Dnešní neděle nám nabízí další látku k úvahám a povzbuzení radosti z toho, že se Boží Syn stal jedním z nás. Mnoho lidí ve světě spolu s námi slavilo Vánoce, ať už jsou věřící či nikoliv. Jenže pohled víry dává hlubší ponor do významu Vánoc. Obchodníci již zahájili povánoční výprodeje, pro ně jsou Vánoce skvělou možností zvýšit svůj obrat a víc ze své povahy v nich nehledají, proto zcela racionálně již pro ně Vánoce skončily. Pro nás však ne.

Dnešní čtení nám nabízejí další duchovní reflexi nad významem Vtělení. Již Starý zákon v knize Sírachovcově (1. čtení) věděl o tom, že za vznikem světa stojí nikoliv náhoda, ale Boží moudrost. Čím více je člověk otevřený jeho kráse, tím jasněji tuto moudrost vnímá. Starozákonní autor prvního čtení dokonce tuto inteligenci personifikuje (zosobňuje) do podoby ženy, které bylo přikázáno usadit se uprostřed izraelského lidu. Izraeli totiž byl svěřen poklad víry v Hospodina a cesta Zákona, která pro toho, kdo jí následuje, znamená bezpečnou průvodkyni na cestě k Bohu. Tato myšlenka je naplněna v Janově prologu, jenž jsme vyslechli v evangeliu. Tento literární a teologicky vybroušený drahokam v sobě jako centrální poklad obsahuje myšlenku: Logos (smysl, tvůrčí moudrost…) si zbudovala svůj stan mezi námi tím, že přijala lidské tělo. Tento Logos křesťané ztotožňují s druhou božskou Osobou, která se zrodila v konkrétním čase jakožto osoba Ježíše Krista.

Boží sestup z nebes mezi nás na nás naléhá, abychom se vydali na „cestu následování“ tohoto božského Logu. Ježíš se stal člověkem a tím učinil hmatatelné své jednání, svá slova, své city, své prožívání vztahů. Ptáme-li se tedy jako křesťané, jak máme žít, odpověď najdeme v pohledu na život, kázání a hodnoty, které nám Ježíš Kristus předává svým životem, tak jak jsme ho schopni najít ve slovech Písma, ale také jako přítomného uprostřed nás, církve, společenství jeho učedníků. Tento fakt – že Ježíš není pouze dávná historická postava, ale je přítomen ve své církvi živý a stále aktuální – to nám připomíná druhé čtení z listu Efezanům. Víra je právě to, co odkrývá tuto Jeho přítomnost jako něco stále živé, aktuální a mocné. C. S. Lewis v jedné své knize poznamenává, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Víra je totiž smysluplné spolehnutí se na to, co jsem poznal jako reálné a živé skrze nějakou událost v mém životě. Naopak pověra dává stranou právě ten rozumový prvek poznání. Spoléhá se na něco, čehož smysluplnosti se pouze bezdůvodně věří…

Proto vám nabízím několik slov povzbuzení z tohoto druhého čtení jako takovou duchovní kytici, která nás může povzbuzovat v tyto dny: … aby nám Bůh, Otec Ježíše Krista, daroval moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat … ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. Ať toto pochopení se o letošních Vánocích opět prohloubí, protože hloubka prožívání života, do níž nás Ježíš zve je nevyčerpatelná.

Vstupujeme do nového roku tím, že slavíme poslední den oktávu Narození Božího Syna a slavíme tedy také zároveň slavnost jeho Matky, Panny Marie.

1. čtení:
Na úsvitu všeho stvoření Bůh žehná lidem a zvířatům. Projevem tohoto Božího požehnání je množení života, plody země a pokoj a soulad v celé přírodě. Bůh svou životodárnou mocí neustále své stvoření doprovází. Neponechává ho svému osudu. A tak je umožněno jeho další trvání. Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj! To je nejstarobylejší formule požehnání, kterou nad lidem vyslovovali SZ kněží. Protože věděli, že kde je Hospodin, tam je také život. Proto kladli Boží jméno na svůj lid, aby tak přijímali život v plnosti. I my si podobným způsobem žehnáme kdykoliv si přejeme dobré věci do nového roku. Napodobujeme tak Boží štědrost.

evangelium:
Tak jako u nás se dává jméno dítěti při křtu, tak u židovských chlapců se tak dělo při obřízce. Dítě je tak začleněno do izraelského společenství. Tento rituál v Ježíšově případě má jiný smysl: je znamením, že toto dítě je Bohem, který se stal jedním z nás. Jméno Ježíš znamená „Hospodin je spása“. Před Ježíšem byli mnozí, kdo toto jméno nesli, víme o Jozuovi (Mojžíšovu nástupci), Ješua Sirach od kterého máme SZ knihu Sirachovec a mnozí další, ale žádný z nich nenaplnil význam svého jména. Proto Marii, jeho matce právem přísluší titul „Bohorodička“ a „Matka Boží“. Ona porodila člověka Ježíše, který je božskou Osobou. A tím se přesouváme ke druhému čtení…

2. čtení:
Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. Tato věta je velice obsažná. Ježíšův příchod k nám přišel v naplánovaný čas, ne náhodně. Je to Syn ze ženy – je jedním z nás. A přišel proto, že nám něco velmi podstatného chybělo – spása. To vše proto, abychom se stali Božími dětmi.

