Jak v této postní době jsem již dvakrát připomínal, letos nás doprovází téma SMLOUVY. I když opět zde není výslovně toto slovo zmíněno, tak v prvním čtení jsme slyšeli Desatero, které je jádrem SZ smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. To nejdůležitější je řečeno hned v úvodu: já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nejdříve se zde Hospodin představuje jako Bůh jejich (tvůj) a dále se prokazuje tím, co všichni zažili na svou kůži – událostí vyvedení z Egypta. Toto vyvedení je jinými slovy vysvobození a jak někteří biblisté říkají, toto Desatero Božích příkazů, nebo spíš Deset Božích slov, nyní charakterizuje život člověka, tak jak se projevuje jako život toho, jehož osvobodil Hospodin.

Svoboda je totiž to, o co v celém duchovním životě jde. A platí to, že pokud se člověk svobodně dává do služby Hospodinu (jak tato služba vypadá, nám např. říká zmíněné Desatero) je svobodný a stává se stále více svobodným. Je samozřejmé, že dodržovat celé Desatero do všech detailů, je pro člověka opravdu těžké. Ale – jak nám dalo na srozuměnou druhé čtení – Ježíš se pro nás stal Boží mocí a Boží moudrostí. Moudrost je v tom, že právě skrze slabost Bůh vítězí = potvrzením je nám Ježíšův Kříž. A Boží moc je v tom, že právě v této lidské slabosti se Bůh zjevuje, jako ten, kdo skrze tuto slabost ukazuje svou schopnost zvítězit. Příkladem je Ježíšovo vzkříšení z mrtvých.

Ježíš tuto novou skutečnost naznačil tehdy, když očišťoval chrám. Jakou mocí nám dokážeš, že toto smíš dělat? Zbořte tento chrám (chrám jeho těla) a ve třech dnech jej vystavím! Ježíš předpověděl novou smlouvu ve své smrti a zmrtvýchvstání.

Tento týden je tématem na naší monstranci OBĚŤ, příprava obětních darů. Tím, koho máme klást Bohu na patenu a do kalicha jsme my sami. Podívejme se v následujícím týdnu, které oblasti našeho života si řídíme jen my sami. Za co se nemodlíme. Co Bohu nesvěřujeme. A zkusme do těchto oblastí začít Boha zvát: do svých plánů na den, do svých nemocí, trápení, vztahů, starostí atd. Zvěme ho, aby řídil a kraloval v celém našem životě.

Jak jsem říkal minulou neděli, tak nás v této postní době provází téma SMLOUVY a také se zabýváme mší svatou, která je novozákonní smlouvou mezi Bohem a lidmi.

Dneska však ve čteních nepadne o smlouvě ani jediné slovo. Ale přesto, pokud je možné někoho ve SZ nazvat „mužem smlouvy“, tak je to právě Abraham, o kterém jsme četli v prvním čtení. Celý jeho život je vlastně postaven na smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel a na přislíbení, které mu dal: vyjdi ze svého domova a jdi do země, kterou ti ukážu. Pak v Kanaánu, kam Abrahám doputoval se mu zjevuje Hospodin podruhé a uzavírá s ním smlouvu, v níž mu přísahou slibuje tuto zemi a také četné potomstvo, neboli budoucnost. Po mnohých létech čekání je tu konečně zhmotnění této jeho naděje – syn. A dnes po něm Hospodin žádá: pojď a obětuj mi tohoto svého syna na hoře, kterou ti ukážu. Není to naprosto absurdní? To, k čemu ho Hospodin celou dobu vedl, nyní má obětovat? Zřeknout se daru, na který celou dobu čekal?

Pak v Písmu čteme: Za časného jitra vzal s sebou svého syna Izáka a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl (Gn 22,3) – možná že na to ráno čekal Abrahám stejně se zatajeným dechem jako Hospodin. Ale ano, Abrahám to pochopil… Pochopil, že podstatou smlouvy nejsou Hospodinovy dary, ba ani ten největší a nejvznešenější z jeho darů, nýbrž Hospodin sám.

Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte. Tématem této neděle s naší symbolickou monstrancí je bohoslužba slova a činnost, kterou bychom měli vzít za svou je NASLOUCHÁNÍ. Mše svatá je každodenní obnovování smlouvy s naším Pánem, ve které se nám dává ten nejcennější dar – on sám: v podobě slova a v podobě chleba a vína. Na nás je přijmout jej. A jednou z cest, jak jej přijímat je právě naslouchat mu. Tady ve mši svaté, ale umíme to? Myslím, že je důležité se to učit také doma při soukromém setkání s ním v Božím slově. Nabízím vám pozvání denně brát do rukou Písmo s důvěrou, že Pán v něm pro mě konkrétně má nějaké poselství na den. Vždy mu na začátku řekněme, že toužíme, aby nám řekl něco do života, a chceme dělat to, co se dozvíme. A uvidíme. Zaručuji vám, že on promluví…

Letos nás bude provázet nedělními čteními téma SMLOUVY. V prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh uzavřel smlouvu s Noemem. O co šlo? Po hříchu prvních lidí se lidstvo následně stále více propadá do svévole. Bůh této svévoli činí přítrž vodami potopy. Po ní pak uzavírá Bůh velice širokou smlouvu nejen s lidstvem, ale i s celým stvořením, že už nebude zahlazeno vodami potopy. Touto smlouvou daruje Bůh svému tvorstvu novým způsobem svoji blízkost.

V evangeliu Ježíš jakoby toto vše znovu opakoval. Duch, který na něj sestoupil po křtu v Jordáně jej, doslova přeloženo, vymrštil na poušť. Tato poušť je tu charakterizována na první pohled zvláštními atributy: žije zde mezi divokými zvířaty, jsou zde sloužící andělé a naopak pokoušející satan. Toto všechno v nás má vzbudit vzpomínku na jiné místo v Bibli podobně popsané a to je zahrada Eden, kam Bůh člověka po stvoření usadí. Právě tam, naopak od dnešního nastavení světa, divoká zvířata nebyla pro člověka ohrožením. Tato zahrada byla místem, kde všechno začalo být špatně: zde totiž člověk poprvé zhřešil. V Ježíšově případě je to naopak: tato „zahrada“ je místem, ve kterém vše začíná být dobře. Marek nám tedy Ježíše představuje jako prototyp nového člověka, nového Adama, ve kterém se všechno obnovuje. Naplnil se čas a dále přiblížilo se království Boží, to je vpravdě radostná zpráva o novém začátku. Můžeme zde vidět paralelu s Noemovou smlouvou, ujištěním o zvláštní Boží blízkosti a náklonnosti.

Povšimněme si toho, že Ježíš se na poušti ocitá po křtu. Ze sledu vyprávění křest – pokušení můžeme vyčíst, že i křesťan, který přijal křest, bude jako i Ježíš nadále sváděn ze správné cesty. S tím musíme počítat. Ale Ježíš nás neopouští: Petrova zpráva z druhého čtení, že Ježíš se odebral po Boží pravici, je vlastně tímtéž sdělením. Je nám velmi blízko třeba i prostřednictvím Nové smlouvy, jejíž obnovu prožíváme každý den ve mši svaté. Tento rok nás provází v České církvi téma Eucharistie. Každou neděli si letos budeme v době postní připomínat určitou část mše svaté. A na tuto neděli připadá úkon kajícnosti. Je uvozen výzvou k zamyšlení. Zde nemáme podrobně zpytovat svědomí, ale prostě zaujmout postoj dlužníka před Boží tváří. V této části toužíme po usmíření s Bohem, s bližními a se sebou samými. Téma odpuštění Vám nabízím jako duchovní program tohoto týdne. Kdo chce, může po mši svaté na znamení toho, že toto téma přijímá za své, nalepit do naší symbolické monstrance svůj drahokam pro Ježíše.

Slavíme poslední neděli před začátkem doby postní a ve čtení Markova evangelia jsme došli k vyprávění o malomocném. První čtení ukazuje, jak se na kožní choroby díval Starý zákon. Člověk, který byl postižen nakažlivou kožní nemocí, byl neschopný bohoslužby – nebyl totiž tělesně v pořádku. Pokud byl naopak závažně nemocen, byl tzv. nečistý, to znamená neschopen kontaktu s Bohem a tedy žil v izolaci.

Nás malomocný Ježíše vyhledává a klade všechno do jeho rukou: pokud chceš, můžeš mě očistit. A Ježíš chce! Dokonce vztahuje ruku a dotýká se ho – tedy porušuje Zákon a malomocný je uzdravený. Uzdravení se děje okamžitě, to je důležitý detail. Zatímco všechna ostatní podobná uzdravení na stránkách Starého zákona jsou výsledkem nějakého procesu trvající určitý čas, zde Ježíš odhaluje svou velikou moc.

Proto také přísně nařizuje malomocnému, aby o svém uzdravení před veřejností mlčel, ale měl tuto zprávu donést do Chrámu, kde by se stal prvním, kdo hlásá radostnou zvěst. Bohužel se tak nestalo. Jeho porušení Ježíšova příkazu má za následek, že si oba musí vyměnit role: zatímco dříve to byl malomocný, kdo se musel zdržovat mimo města, nyní je to Ježíš. Ale lidé ho následují i tam, do pouště a samoty.

