Bratři a sestry, opět začneme druhým čtením z 1. listu Janova. Jestliže nás Bůh takto miloval, máme se i my navzájem milovat… Jak nás Bůh miloval? To bylo řečeno minulý týden: totiž že poslal svého Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, ale i celého světa. Láska, která je Božím přikázáním žije z již předem prokázané lásky Boha nám. Pak Jan polemizuje s některými v obci, kteří tvrdili, že mají přímé zakoušení Boha a přímo tvrdí, že Boha nikdo nikdy neviděl. Je velmi útěšné, jak realistický Jan je. Možná vám připadá, že jeho listy a evangelium je příliš vznešené: ano, ale také velmi realistické, zakotvené ve zdravém rozumu… Člověk získává jistotu o Boží náklonnosti úplně jiným způsobem: to, že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Duch dává vnitřní jistotu, že jsme v Bohu. Dalším důležitým kritériem je to, že konáme skutky lásky, které směřují do společenství. – Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm…

O tom hodně mluvilo evangelium: Ježíšova velekněžská modlitba. Ježíš prosí za JEDNOTU. Jednota je totiž tím, co dělá komunitu učedníků podobnou samotnému Bohu. Tato jednota vychází jako ze svého vzoru ze samotné Boží Trojice a také je Božím Duchem působena.

Ale má překážky, které je nutné mít na zřeteli:

1. Svět: tzn. svět svobodných bytostí, které se rozhodli na Boha nedbat a žít podle svého. A tam říká Jan v 1. listě, abychom svět nemilovali, protože vše, co je ve světě je 1. žádost očí (chtivost), žádost těla (neovládané pudy) a pýcha života (žít si nad to, co člověk potřebuje a je pro něj dobré).
2. Zlý: nepřítel spásy a člověka. Je třeba o něm vědět a prosit o ochranu před ním.

Ale Ježíš se zasvěcuje, abychom my byli posvěceni v něm: Zde se dostáváme tam, odkud jsme vyšli: Bůh nám předem prokázal lásku. Je nutné se nechat pozvat a žít z ní…

Milí bratři a sestry, v této velikonoční době nás provází sv. Jan, jehož 1. list si čteme při liturgii každé neděle. Všimli jsme si zajisté toho, že Janovi jde o to nejpodstatnější, totiž o lásku. Ovšem málokteré slovo je zahaleno takovým množstvím nepochopení jako právě láska. Co o ní čteme zde? V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Sy-na jako smírnou oběť za naše hříchy (1Jan 4,10). Jednou z důležitých vlastností lásky je to, že se nedá nijak zasloužit, nedá se koupit, nezáleží také v nějaké dohodě (když ty mně, já tobě) – předpokládá spravedlnosti, ale jde mnohem dál, za ni. Pramenem veškeré lásky je Bůh a její největší zjevení je v Ježíši Kristu a to ve všem, co byl (Ješuah), co konal a co i nyní je a co i nyní koná.

Dar života: jsme na světě z lásky – z lásky rodičů, ale také z lásky Boha Otce, který této lásce požehnal. Protože však veškerá

Povolání: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek bude trvalý. Ježíš na rozdíl od židovských rabínů si učedníky volil sám.

To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. – Radost je jedním z plodů Ducha Svatého – Gal 5,21. Duch Svatý je definitivním darem Otce tomuto světu, jeho příchod odpovídá příchodu Ježíše Krista. Každá přirozená radost a dobro v tomto světě je posvěceno a přijímáno. 

Bratři a sestry, dnešní čtení pocházejí většinou ze stejné školy: jednak evangelium z pera sv. Jana a také druhé čtení z prvního listu Janova, které bývá přisuzováno někomu z Janových žáků. Témata, která máme v obou úryvcích zmíněna, se hodně setkávají. Přitom si můžeme všimnout i určitého vývoje v chápání. První a zásadní je Ježíšovo já jsem v evangeliu. Tyto výpovědi u Jana vždy znamenají velmi významné výroky, v tomto případě jde o obraz našeho životního spojení s Ježíšem: jsme jako větvičky (ratolesti) vinného kmene. Naše užitečnost, plodnost a vůbec to, zdali cokoliv můžeme konat, závisí na tom, do jaké míry jsme napojeni na Ježíše. Zůstaňte ve mně a já ve vás! Naše spojení s Ježíšem v tomto smyslu není jen vnějškové, ale naprosto intimní: Ježíš je mi vnitřní, je nejvnitřnějším v mém „já“. Je to něco, co se těžko chápe. Můžeme si pomáhat různými obrazy, přirovnáními: jedním z takových přirovnání je to, co se děje v lásce. Do té míry, jak moc je láska silná, do té míry je milovaný přítomen v srdci milujícího ve formě vzpomínky, která je tím živější a tím mocnější, čím je láska silnější.

V případě Ježíše jde o přítomnost zprostředkovanou Božím Duchem, jak to píše v druhém čtení sv. Jan: A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Duch Svatý je dárce lásky: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (Řím 5,5). Ale láska, kterou dává Duch je daleko intenzivnější, než jaké jsou možnosti pouze lidské lásky. Proto i Ježíšova přítomnost v nás je daleko mocnější, než když milujeme druhého člověka. Dokonce tak, že jsme schopni dělat i skutky Ježíšovy, jak to v evangeliu říká sám Ježíš na konci: Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci. Ve druhém čtení je podobně účinnou modlitba, kterou konáme ve spojení s Ježíšovým jménem: Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. Prosme a uchovávejme toto spojení s Ježíšem v naprosté prostotě. Stačí ho zvát. Odevzdávat mu své srdce, prosit o jeho vedení. To, k čemu nás vede modlitba Otče náš, a také to, co čteme také v evangeliích.