To vám všem přeji – všechny dary přislíbené v těchto čteních a zejména – milost pochopeného a prožívaného Božího dětství!

Dnešní svátek nám klade před oči Nazaretskou Rodinu. Častokrát se nám tato rodina předkládá jako vzor každé lidské rodiny, ale s tím míváme potíž v tom, že tato rodina byla v mnohém výjimečná a následovat její ctnosti nám není možné proto, že nám chybí ony výjimečné dary, které jim Bůh udělil. Tedy spíše než příklad, hledejme v této Rodině milost, která se do každého svazku muže a ženy z Božího ustanovení vlévá. Tato Rodina je nám povzbuzením, jak Boží moc a láska dokáže přetvářet člověka.

Rodina je první svátost, kterou Bůh ustanovil již na počátku stvoření: I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).‘ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,26–27) Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2,4–25) potvrzuje jasným způsobem důležitost pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, již má obdělávat pro svoji obživu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam, prožívá zkušenost samoty, kterou přítomnost zvířat nedokáže zaplnit. Potřebuje jemu odpovídající pomoc. „Stvoření ženy“ z mužova boku nepopisuje podřazenou úlohu, ale životní pomoc a vzájemnou lásku. Smyslem je totiž umožnit, aby Adamův život neupadl do sterilního a nakonec smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze žena, stvořená ze stejného „těla“ a zahalena stejným tajemstvím, dá životu muže budoucnost. A platí to i naopak. To se potvrzuje v ontologické rovině, protože Bůh tím, že stvořil ženu, charakterizuje lidstvo jako vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela ústa člověka výrazem úžasu: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ (Gn 2,23) Velikým darem a smyslem manželství je zjevovat to, jaký je Bůh: Bůh nemůže být jediný, ale v jeho podstatě je společenství. Bůh jako Trojice Osob je na této zemi nejlépe zjevován ve vzájemné lásce manželů, která dává vzniknout novému životu – dítěti.

Svatý Pavel pak píše v listu Galaťanům: Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) už není muž anebo žena (Gal 3,27–28). Muž a žena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíž už nepociťují svou rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním, ale jako možnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou.

Každá lidská bytost – ať žena či muž (a můžeme dodat: v jakémkoliv povolání) – je povolána skrze církev stát se „Nevěstou“ Krista… Bůh, který „napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19) a neváhal z lásky obětovat vlastního Syna (viz Jan 3,16), naléhavě vybízí církev, aby v lásce šla „až do krajnosti“ (viz Jan 13,1). Má tak činit se svěžestí lásky dvou manželů, kterým přináší radost to, že se mohou jeden druhému darovat bez výhrad a s každodenní velkorysostí. (Jan Pavel II., Generální audience, 7. února 2001.)

Vánoční poselství papeže Františka:

Vánoce jsou většinou hlučnými svátky:
prospělo by nám trochu ticha,
abychom slyšeli hlas Lásky:

Vánoce jsi ty, když se rozhodneš znovu se narodit každý den a nechat Boha vejít do tvé duše.

Vánoční stromeček jsi ty, když vydržíš pevný ve větru a v obtížích života.

Vánoční ozdobou jsi ty, když se tvé ctnosti stanou barvami, které zkrášlují tvůj život.

Vánočním zvonem jsi ty, když svoláváš a spojuješ lidi kolem sebe.

Jsi také světlem Vánoc, když svým životem, svou dobrotou, trpělivostí, radostí a štědrostí ozařuješ cesty ostatních.

Vánočním andělem jsi ty, když zvěstuješ celému světu poselství míru, spravedlnosti a lásky.

Vánoční hvězdou jsi ty, když někoho přivedeš k setkání s Pánem.

Jsi také mudrci z východu, když nezištně dáváš to nejlepší, co máš.

Koledami jsi ty, když si získáš vnitřní harmonii v duši.

Vánočním dárkem jsi ty, když jsi opravdovým přítelem a bratrem všech lidských bytostí.

Vánočním přáním jsi ty, když odpouštíš a přinášíš usmíření, i když přitom trpíš.

Štědrovečerní večeří jsi ty, když nasytíš chlebem a nadějí chudáka, který žije ve tvém okolí.

Ty jsi vánoční nocí, když pokorně a pozorně přijímáš ticho Spasitele světa bez hluku a velkolepých oslav; ty jsi úsměvem důvěry a něhy, vnitřním pokojem nikdy nekončících Vánoc, které v tobě nastolují Boží království.

Šťastné Vánoce všem, kdo připomínají Vánoce!

Papež František

Tato tajemná noc nám zjevuje Boží štědrost. Dnes jsem si připravil kázání na pravoslavnou ikonu z Rublevovy školy – Narození Krista. Ikona je v pravoslaví chápána jinak, než obrazy v našich kostelích – jsou to obrazy, které může tvořit jen kvalifikovaná osoba a předávají samu skutečnost, která je na nich zobrazena.

