Minulý týden jsme při četbě Markova evangelia byli s Ježíšem na počátku jeho veřejného kázání, které Marek shrnuje do určité zkratky: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu! A dnes nám Marek začíná odhalovat takový jeden typický Ježíšův den. Je to shodou okolností sobota a Ježíš jako zbožný a pravověrný Žid jde v sobotu do synagogy. Je zvykem, že pronést slovo povzbuzení může každý dospělý a Ježíš je vybídnut.

Jeho kázání má obrovskou moc. Lidé žasnou, protože něco takového ještě nezakusili. Povšimněte si, že to neznamená, že činí pokání a věří evangeliu, jak to Marek má jako žádoucí reakci na Ježíšovo kázání. Navíc si této moci i všimnou démoni, kteří projeví svou nevoli skrze jednoho účastníka bohoslužby. Ostře vystoupí proti Ježíšovu slovu a okamžitě svádí pozornost ostatních v synagoze jinam: Co je ti po nás? Vím, kdo jsi: Svatý Boží! A Ježíš démony vyhání svou mocí. Vidíme, že hlásání Božího království provází ohromné těžkosti: jednak neschopnost lidí adekvátně odpovědět a také se tomuto hlásání staví do cesty Boží nepřítel. Obojí musel Ježíš dělat a i nyní to patří do kompetence církve: hlásat a odstraňovat překážky hlásání a přijetí Božího slova. Ve 3. kapitole Mk evangelia, když si Ježíš volí svých dvanáct učedníků, tam čteme: vyvolil si jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a to s mocí vyhánět zlé duchy. Takže toto je poslání, které bude církev vykonávat neustále.

Je to také ve shodě s předpovědí, která zazněla v 1. čtení: Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. Tento prorok nemusí být jen ohlášení příchodu Mesiáše, jak to obvykle chápeme, ale také ujištění o tom, že Bůh v každé době pošle svému lidu vhodného ohlašovatele Božího slova, který bude pro lid světlem na cestě. A to je také i pro nás útěcha, že Bůh nás nenechá tápat a bez své moci…

Nechme se tím povzbudit k věrnějšímu přimknutí se ke Kristu, ať nejsme jako ti posluchači v kafarnaumské synagóze, kteří se jen divili a žasli.

Před dvěma týdny jsme slavili svátek Křtu Páně, ve kterém Ježíš začíná své veřejné poslání sestoupením do vod Jordánu, kde na sebe symbolicky bere hříchy lidí. Po této události ho Duch vyvedl na poušť (doslova vymrštil). Zde je pokoušen od Satana, žije s divokými zvířaty a slouží mu na ní andělé. Markovo vyprávění chce zdůraznit skutečnost, že Ježíš je nový Adam, který na rozdíl od toho starého v ďábelském pokušení obstál. Zde na poušti žije s divokými zvířaty a andělé mu slouží: to evokuje jednak první ráj, ale také naplnění Izaiášových proroctví, kdy bude celé tvorstvo žít pospolu v míru.

A nyní se dostáváme k našemu evangeliu: Ježíš začíná své působení časově po uvěznění Jana Křtitele (poté, co předchůdce naplnil své poslání) a místně v Galileji, kam přichází z pouště. Podle Marka je Galilea země všedního života, zatímco Judsko je se svým chrámem zemí posvátnou. Tím se Galilea stává zemí evangelia, zemí radostné zvěsti.

Ježíšovo kázání se děje tím, že oznamuje dvě skutečnosti: Naplnil se čas a Boží království je blízko a následují dva příkazy: čiňte pokání a věřte evangeliu! Ježíšovo hlásání se děje v předem stanovený čas oznámený proroky a rezervovaný Bohem. Dále ohlašuje blízkost Božího království, jako onen posel, kterého přisliboval Izaiáš (52,7 a 61,1), a který má oznámit, že Bůh se ujímá své vlády v dějinách. Tím začíná konec věků.

Jak má člověk reagovat: činit pokání – Ježíš jde proti nadějím mnoha lidí: jednak Židů, kteří si mysleli, že ke vstupu do Božího království stačí být potomkem Abrahámovým. Jiní si myslí, že je to nějaké tajné učení (gnóze), či nějaká praktika – např. bohoslužebná či magická, ani jistota původu nebo čistota rasy, nýbrž: osobní vztah, bytostná touha po setkání s Bohem, touha po naplnění toho, co si člověk sám nemůže dát. Nestačí se tedy něco odmodlit, je třeba měnit smýšlení: je nutné celý život zaměřovat k Bohu, všechny oblasti: práci, odpočinek, cestování…

A dále: věřit evangeliu: V Markově evangeliu se ukazuje, že tou radostnou zvěstí, kterou Ježíš hlásá, je vlastně On sám. Ježíš je totožný se svým poslání a tak věřit v Ježíše je vlastně to samé, co věřit evangeliu.

