokalyptické knize NZ: obsahuje jasné vyznání, že Ježíš je vítězem nad smrtí a králem nad všemi králi na celé zemi a všech časů. Je tu také vyznání toho, co pro nás tento král dělá: miluje nás, obmyl od našich hříchů a vytvořil z nás královský národ a kněze Boha Otce. Evangelium: Ježíš potvrzuje, že je králem všech Židů. Židovský národ je ve své podstatě národem vyvoleným mezi všemi národy, aby byl prostředníkem pro setkávání lidí s Bohem. Jenže Ježíš, tento největší Žid všech časů toto vyvolení a prostřednictví naprosto převyšuje a tím se stává prostředníkem setkání s Bohem pro všechny lidi a národy všech časů.

Že by Ježíš byl skutečně králem? Tváří v tvář nemoci a vlastní bezmocnosti – je Ježíš králem?, ptáme se nejistě. Tváří v tvář zprávám o „nezastavitelné“ moci zla, o atentátech a vraždách – je Ježíš schopný něco udělat? Tváří v tvář vlastní životní krizi, když se hroutí dosavadní jistoty a nevíme, kudy dál – je Ježíš pánem situace? Tváří v tvář úzkostnému hledání ekonomického zabezpečení pro sebe a pro své nejbližší – je Ježíš budoucností? Tváří v tvář svým selháním – je Ježíš mocnější?

Dřív nebo později býváme konfrontováni s takovými otázkami. Odpověď není samozřejmá… Ježíš totiž není tím „supermanem“, kterého vídáváme v různých filmech (a který se rázně vypořádá se zlými lidmi). On opravdu není „rambo“, ba ani „kouzelník“, který mávnutím proutku změní nepříjemnou situaci. Toto jsme už asi mohli za svůj život poznat. Ale možná nám chybí jiná zkušenost, daleko důležitější – že Ježíš je opravdu mocným pánem, navzdory různým nepříznivým událostem. V jakém smyslu? V tom smyslu, že jemu se nic nevymyká z rukou, že on zůstává „nad tím“ – a má moc „z toho“ vytáhnout. Kdykoli se budeme nacházet v situaci, že budeme tonout a klesat v bahnitých vodách, volejme k němu. Možná nezažijeme, že by se naše zadlužená firma nerozpadla, ale zažijeme něco důležitějšího – že náš život stojí na Kristu – a ne na těch „jistotách“, jak si ve své krátkozrakosti myslíme. Možná zažijeme, jak Ježíš nás ubezpečí, že život v plnosti je před jeho tváří. A možná vytušíme, že náš život nespočívá v tom, že budeme zdraví a finančně zabezpečení – ale že známe Otce a že náš život patří jemu. Toto poznání Otce je tím největším kapitálem…

Čtení jsou apokalyptická – odhalení toho, co lidstvo, církev a věřící čeká na konci časů. To jsou otázky, které mnoho lidí příliš netrápí. Ale v tom je třeba si vzít poučení od fíkovníku: Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Fíkovník podle nenápadných změn klimatu pozná, že se blíží jeho čas, kdy může nasadit listy a rozvíjet se. Tak podobně má žít i křesťan, člověk víry, který vyznává, že tento svět není utvářen jen lidmi – jejich plány a selháními, ale v každém okamžiku je zároveň veden Bohem ke svému dovršení. Nesmíme se nechat chytit a spoutat starostmi o přítomný život tak, abychom pro to zapomněli na svůj konec. Agas quod agis et respice finem – dělej to, co děláš (a to tak nejlépe, jak umíš) a při tom měj na zřeteli svůj konec.

Co je tím koncem? Jako první odpověď se nabízí: smrt. Ale to není křesťanské: nežijeme proto, abychom umřeli, ale žijeme proto, abychom žili naplno s Ježíšem. Proto náš život nemá být motivován strachem ze soudu, abychom obstáli před Bohem, ale naopak nadějí, že ten život s Ježíšem, který smíme prožívat už teď, budeme v plnosti prožívat potom. Jinými slovy: nežijeme proto, abychom neporušovali přikázání, ale abychom je naplňovali. A co říká Písmo, že je naplněním každého zákona? Naplněním Zákona je láska. Žijeme tedy z lásky a pro lásku.

Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. (Žalm 16)

V dnešním Božím slově mě zaujalo několik věcí, ale rád bych se zastavil u jedné, která mě hodně oslovila:

1. čtení – vdova, která prokázala víru, a to tak, že se vzdala své poslední jistoty – zbytku mouky a oleje. Na jednu stranu to byl obdivuhodný skutek víry, na stranu druhou to pro ni nemuselo být tolik nesnadné, když si spočítala, že ta trocha potravy, co jí zbývá, by jí stejně příliš nepomohla v přežití. Ale stejně tak si mohla říct, že ta malá jistota je přece jen jistota ve srovnání s ujišťujícím slovem proroka Eliáše. Ale ona to dokázala – pustila se lidské jistoty a spolehla se na Boží příslib. A to pak dělala denně. Po celou dobu sucha ji Bůh zásoboval moukou a olejem, denně možná ráno čekala, jak to dopadne a vždy to dopadlo dobře: mouka a olej se objevily.

Evangelium – opět vdova, opět chudá. Měla jen dvě drobné mince a těch se zbavila tím, že je hodila do pokladny. Tato vdova dala nejvíc ze všech, protože jí nic jiného nezůstalo, stejně jako vdově ze Sarepty. Jejím bohatstvím se stal Bůh. Jak to s ní dopadlo, se na rozdíl od vdovy ze Sarepty nedočteme, ale příklad její důvěry nám dodnes imponuje a Ježíš ho nepřešel mlčením.

Víra a důvěra. Jak moc se spolehnout na Boží lásku a jak moc se snažit sám? Myslím, že nikdo nám nedá absolutní recept. Ale Písmo nás ujišťuje, že Bůh se stará nejen o to, co nemůžeme sami zvládnout, ale i o to, co si myslíme, že dobře zvládáme bez něj (naše obživa, ošacení, bezpečí…). Jeho láska a péče je tak pokorná, že když si myslíme, že jsme to dobře zvládli, nepolemizuje s námi a nechá nám přičíst si zásluhy za své, i když ve skutečnosti bychom bez něj nezvládli vůbec nic (Jan 15). Příklad našich dvou vdov nám ukazuje, jak moc si Bůh cení naší důvěry, i když se projeví většinou z důvodu naší slabosti a malé víry tehdy, když už nic jako lidi nemůžeme. Ale jsme pozváni a je žádoucí tuto důvěru projevovat i tehdy, nebo především tehdy, když si myslíme, že na to stačíme sami. Protože víra je vlastně uznání toho, že bez Boha nemůžeme nikdy nic udělat.

Když si připomeneme evangelium minulé neděle, tak můžeme vidět jistou podobnost mezi naším evangeliem O slepci z Jericha a O žádosti dvou bratří. Bartimaios byl slepý tělesně, ale můžeme u něho pozorovat velikou čistotu duchovního zraku. Naproti tomu Jakub a Jan, kteří minulou neděli žádají Ježíše o přední místa v Ježíšově království, odhalují při bezvadném zraku těla velkou duchovní slepotu.

Ježíš přišel uzdravit celého člověka. Vidíme, že do velké míry je ale důležité nejdříve prohlédnout vnitřním zrakem víry. Tento zrak nám totiž umožňuje vidět kdo Ježíš je, co člověku přichází nabídnout a o co má tedy význam žádat v první řadě. Jakub a Jan sice viděli dobře očima, ale jejich víra vykazovala velký stupeň prospěchářství a sobeckosti. Ježíš je vede k uzdravení. Utrpení spojené s touhou po moci odstraňuje tím, že učedníky vede ke skutečným hodnotám – k vzájemné lásce a ochotě si sloužit. Nenadává jim, nemá velký problém s tím, že jsme jako lidé sobečtí a ponoření v hříchu.

Slepec z Jericha je skutečným vidoucím. Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! Jednak to oslovení „Syn Davidův“ je oslovení, které ukazuje, že Bartimaios rozpoznal v postavě Ježíše z Nazareta toho potomka, kterého slíbil před devíti staletími králi Davidovi prorok Nátan – jinými slovy, Bartimaios nepochybuje, že Mesiáš, Zachránce právě prochází kolem něj. Dalším znakem je to, že Bartimaios nechává otevřené, co chce od Ježíše: smiluj se nade mnou! – zatímco Jakub a Jan měli jasno, co od Ježíše chtít, tak Bartimaios zprvu prosí o smilování a když si ho Ježíš nechá zavolat, tak prosí o to, co mu asi nejvíc komplikovalo život: uzdravení ze slepoty…