Ikona nám znázorňuje Kristovo narození. Vychází z evangelií a obsahuje tři biblické scény: 1: Kristovo narození s chvalozpěvem andělů uprostřed, 2. zjevení andělů pastýřům a jejich příchod vpravo nahoře a uprostřed, 3. příchod mudrců od východu vlevo nahoře. Dole se pak nachází dva výjevy z apokryfních spisů – vlevo zamyšlený sv. Josef, který přemýšlí, jak mohla Maria počít a panensky porodit. Jeho pochybnosti symbolizuje postava v chlupatém kožíšku, starý pastýř jenž symbolizuje lidské myšlení. Vpravo dole je pak další apokryfní obraz, koupel novorozeného Ježíše.

Z horní zlaté části obrazu sestupuje paprsek světla jako znázornění Boží lásky ke stvoření – tento paprsek nad jeskyní má podobu kulaté hvězdy (vedoucí mudrce od Východu) a od této hvězdy se pak parsek rozděluje do tří větví jako symbol tří božských Osob Otce, Syna a Ducha Svatého. Jeden paprsek dopadá na hlavu dítěte a na lůno Panny Marie a končí v zemi, která se zdvihá, jakoby jej chtěla přijmout.

Ve středu ikony se nachází jeskyně: radost z narození je jakoby zastřena temnotou jeskyně. Tato temnota doléhá na dítě a není ničím jiným než temnotou noci hříchu. Jeskyně je podle sv. Justina předobrazem Ježíšova sestoupení mezi mrtvé. Na tomto místě vystupuje srdce celé ikony – dítě ležící v jeslích. Hlava dítěte je nejen ve vertikálním středu obrazu, ale také leží na průsečíku dvou oblouků vedených z nebe a ze země – v tomto dítěti se totiž setkává nebe a země. Ve výši hlavy Dítěte nacházíme i hlavu jeho Matky. Toto rozmístění vytváří tvar kříže a naznačuje tedy i to, co bude Ježíšovým posláním.

Na ikoně ale vidíme jiné věci, které mnohem jasněji naznačují Kristovo utrpení. Především má Dítě rozměry již dospělého člověka. Jeho tělo je zavinuto do plenek připomínajících pohřební plátna natolik zřetelně, že se nelze ubránit srovnání. A konečně jesle mají obdélníkový tvar, který je vlastně hrobkou. Novorozeňátko je uloženo do hrobu, protože přišlo na svět, aby jeho smrt přemohla smrt a hřích. Tak je naznačena souvislost mezi vtělením a křížem. Na temném pozadí jeskyně vystupují dvě zvířata: osel (symbol pohanů a pohanských kultů, které byly Kristovým příchodem přemoženy) a býk nebo vůl jako obětní zvíře Židů zastupující Židovský národ.

Před těmito jesličkami na překrásné červené podušce vyšívané zlatem leží Theotokos, neboli Bohorodička. Náleží jí čestné místo. Od hlavy až k patě je zahalena do pláště, který ji zakrývá dokonce i ruce. Tmavočervená barva pláště zvaného maforion (na mozaikách přechází do tmavomodré) připomíná královskou barvu purpuru. Důstojnost Matky ještě zdůrazňují zlaté výšivky a především tři hvězdy rozmístěné na její hlavě a ramenou, které symbolizují její panenství před narozením, během i po narození jejího božského Syna.

Mírně sehnuté tělo Matky vytváří působivé spojení s královskou poduškou a vypadá, jako by bylo zbaveno veškeré tíhy. Maria si však lehla proto, aby si odpočinula jako každá žena, která právě přivedla na svět dítě. I když neměla žádné bolesti, přece je tím vyjádřena plná skutečnost lidské přirozenosti jejího Syna. Očekávali bychom, že Maria se bude o Dítě zajímat, že nad ním bude naplněna radostí, že bude rozjímat nebo že se mu bude klanět. S touto formou se setkáváme od 7. století (pravděpodobně pod vlivem apokryfů) a znovu se stává pravidlem u řeckých ikon pozdějšího období. Pravoslavná ikonografie však upřednostňovala takový postoj Matky, který vidíme zde: Maria se v pokoji a usebrání odvrací od Dítěte a svůj pohled upírá kamsi velmi daleko. Tak je ještě umocněno hluboké ticho celé scény.

Neproniknutelná tajemství Stvořitele se dotkla stvoření. Tváří v tvář tomuto zjevení nezbývá než tiše rozjímat: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Možná nám chce liturgie zprostředkovat něco z tohoto Mariina tichého rozjímání, když říká:

Jak vypovědět ono velké tajemství? Netělesný přijímá tělo; Slovo na sebe bere tělo; Neviditelný se činí viditelným; Nedotknutelného se lze dotknout; Ten, kdo je bez počátku, nabývá počátku; Syn Boží se stává Synem člověka: Ježíš Kristus, stejný včera i dnes i navěky.