Letos na podzim se uskuteční NEK, a i my jsme pozváni se na této přípravě podílet. Leden je věnován tématu Eucharistie a jednota. Pokusme se dnes nad tímto tématem zamyslet:

V Jn evangeliu máme zachycenou tzv. Velekněžskou modlitbu Ježíše, modlitbu, ve které prosí nebeského Otce před svou smrtí. Jsou zde tato slova: … ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota nás křesťanů je nutnou podmínkou věrohodnosti Ježíše v tomto světě. Dále je zde řečeno, že tato naše jednota, není ani tak naším výkonem, jako spíše je darem, protože je naším podílem na jednotě Božích Osob. Je tedy spíše třeba pro ni budovat prostor, aby se mohla stát faktem.

V 1. listě Korinťanům čteme tato slova: Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1Kor 10,16n). Sv. Pavel zde mluví o Eucharistii – žehnání kalicha a lámání chleba jsou podstatné znaky této svátosti, kterou stejně jako on budeme dnes slavit i my. Kdosi řekl, že „člověk je tím, co jí“. Jíme-li Eucharistii, stáváme se tím, co jíme, Kristovým tělem. Silná je ta myšlenka, když si ji doslova přeložíme z řečtiny: chléb, který lámeme – není to koinonia na Kristově těle? Slovo koinonia má široký význam: úzké osobní společenství zdůrazňující, co je jim společné, jinak se to dá přeložit jako: společenství, sdílení, podíl, sounáležitost a jednota.

Toto lámání Kristova těla a žehnání kalicha Kristovy krve, je vlastě zpřítomnění toho, co této svátosti dává její sílu: Kristovy oběti na kříži. Pojem oběti má bohaté SZ pozadí: vykonávala se tak, že se zabilo obětní zvíře: vnitřnosti se spálily na oltáři, protože v nich byl život a život patří Bohu. Část masa dostal obětující kněz a část masa pak byla uvařena a snědena předáky rodin, které tuto oběť předkládali, po různých hádkách a nedorozuměních prožitých během roku. Nyní tito všichni jedli z jednoho masa, a proto už napříště mezi nimi nemohly být spory. Tato oběť tedy svým symbolickým významem vytvářela jednotu.

Totéž činí i dnes Ježíš ve své oběti Kříže. Jen s tím rozdílem, že to Tělo a Krev, kterou pak přijímáme, je Tělo a Krev živá a mocná. Ona tuto jednotu vytváří tou mocí, která se nám v tomto pokrmu předává. Pokoušejme se stále více pro tuto moc otevírat, prosme o to a věřme tomu.

1. čtení: Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!

Kde jsou ty vody, které dovedou uhasit i tu nejpalčivější lidskou žízeň? Kde je to místo, kde se lze zdarma zásobit, dosyta se najíst a bez stříbra nakoupit víno? Klíč je ukrytý v samotných prorockých slovech: Slyšte mě!…  Nakloňte své ucho a pojďte ke mně! ... Poslouchejte! Jsme pozvaní nechat se vést Hospodinovým hlasem. I zde je naším nejspolehlivějším „navigátorem“ Hospodinovo slovo. Ono nás vede a dovede do cíle. Ba ještě víc, ono samo je tím chlebem, které nás sytí, mlékem, které utišuje naši žízeň, a vínem, které nás může opravdu obveselit. Kdo přichází k Hospodinu a otvírá mu svůj sluch, kdo naslouchá Hospodinovu slovu, neodchází s prázdnou, ale jeho srdce plné nového života hoduje a vychutnává tučná jídla. Nesmíme však od Božího slova čekat, že se zachová jako automat a hned z něho vypadne spolehlivý návod na život. Déšť ani sníh nepřichází na povel, nedá se nijak vynutit. Člověk může pouze trpělivě a pokorně čekat, že přece spadne z nebe a svlaží zemi. Podobně i Boží slovo vykoná vše, co Bůh chtěl, pouze v tom srdci, které se nedomáhá okamžité odpovědi, nevyleká se zdánlivého ticha, ale vytrvale hledá, upřímně volá, trpělivě ladí své myšlenky na vlnovou délku Hospodinových myšlenek a s pokorou čeká...

evangelium:

1. Zatímco lidé před Ježíšem a po Ježíši přicházeli smýt své hříchy do Jordánu. Ježíš sem sestupuje a bere na sebe to, co na něj v Jordánu čekalo. Přijímá na sebe poslání.
2. Zde se ukazuje, že Ježíš je Otcovým Synem od počátku své lidské existence. Zde se poprvé ukazují všechny Osoby Trojice pohromadě. Hlavně – touto událostí to všechno začíná, tři roky veřejného působení, které nevyhnutelně směřují ke kříži.
3. Toto je můj milovaný Syn: toto oslovení nás zavádí do Gn 22 (oběť Abrahamova syna Izáka). I tam je osloven jako milovaný syn = jediný. Abrahamův milovaný syn měl být obětován jako celopal na hoře Moria –> zde je tím celopalem pro Otce Ježíš, nový milovaný, jediný Syn svého Otce.

