Všechna čtení jsou o víře, o důvěře, která je pro člověka otevřenou branou, kterou může do něj vtékat Boží milosrdenství. Setkání Boží lásky a lidské prázdnoty je možná právě jen díky ní. Dnes je oslava Božího milosrdenství právě o této neděli.

V dnešní vstupní modlitbě jsme konstatovali, že každé slavení Velikonoc je pro nás oživením naší víry a prosili: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna.

Všechny prvky z této vstupní modlitby máme v dnešním druhém čtení z prvního listu Janova, kterým bych začal. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Ježíšovo vítězství nad světem se uskutečnilo skrze Jeho smrt a Vzkříšení. Naše spojení s ním se děje ve víře, která je důvěrou, Jeho přítomností v našich životech. Jak Ježíš přišel do našich životů? Přišel skrze vodu a krev. Možná vám při Janových pašijích na Velký pátek (první den novény k Božímu milosrdenství) připadlo zvláštní, proč Jan tak klade důraz na to, že z Ježíšova probodeného Boku vytekla krev a voda. To proto, že tato krev a voda jsou dvě nejdůležitější svátosti křesťanského života, které proměňují náš život v život Ježíše Krista. Voda je symbolem křtu. Vytéká z Ježíšova probodeného srdce: tzn. z nitra jeho lásky a milosrdenství. Jsme zrozeni láskou k lásce. Krev je symbolem Eucharistie. Tato svátost, kterou letošní rok tolik v naší vlasti ctíme, je stálým předáváním Boží lásky nám. Je na nás, jak často budeme chodit čerpat. Duch dosvědčuje toto všechno. Tak, že nás živí Božím slovem, utvrzuje ve víře, protože jen pod vlivem Ducha Svatého může někdo říct: Ježíš je Pán! Bez Ducha Svatého jsme bez života.

První čtení: praktický důsledek života v Duchu.

Evangelium: zjevení Božího milosrdenství, které vychází a je na míru mentalitě každého člověka. Ostatní apoštolové uvěřili v komunitě. Tomáš zvlášť o samotě. Všichni viděli, a proto uvěřili. Dneska je čas, kdy nevidíme. Ale přesto věříme. Že je to možné, to je díky Božímu Duchu.

Dnešní den je druhým ve velikonočním oktávu. Nabízejí se nám další svědectví o Zmrtvýchvstalém.

V prvním čtení máme zachyceno Petrovo kázání v den Letnic. Podstatou jeho kázání je slovo svědectví: Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními další věcí je to, že oni sami ta znamení viděli. Dalším svědectvím jsou předpovědi Písma. Petr vlastně nedělá nic jiného, než že používá to, co mají ti posluchači k dispozici (to co viděli a sami slyšeli a Bibli) a v moci Ducha to vykládá, nachází souvislosti a hlásá.

V evangeliu jde také o očité svědectví: nyní je to svědectví strážců. Ti také svědčili o tom, co sami prožili u Ježíšova hrobu. Ale jejich posluchači byli již předem rozhodnuti, jak to je. Stráž podplatili, ti se podplatit nechali a stali se z nich hlasatelé lži. A je významné, že tato lež je pro lidi mnohdy přijatelnější, než pravda.

Patřičnou odpovědí na hlásání svědectví, tzn. kérygma církve, je víra. Ale víra je osobní rozhodnutí, které se děje v srdci člověka. Jde o věc svobody. Důkazy mohou být velmi pádné jako v případě našich očitých svědků, ale záruka, že se víra probudí, neexistuje. V tom zůstává povolání člověka věřit tajemstvím mezi člověkem a Bohem. 

Dnešní noc leží na rozhraní Bílé soboty a neděle Zmrtvýchvstání. Bílá sobota je dnem Božího mlčení. Minulý papež píše: Bílá sobota je den Božího mlčení. Bůh není jen srozumitelné slovo, které k nám přichází, on je i mlčenlivý a nepřístupný, nepochopený a nesrozumitelný základ, který nám uniká... Ano, Bůh je Slovo. Při tom však nesmíme zapomínat na pravdu o neustálé skrytosti Boží. Jen, když jsme ho zakusili jako mlčení, můžeme doufat, že zachytíme i jeho řeč, která vychází z mlčení.

