1. čtení: zvěst, kterou hlásá Hospodinův služebník je radostná zpráva pro všechny trápené. Tento služebník není pouhým psychoterapeutem, který chce pomoci najít lidem důvody a způsob, jak přijmout okolnosti, které nemohou změnit. Tím, že je oživován Božím duchem, přímo jeho zvěst působí změnu okolností, které lidi trápí. Sama zvěst je lékem, protože mění okolnosti.

Evangelium: je v něm podobná myšlenka: poslal je po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít… Hlasatel evangelia nikdy nehlásá sám sebe, tzn. nesnaží se přitahovat lidi k sobě, ale přivádí je k Ježíši Kristu. V každém hlásání evangelia je nutné, aby se lidé setkávali s Ježíšem. Pak je také pochopitelné, proč mimo jiné dostávají apoštolové příkaz: uzdravujte tamější nemocné. To není schopen člověk dělat svou silou, ale mocí Ježíšovou.

2. čtení: Ježíš působí „s“, „v“ a „skrze“ jednání apoštolů. Ve mši svaté to vyjadřujeme na konci mše svaté: skrze Něho a s Ním a v Něm… Naprostá čistota úmyslů a jednání je samozřejmým předpokladem. Proč? Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. Samotní pastýři zakoušejí svou slabost: Poklad víry máme v nádobě hliněné, to proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám.

Pokud člověk do svých trápení dokáže přizvat Ježíše, tak sice zůstávají stále bolestné, ale už je nenese sám, ale Ježíš ho podivuhodně doplňuje silou a pochopením své situace.

Oba příběhy jsou spojeny slovy zachránit, věřit a dotknout se. Je to obraz cesty křesťana od křtu k plné spáse.

• Žena i dívka jsou obrazem každého z nás. 12 let = odevždy. Obě ztrácejí život. Žena postupně, dívka najednou.
• Ústředním tématem víry je dotyk, který zachraňuje. (4x výskyt u ženy), (2x vložení a uchopení u dívky).
• Dotyk předpokládá blízkost: společenství, vzájemný (dotýkat se a být dotýkán), dotyk vnější a vnitřní (skutek a víra).
• Žena ukazuje vývoj víry: je tu zlo, které jsme si nezavinili a nesmířili jsme se s ním, od kterého si ale sami nepomůžeme. – vývoj: naslouchání (je tu Ježíš), důvěra v jeho pomoc, přikročit k němu a dotknout se, setkat se s ním tváří v tvář.
• Jairos ukazuje, že víra je síla větší než strach a spočívá v úplné důvěře v Ježíšovo slovo a jeho moc. Dívka ukazuje účinnost takové víry.

I naše víra potřebuje růst a rozměr osobního setkání. Ježíš není neosobní síla, která nás uzdraví bez zájmu o nás samé. Stejně tak touží po našem zájmu (lásce) o Něj.

Víra: věřím v Boha, který je věrný svým zaslíbením (slyší a vyslyší mé modlitby), který je plný moudrosti (rozumí nám, ale vyslýchá nás podle své moudrosti), který je mocný (není u něj nic nemožného) a je dobrý (ve všem se zrcadlí Boží láska a tedy i ve způsobu, jak vyslýchá mé modlitby a jak se mnou zachází).

1. čtení bylo sepsáno po roce 597, kdy babylónská vojska přemohli judského Jójakína a odvedli jeho i výkvět národa do vyhnanství. Hospodin jakoby nechal uschnout svůj zelený strom, ale – je tu naděje. Cedrem, který vypučí je zde míněn jeho potomek, zatím neznámý. Není ani udáno, kdy dojde ke změně poměrů, budoucnost zůstává zahalena temnotou. Ale je zde světlo: tato snítka stromu bude zasazena na vrcholku hory, bezpochyby Siónu, který zůstane i nadále středem světa a vyvolenou Boží horou. Boží věrnost, jeho vyvolení, jsou neodvolatelné.

Slova evangelia zní s další jistotou. Ať člověk spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Tolik našich starostí o dobro je těmito slovy hodnoceno nejen jako neužitečných, ale přímo škodlivých. Tak jako zlo v sobě obsahuje svou smrt a samo vede ke svému zániku, tak dobro v sobě nese svůj život a samo o sobě roste, že se nedá zastavit. Kontrast mezi naší nečinností a Boží činností je jen zdánlivý: Bůh podle Písma totiž působí právě tam, kde my víme, že nic nemůžeme a nezbývá než jen v tichosti čekat. Království Boží patří Bohu, tedy člověk ho nemůže vytvořit ani zničit, ale může mu bránit. Ale vše má svůj rytmus a svůj čas: podobně jako neurychlíme růst rostliny tím, že ji budeme tahat za stonek, tak ani růst Božího království tím, že budeme za Pána Boha dělat věci, které může jen On.