Tato událost patří jednak k Vánocům – Ježíš, který solidárně vstupuje do zástupu hříšných lidí, aby ve vodách Jordánu přijal to, co tam lidé odložili === (paralela) dělá vlastně to, co udělal tím, že sestoupil z nebe a vzal na sebe lidské tělo. Obě skutečnost stojí vedle sebe: Ježíšovo vtělení a Ježíšovo sestoupení mezi hříšníky do vod Jordánu.

Patří také k mezidobí. Křest dává smysl tomu, co následuje. Zve nás na dvojí pouť, stejně jako ona byla počátkem Ježíšovy pouti: pouť duchovní, ve které se necháme pozvat k tomu, abychom nezapomněli na to, co jsme dostali o Vánocích a stále znovu a znovu se k tomu vraceli a žili z toho. Pouť životní – protože náš křest je podobou Ježíšova křtu. A jako on v něm zcela naplnil Otcovu vůli, i my jsme pozváni tento vzrušující úkol, který je každý den nový denně na sebe brát.

Obě pouti se setkávají. Oba úkoly nakonec vedou jedním směrem. Ježíše poznáme na cestě vykonávání Otcovy vůle a stejně i Otcovu vůli dokážeme splnit jen, když budeme poznávat Ježíše.

Milí bratři a sestry, myslím, že nás v prvním čtení muselo upoutat množství slov jako světlo, svítit, zářit… Celkem 7x. V souvislosti s tím, co slavíme, se nám dnešní den ukazuje, jako den světla. Světlo přišlo na svět a ozářilo ty, kteří měli otevřené oči. Tím světlem je malé betlémské dítě Ježíš, o němž nám celá vánoční doba říká, že je to Bůh sám v lidském těle…

Jak vidíme na příkladu našich mudrců, tak toto světlo je čitelné také pozorným zkoumáním světla přírody. Tito mudrci byli zřejmě dvorními babylónskými astrology, ale jejich touha dostat se v poznání dál – ač toto jejich poznání bylo třebas plné nedokonalostí stejně jako je naše –, je přivedla k opravdovému setkání s Bohem. Byli tak nespokojení s tím, co doposud věděli, že chtěli vědět víc a proto se vydali na cestu a přišli do Jeruzaléma.

I zde se pěstuje věda... Teologové na dvoře krále Heroda recitují dávná proroctví proroka Micheáše o narození Mesiáše, ale na rozdíl od nich se tímto slovem, tímto poznáním nechtějí nechat obtěžovat a proto se na další cestu s nimi nevydali.

Jen tito mudrci šli dál a nepovolili, dokud nedošli k svému cíli. A v něm se setkali s Bohem v podobě malého novorozeněte. Možná je to setkání s ohromným paradoxem: jejich dary vyjadřují, že se přišli poklonit Králi a Bohu, a místo královského purpuru, nákladných komnat se setkávají se stájí: přesto před tímto malým dítětem neváhají a tyto dary mu odevzdají. A toto důvěryplné setkání je proměňuje: odcházejí domů jinou cestou.

Oni betlémští mudrci jsou prvními z dlouhého zástupu těch, kdo budou hledat toto světlo a setkají se s ním, aby ono je uvedlo na cestu lásky a pravdy. Proč jedni toto světlo najdou a druzí ne? Co otevírá oči a srdce člověka? Můžeme odpovědět: přílišná sebejistota. Protože totiž ten, kdo si nárokuje, že všechno poznal, kdo si myslí, že vše již dokonale posoudil, právě to uzamyká srdce a činí necitlivým pro novost Boha. Jen ten, kdo má pokoru, ve které uznává, že se vždy může něco nového dozvědět a kdo má opravdovou odvahu vydat se na cestu hledání, jen ten zůstává mladý a přístupný novosti Boha.

Rozjímejme tento obraz klanících se mudrců i my, abychom zjistili, v jaké pozici se nacházíme, a abychom také s Bohem našli sílu jít k novému setkání s naším světlem narozeným v Betlémě.