Ježíš prochází kolem od té doby stále. Prochází kolem každého z nás. A i my si můžeme vzít za svá slova slepého Bartimaia: Ježíši, smiluj se nade mnou! Duchovní tradice Východu si vypůjčila slova slepého Bartimaia do jedné z nejkrásnějších a nejhlubších modliteb křesťanské tradice – do modlitby Ježíšovy. Tato modlitba zní: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Modlitba je akt lásky, takže je na nás, jak se tuto modlitbu budeme modlit: opakovaně, jednou, celou nebo zkráceně, meditativně nebo úzkostně rychle… Záleží na našem rozpoložení. Ale faktem je, že vzývání Ježíšova jména vede jistě k důvěrnému vztahu k Němu a duchovnímu pokoji.

A ihned vstal a šel tou cestou za ním… Toto je cesta každého učedníka Ježíše, nejen Bartimaia. Ať nám častá modlitba tuto cestu umožní.

V jednom příběhu se vypráví o chlapci, který plaval v jedné zátoce. Bohužel ale byl ve vodě s chlapcem i krokodýl. Chlapec o tom nevěděl, ale všimla si toho jeho maminka, která vší silou běžela na molo a volala na chlapce, ať ihned plave k ní. Chlapec plaval ze všech sil, ale bohužel už bylo pozdě, kajman se zakousl chlapci do nohou. Ale maminka to nevzdala, uchopila z mola chlapce za paže a vší silou ho tahala z vody ven. Její síla se nedala poměřovat s krokodýlem, takže už se zdálo, že boj je prohraný. Ale v tu chvíli krokodýla zastřelil jeden náhodou procházející muž. Chlapec utrpěl těžké rány, ale nakonec se uzdravil a byl schopen chodit. Jednou k němu přišel novinář a chtěl s ním udělat rozhovor. Poprosil chlapce, zdali by mu neukázal jizvy a on svolil. Ale pak dodal: „ale víc bych chtěl, kdybyste si prohlédly jiné jizvy.“ A vyhrnul rukávy. Na pažích měl jizvy od matčiných nehtů, které se jí zaryly do rukou jejího syna. „vidíte, s jak velkou láskou se mě snažila zachránit?“

Dnešní texty nám mluví o tom, za jakou cenu jsme koupeni. V prvním čtení ze Starého zákona jsme slyšeli o Hospodinově služebníku, který na sebe přijal dobrovolně viny lidu. Ve Starém zákoně se očišťoval lid od hříchů tím, že tyto hříchy lidu byly symbolicky přeneseny na kozla, který pak byl vyhnán do pouště. Zde tento hřích na sebe bere (ve SZ tajemná a předobrazná postava Ježíše) Hospodinův služebník a nechává se zničit utrpením, které s sebou nese hřích. V NZ to sv. Pavel vysloví v 1. listu Korinťanům, že se Ježíš nechal ztotožnit s hříchem, abychom my byli od hříchů svobodní. Toto zástupné utrpení pak je důvodem vzniku četného potomstva.

List Židům se dívá na Ježíše jako na dokonalého Velekněze. Jeho dokonalost je v tom, že zatímco SZ velekněží přinášeli Bohu jako oběť krev obětních zvířat, tak Ježíš jako dokonalý Velekněz přináší v oběť svou vlastní krev, kterou dává proto, že má s námi soucit, má k nám lásku. On byl vyzkoušen ve všem možném, ale nedopustil se hříchu… Jeho poslušnost, podobně jako rituální poslušnost SZ kněží, se stala příčinou naší spásy. Zatímco to, co konali oni je jen předobraz skutečnosti, Ježíš vykonal jedinou a dokonalou oběť, která všechny SZ oběti naplnila a také zrušila.

Žádost bratří Zebedeů z evangelia nám ukazuje, jaké smýšlení panuje v našich srdcích, a to proto, že jsme lidé. Jakožto lidé nosíme v sobě touhy. Měli je ti dva učedníci, ale i ostatních deset. Tyto touhy se však samy od sebe nemusí shodovat s tím, co pro nás chce Bůh. Z důvodu vlastní zraněnosti dědičným hříchem a jinými hříchy mnohdy toužíme po tom, co nás nevede k Bohu. Ježíš přišel a zve nás k tomu, aby abychom si před ním pravdivě své touhy přiznávali a nechávali se jím proměňovat. Abychom tak byli stále více schopni toužit po tom, co nám on touží dát.