V druhém čtení jsme slyšeli: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána… V čem je tato důvěra? Nespočívá v naivní důvěře, že se tento svět stane světem ideálním nebo věčným. Pro Pavla je to svět, který je současně světem Božím, ale současně je světem stále málo plným Boha. Je to svět, ve kterém ten, kdo miluje Boha, cítí, jak by mu rád byl ještě blíže. Je to svět, kde zakoušíme a stále si uvědomujeme, že jsme lidem Božím, ale o toto vědomí je stále třeba usilovat a zasazovat symbolicky do země našeho srdce semínko Božího slova s důvěrou, že ono svou vnitřní silou si najde cestu ve spletitostech našich přání a pohnutek.

Denně věrně ve dvaceti minutách ticha s Bohem vstupujme do modlitby a s vírou berme do rukou Písmo svaté a pomalu čtěme, zasazujme do srdcí Boží slovo. Tam, kde se nás toto slovo dotkne, se zastavme a nechme ho na sebe působit. Myslím, že tak mu dáme prostor k tomu, aby svou moc ukazovalo…

Jeden řecký autor Plútarchos ve svém díle O pověře se pouští do zajímavé argumentace, kdy obhajuje ateismus před pohanskou vírou z toho důvodu, že člověka osvobozuje od strachu z božstev a démonů. Antický člověk totiž se častokrát snažil zvítězit nad nimi pomocí magie…

Ve druhém čtení nám sv. Pavel říká, že všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Jakožto Boží děti jsme v Kristu postaveni do opravdové svobody, která znamená především svobodu od strachu ze smrti, hříchu a Zlého. Není to náše vlastní šikovnost, která nás povznáší k této svobodě, ale je to sám Bůh, který nám tuto svobodu dává v Duchu Svatém. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" Toto ujištění, že jsme Boží děti se děje zvláště ve chvílích zvláštní důvěrnosti s Bohem, když můžeme v modlitbě oslovovat Boha jak Otce. To, že se zde pro Otce užívá aramejské oslovení „Abba“ je památkou na Ježíše, který právě takto svého Otce oslovoval. A právě v tomto jménu se nyní modlíme my věřící křesťané.

Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. V Duchu Svatém získáváme nové příbuzenské vztahy – společenství svatých a nárok na věčné dědictví v Ježíši Kristu.

Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Avšak jsme ujištěni, že utrpení tohoto času jsou nesrovnatelná se slávou, ke které jsme povoláni.

Dnešní událost nám připomíná i jiné události, které v průběhu liturgického roku slavíme. Uvědomujeme si skutečnost, že Bůh velikým způsobem zasáhl do života lidstva tím, že se daroval. Ale dnešní slavnost je i tak trochu jiná, protože na tento dar se společenství církve připravovalo modlitbou. A to jak před dvěma tisíci lety, tak i letos.

Duch Boží, který sestupuje na apoštoly se ukazuje jako ten, který vytváří. Je Stvořitelem církve, ale tentýž Duch je stvořitelem jednoty učedníků. O tom jsme slyšeli v prvním čtení. Rozdělení lidstva způsobené hříchem pýchy je nyní překonáno darem jazyků, v nichž každý z lidí slyší svoji řeč. Za druhé je Duch stvořitelem víry v srdci člověka, protože v druhém čtení slyšíme, že jen pod vlivem Ducha může někdo říci: Ježíš je Pán. V čase Starého zákona, když se četlo Písmo a objevilo se v textu Boží jméno, tak se z důvodu úcty nečetlo, ale místo něho se vyslovilo „Pán“. Říci o Ježíšovi, že je Pán, znamená tedy vyznat, že v něm se nám zjevuje Bůh sám. Evangelium konečně nám zvěstuje jasně, že tento Duch je tím stvořitelem, který v srdci hříšníka tvoří nový život. Apoštolové se stávají prostředníky tohoto nového stvoření.

Prosme bratři a sestry o to, abychom v témže Duchu, který byl dán apoštolům i my byli obnovováni působením Ducha v Boží příbytek, abychom vyznávali, že Ježíš je Pán a v tomto Duchu, abychom pokračovali v díle stvoření nového lidstva, které nebude založeno na sobectví a žárlivosti, ale na lásce a otevřenosti.