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Milí bratři a sestry, toto zvolání, které vytrysklo z hloubky poznání pisatele, jsme přečetli v druhém čtení. Jak velikou lásku nám Otec projevil! Co se tím má konkrétně na mysli? Sv. Pavel píše do Efesu tato slova, která charakterizují duchovní proměnu, které se jim jako bývalým pohanům dostalo: Proto pamatujte, že kdysi vy, původem pohané a „neobřezanci“ … jste v té době žili bez Krista, nepatřili jste k Izraelově obci, neměli jste nic společného se smlouvami Zaslíbení, byli jste bez naděje a žili jste bez Boha v tomto světě. Nyní však, v Kristu Ježíši, jste se vy vzdálení stali blízkými Kristovou krví (Ef 2,12n). Tato blízkost Bohu je natolik blízká, že již nemůže být bližší. Smíme se nejen nazývat Božími dětmi, ale také jimi jsme! Čím však budeme, to ještě není zřejmé. Být Božími dětmi je skutečnost tajemná, kterou jsme schopni popisovat jen v obrazech. Mnozí světci se této skutečnosti přibližovali ve svém prožívání a úvahách. Boží dětství je dar, který předtím nebyl a nyní je realitou. Takže tato proměna je důvodem neustálé vděčnosti, jsme nesmírnými dlužníky Boha, ale Bůh nás vede dál: abychom objevovali, co znamená to, že Bůh je naším Otcem. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je! Bůh k nám nepřichází jen zvnějšku. Ano, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme (Skutky apoštolů). Ale toto slovo znamená daleko spíše také to, že Bůh je uvnitř nás. Je naším životem, tzn. že náš život tryská z Jeho života, je naším bytím, protože jsme jen proto, že on nám naší existenci trvale, ale také v každém okamžiku daruje, a také veškerá naše činnost vychází z jeho činnosti, z jeho plnosti uskutečnění všech možností.

Toto dětství, tajemný Boží dar je skutečnost, ze které jsme pozváni žít. Můžeme čerpat z jiných zdrojů, ale uvědomme si, že uvnitř sebe, v nejniternějším nitru máme pramen, který můžeme odkrývat modlitbou, setkáváním s Bohem ve svátostech, Božím slově a snášení kříže životního povolání. Pak se stane to, co Pavel nazývá: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!

Bože, tys obnovil svůj lid, abychom se mohli radovat, že jsme tvými syny… Toto je úryvek ze vstupní modlitby do dnešní mše svaté. Ono „syny“ platí i pro ženy, tzn., že jsme Božími dětmi.

Tímto oslovením pak začíná druhé čtení z prvního listu Janova. Moje milé děti, píšu vám, abyste nehřešili. Když čteme toto oslovení a pak pokyn, tak máme dojem, že sv. Jan píše svůj list proto, aby je káral, nebo aby jim přikazoval. Ne, jde mu o to, aby skrze jeho list, skrze jeho slovo byli posíleni a vnitřně motivováni k tomu, aby žili v lásce. Hřích je samozřejmě smutnou skutečností našeho života, ale Jan ho přechází jen tím konstatováním, že pokud my – přestože jsme synové a dcery nebeského otce (a adresáti listu byli také duchovními dětmi jeho – sv. Jana), tak máme zde Ježíše, který se za nás přimlouvá u nebeského Otce. Ale co je pro něj důležitější, je: poznat Ježíše Krista. Jenže to, že zná Ježíše, může tvrdit každý, proto Jan dává jasné rozlišovací pravidlo: zachovávání Jeho přikázání. Tím přikázáním Ježíše Krista je: milujte se navzájem tak, jak jsem já miloval vás! Pokud se nějakým způsobem toto přikázání žije, dosahuje svého naplnění to, že jsme z Boží lásky přišli na tento svět a směřujeme k lásce – tento záměr nebeského Otce se tímto způsobem dokonává.

Klíčem je tedy poznat Ježíše Krista. Co je to ono poznání? Evangelium to vysvětluje: Ježíšovo slovo: Pokoj vám! je nejen přáním, ale také darem. Ježíš dává pokoj skrze své slovo, skrze setkání se sebou samým. Ale v nás jsou překážky toho setkání: první je strach – máme své představy. Ježíš se dává dotknout a zakusit přesně tak, jak to člověk potřebuje. Další překážkou pak může být paradoxně zakoušení jeho moci – oni tomu pro samou radost pořád nemohli uvěřit a jen se divili. Víra není totožná s radostí z víry se zkušeností Boží moci. Musí následovat další krok, přijetí a odevzdání se. Přijmout Ježíše do svého života, do svých úkonů a starostí všedního dne: máte tady něco k jídlu?

Ježíš pak dává schopnost porozumět Písmu, protože zde, mimo jiné, ho od té doby budeme jako církev potkávat. Ať toto místo setkání neopomíjíme.