V 1. listu sv. apoštola Petra čteme tato slova (3,18-22): Sám Kristus jedenkrát zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen podle těla a pak oživen podle ducha. A právě v něm dokonce odešel kázat duchům ve vězení, těm kteří kdysi odmítli uvěřit, když vyčkávala Boží shovívavost, ve dnech, kdy Noe stavěl archu, v níž byl skrze vodu zachráněn malý počet, celkem osm osob. A tomu odpovídá právě křest, který vás zachraňuje nyní a který není odstraněním nějaké tělesné špíny, ale závazkem dobrého svědomí vůči Bohu skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž přešel do nebe a je po Boží pravici poté, co si podrobil Anděly, Panstva a Mocnosti.

Toto je velmi starobylé vyznání křesťanské víry: vyznává Kristovu smrt, sestup do pekel, zmrtvýchvstání, usednutí po Boží pravici a soud nad živými i mrtvými. Všechny tyto prvky dávají pochopit sebe navzájem. Ježíšova smrt je pochopitelná ve světle jeho vzkříšení. Jeho pobyt v hrobě je pochopitelný z hlediska jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Ježíš svou univerzální smrtí za všechny odešel dokonce kázat mezi zemřelé, aby tak i oni dostali podíl na spáse. Ti, kteří kdysi odmítli dát zapravdu Bohu, když měly přijít vody potopy, byli touto vodou spláchnuti. Ve smrti a hříchu se ocitli v naprosté samotě, byli odděleni od Boha a nemohli na něj patřit. Čekali na svého Vykupitele v místě, které Písmo nazývá šeól nebo hádés. Ježíš mezi ně přišel a kázal jim spásu, sestoupil do této krajní samoty člověka. Jeho slova na kříži Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? nabývají smyslu právě v tomto. Ježíš svou smrtí dokázal sestoupit až do krajní samoty člověka, odděleného od Boha hříchem a smrtí. A zde káže, ohlašuje evangelium. Tito zemřelí smí také doufat a jsou tak vykoupeni.

Noemova Archa záchrany, kterou zmiňuje naše starobylé vyznání víry, je předobrazem křtu. Ve křtu jsme převezeni na vodách potopy, ve kterých hyne hřích do přístavu spásy. Předtím však bylo nutné zaslechnout Boží slovo a podřídit se mu. Jako Noé, tak i my jsme toto Boží slovo slyšeli. Dneska jsme slyšeli celkem devět čtení. Vždy jsme odpovídali Bohu díky! Nyní je tedy čas opět obnovit naše nastoupení do Archy záchrany – křtu. V ní držíme naší odpovědí víry. Obnovme tedy nyní své křestní vyznání, jak jsme se na to připravovali celou dobu postní.

Smlouva se dnes jasně ukazuje v textu proroka Jeremiáše. Pisatel si všímá toho, že dřívější smlouva, která byla sjednána po vyvedení z Egypta na hoře Sinaji, byla pouze vnější. Byla to smlouva, která se dala zpochybnit. Protože bylo na člověku, aby tuto vnější smlouvu přestěhovával do svého srdce skrze poslušnost. Ale na to jsou lidské síly příliš slabé. Častokrát se to nepovede. Proto, aby nastala opravdová poslušnost Bohu, musela přijít nová smlouva, která však už nebyla napsána někde jinde, než přímo v srdci toho, kdo jí má plnit.