Ježíš nepřišel jako David Copperfield – jeho cílem nebylo dělat divy před zraky lidí, ale zvěstovat Boží království. To, že udělal div na malomocném, bylo z toho důvodu, že u něj zpozoroval velikou víru a bylo mu ho líto.

Podobnou lítost má nad námi Ježíš i vůči nám, protože nejhorší malomocenství je nákaza hříchem. Hřích nás vylučuje ze společenství druhých lidí a společenství s Bohem. V době postní chceme více pronikat do smyslu této skutečnosti a také se připravit opět na to, přijmout Boží slitování.

Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Tak se ptá v dnešním prvním čtení těžce zkoušený Job. A my asi můžeme realisticky odpovědět: ano, jsou. Život člověka je vystaven četných zkouškám a trápením. Evangelium, které popisuje druhou polovinu Ježíšova typického dne podle Markova líčení, ukazuje, že Ježíš má moc nad nemocí (horečka Petrovy tchýně) i nad démony (nemocní a posedlí přinášení k Ježíšovi večer). Současně nám také evangelium ukazuje, že Ježíš čerpal k této službě sílu právě v synagoze, ale také modlitbou na opuštěném místě.

Dnes bych se chtěl dotknout právě tématu utrpení. V životě víry, tedy živého vztahu s Bohem, má utrpení své důležité místo. Písmo svaté je častokrát nazývá „zkouškou“, která má za cíl člověka určitým způsobem protříbit či posílit. Ať už je příčinou či důvodem zkoušky cokoliv, vždy je člověk zkoušen v oblasti víry, naděje a lásky, tedy v tom, co jej spojuje s Bohem. Naším úkolem je na zkoušku odpovědět.

Každá zkouška však má v sobě vždy důraz na jednu z ctností, buď je člověk zvláště zkoušen v důvěře, či v naději či v lásce. Jsme-li zkoušeni ve víře, pak se ptáme: co dělá v této situaci Bůh? Je se mnou? Dokáže i tuto situaci proměnit v dobro? Pokud jsme zkoušeni v naději, pak se objevují otázky: na co vlastně spoléháš? O co se opíráš? Jakým způsobem si myslíš, že se z toho dostaneš? V této zkoušce jsme voláni opustit své dřívější jistoty a více se spoléhat na Boží lásku. A konečně můžeme být uvedeni do zkoušky lásky: v krizi je vystaven zkoušce vztah s Bohem, nebo k někomu blízkému nebo k sobě samému. Forma této zkoušky může být různá: nechuť k modlitbě, krize ve vztahu k manželovi či manželce, někdy je těžké přijmout sebe sama takového, jaký jsem, včetně své slabosti, omezenosti či jiných nedostatků.

Každá zkouška má tedy v sobě ukryté určité povolání jako odpověď na otázku: v čem jsem povolán jednat s větší vírou než doteď? O kolik více jsem teď volán spolehnout se? K jakému očištění lásky jsem teď povolán, aby se stala čistší a opravdovější? Na tyto otázky vždy existuje odpověď a dostaneme ji, pokud ji žádáme upřímně.

Předpokladem však je vždy: vstoupit do zkoušky tím, že ji přijmeme. Tzn. že s ní souhlasíme, i když tento souhlas dát bude vyžadovat kratší či delší čas. Když zkoušku přijmeme, vyjadřujeme souhlas s touto situací a zároveň je to skutek důvěry v Boha, který nás do této zkoušky zavedl a tím důvěřuji i tomu, že v této situaci je pro mě skryto nějaké obdarování. Ale bohužel lidé často pátrají po příčinách zkoušek s nadějí, že když budou znát odpověď na otázku: proč jsem nyní zkoušen, podaří se jim vyřešit zkoušku a zbavit se jí. Ale na otázku „proč?“ častokrát nenajdeme odpověď. Je tedy vždy lepší zkoušku přijmout. Ne fatalisticky, ale s důvěrou v Boží vedení a lásku.

Takže vidíme, že v životě víry mají smysl jak dny krásné a dobré, tak i chvíle temné a těžké. Obojí Bůh zamýšlí k prospěchu člověka a moudře každému z nás určuje jedny či druhé s ohledem na náš prospěch.

Na začátku roku jsme se modlili takto: chystáš-li nám dny dobré, dej, abychom je uměli přijmout s vděčností. Chystáš-li nám dny těžké, dej nám sílu, abychom je dokázali nést. Amen.