V druhém čtení se nám ukazuje Ježíš, který toto umožnil. Jeho smrt a zmrtvýchvstání je předpokladem naší poslušnosti. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Zde se naráží na Ježíšovu nejzásadnější poslušnost, poslušnost Otci až k smrti. Ježíš z té smrti měl přirozenou hrůzu, proto se modlil. Ale tak, že nežádal odejmout utrpení, pokud by to nebyla Otcova vůle. Ale tak, aby dokázal vždy vyplnit Otcovu vůli, ať už bude muset umřít, nebo ať už to Otec zařídí jinak. Nedokážeme si představit, jak veliké boje to musely být, ale také jak veliká vedla Ježíše ochota. Ne trpět, ale být poslušný. A byl vyslyšen, zde čteme. To není ironie: Otec Ježíše vyslyšel ale jinak, než po lidsku. Dostal víc, než jen prodloužení života: dostal nový život. Ano, Ježíš musel umřít (kvůli nám, ne kvůli sadismu Otce, abychom mu věřili jeho lásku k nám…), ale Otec ho oživil, vzkřísil ho z mrtvých. Poslušnost tedy od Boha získává dary, jejichž velikost je mimo naše chápání.

Evangelium mluví o mnoha věcech, ale hlavně o tomto: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Mít svůj život rád více, než toho, který nám ho daroval, je sice pochopitelné pro lidskou slabost, ale nepochopitelné z pohledu Boží logiky. Důvěřovat tomu, který může darovat život stále znovu a který nikdy nežádá nemožné věci, je to nejzásadnější, co můžeme dělat. Ale musíme se to pochopitelně učit, chce to čas, ale hlavně Boží moc a naši ochotu. Vše potřebné dostáváme v Eucharistii.

Část mše svaté: Eucharistie – svaté přijímání. V něm dostáváme moc, ale i příklad, jak žít lásku. Příklad je v tom, že chléb a víno jsou námi stráveny a zanikají, abychom my na oplátku žili. A moc dostáváme právě skrze to, že nás Eucharistie proměňuje v Ježíše poslušného. Jako pokrm se stává naším tělem, tak zde je to naopak: my přijímáme Krista, abychom se stávali stále více Ježíšem a byli schopni dělat to, co dělal a dělá on.

Opět v našich čteních nezaznívá slovo SMLOUVA, ale přece se její existence předpokládá.

První čtení je z pera jeruzalémských kněží v okolí chrámu, kteří kolem roku 300 nebo 250 píší o událostech, které se staly před dvěma staletími. Jejich dílo není historickou kronikou, ale spíše zhodnocením událostí z pohledu víry. V našem úryvku jde o situaci, kdy národ byl již desetiletí ve vyhnanství. Mnozí už to vzdali, přestali doufat. Situace je zoufalá a nezdá se, že by se něco mohlo změnit. A tu najednou: perský král Kýros! Jeho vyhláška, která musela Izraelitům znít jako zjevení z nebe: Hospodin, Bůh nebes, mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Jděte zpět do Jeruzaléma!

Tatáž myšlenka je v druhém čtení: nejdříve Pavel na začátku konstatuje, že jsme byli mrtví následkem hříchu. Ale Bůh k nám přistoupil skrze smrt a zejména vzkříšení Ježíše. Žádný zemřelý nedokáže sám sebe oživit, to určitě každý ví. Proto to, že žijeme je čirý dar, nic jiného než milost.

Evangelium nad tím medituje trošku jinak. Proč to Bůh dělá, proč se o nás zajímá? Proč nás křísí ze smrti hříchu za cenu smrti svého Syna? Odpověď: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Dnešní téma naší pouti mší svatou je Eucharistická modlitba. Slovo Eucharistein znamená v řečtině „vzdávat díky“. Co jiného by člověk měl na základě dnešních čtení dělat, než jen děkovat. Ale protože ani děkovat neumíme tak, jak se patří a náleží, ve mši svaté děkujeme nebeskému Otci Kristovými ústy v Duchu Svatém – přidáváme se k tomu děkování, které Boží Syn vyslovuje svému nebeskému Otci a na kterém participuje jeho církev, tedy my.

I když většinu modliteb v této části mše svaté vede kněz jako druhý Kristus – ten který říká tato slova v osobě Kristově, přece jde o modlitbu celého shromáždění věřících, protože se do této modlitby zapojuje nasloucháním a odpověďmi.